Říká se že Grishou jste už od narození, nezáleže na tom že se vaše schopnosti projeví později. V takovém hlavním městě Fjerdy, Djerholmu, si mírumilovný život Grishy dá představit málokdo, ale s příchodem Smrtičky z Druhé Armády, některé z nich byly zachráněny před rozsudkem Ice Court a zapřísahaly jeden druhou chránit. I kdyby šlo jenom o devět z nich. Yulia Frolova, vychovávána celý život v Ryevostu se rozhodla jít napříč nebezpečí které jí ohrožovalo, kvůli lásce kterou opětovala muži pocházejíc z nepřátelské země. Jejím milencem byl obchodník, to byl dostatek nato aby mohli žít uspořádaný život v jeho rodinném domě. Ona pro něj riskovala život a on jí zapřísahal že ji ochrání ve své rodné zemi, byl si moc dobře vědom že miluje Grishu a že jeho sestra tomu může namítat. Takto byl postaven začátek života jejich prvorozeného syna. Jeho matka převzala do rukou domácnost, ruční práce a starala se o něj když se jeho srdeční nemoc zhoršila. Byla to vrozená nemoc, těžko léčitelná když donutila člověka bez léků ležet na posteli s přerýravým dechem a pocitem že každou chvíli omdlí, protože krevní tlak byl moc nízký. „Takové nemoci malé děti nevydrží dlouho, nedělej si naděje drahá.“ Yulia poslouchala za jejími zády nepříjemný tón otcovy sestry, jeho tety, ducha co chodil po jejich domě, nicméně nikdy nechtěla být součástí jejich rodinného života. Proto ji označoval za ducha. Nikdy nebyla slyšet, kromě ťukání hole o podlahu, nechtěla být s nimi viděna. Strávila veškerý čas seděním v křesle, četla si nebo hleděla do ohně v krbu. Kdykoliv se s jejím pohledem střetl, zamrazilo ho. Ke svému synovci necítila kapku lásky, ze tváře jí vyčetl čistý odpor a nechucenství pokaždé když byl v její blízkosti, ale jako dítě si tuhle domněnku těžko vybavíte. 
Živě vzpomíná na to když se nakláněl do kolébky kde ležel jeho novorozený bratr. Everen byl někdo kdo mu dělal společnost, hlavně když matka v domě uklízela a nechtěla být rušena dětmi. S otcem vycházeli z domu a doprovázeli ho na pracovních cestách po Fjerdě. A kluci ve Fjerdě mají rádi lov. „Podívej, podívej. Nehýbej se nebo ji vyplašíš.“ Jeho otec mu šeptal u ucha, prstem ukazujíc do dálky kde se ve sněhu pohybovala polární liška. V tlamě tiskla pevně kůži jejího mláděte, zřejmě ho přenášela do nory. Kirill pozoroval jak Everen dychtivě natáhl luk víc vzpřímeně, připravený vystřelit když Kirilla přemohla panika a bratra vyvedl z rovnováhy, ten dopadl silně do sněhu. „Co to děláš?!“ „Držela mládě!“ „Hele vy dva, liška vám utekla co teď?“  Bratři se otočili za druhým mužským hlasem co nepatřil jejich otci. Byl to vysoký statný muž, oděný v kožešinách s pobavenou tváří a vedle něj postávala drobná dívenka jejich věku. Držela otce za ruku a culila se před chlapci. Onen muž, Abiørn Boye, byl přítelem, dobrým přítelem jejich otce a když mohl, vzal svou dceru do přírody aby měla nějaký pohyb a nepostávala u matčiny zástěry v kuchyni. Když se naskytla příležitost, oba muži vzali své děti na lov. „Vadí ti zabíjení lišek?“ jednou když se onen muž a dívka krčili ve sněhu a čekali na nějaký pohyb v krajině před nimi, bylo prolomeno ticho touhle otázkou. „Když se zaměřuješ na svůj cíl, je důležité se nesoustředit jenom na něj ale všímat si i jeho okolí. To byla chyba tvého bratra, o mládě se nestaral, okamžitě by chtěl střílet. Být rychlý je jedna věc, ale být trpělivý se často vyplatí lépe. Nezmění to podstatu cíle, je to pořád liška která tě odmění úspěchem když ji konečně ulovíš. Stejně jako nepřátelé na našich jižních hranicích.“ Bral celou věc až moc vážně na to že byl s pětiletými dětmi. Ale to patřilo k jeho práci. Jenže jeho proslov vnuknul něco Kirillovi do hlavy a příště když se liška objevila mezi stromy, vystřelil.
To že jejich matka je Grishou nikdy s bratrem nevěděli kvůli bezpečnostním důvodům. I když ono nikdy nehrozilo, že by někomu na ulici vypovídal že jeho matka umí lidem zastavit srdce, s ostatními totiž vzácně mluvil. Kromě jeho rodiny trávil čas s otcovým přítelem a jeho dcerou, Sigrid, se kterými trávil čas zdokonalováním svých střeleckých dovedností a naučil se od muže plížení blízko ke kořisti aniž by na sebe upozornil. Stal se pro něj něčím jako druhým otcem, i když se to bál někdy otevřeně přiznat. Když Sigrid onemocněla a jeho otec byl na cestách, neměl důvod vycházet z domu a možná ze zbabělosti, možná ze strachu vyznat dívce že ji měl rád, Sigrid nikdy nenavštívil. Vyrůstal v harmonické rodině, lásku dostal od obou rodičů, dokonce i bratra, ale kdesi hluboko srdce cítil osamělost, osamělost takovou že necítil spojení se světem. Pročetl na kuchyňském stole mnoho knížek ze všech koutů světa, od příběhů o svatých po učebnice architektury, dovezené přímo z Ketterdamu. Nějaké stránky znuděně počmáral, některé si vytrhl a založil k sobě aby se na ně mohl kdykoliv znovu podívat. Ačkoliv byl obklopený vírou v boha Djela, jediné co uchopil z tradic a víry Fjerdy je velmi malá část. 
Když Sigrid zemřela na zápal plic, její otec požádal jeho rodinu aby se přišli naposledy rozloučit. Kirill to netrpěl, zůstal doma s jeho tetou která se na něj snad poprvé usmívala, s kyselým úšklebkem.  „Copak to bylo za kamarádku, když ti ani nestojí za to jí přijít na pohřeb?“  Oba seděli naproti sobě v křeslech u krbu, oheň mocně plápolající, tančící kolem kamenů, v jejích očích se leskly oranžové jiskry. Skoro mu přišlo jakoby se ho snažila pokárat za nevychovanost, jenže ona se nikdy nezajímala o jeho výchovu. Její ostrý pohled ho probodával víc než jindy, z části kvůli hanbě která se mu nelítostivě ryla do hrudi. „Myslíš že se svět točí kolem tebe a tvých knížek? Nic jiného než ty pitomé knihy ze skutečného světa neznáš, co budeš dělat až zůstaneš sám? Až tvoji matku konečně odvedou a odsoudí k smrti, já tu s tebou nebudu.“ Uchechtla se když Kirill zlostně vyskočil z křesla a zůstal před ní stát, pěsti zapjaté, plný vzteku a horké slzy se mu draly napovrch. Nerozuměl jejím narážkám na jeho matku, považoval jí za lhářku, starou ženskou co neměla co dělat než trávit čas vybíjením si nějakých mindráků na ostatní kolem sebe, z nespravedlnosti, kterou cítila každý den od chvíle kdy jeho matka vstoupila na práh jejich dveří, měníc její život ale nemohla z něj odejít, byla vězněm ve svém domě s drüsje. Bratr bylo to jediné co jí drželo vyrovnanou a klidnou, ovšem její trpělivost brzo přetekla když ji Kirill okřikl. „Podívejme, chlapec se postaví a má pocit že něco dokázal. Pohrozíš mi? Chceš abych zmlkla?“ Na tváři se jí zdobil pobavený úsměv. Hole kterou měla opřenou vedle sebe stiskla a na ženu v jejím věku, byla překvapivě svižná když ho udeřila, shazujíc ho z rovnováhy, dopadl na koberec, moc blízko ohně. Ucítil horko na tváři, těžko říct jestli z žáru ohně nebo úderu který mu zanechal červený otisk. A když ho chytla za vlasy, měl silný pocit že se jeho tvář s plameny setká. Bylo tehdy lepší když místo toho se o něj zlomila hůl, ve vlně řevu a naprosté hysterie jeho tety, která pokračovala v bití do jeho žeber ačkoliv měla holi nyní ve dvou kusech. 
V posledních dnech ve Fjerdě byl zamlklý víc než předtím, možná ještě z výprasku od tety. Jeho matka to netolerovala, pohrozila jí a jejich hádka skončila nečekaným odchodem jeho tety z domu. Ale ona se dřív nebo později vrátí, nemá kam jít, možná. Nezměnilo to jeho chování, žil zalezlý ve své posteli aniž by věděl o osudu, který byl pro něj připraven. Samozřejmě by nežil v Djerholmu dlouho, ne poté co dokázal, že je jedním z drüsjes, čarodějnic co musely být potrestány a upáleny před jejich bohem, když zdědil gen své matky. To nebylo v očích nikoho plánované, obvykle gen přeskočí generace než se odhalí. Vyjímky však existují. 
Byla to jedna ze vzácných chvilek kdy postával blízko domovních dveří, už předtím nějakou dobu pozoroval z malého okna jeho pokoje dívku, o mnohem starší, co seděla na schodech jejího domu a na prsty si každou chvíli namotala vlákna bavlny a s jehlicemi z nich pletla barevné šály, nebo svetry? Moc jí to nešlo. Když došel k domovním dveřím aby je otevřel, vyjekla a z prstu jí vytekl pramínek krve, stekajíc k její dlani dolů. Místo strachu, Kirill byl unešen karmínovou barvou která se objevila na dívčině prstu, tak moc že se jeho malé tělo nevědomky pohlo blíž, vycházející metr z domu. Dívka bolestí křivila tvář, držela si křečovitě prst a sípavě vydechovala, kdyby tam pořád seděla, krev by jí ušpinila její dílo co jí leželo na klíně. Vzbudilo to v něm znepokojenost a s chutí jí pomoci ulevit od bolesti přišla rychle i odezva. Kůže se zacelila a bolest ustoupila před jejíma očima. Se zatajeným dechem zůstala strnule sedět, krev z prstu setřela a v šoku zjistila že rána zmizela, zastavila se pohledem přímo na něj.  „Drüsje! Drüsje!“ Poplašený řev přivolal jeho matku od plotny, vyletěla z domu, když se k ní dostalo co se stalo, setkala se nevěřícně se synovou tváří a zatáhla ho zpět do domu. 
Vše se stalo překvapivě rychle, ačkoliv to trvalo několik hodin. První přišli domů otec s Everenem, bez ponětí o tom co se stalo a brzo jim přišli ke dveřím dva Drüskelle, nechvalně známé lovce Grish, zřejmě upozorněni rodinou dívky co žila naproti. Stálo to trochu úsilí, dveře byly schozeny, halou se rozlehly křiky a první tělo obarvilo podlahu červení. Jeho otec ležel mrtvý poblíž stolu, nehybně, v očích se mu odrážel strach ale zpětný ráz když urputně zapásil s jedním z mužů který pevně držel jeho nejmladšího syna. Ozvalo se křupnutí a jeho bratr se uvolnil v sevření Drüskelle. Matka neměla na výběr než se bránit, brzo ale její ruce byly svázány, tak kopnutím převrhla stůl a chvíli s nimi zápasila než situace ulehla, dům vypadal jakoby z něj udělali skládku. Pokynula Kirillovi aby jí rychle přetrhl provaz co jí svazoval ruce než se muži zvednou a bez čekání ho popadla a vyběhla do ulic města. Oba vdechovali ostrý ledový vzduch co jim vlál do tváří ale adrenalin co jim proudil v žilách jim umožnil se rychle přemístit. Poté se její karma zúročila, strávila celé roky ochranou svého druhu v této zemi, předem očekávala že oni pro ni udělají totéž. Oni udělali. Oni přišli a prali se za ní, když blíže na severu došlo ke kontaktu se skupinou Grish a Drüskelle. Oheň šlehal do výšky, krev se rozlítala po sněhu stejně jako vlčí kňučení a nepoznatelné skřeky obou stran. Kirill byl zachráněn na zádech jednoho Grishy, který ho odtáhnul od bezvládného těla matky mezi ostatními těly a mířili směrem k pobřeží. 
