Zprvu to vypadalo na klidný vesnický život. Narodila se do chudé rodiny v Khen Aba, otce si nepamatuje. Důvod je jasný – byl grisha, tudíž ho odvedli pryč do Nefritového paláce a už o něm nikdy neslyšeli. Matka se jen modlila, aby žádné z jejích dvou dětí nebylo rovněž grisha. U staršího syna jménem Qing se jí to vyplnilo. Jen dlouhá léta čekala, zda-li i u drobné dcerky, kterou porodila o měsíc dřív kvůli stresové situaci, tedy odvedení manžela. A tak zbyla sama se dvěma dětmi na krku, na starosti jí rovněž zbylo malé políčko. Malé políčko rýže, které nenasytí žádného člena rodiny do syta, natož aby uživil tříčlennou rodinu s podvyživeným miminkem. Nikdo z jejich blízkého okolí nečekal, že by malá Feiyan přežila. Děvčátko mělo ovšem tuhý kořínek, všechny překvapila, když z ní postupem času vyrostla čilá holčička. Bylo to hlavně díky velkému bratrovi, který se cítil dosti silný a dával ji svoji porci večeře. Už od raného dětství museli oba sourozenci pomáhat matce na políčku, ačkoliv to nikdy nestačilo. Možná to zní jako nešťastné dětství, ale do svých osmi let byla celkem šťastná. Sice měli málo, ale na druhé straně měla milující a pečující matku, která neváhala a vzala si další práci, pomáhala jako uklízečka v bohatší rodině. Její nejlepší kamarád a bratr v jedné osobě se vždy postaral, aby se jeho mladší sestřička nenudila. Dávali si závody, hráli si spolu na zloděje, představovali si jaké by to bylo žít lépe. Nejednou společně s dětmi ze sousedství udělali nějakou dětskou hloupost. To bylo ovšem zasloužené, patřit do jejich společnosti. Feiyan měla tu nevýhodu, že byla vždy slabá, malá a pomalá oproti ostatním dětem. Dlouhou dobu pro ni bylo časté, že ji shodili na zem, do vody či ji slovně uráželi. Jednoho večera, když se procházela u vody k ní přišla skupinka pěti kluků. Myslela si, že si s ní budou hrát, ale pravda byla jinde. Začali do ní strkat, bouchat do ní pěstmi, dávali ji facky. Začalo ještě k tomu pršet a vytvořilo se bahno, do kterého ji nakonec odhodili. Jakmile přišla takhle zuboženě domů, jako první si ji všiml Qing. Pomohl jí se umýt, nemusela mu ovšem vysvětlovat, co se stalo. Místo toho ji dal radu, na kterou do konce života nezapomene. Tehdy jí řekl, že se musí postavit ona sama za sebe, jinak jí nedají nikdy pokoj. „Musíš jim ukázat, kdo je tady pán!“. Poslechla ho, protože to byl velký bratr a pro kluky vytvořila past. Věděla, že je nemůže fyzicky přeprat, ale přechytračila je. Zesměšnila je takovým způsobem, že zbytek dětí z vesnice jí šlo pogratulovat. Od té doby ji nechali na pokoji a získala své místo mezi ostatními dětmi ze vsi. Bohužel, jednou jejich matka onemocněla a zbohatlíci žádali její služby. Zaskočila ji Feiyan, která díky své bystrosti odpozorovala a sama si vyzkoušela uklízení. Přišla k nim do domu a vše pomaličku uklidila, byla potichu jako myš. Co jí ovšem vadilo byla jejich dcera Yunxi, která ji přitom pozorovala. Jak se už Feiyan naučila, je potřeba ukázat, kdo je pán, tak se Yunxi drze zeptala, co po ní chce. Ta ji odpověděla jednoduše a prostě, právě její odpověď malou vesničanku rozesmutněla. Přála si mít kamarádku. Trvalo týden, než se maminka uzdravila, ale na uklízení od té doby chodily společně. Děvčata byla přibližně ve stejném věku, tak se skutečně spřátelila. Yunxi oblékla vesničanku do svých šatů, namalovala a ozdobila, byl to jejich rituál. Pak ovšem nastal osudný den. Hrály si na zahradě, skotačily jako obvykle, ale chudák Yunxi nešťastně uklouzla na kameni a rozřízla si ruku. Vyděšená Feiyan k ní běžela, aby jí mohla pomoct, ale stalo se něco nevídaného. Jakmile se Feiyan dotkla její ruky, začala se před jejich zraky rána zacelovat. Yunxi přepadl strach a zapomněla na jejich přátelství. Začala nahlas vykřikovat:„Grisha! Ty jsi grisha!“ Naštěstí to jako první zaslechla Na, maminka Feiyan, která bez otálení vyběhla z domu, vzala osmiletou drobnou holčičku do náručí a utekla dřív, než si jich někdo stihl všimnout. Běžela celou cestu domů, kde rychle sbalila zásoby jídla do vaku. Původně chtěla nechat syna doma, ale ten tvrdohlavě opakoval, že půjde s nimi. Malá Feiyan to nechápala, nikdy se s pojmem grisha nesetkala a nechápala, co se to stalo tam na zahradě. Jejich život už nebyl naplněn sluncem, nýbrž stíny a tmou. Cestovali vždy jen večer, většinou lesem či přírodou. Ještě tentýž večer jejich útěk si k ní večer lehl Qing a vysvětlil jí, co znamená být grisha, co to je a proč vlastně přišli o tatínka. Děvčátko polykalo tiché slzy a opakovalo si, že je monstrum. Byla to zvláštní chvíle, protože bratr by ji