„A daughter should not have to beg her father for a relationship.“

Prvorozená dcera šlechtice z rodu Volkovů. Sice by asi byl větší důvod k oslavě, kdyby se narodil syn, ale v tomhle případě to bylo stále prvorozené dítě. A nikdo nemohl vyloučit možnost, že třeba přejde titul i na dívku, bude-li car přívětivý. Z počátku Nessie nepociťovala nějaké odvržení od rodičů. V prvních letech svého života samozřejmě moc pozornosti od otce nedostávala, ovšem jakmile uměla chodit, tak si vyžadovala jeho pozornost, která jí ale nebyla dopřávána. Otec měl svých povinností dost a nechtěl se zahazovat tím, aby nějaké svoje znalosti předával dceři, protože stále doufal v narození syna. To se mu sice splnilo, ovšem ne hned. Jako další přišla totiž na svět další dívka. Maličká Lara, která se v tom momentě stala takovým malým středobodem Nessina světa. Jistě, musela se postupně začít nějak vzdělávat, ale pořád nezapomínala alespoň jednou denně za sestřičkou zajít. Ještě více času jí věnovala poté, co se narodil nejmladší člen do jejich rodiny. Malý chlapec a vysněný dědic jejich otce. Inesse bylo v tu dobu pět let a už v té době si uvědomovala, že do Dmitriy bude mít ve spoustě věcech jednodušší. Už teď si byla jistá, že jeho vztah s otcem bude samozřejmostí, ačkoliv obě své dcery odbýval a nevěnoval jim mnoho pozornosti. Jejich matka se jim to sice snažila vynahradit, ale porod nejmladšího dítěte jí oslabil, takže byla upoutána na lůžko a opustila svět rok po narození Dmitriye. Tím dívky přišly o určité zastání a jejich otec se péčí o ně moc nechtěl zaobírat.

„She’s my sister, she needs me.“

Nějakou dobu o ně pečovaly chůvy a vychovatelky. Inessa se stala ochránkyní své mladší sestřičky, protože ač měla ráda i malého bratříčka, tak dobře věděla, že ten její ochranu potřebovat nebude. Byl chlapec, a tudíž měl jistou ochrannou ruku otce. V jejich případě to tak samozřejmé nebylo. V jejích osmi letech do jejich domu přišel starší bratr jejich matky. Inessa ho vídala už dříve na některých událostech, ovšem nikdy s ním netrávila moc času, protože jí matka vždycky odvedla dříve, než by s ním stačila zapříst hovor. Ten by sice vzhledem k jejímu věku nebyl nijak plodný, ale i tak to bylo podivné. Otec ale právě svému švagrovi svěřil výchovu a dohled na vzdělání jeho dvou dcer, na které sám neměl moc času. Už v té době se totiž věnoval spíše synovi, kterému sice byly pouhé tři roky, ale očividně měl dojem, že si jeho pozornost zaslouží více. Od té chvíle to začalo jít z kopce. Inessa a její ochranitelský pud vůči mladší sestřičce se pomalu probouzel, jak si začala všímat toho, že je Lara více zamlklá, zároveň ale taky víc roztěkaná a nepozorná. Často mizela ze společnosti jejich strýce a utíkala tak i od ní. Vystupňovalo se to až do momentu, kdy Inessu pronásledoval neblahý pocit během večera a zůstal u ní až do noci. Převalovala se v posteli, nemohla usnout a když se jí to už podařilo, zase se probudila. Nejspíš tehdy zapracovala její intuice, protože přece jen děti jsou na některé věci vnímavější, než by se mohlo zdát a samy si to neuvědomují. Věděla, že i kdyby svou mladší sestřičku vzbudila, aby si s ní šla povídat, tak by se na ní Lara nezlobila a byla spíše nadšená z nočního dobrodružství.
 