Během noci ze už plavili na obchodní lodi z Ellingu do Ketterdamu. Čekala je dlouhá plavba a oni se schovali dolů v podpalubí mezi náklady. Kirill neusnul, třásl se zimou a doufal že co zažil byl jenom zlý sen. Druhého rána už ale Grishu neprobudil.
Plavba trvala 48 dní a v prvních týdnech mrtvé tělo bylo nalezeno díky silnému pachu co se místem prolínal a také malý Kirill, škemrající po jídle. Posádka k němu mluvila v keršštině, s hodně silným přízvukem, takže jim těžko rozuměl ačkoliv kdysi četl a psal jejich jazykem. Zmohl se jenom na odkývnutí 'ano' na slovo 'Grisha' a byl rychle přijat mezi chlapy co trávili počas plavby hraním karet, pití chlastu a když obloha zhasla, ožrale zpívali o ženách a tančili. Z počátku měl domnění že našel dobrou skupinu lidí, nebyl si ale vědom že se v kartách o něm hrálo a výherce za něj má peníz v kapse poté co ho prodají v Ketterdamu. Jeho tělo bylo brzy podvyživené a oslabené, nejen špatnou stravou na lodi, ale také nedostatkem léků ke kterým ztratil přístup, tudíž se projevila jeho nemoc ve velkém. Poslední týdny na lodi strávil ležením v kajutách, nehnutý, hodně spal a doufal že je dost silný na to aby přežil. V Ketterdamu byl odveden ke kupcům, malátný a zesláblý že ho musel jeden z mužů nosit na zádech. 
„Je nějakej polomrtvej, jste si jistí že se kvůli němu mám namáhat? Je moc mladý, co umí?“ Muž co ho držel na zádech se zazubil. „Klučina je jenom nemocnej ale dokáže toho hodně. Taková chodící zdravotní sestřička to je. Dejte ho dohromady a máte mistra léčitele.“ Pravdy na tom doopravdy nikdy nebylo.
Sedm let života v Kerchu jako otrok, no nebylo to tak špatné v porovnání jiných kapitol jeho života. V Geldstraatu sloužil v sídle rodiny která kořenila ze země Shu Han, manželský pár měl celkem šest dětí jeho věku a on měl celou rodinu na starost co se týče jejich zdraví. Velká starost, ale obklopovaly ho služebné, kuchaři a jiné Grishy pro jiné účely. Vypadalo to jako velké smetiště služebných v tak velkolepém sídle blízko Ketterdamu a on si zvykl na nový život, ačkoliv po nocích tajně brečel pro jeho rodinu. Slzy a zármutek neměli pro něj místo v Kerchu, brzo zjistil že někdy si zdejší život vyžaduje aby se bránil, nebo zemře. 
Manželka jeho pána byla nádherná Shu, vysoká s dlouhými havranními vlasy a když dovolila, nechala mu je splétat do copů místo její služebné. Byla to žena ostrá a tvrdá, netrpěla mu žádné chyby ale měla slitování, z vědomosti že nejspíš už na světě dlouho nezůstane, dokázal jí obměkčit hudbou kterou ho naučila hrát. To co měli společné bylo že oba nepřekypovali zdravím. On sice měl léky které potřeboval, ale ona musela spoléhat na jeho 
schopnosti, musela spoléhat že ji Kirill umí probudit do šťastného rána každý den. Očekávala od něj že ji zachrání, ale nikdo, ani zkušený hojič nedokáže vyléčit její záhadnou nemoc. 
Mezi jejími dětmi poprvé ucítil možnost se někam začlenit, někam patřit ale našel svoje místo mezi otroky. Nezacházelo se s ním vždy lidsky, pokud se nudily, obtěžovaly ho nebo týraly. Často se před nimi schovával, proto ho vůbec nemrzelo když si od nich 'půjčoval' školní pomůcky a zápisy aby si předal na sebe taky nějaké to kvalitní vzdělání. Protože pročítání knih v jejich rodinné knihovně nestačilo ačkoliv to byla zábava jak se odreagovat.
Ve starších letech se rozptyloval trochu jinak. Nabral do výšky i do váhy a zmužněl se. Začal se věnovat boji a když mu padla do ruky dýka, probudil se jeho zájem v boji na blízko, ačkoliv to nikdy nebyla jeho nejsilnější stránka. Dostal několikrát přes hubu, často docházel k jiným hojičům aby mu rány rychle ošetřili, potom se hned vrátil zpět pro konflikty. Objevila se jeho divokost, doopravdy potlačené trauma z dětství, ale nad hlubokými myšlenkami ještě nepřemýšlel. Ani neměl s kým pokud se nepočítá čtyřicetiletá kuchařka co mu dávala extra kusy ovoce k snídani. Navršil patnácti let kdy se jeho hrátky vymkly kontrole úplně. Zhilan, jedna z dcer jeho pána si ho oblíbila a pozorovala jednoho večera když si postavil stojan s plátnem před sebe, chystajíc se tužkou něco nakreslit.„Co nakreslíš?“ Pronikl její hlas velkou místností osvětlenou svíčkami, ve které kromě nich ležel na pohovce jenom její bratr. Atmosféra byla tichá a klidná. „Ještě nevím.. něco abstraktního.“ Kirill se k ní neotočil, byl zvyklý na to být sledován aniž by byl varován předem. Zhilan se přestala opírat o dveře a popošla blíž k němu, obešla stojan s plátnem a pohledem se zastavila na pohovce kde ležel Yuze. „Co kdybys nakreslil mě? Dokázal bys něco takového?“ Yuze se nejistě pohl po pohovce až z ní nakonec vyskočil a poodstoupil od Zhilan, která si noční košili začala pomalu svlékat. Bylo jasné o co tu šlo a její bratr byl na její intriky zvyklý. Zhilan se svékla úplně a své obnažené tělo uvelebila na pohovce za sebou, očima sledovala Kirilla na jeho reakci. Řekněme si že obrázek před ním byl natolik grafický, že rychle zapomněl na něco abstraktního. S mírným úsměvem zvedl tužku a začal jemně načrtávat obrysy jejího těla. Zhilan z něj nepouštěla oči, pózovala mu celou dobu a její bratr stál opodál s obličejem zabořeným do země. Co bylo na celé situaci zajímavé, je že každý kluk jeho věku by vzal věci dál - Yuze zřejmě nebyl problémem - jenže pro Kirilla to byla samozřejmost. Zhilan byla jedna z dětí co se podílely v šikaně když byli mladší a neočekával nic jiného než provokaci. Ani její tělo ho nepřitahovalo. Koutkem oka občas pozoroval jejího bratra který mu pohled opětoval, nejprve jenom pohledy a poté lehké úšklebky. Tahle nevinná záležitost propukla v něco většího než by si přál. Lidská těla se naučil tvořit na papíře relativně rychle, protože mu pod nos přicházely kdejaké múzy, na pozvání nebo je přivedla Zhilan, stal se z něj jejich malířem, ačkoliv měl jednu oblíbenou. Shu, vysoká, mladá, tělo měla protáhlé a vlasy ostříhané na jemno, v očích strhující pohled co Kirilla uchvátil natolik, že mu nedělalo problémy jak moc se dokázal nad Yuzem vzrušit. Sakra, z tohohle muže se málem zbláznil. Jejich románek neměl dlouhé trvání, protože nikdy nebyl oficiální a Yuze byl nervózní z jeho otce, neklidný že ho uvidí pokaždé když je s ním. Bylo to ráno jako každé jiné kdy se naposledy roztáhly závěsy pokoje jeho matky. Kirill našel její tělo v posteli, odpočívající, odešla do trvalého spánku. Byl zděšen představou co mu může hrozit až se o tom dozví jeho pán, jenže první kdo se mu na mysli objevil byl Yuze. Právě přišel o matku, musel to vědět první. Když mu pověděl zprávy, Yuze na něj tupě zíral, oči plné slz i lítosti. „On to ví..řekl jsem mu to. Řekl jsem mu co mezi námi bylo. Teď je to stejně jedno, pohřbí tě za živa nebo tě pošle na experimenty protože jsi nesplnil svou povinnost co ti dávno zadal. Ty jsi nechal moji matku zemřít.“ Slova ho zasáhla jako ledový rampouch přímo do hrudi. Šok se proměnil v zoufalost a místnost už nebyla tak tichá jako předtím. Křik, vzteklý křik a vzlyky. Skončilo bouchnutím do stolu a bylo jasné, že se jeho zápěstí bude hojit dlouho, tentokrát mu ale Kirill nepomůže. 
Div ten samý den nevypustil duši když skončil na zemi s pohmožděninami a krvácejícím břichem. Ten stařec ho dvakrát bodnul když odmítl uzdravit synovo zápěstí, jakoby fakt že jeho žena je mrtvá se přehlížel. Možná by dopadl líp kdyby nebyl tak tvrdohlavý a vyvztekaný. S tímto místem provždy skončil - ironicky měl pravdu.
Probudil se v osvětlené místnosti, přivázán k židli řetězy a v uších mu zvonilo. Ještě před chvilkou usínal na zemi v Geldstraatu, kde je teď? To se dozvěděl až když mohl nahlédnout do okolí, ocital se na půdě Shu Hanu. Pár měsíců nazpět se ale probudil v pekle. Obklopený lidmi kteří mluvili cizokrajným jazykem, ovšem ho dobře znal, přesto se neodvážil jím promluvit. Koneckonců tu nebyl aby mluvil, ale podrobil se nekonečnému týrání, mučení, nebo tak se mu to zdálo, když cítil jak oranžový prášek málem roztrhal jeho tělo na cáry nebo když ho popichovali aby viděli jak reagují jeho schopnosti na bolest. Takovou nevolnost si těžko mohl zdát, bylo to jiné než co kdy zažil. Velmi brzy přestal počítat jak dlouho to trvalo, v beznaději že někdy odsud odejde, jeho mysl byla zlomená a on začal konečně poslouchat. To co dokázal v tak příšerném stavu ho vyvedlo z míry, ovšem mu brzy došlo kdo, nebo spíš co, za tím stojí. Zdálo se jakoby to bylo vždy v něm, jenže zkažené, přetvořené v něco ve prospěch lidí co ho tím nadávkovali. Jurda Parem je pojem co mu byl znám až mnohem později, v Shu Hanu tomu přezdíval 'něco na uklidnění'. Protože ho onen prášek dokázal uvolnit, sice na pokraj smrti se kterou se jeho mladé tělo vyrovnávalo pokaždé co jej pozřel, začal ho chtít víc. A víc. Droga se ho zmocnila, sám chvílemi nevěděl co se sebou dělat když byl od ní oddělený příliš dlouho a nekontrolovatelně se roztřásl. Nebo zvracel, dost často to poslední co mu vhodili mezi mříže k jídlu společně s krví. 
„Slyšíš mě? Haló?“ někdo mu svítil do obličeje, to že mu světlo vypalovalo zorničky mu tolik nevadilo, ostatně v tomhle stavu už se topil v takové disociaci a depersonalizaci, že ho netrápila nějaká osoba co se nad ním skláněla se svítilnou. „Takhle to s ním nefunguje, prostě mu zadej práci, on ji už splní. No a když ne tak se sem vrátí a zopakuje si všechno odznova.“ Ozval se mužský hlas, stojící za ženou co mu svítila do tváře. Byl tedy vyslán ven, po dlouhé době spatřil denní světlo, čerstvý vzduch a uslyšel švitoření ptáků ve stromech. Nic z toho ho nezajímalo, nebyl přítomen ve svém těle, téměř neměl spojení se svými city, jeho mysl rozervaná na části, vzpomínky a pocity vyjely napovrch pokaždé když přišel zpět ke smyslům, což obvykle bylo když našel svou oběť a udeřil.
Grishy, mladé, zablouděné u severských hranic Shu Hanu a Ravkou, tam bylo jeho útočiště kde je chytal. Stačil lehký kontakt, oslovení nebo pohled a Grishy ho následovaly dle libosti. Když vycouvaly, zachytil je a promluvil jim do duše ty nejsladší přání co měly na srdci a byl ochoten jim je splnit. Během vteřin se jejich postoje změnily a beze strachu se nechaly nalákat do pastí kde je čekala smrt, či osud jemž si prošel samotný. Taková byla destrukce jeho změněné síly, destruktivní nejen k okolí ale i jeho. A může se vymknout kontrole kdykoliv, stačí jenom nesoustředěnost nebo vůle.