normálně utěšil, ale tentokrát to neudělal a od té doby v jeho očích spatřovala jeho malá sestra jakýsi zvláštní pohled znechucení. Jediná matka se vzepřela konvencím své země a měla už hromady let připravený plán útěku, kdyby jedno z dětí nakonec grisha bylo. Přespávali přes den na stromech či zahrabaní v listí, cestu šli pouze v noci. Moc toho nenapovídali, protože poslouchali kudy jdou případně vojáci. Ačkoliv se snažili vyhnout se městu, nezbyla jim žádná možnost, než přejít přes město v horách. Tam je dopadli vojáci, vypadalo to, že drobounká Feiyan skončí jako mazlíček u královské rodiny nebo nějakého zbohatlíka, kdyby ji nezachránil její bratr. Začal jim tvrdit, že on je ten grisha, kterého hledají a jak umí léčit. Odvedli ho bokem od rodiny, matka neváhala ani vteřinu a rychle bez svého syna utekla, a od té doby o něm Feiyan neslyšela. Ovšem, navždy jí zůstane jeho bratrská láska v srdci a v životě nezapomene, že i když opovrhoval jejími schopnostmi, tak ji miloval tak moc, že se pro ni obětoval. Její matka to oplakala, když musely pokračovat ve své cestě, pravděpodobně si vyčítala, že musela opustit jedno dítě pro druhé. Cesta mohla tak trvat ještě dva dny, než přejdou hranice a budou v Ravce. Mohlo to skončit jako šťastná pohádka, kdyby nezačalo na horách prudce sněžit. Zdrželo je to o jeden velmi ceněný den, ale to oni jedna z nich nevěděla. Už byli přímo u hranic, když si všimli, že ta stojí stráže. Matka tehdy měla rychlejší reflexi, než ti vojáci, protože stihla odstrčit svoji dceru, než ji postřelili. Malé děvče si tehdy přálo, aby ji mohlo vyléčit, klidně by se nechalo zabít s ní, hlavně, aby její milovaná matka žila. Jenomže ztratila rovnováhu a svalila se ze svahu dolů neskutečnou rychlostí. Je s podivem, že to přežila. Vojáci by ji brzo dohnali a odvedli, kdyby svojí náhodou už nebyla na území Ravky. To by je pravděpodobně taktéž nezastavilo, kdyby opět shodou okolností tam nebyl jeden z grishů Ravky. Hlídal hranici, zachraňoval grishi, které se snažili utéct z nepřátelské země. Stačil mu jeden jediný pohled a pochopil to. Urychleně děvče schoval a zachránil přes krutým osudem zimy a Hanů. Během těch několika měsíců se seznámila s Dmitrijem, smrtičem z Ravky. Ten ji víc než ochotně vysvětloval jejich svět, kam ji odveze a co se bude dít. Rychle se naučila mluvit jejich jazykem, ačkoliv začátky byly náročně a krkolomné. Během jejich putování se ale naučila základy. Taktně a něžně jí vysvětlil vztah obyvatel Ravky k Hanům, s čímž má Feiyan spojenou zvláštní vzpomínku. Zastavili u jednoho jezera, kde se utábořili. Zničehonic se jí zeptal, co znamená její jméno. Odpověděla mu, že létající vlaštovka. Dmitrij se tomu něžně usmál a řekl, že se jemu osobně její jméno velmi líbí, protože sedí k jejímu charakteru. Byl to ten moment, kdy Dmitrij řekl, že by měla dostat i nové jméno, které by jí mohlo pomoct. Vzal vodu z čistého jezírka, potřel jím její čelo a řekl: „Ode dneška se jmenuješ Nina.“ Od té doby si tak nechává neoficiálně říkat, je to její přezdívka, ačkoliv svého jména částečně po matce se vzdát nechtěla. Po dlouhé cestě dorazili do Malého paláce, kde začala její výuka a adaptace do ravské společnosti. Ačkoliv ji Dmitrij na tohle upozorňoval, nečekala, jak velká je nenávist mezi těmito dvěma zeměmi. Lidé jí nadávali, neštítili se fyzického napadnutí, ale Nina si pamatovala na slova svého bratra. Nebála se jim ukázat, že i když je malá, slabá a z cizí země, kdo je jejím pánem. Ve své schopnosti velmi rychle našla dar, který hodlala využít dál. Odhodlaně cvičila, učila se a dělala vše pro to, aby mohla ostatním pomáhat. Díky možnosti mít vzdělání, kterou předtím doma neměla, si vytvořila nové záliby. Čtení knih, který ji velmi obohacuje a přináší úkryt před realitou. K tomu se váže historie, odjakživa měla ráda pohádky a historie je plná příběhů a pohádek. Svůj nejtěžší a možná nejvíce zajímavý koníček si vypěstovala až po nemilé události. Opět se zranila její kamarádka, ale jak byla Nina v šoku, nedokázala ji vyléčit pomocí své Malé vědy. Jen, co se oklepala z představy rozříznutého břicha přítelkyně, se rozhodla, že se už nikdy nebude spoléhat jen na Malou vědu. Své studium věnuje proto i léčivým, jedovatým či jinak potřebným bylinkám. Učí se, jak léčí doktoři bez Malé vědy, tedy ručně. Vede si herbář s rostlinkami, sešit plný zdravotnických poznámek. I když si ve svém novém životě vede dobře, nezapomíná na to, co prožila. Dlouho do noci přemýšlí, kde nakonec skončil její bratr. Zdají se jí noční můry o mrtvé matce, či jak asi skončil její otec.