„I met evil when I was only a child.“

Tehdy ale netušila, do jaké noční můry vkročí. Její plačící sestra na posteli s roztrženou noční košilkou, jak k sobě tahá peřinu, kterou jí z rukou rve jejich strýc a v podstatě se po ní sápe. Jistě, mohla tam přijít v horší chvíli, ale i tak to byl pro devítiletou dívku šok. Vidět někoho, v koho jejich otec vložil důvěru, kdo byl jejich rodina, způsobovat její malé sestřičce takový děs, že z toho usedavě plakala. Tehdy vládu nad tělem nejspíš přebralo její podvědomí, protože ona netušila, co dělá. Stiskal ruce v pěst a rozkřikla se, ať toho okamžitě nechá. Odezva na sebe nenechala moc dlouho čekat. Strýc otočil svůj chtivý a dravý pohled na ní. A právě rozzuřená malá dívka byla to poslední, co v životě uviděl. Vzápětí se mu z očí začala řinout krev, což nakonec vedlo až k oslepnutí. Kvůli křiku do pokoje přiběhli sloužící, a dokonce i jejich otec.

A jaký byl výsledek tohohle nočního dobrodružství? Otec jim vynadal, že vzbudili jejich bratra. To, že jeho švagr nejspíš zneužívá jeho dceru nebo to, že ho ta starší oslepila, už byl druhotný problém. Nějaké velké následky to ale nakonec nemělo. Pro nikoho. Celý problém se ututlal s tím, že Grigori oslepl v souvislosti s nemocí a na druhý den byli přivoláni Hledači, kteří příhodně byli ve městě, aby otestovali nejstarší dceru. Nebylo moc velkým překvapením, že je Griša a tak se mohla těšit na odjezd. Na jednu stranu byla Nessie tehdy ráda, že zmizí z domu, ovšem myšlenka toho, že tam nechá Laru samotnou, se jí nelíbila až zdaleka tolik. Na výběr ale neměla. Rozloučila se s otcem i s bratrem. Sestru donutila slíbit, že pokud se bude cokoliv dít, dá ji vědět. A se strýcem? Tomu věnovala jedinou větu. „Ještě jednou se jí dotkneš a budeš si přát, abych tě tu noc omylem zabila.“ Zašeptání, u kterého doufala, že bude mít daný účel. Pak už následovala její cesta do Os Alty a Malého paláce. Jejího nového domova.
 

„Don’t worry mother, your daughter is a soldier.“

Po jejím příjezdu jí byl přidělen pokoj a také se měla připojit k ostatním mladým korporálčikům, kteří tu byli. Její trénink se ale hned od začátku neodvíjel od toho, že by se učila drtit lidem srdce nebo lámat kosti, či vyplavovat endorfiny do krve. Musela začít hezky po malých krůčcích. Nehledě na to, že se musela vzdělávat i v dalších věcech nejen ohledně Malé vědy a jejích schopností. Čekalo jí učení historie, geografie, diplomatických vztahů a také jazyků. K tomu přidejte dlouhé studie biologie, a hlavně potřebovala znalost lidského těla. Nehledě na to, že k tréninku grišů patřilo i zvládnutí boje, nebo alespoň jeho základů. Ne, vždycky totiž byl čas na využití schopností a bylo potřeba využít fyzickou sílu. Díky tomu získala během svého studia tolik znalostí, kolik by asi nezvládla nasbírat ani kdyby zůstala doma. Pokud jde o její praktikování malé vědy, tak se postupem času stočila k učení smrtičů, ačkoliv teoreticky ovládá i některé znalosti z oboru hojičů a krejčích. Praxe je ale něco jiného vzhledem k tomu, co je ona sama zač. Nikdy nepatřila mezi ty, kdo by byli se znalostmi pozadu, ba naopak. Snažila se ve všem být o něco napřed. Za to mohla nejspíš určitá ctižádost, která jí nabádala k tomu, že pokud něco dokáže, získá uznání otce a třeba pro něj bude i na stejné úrovni. Ne, že by se jí to nakonec moc povedlo.
 

„You didn’t need a weapon at all, when you were born one.“

Její snaha se ale nakonec zúročila v tom, že se naučila svoje schopnosti ovládat dostatečně na to, aby mohla vyrazit do boje. Další milník, který jí přinesl spoustu nových znalostí, tentokrát více těch praktických a použitelných do života. Nešlo ale jen o boj. Poprvé se totiž dostala do prostředí, kde nebyla opěvována jako griša, ale spíš odstrkována a odsuzována, a to jejími vlastními lidmi. První armáda se na tu druhou nikdy nedívala zrovna s úctou nebo minimálně respektem. Na druhou stranu v rámci boje bylo vždycky lepší mít někoho jako je ona na své straně. Smrtiči byli vždycky dobrými vojáky vzhledem k tomu, co dokázali provést lidskému tělu.