„Prosím..prosím!“ Zoufalý hlas se rozléhal po místnosti ve které oba mladí kluci se nacházeli, dávno opuštěné, z dob kdy se všichni odstěhovali z malé vesničky u hranic, pravděpodobně kvůli válce. Jedna stěna místnosti chyběla, byla úplně vytržená takže v oblasti, kde se shodou okolností nacházeli, vznikl otevřený prostor. Uvěřil by mu někdo kdyby jim v současnosti řekl že tu stěnu odtrhnul dotyčný mladý větrostrůjce v záchvatu čisté paniky? Šedá podlaha zanechávala jeho krvavou stopu, možná to nejčistší co se na ní nacházelo. Ještě před chvilkou vše probíhalo ladně, teď ale tahle Grisha začala vyvádět a ječet, krve by se v něm nedořezalo. A taky ne, v zápalu boje mu Kirill zabodl ostrý klacek do paže, nebylo od něj chytré když klacek vytáhl a umožnil tak krvi vytéct otevřenou ranou ven mnohem rychleji. „Uklidni se..nechci ti ublížit.“ Kirill pomalu k němu přicházel, tón hlasu byl nenormálně lhostejný, jakoby se jeho mysl topila v horké lázni a nechtěla ven. Chodil malátně a pomalu, bolest na žebrech ignoroval, ta mu nevadila. Úsilí které ho tato Grisha donutila vydat mu neskutečně rvala nervy. 
Mladík se sotva škrábal ze země, naprosto vyděšený z Kirilla co k němu kráčel. Držel si pevně krvácející ránu a s prosebným pohledem v očích mu nezbývalo nic jiného než se modlit. Původem a řečí to byl jednoznačný Ravkan, Kirill musel zkroutit jazyk do ravštiny, jazykem který mu připomínal mnohé. „Co to s tebou udělali? Tohle nechceš dělat, jsi jenom oběť že jo?“ Vydechl tmavovlasý větrostrůjce pod ním, když došel až k jeho kolenům ne kterých se skláněl u země. Musel se ujistit že to co nad ním stojí není čisté zlo, možná se tím uklidňoval. Možná doufal že ve světě je špetka dobra, obzvlášť u tohohle chlapce co se chystal jeho život ukončit. A proč vlastně ho chtěl ukončit? Hrůzostrašný děs ho poháněl k činům jako tyto. Za každou cenu zabít ty co se mu vzbouří, co mu rebelují, ti pod jeho rukama podlehnou za každou cenu i kdyby u toho sám měl zemřít. Protože pochopil že v tomhle místě je smrt mnohem lepší než to co by ho čekalo kdyby se vrátil s prázdnou. A možná to došlo i mladíkovi když nastala chvíle ticha a on přivřel oči, připravujíc se na porážku.
Prolití krve kohokoliv, Grishy nebo člověka, bylo pro něj velké sousto. A jeho krvavé činy si těžko smýval z rukou. Celý rok a půl těchto zločinů proti jeho vlastním, nikdy neopustí srdce, nikdy mu nebude doopravdy odpuštěno. Někde uvnitř sebe byl odhodlaný vyslat bílou vlajku nad sebe, vzdát se, jenže našel osvobození.
Lesem se rozléhaly hlasy, řechtání koní které si odfrkly když se povoz zastavil. Z něj se objevilo několik hlav, v červených oblecích a sem tam se mihla modrá. To bylo jeho signálem že našel svůj potenciální cíl. Bosý, pomalu vyšel mezi stromy na lesní cestu k mužům poblíž kočáru, aniž by rozpoznal co říkají. „Generál Kharzin... tyhle hranice nejsou..Grishy...na chvíli zastavíme..pokud máme štěstí..“ Slova k němu nedoléhala, ne že by se zajímal. Na očích měl muže stojící opodál co hlídkoval okolí, nebo mu to tak přišlo. Suché listí se mu drolilo pod nohama, upozorňujíc Grishu v červeném co se hbitě k němu otočil. Jeden oční kontakt a stáhl si ho k sobě, dočasně ho omámil svou přítomností. Muž mu vzdoroval, nečekaně rychle než kdy u někoho zažil, nebyla to malá rybka. Když se střetl s jeho tváří doprovodil ho starý známý pocit strachu který ho už vyčerpával. Chtěl jednu věc. „Prosím, zabij mě.“    V tu samou chvíli se rozplácl na zemi jako placka, obklopený temnotou a co se s ním dělo dál? Bylo mu řečeno že ho onen Smrtič poslal do říše snů jakmile ztratil kontrolu nad svými emocemi.
Těžko říct jestli shledal Malý Palác jako vězení nebo bezpečné místo kde by mohl žít. Každodenní samá rutina, tvrdý trénink a neúprosná výuka, omezený přístup do venkovních prostor. To vše ještě předtím než byl přijat ke studiu. Po svém příjezdu, v jeho čerstvých sedmnácti letech, byl okamžitě vyslechnut Kapitány a Generála Druhé Armády, protože do Malého Paláce se nedostal zrovna obvyklým způsobem jako ostatní které přivedli hledači nebo tam přišli sami. Dopravila ho skupina převaděčů co byla umístěna v Shu Hanu na rozkazy, hledat a převádět Grishy na území Ravky, kde jim smrt už tak moc nešahá na krk. Pochopitelně chtěli vědět jeho příběh. Při výslechu padlo mnoho slov, některá z nich byla těžká vyslovit ale nedovolil slzám projít když mluvil. Ujistil se však že nikdo neví, co udělal vlastníma rukama. Co provedl krásnému Shu chlapci v Kerchu. Taky přeskočil muže ke kterému sdílel silné pouto ve Fjerdě. Nejvíc se ale kladl důraz na to co se přihodilo v Shu Hanu. Přihlíželo se hodně na fakt že Kirill v celé záležitosti byl pouhou obětí, silně zmanipulovaný, nevinný, nepřítomný. Ale v hloubi duše věří že je vrah a nevěří v odpouštění. Nepověděl jim už o útocích které spáchal na Grishách, nechtěje vědět jak by zareagovali kdyby věděli že je úmyslně zabíjel. Možná ho mlčenlivost v některých případech zachránila před jiným koncem, každopádně ho Malý Palác vzal pod svá křídla a tím započal jeho život v Ravce, rodné zemi jeho matky.
Vše začalo pomalu, přišel studovat v pozdějším věku, jediný co se od něj ze začátku očekávalo je že se jim podaří mu prodloužit životnost alespoň o pár let víc, stabilizováním jeho zřejmé závislosti na Paremu. Poškození již ale bylo napácháno, ve srovnání s ostatními byl značně oslaben a to se i při výcviku velmi projevilo. Proto si získal svou slavnou přezdívku 'Inima Moarta' od některých humorníků z jeho řádu, jeho Kapitánka to však netolerovala. Měla na Kirilla spadeno, ve smyslu že nedopustí aby její vojáci byli nedostateční a lehce zranitelní. To zkrátka nesvědčí jménu korporálčiků. Díky tomu ale později prokázal že si zaslouží své místo v armádě. V teorii se musel vydat na specializaci svých změněných schopností, neboť nikdy nebude v něčem výrazně vynikat kvůli sníženým dávkám drogy. Začal tedy pracovat na tvoření halucinací a iluzí, konkrétněji obrazy nebo zvukové vjemy čímž některé překvapil. Na pitvách poprvé omdlel, po páté už byl ale naplno zaneprázdněný studováním anatomie. Nikdy pro něj nebylo těžké se něco naučit, odjakživa četl knihy, postupem času zjistil že se pomalu ohřívá jeho staré já. Bylo to poprvé po dlouhé době co se mu zdálo, že se jeho tělo rozehřívá od nemilosrdného chladu venku. To byl čas kdy se spřátelil s hojičem v jeho oddílu, Carnifex Bellicostic. Vlastně jediný člověk kterýmu dovolil ho poznat víc než ostatním. Vzniklo mezi nimi moc dobré přátelské pouto i když někdy to je s nimi jako na nože. Vytvořit most mezi využíváním jeho schopností a jejich použitím v terénu trvalo příliš dlouho, nemůžete poslat Grishu závislou na Paremu po čtyřech letech tréninku na stanoviště a čekat že vše proběhne hladce. Čeho si všimli, byly jeho vyjímečně precizní střelecké dovednosti ve kterých vynikal nad vším ostatním. Byla mu dána šance se stát nejlepším, ačkoliv se zbraní na zádech dost připomínal vojáka První Armády, nosil rudou keftu.
Jeho styl kombatu a eliminaci nepřátel zkopíroval hodně podle praxe co utržil z učení se lovu ve Fjerdě. Musel v tom cvičit, zůstat ve formě jestli nechtěl sedět na zadku v paláci celý život. Pozorování cíle je těžká práce, postupem času se při výcviku naučíte pozorovat terén a okolí. Kdyby byl nepřítelem, kde by měl stanoviště? Na tamté střeše, odtud by zneškodnil celý oddíl. Jakmile se najdou tato místa, stráví spoustu času tím že je pozoruje, jde spíš o cítění - o to že víte že dokážete rozeznat nezřetelné tvary, které mohou naznačit blížící se útok. Když jste v bojové situaci, na postu odstřelovače, často nemáte čas na drobné korekce. Musíte střílet, jinak někdo zastřelí vás. To všechno neustále procvičoval dokud se mu to nevrylo nejen do mozku, ale i do paží, dlaní a prstů.
Ba-dum. Vítr se neustále mění, takže než se přizpůsobí míření, už zase fouká odjinud. Ba-dum. Takže nepochybně velkou výhodou je mít při ruce větrostrůjce co si osvojí počasí na vaší stranu. Ba-dum. „Kiri?“ Žena v modré keftě se krčila za stromem, jenom několik metrů od něj. Doprovázela ho celou cestu přes Vrásu až do západní Ravky, do hustých lesů kde už několik dní oddíl stopařů zaznamenal pohyb jeho cíle. Z nějakého důvodu zacouval zpátky do Shu Hanu a udělal obkliku kolem Vrásy do západní Ravky, doufal že je tu před Druhou Armádou v bezpečí? „Neříkej mi tak. Prosím.“ Poslední slovo musel říct čistě ze zdvořilosti protože byla starší. A měl by problémy kdyby ji urazil, pořád nevyšel z tréninku, nesměl si vyskakovat. Už jenom to že tu ležel na břiše v mechu bylo výkonem, znamenalo to že byl testován. Ne v jeho dovednostech, jeho sebekontrole. Musel se soustředit. Ba-dum. Slyšel patrné škrábání tužky do papíru. Ba-dum. „30 metrů, jiho-západ?“ „Teď už čistý západ. Blíží se.“ Tiše odvětil a dál už nemluvil. Ba-dum. Možná vám někdo poradí že abyste zastavili povoz, střelíte po zapřažené zvěři. Sice se zastaví, ale ne okamžitě, postupně zpomaluje. Ne, nejlepší způsob jak zastavit povoz je zastřelit řidiče. Nejlépe jednou ranou do hlavy. Jeho srdce vynechalo když se hlaveň zachvěla, jemně ho zabolelo ale už nemusel nehybně ležet, jeho úplně první mise byla úspěšná. Větrostrůjkyně ho chvíli pozorovala a usmála se. „Dobrá práce.“ 
Po návratu ho čekaly příjemné i nepříjemné zprávy. Má babičku v Ryevostu. Má možnost jí navštívit. Jenže už při příchodu do paláce zjistil, že mu matka udělala nepěknou reputaci. Od starších Grish se rozneslo že jeho matka dezertovala, takže u těch mladších vznikl takový inside joke pokaždé co se Kirill zdržel nebo se nemohl hned dostavit někam. „Kapitánko, Kirill tu ještě není,on dezertoval!“ 
Svojí babičku nikdy osobně nenavštívil z tohohle důvodu. Nechtěl vědět jak by reagovala kdyby viděla svého vnuka, ačkoliv mu bylo poraděno že kdyby k ní přišel, může obměknout a uvítat ho. Rozhodl se jí tedy poslat dopisy, vyprávějíc o sobě, ptání se na její život, jak se jí vede. Její dopisy nikdy nedorazily. Překvapivě mu to uštědřilo ránu do srdce. Možná opravdu čekal že má pozůstalou rodinu někde co ho uvítá s otevřenou náručí. A taky že ještě před dvěma roky měl.

Už několik dní kráčel promrzlou krajinou, velmi známou oblastí z jeho dětství, Fjerdou. Těsně za ním kráčeli jeho dva společníci, zahalení v podobném oděvu jako on. Takové modré nebo červené kefty by byly vidět na míle daleko a neměli v plánu se nechat odhalit, k jejich cíli bylo potřeba se infiltrovat. Postupovali od hranic hlouběji, výcvik mu skončil stejně jako mladé ohňostrůjkyni co si každých pár minut stěžovala na mráz co jí štípal do tváří, ačkoliv měla krk omotaný šálou až k nosu. Druhý byl o daleko starší muž, co patřil k jejímu řádu avšak se přiřazoval k větrojstrůjcům. Mohl být alespoň o dvě desítky let starší, mnohem zkušenější než oba dohromady ale chlad co panoval ve Fjerdě nebylo nic příjemného ani pro něj. Normálně by vedl jejich skupinku on, na nepřátelském území obzvlášť, jenže v navigačních schopnostech ho tentokrát přemohl Kirill. 

„Tady je strašná zima.“ ozvala se tmavovlasá dívka, za poslední hodinu už asi počtvrté. „Máš křesadlo z dobrého důvodu - zapalovat. Tak si zapal plamínek, hřej se a přestaň si už stěžovat.“ odsekl ji Kirill už protivným tónem, předtím na ní nereagoval ale teď ho už rozptylovala. A na ohňostrůjce se nikdy mile nedíval. „Zorano nic nezapaluj, někdo si všimne malýho světýlka a začnou na nás střílet. A ty chlapče radši neotevírej pusu, zatím z ní nevylezlo nic rozumného od doby co jsme opustili tábořiště.“ Slova mířena na Kirilla k němu tolik nedolehla. Poslední měsíce byl hodně oddělený od svého okolí, byl to stav kdy opět nevnímal. Mráz ho kvůli tomu moc netrápil. „Možná proto, že jsem dosud nic neřekl.“