S její prvním setkáním s realitou První armády, se ale pojí i další věc. Její první zabití. Vždycky je něco jiného se o tom učit, znát svoje schopnosti, teoreticky je ovládat, učit se je zvládat, ale zabití je vždycky něco úplně jiného. Nebylo to nic nečekaného. Útok Fjerďanů se očekával a Inessa věděla, že nějaké omračování nebo bezvědomí po ní nikdo nechce. Chtěli, aby zabíjela. Přece jen patřila ke smrtičům a rozhodla se tak sama. Překvapivě jí to nedělalo problém v ten moment. Vytáhnout krev z těla, zrychlit její tok a urychlit tlukot srdce tak, aby útočníkům v hrudi selhalo. Nezabila všechny, ale pár těl na svědomí měla. Jakmile adrenalin zmizel a jí se v určitém ohledu vyjasnil pohled na scénu, kterou měla před sebou, zatrnulo v ní. Krev se vsakovala do země a vyhaslé oči mrtvých zírali do nebe.

Cestou zpět do tábora byla zamlklá, držela se dál od skupinky ostatních, ačkoliv ne tak daleko, ale jen o metr pozadu, kde zírala do země. Na poměry jiných lidí, byla pořád ještě dítě, které ani nepřekonalo osmnáct let, ovšem i tak už byla vojákem. Psychika tohle těžko pobírala na poprvé. Nejspíš proto jí ani nedošlo, že už se vrátil do tábora a ona automaticky zamířila ke stanu griš. Tam jí hned u vchodu odchytil jiný griša. Znala ho, alchymik, který byl podobně starý jako ona. Chytil jí za loket a stáhl stranou, načež jí pod nos strčil pohár s vínem, který nejspíš sám předtím pil. „Až do dna.“ Přikázal tehdy a Inessa v podstatě bez odmlouvání pohár vyprázdnila. Tak začalo její přátelství s Romanem. Už dříve spolu sice pár slov prohodili, ale nepatřili ke stejnému řádu, tudíž jejich setkávání nebylo tak pravidelné, ovšem po tomhle setkání se začali vídat více. Ne, že by to mezi nimi přerostlo v něco víc, ale stal se takovým jejím důvěrníkem. Sice neví všechno z její minulosti, protože jsou věci, které nikomu neříká a ani to moc nemá v plánu, tak je to asi osoba, ke které má nejblíže v rámci griš.
 

„You are a murderer, no matter how beloved.“

Jelikož Inessa se začala specializovat na krev a její fungování a úděl v těle, naučila se vypudit krev na povrch. Zmáčknout cévy a protáhnout tuhle tekutinu póry na povrch. I díky tomu si nakonec získala přezdívku na obou stranách barikády. Krovozhadnaja. Krvelačná. Těla vojáků, na kterých se vyřádila svými schopnostmi byla často zakrvácená, a to někdy i s menších ranek. Ovšem od svého prvního zabití si na pocit toho, že může za něčí smrt a ukončuje život, zvykla. Přestala to na povrchu tolik prožívat, ačkoliv občas má stále stavy, kdy je o samotě a zamýšlí se nad tím, co udělala. Ne, že by se o tom někomu svěřovala. Sem tam něco naznačí Romanovi, ale ani tomu neříká všechno, protože nechce, aby vypadala slabě. Na druhou stranu on dokáže poznat tu hranici, za kterou už nejde, a i když tuší, že je tam něco víc, často to respektuje.