Nikdo už nedokázal reagovat protože byli přerušeni když uslyšeli vlčí vytí v poměrně  blízké vzdálenosti. Trojice si mezi sebou vyměnila pohledy a rychle zaujala pozici, rozdělí se pro případ že se zdroj vytí přiblíží. Jeho společníci se Kirillovi ztratili brzo z dohledu a on byl opuštěn, alespoň na pár metrů. Ani na chvíli nepřemýšlel a svižně vylezl na jeden ze stromů co tvořily hustý les ve kterém se zrovna nacházeli. Nečekal že ho tady vlci nevycítí, ale aspoň se k němu nedostanou snadno. Ještě neviděl vlka lézt na strom. Také neviděl velmi pochybnou větev, rozhodně od pohledu suchou, jenže toho si nevšimnul když skákal už na třetí strom. Slítl dolů do sněhu co mu zmírnil pád a ušetřil ho od vážnějšího zranění, ovšem během dalších sekund slyšel šustění listů a a setkal se s drápy bílého vlka co na něj skočil. Zmohl se jenom rychle zatnout nohama do země aby měl větší stabilitu a rukama pevně držel vlkovu čelist aby mu neprokousl krk, než mu přišli na pomoc Zorana a Kazmer. Vítr nabral sílu a vlka okamžitě odhodil na stranu. „Zvedej se! Dělej!“ vykřikla Zorana, napřahujíc ruku co vzplála a šlehla po vlkovi ohněm. Oheň nedošel příliš daleko aby vlkovi ublížil, sotva mu spálil chlupy. Stačilo to aby změnil cíle. „Co to děláš?! Jde na tebe!“ 

Řev Zorany najednou probral Kirilla úplně a on vyskočil okamžitě na nohy, adrenalin se mu nalil do krve a rukou už sahal po pistoli. Větrem se prohnalo lano, rychlostí kterou nečekal a sedl si zpátky na zadek do sněhu se svázanýma rukama opaskem, vyrábeném přesně pro lovce Grish aby nepoužívaly ruce. Plán mu nevyšel a Zorana pořád bolestivě křičela, na Kazmera neviděl ale měl dojem že se snaží vlka z ní dostat protože vítr neustále měnil strany. 

„Spøkel! Zpátky!“  ozval se  hřmoucí hlas za jeho zády. Vlk zvedl hlavu jeho směrem a proběhl těsně vedle něj, ke svému pánovi co mu stál přímo za zády a pomalu Kirilla obešel. „Abiørne?“ Hlesl úžasem když poznal muže z jeho dětství, muže co už za ta léta neměl tak mladou tvář a zešedivěly mu vlasy. V hlavě se mu mixovaly chaotické myšlenky zatímco se k němu Drüskelle skrčil a začal ho rozvazovat. „Takže jsi to ty. A to jsem myslel že tě tehdy už dávno zabili. No, každopádně ti pohřeb ani teď nezaplatím.“ Ta slova zněla jako něco mezi výhružkou a něčím co by řekl starý přítel. Lano z něj vymotal, uchopil Kirilla pod paže a vytáhnul ho na nohy jako hadrovou panenku. Kirill byl v rozpacích, ale zmatený zároveň a zůstal velmi na pozoru před ním. Už měl konečně na dohled Zoranu kterou zvedal se země Kazmer, držela si rukou místo kde má ucho. Tedy kde měla ucho. Kdyby Kirill neviděl krev tak by si rychle domyslel že ti dva vypadají jako opilá dvojice co odchází z hospody. Jenže obrázek co měl před sebou za Abiørnem ho velmi znepokojoval, Kazmer po pár krocích Zoranu položil na záda do sněhu a začal jí trhat oblečení aby měl na dosah zraněné rameno které začal ošetřovat. Pohledem rychle stočil na Kirilla, byl to pohled nejistoty, starostlivosti, ale soustředěnosti. „Oči mám tady, Kiri.“ donutil ho se na něj znovu podívat  Abiørn co prsty ukazoval do míry svých očí. Kirill na něj vytřeštěně zíral, z šoku že muž před ním neútočí. A také protože si zrovna uvědomil že když ho  poznal, zaplavil ho pocit bezpečí a rodiny. Někoho kdo ho zná, s kým má historii. To stačí aby ho považoval za cenného člověka, ačkoliv si každou sekundu čím dál víc nebyl jistý jestli ho chce Abiørn zabít nebo si s ním pokecat. A jak ho v minulosti znal, nyní typuje že Abiørn udělá obojí. „Na ty dva se nekoukej, stojím přímo před tebou, můžu tě poslat na věčný spánek kdybych chtěl.“

„A to neuděláš?“ troufl si odpovědět.

„Kirille o čem s ním sakra mluvíš, to je Drüskelle! Přestaň se s ním vybavovat!“ Kazmer se k němu otočil od Zorany co nabyla vědomí,  bolestně sténala ale byla už v lepším stavu co se týče jejího krvácení. Kirill si až teď uvědomil že automaticky přepnul do fjerdštiny a to nebyl jazyk kterému Kazmer rozumněl. Celá situace musela být silně matoucí. Oba ho však ignorovali. „Podívejme co z tebe vyrostlo. Saháš mi až ke krku, máš postavu vojáka ale ve tváři jsi nemocnej.“ Abiørn si neodpustil úšklebek při pohledu na něj, v jeho očích se zajiskřilo, poznal na něm něco co moc dobře zná, co už viděl na ostatních Grishách - následky Jurda Parem.  