Další přezdívka na sebe v jejím případě nenechala moc dlouho čekat. Ve chvíli, kdy si přestala brát k srdci, že někomu bere život a v podstatě se tvářila, že jí to ani nedělalo vrásky, přišlo určité upomenutí toho, že jejích nepřátelé mají ve zvyku je označovat za monstra. Byl to další boj s Fjerďany, jelikož viděla i vlky, bylo jí jasné, že šlo o drüskelle. V momentě, když se zaměřila na jednoho z nich, který začal nekontrolovatelně krvácet, se ozvalo slovo, kterým jí začali oslovovat. Wampjire. Upírka. V ten moment jí to ani moc nezpomalilo, ale vrylo se jí to do hlavy. Tohle už byla spíše urážka, protože to evokovalo, jako že si před spaním dá pohár krve. Pohár si sice dala ráda, ale šlo především o červené víno, nikoli o krev. I tak se ale tahle přezdívka rozšířila. Nikdo jí tak neoslovoval do očí, sice slyšela to, že se o tom někdo baví, že tahle její přezdívka existuje, ale nenahrazovali jí její jméno. Griši v tomhle měli určitou soudnost a soudržnost, ovšem to se nedalo očekávat od První armády. Ne, že by jí tak někdo oslovil do očí, ovšem ve chvílích, kdy si mysleli, že je neslyší? S tím takový problém neměli. Není tedy nic tak divného, když se tohle označení ozve z úst vojáků První armády. 
 

„My bloodline is irrelevant to my value.“

Ovšem na svůj post se nedostala kvůli své krvelačnosti nebo bezcitnosti, i když i ta mohla hrát roli. Ovšem asi její největší předností byla její ochranářská povaha, kterou aplikovala na svoje soukmenovce. Na griši, ale především na korporálčiki. Zájem o to, aby se Řád živých a mrtvých měl dobře ji nakonec vynesl povýšení od generála, který jí povýšil do hodnosti kapitána jejího řádu. Dostala se tam vcelku mladá, ve svých čtyřiadvaceti letech. Že by tím zpychla? Nikoli. Jistě, určité povzbuzení to pro ni bylo, ovšem stejně tak ji to i trochu srazilo. Její povýšení přišlo jen chvíli před tím, než se měla její mladší sestřička vdávat. Nejen, že tedy měla možnost vidět sestru šťastnou a snad i zamilovanou, nehledě na to, že se konečně dostala z domu, kde do té doby byla se strýcem, ale Inessa chtěla tuhle událost využít i jako příležitost k tomu, otci sdělit svůj úspěch. Sice s ním v dětství neměla dobrý vztah, téměř žádný a přesunul se do záporných hodnot ve chvíli, kdy ututlal něco takového, co se dělo v jejím dětství, ale i tak (nebo možná právě proto) toužila po jeho uznání. Od matky ho už získat nemohla, tak doufala v to, že její otec bude aspoň v tuhle chvíli uzná, že něco dokázala. Její naděje byla ale velmi rychle zadupána do země. Její otec tehdy ani nehnul brvou, vůbec ji nezajímalo, že jeho dcera dosáhla nějakého úspěchu. V podstatě jí jen sdělil, že aspoň zpečetila to, že na ni jeho titul nikdy nepřejde.

Přesně v ten moment Inesse došlo, že doufat v uznání od její pokrevní rodiny, je zbytečné. Od toho dne s nimi přetrhala jakýkoli kontakt, ačkoliv už předtím byl velmi sporadický a zůstala v kontaktu jen se svou sestrou, od které se odstřihnout nedokázala. Raději se začala soustředit na to, aby si zasloužila uznání, které získala svým povýšením. Soustředila se na své úkoly, které s její pozicí souviseli. Nehledě na to, že si musela vysloužit respekt zbylých korporálčiků, protože někteří měli problém s tím, že byla mladá, někteří zase s tím, že byla žena. Navíc si vždycky musela najít cestu sama, aby nemusela někoho prosit o pomoc, ať už kvůli své hrdosti nebo strachu z toho, že by si mohl generál třeba myslet, že svou pozici nezvládá. Sice stále s některými problémy chodila za Romanem, který nebyl členem jejího řádu, tudíž si před ním mohla na něco postěžovat. Další osobou, za kterou stále chodí a stala se jí mentorkou i v něčem jiném než jen v rámci tréninku, ale i v mezích určité moudrosti starších. Yi Min, starší smrtička, za kterou zajde, ať už kvůli zlepšování jejích schopností, fyzického boje nebo jen pro radu. Už dříve jí brala jako určitý vzor, protože po příchodu do Malého paláce byla jen malým ztraceným děvčetem a Yi Min jí vedla jako zbylé korporálčiky. Snaží se být dobrým kapitánem, zlepšovat své schopnosti, ať už v boji nebo v rámci malé vědy, a hlavně být loajálním vojákem vůči generálovi, který v ní vložil svou důvěru.

 

„Loyalty isn’t difficult, you’re just immature.“