„Ty taky nejsi krásnej. I když tvoje žena se mnou musí nesouhlasit předpokládám.“ 

„Moje žena je mrtvá už pět let. Možná že nic jiného než srát lidi neumíš, ale obdivuju tvoji schopnost si zachovat rozum a vědět co tě umí zabít po všem co sis prožil. Je ti to vidět na očích. Pověz mi chlapče, jak moc byl na tebe život tvrdý?“

Kousavá poznámka ho donutila pomalu zatnout pěsti, které znovu otevřel protože si rozmyslel co udělá. Nejradši by ho fláknul, jenže to by vyprovokovalo boj a dost pravděpodobně zabilo Zoranu s Kazmerem, co už teď byli oslabení. Není dobrý riskovat, ačkoliv se jedná jenom o jednoho Drüskelle. Kirill prudce vydechl, mlčel. Chvíle ticha, oba si koukali upřeně do očí, nejistota vířila ve vzduchu a bílý vlk z něj nespouštěl oči. Muž oděný v kožinách, dobrý přítel jeho otce, rád s ním chodil ven a trénovat lov společně s jeho dcerou. Co mu uniká? Nechtěl nad tím úplně přemýšlet ale měl pocit že mluvení ho teď udržovalo déle naživu.

„Co ti bránilo mě zabít?“ prolomil ticho nedočkavou otázkou. „Myslíš tehdy? Nebyl jsem si jistý.“  

„Cože?“  

„Naučil jsem svého vlka aby mě pouze varoval když šlo o děti. Není to jenom o tobě, na ráně byla i moje dcera. Možná jste to byli oba, možná jenom ty, to se už nikdy nedozvím, protože jsem vsadil na toho nesprávného, soustředil jsem se víc na špatný cíl. Kdyby to byla Sigrid, chtěl bych jasný důkaz, tak jsem jí táhl sebou abych měl o ní přehled, to jsem také udělal.“ Abiørn mluvil chladným tónem jenže zmínka o Sigrid v něm prozradila lítost. Zemřela přece na zápal plic a Kirill se ani nedostavil na její pohřeb. Vůbec nepochyboval, že kdyby se ukázalo že je Sigrid Grishou tak by ji sám její otec zabil, od Drüskelle čekat slitování když se objeví drüsjes v jejich rodině je hloupé. Jenže ona nebyla. Byla? Ona byla. Hlavou mu proběhla vzpomínka. Byla to patrná vzpomínka kdy sledoval pramínky vody co se zvedají z hladiny vody do jejích dlaní. Voda k ní byla přátelská ačkoliv neuměla plavat. Kdyby do vody spadla, tak si byl velmi jistý že by se neutopila. Poprvé viděl jak Grisha využívá svých schopností a až teď si to uvědomil. V tom případě je jednoduché si domyslet že kdyby Drüskelle měl podezření že má v rodině drüsje, tak se na ně upne a pořádně to prověří. 

 „Ty lháři.“ vydechl užasle ale ve tváři byl rozčilený. Myšlenky ho stočily daleko od pravdy a vnukly mu tu nejlepší lež co si ten samý den vezme své oběti. A jediné co si odnese je prázdnota a žal. Kirill se díval nedůvěřivě na muže před ním co mu opětoval nechápavý výraz. „Ty sis myslel že ona je Grisha a zabil jsi ji. Nezemřela na zápal plic, tys ji zabil. A kdybych přišel na ten pohřeb, dost určitě bys mě zabil také že?“  musel se nervózně na něj usmát, dělalo se mu mírně zle. Tvář muže před ním se změnila pomalu ale velmi výrazně. Byl to čistý vztek, dost čistý na to aby mu uštědřil ránu díky která ho pošle do stromu za ním. „Ne. Ne tak jak si to představuješ. Zanedbal jsem její zdraví a bral jí do zimy i když měla kašel. Nezajímalo mě nic, potřeboval jsem se ujistit jestli to je moje dcera. A..po její smrti jsem litoval toho že jsem ti neprostřelil plíce šípem když jsem mohl. Zničil jsem svoji rodinu kvůli tobě a když mí bratři tvoji rodinu zmasakrovali, měl jsem naději že jsi někde umíral sám ve sněhu. Že místo mě se o to postaral Djel, ukončil tvůj zasranej život, drüsje. Moje nevinná čistá dcera zemřela zbytečně kvůli mně, ale já stejně očekával od něj odpuštění. Byl to výsměch a zbabělost co mě poznamenala za ta léta. A jen on to věděl že jsem zbabělec se postavit před ním a přijmout trest. Jenže ty jsi naživu, on tě ke mě přivedl abych to tentokrát mohl udělat správně. On mi odpustil a dal mi novou šanci. Abych se mohl očistit.“

Abiørn k němu mluvil klidně, pasivně ale zevnitř byl rozzuřený, hněv se ho snažil ovládnout ale nedovolil mu si ho vzít. Ještě zatím ne. Kirill se usmíval snad ještě víc, konečně poznal jeho pravou tvář a byl připravený na očekávaný osud. V uších slyšel jak mu bije srdce. 

 „Kirille!“ Byl to zase ten samý křik několik metrů od nich. Tentokrát víc zoufalý než předtím. Kazmer se střetl s jeho pohledem, když zvedal Zoranu na nohy, z jehož vyčetl jednoduché braň se. Nezáleželo už na tom jak moc jsou ti tři v nevýhodě, teď už bylo načase aby Kirill spustil akci když jim koupil čas. Možná to by mohlo zachránit něčí život. 

 „Sklapni už, prosimtě.“ Abiørn se na Kazmera ohlédl a líně mávnul rukou, vlk se odloučil od jeho boku a rozeběhl se přímo na něj. Zorana už předčasně vykřikla ze strachu z předešlého zážitku, ze kterého se sotva vzpamatovala. Kazmer skočil do strany aby se vyhnul útoku. Na chvíli se ho zmocnila panika kterou přebil adrenalin, díky němuž vzápětí udeřil Abiørna do holeně, aby ztratil rovnováhu. Ten ho na oplátku svrhnul sebou na zem kde vznikla tlačenice o tom, kdo komu zaryje čepel dýky do krku dřív. Na chvíli se zdálo že vyhraje Abiørn, jenže to mu Kirill nechtěl dopřát. Ocitl se v těsné situaci ze které nebylo moc východisek, využil tedy sněhu a hrstkou ho trefil přímo do obličeje, kolenem ho kopl do trupu aby ho mohl ze sebe dostat a škrábal se na nohy. Zhluboka vydechoval a pomalu k němu docházelo zjištění že je vysílený aby dělal nějaké rychlé manévry. Pevně uchopil jeden ze svých házecích nožů co mu visely pod vrstvou oblečení, když se však ohlédl, div mu Abiørn neuřízl hlavu sekerou které se sotva vyhnul. Ještě se nikdy nepotkal s tak agresivním protivníkem jako byl Abiørn a dodnes vzpomíná na tu osobní zápletku co ho dovedla k nezastavitelné ctižádostivosti mu ukončit život teď a tady. V boji s ním se skutečně cítil jako kořist co se snaží přežít před predátorem co nemešká ani vteřinu aby na kořist udeřil. Děsilo ho to.

Vypadalo to že mu nezáleží na tom jak moc ho Kirill zraní, takže naprosto ignoroval nože co se mu zasekly pár centimetrů pod kůži když se rozebíhal na něj. Než se však ale stačil Kirilla dotknout, byl odhozen vahou něčeho těžkého. Kazmer zvedl vítr a poslal vlka jeho směrem, oba dopadli na zem pár metrů od nich. Kirill se ani nestačil vzpamatovat, větrostrůjce ho už bral za loket. „Popadni Zoranu a ztrácíme se. Slyšíš mě?!“ Div ta slova na něj nevyplivnul  když udýchaně mluvil. Vzápětí se vzduchem rozlinul výstřel. Kdyby Kirill stál pár centimetrů otočený víc nalevo, zřejmě by kulka projela i ním. Kazmer se na něj vyděšeně podíval a otevřel pusu aby něco řekl. Následovalo více výstřelů a jeho tělo se složilo k zemi, uvolňujíc výhled na vlka co po něm už podruhé skočil. Tentokrát už Kirill nečekal, svou levou ruku obětoval aby se do ní vlk zakousl a pravou uchopil pistol, jenže ta se mu vysmekla z ruky ve chvíli kdy nad ním vyšlehly plameny co vlka z něj odehnaly. Zorana za ním stála se zakrvácenou pravou stranou tváře, na tom jí ovšem nezáleželo, když šlo o vlka se kterým už  posledních pár minut ustavičně bojovala. Kirill si neuvědomil jak moc může být vlčí kousnutí bolestné a zavážné než doteď když barvil sníh na červenou a  škrábal se k pistoli co ležela ve sněhu opodál.  „Chceš tohle?“ Abiørn se před ním objevil jako sněhulák, pokrytý sněhem ve kterém se ještě předtím vyválel když Kazmer poslal na něj jeho vlka. „Já ti to podám.“ Pistol zvedl ze země, sehnul se k němu a jeho vlastní pistolí ho fláknul do hlavy. Kirill naposledy viděl hvězdičky a temnotu v koutcích zorného pole. Poslední co uviděl byl oranžový záblesk ohně.

Probudil se možná o pár vteřin později, zdálo se mu že to ale  byly minuty. Naskytla se mu na první pohled Kazmerova tvář, oči otevřené ale mrtvé a vyděšené. Nepříjemná vzpomínka na otce mu projela hlavou a krev se mu divoce rozproudila po těle, umožňující se rychle pohnout z místa. Popadl svou pistoli co měl blízko sebe, rychle s ní cvakl a ani neváhal vystřelit po  Abiørnovi, kulka trefila ruku ve které držel sekeru mezitím co si přidržoval Zoranu aby ji zasáhl. Místo toho se zapotácel s doprovodem bolestného řevu a střetl se s jeho pohledem.  „Spøkel!“  Vlk zavrčel ale bylo už na jeho rychlosti znatelně poznat že je oslabený. Kirill několikrát vystřelil než vlk úplně zpomalil. Abiørn byl ve tváři bledý, od brady dolů krvácel, zřejmě z popálenin díky Zoraně co se s ním musela vypořádat sama když byl Kirill v bezvědomí. Ta se teď svezla po kmenu dolů a težce vydechovala, držela si rukou namožená žebra a druhou rameno. Kirill upustil pistol, krvácející rána na ruce mu pulzovala a nezpomalila tok krve. Pevně si ji druhou rukou přidržel a šátkem co měl kolem krku si začal ránu zbrkle zavazovat. Všichni byli na pokraji svých sil, takže akční atmosféra značně ulehla. Kirill zacouval až k tělu Kazmera, málem o něj zakopl. 

„No jasně..že ty jseš Skojare.“ Abiørn odplivl krev a začal se unaveně smát. Nestál už vzpřímeně a vyrovnaně, musel se držet okolního stromu, neměl tolik zájem bojovat. „Je mi líto že jsem nepřišel na její pohřeb. Nerozloučil jsem se jak jsem měl.“ Nebyl to už pokus ho vyprovokovat. Oba muži mluvili o dvou různých věcech. „Úplně ses mi napodobil, ve všem co děláš.“

„Nahradil jsi mi otce když tu nebyl.“

Abiørn se ušklíbl. „Pojď k taťkovi synku.“ Roztáhl ruce od sebe aby ho přišel Kirill obejmout, z hlasu mu čišil sarkasmus a posměch. „Ty hajzle.“ Kirill zasyčel, zdravou rukou se začal pomalu hrabat po svých nožích, pistol mu už nebyla k dispozici. 

„Drüsje.“ hlesl Abiørn vyčerpaně, odrazil se od stromu a kráčel si to přímo k němu, pistol napřažená. Zastavil se dva metry od něj a uchopil pistol pevněji, avšak v jeho očích se cosi zalesklo čemuž si Kirill nemohl nepovšimnout. „Ty mě nechceš zabít?“ 

Drüskelle se zarazil a podíval se na něj zkoumavě, uraženě. Byl uražený že zpochyboval jeho víru. Neměl ale na jeho otázku odpověď, toho Kirill využil, vynaložil zbytek síly a rozeběhl se přímo k němu, uchopil jeho paži a na oplátku dostal ránu přímo do ramene, kulka se prorazila skrz a Kirill zavrávoral. Znovu se zachytil jeho paže a projela ním síla, velmi známá ze které by se momentálně mohl pozvracet z toho jak mdle mu celou dobu bylo. Abiørn se na něj naposledy překvapeně podíval, poté jeho oči ztemněly, ruka se mu zdvihla a namířil na sebe. Na Kirilla se roztříštila sprcha krve a paži upustil ve chvíli když se Abiørn sesunul mrtvý k zemi. 

Zorana vydechla, možná úlevou že je pořád naživu, nebo že on je naživu. Kdyby si nebyl vědom její přítomnosti, zřejmě by se nekontrolovatelně sesypal. Měl však ale ještě práci, dostat vojačku a sebe do bezpečí, zpátky na území Ravky. Musel se rychle sebrat, ale nemohl se jen tak rozloučit. Něco k tomu bláznovi vážně měl. Obrátil jeho tělo na záda a chvíli šmátral v jeho oděvu, rychle vytrhnul kovovou minci se symbolem vlka, Drüskelle insignie. Tu si strčil do kapsy a už neplýtval víc časem. Zoranu sebral ze země, po pár pokusech se mu povedlo jí vzít na záda a ponést ji od místa. 

„Nevím..co se mezi vámi stalo nebo proč ho znáš, ale nebudu na to přihlížet až podáme zprávu, nechám si detaily pro sebe pokud si to přeješ. Každý má..asi svoje osobní nepřátele.“

Ozvala se na jeho zádech dívka, asi hodinu poté co opustili místo. Kirill byl rád že na něj takhle myslela, obměkčila si ho a tak  jenom souhlasně zamručel. Sám byl pohlcený svými myšlenkami celou cestu a několik dní pořádně nevnímal. Bylo mu líto Kazmera. Po ránech ho pronásledovala neobvyklá pachuť krve na jazyku.

Ostatní si mysleli že insignii si sebou nese jako vzpomínku na výhru nad lovcem Grish, nechal je si to myslet, byla to lepší verze než skutečný důvod proč si sebou bere část minulosti. Vždycky měl ve zvyku ventilovat jinými způsoby než vyprávět lidem o svým životě, takže během dvou let zůstal nepozměněným vojákem ve službě, jehož práce zahrnuje smrt těm co už dávno rozhodli o své životní cestě, býti nepřáteli Ravky.