Taisia se narodila do prosté vesnické rodiny. Otec kovář a matka pekařka. Narodila se jako nejmladší dítě a její život. Její život byl bezstarostný, plný zábavy, štěstí a veselí. Měla rodinu, která ji milovala a starala se o ni. Měla sourozence, se kterými se špičkovala a smála. Byla opravdu šťastná za to, jakou má rodinu. Když byla malá, hodně se učila s mamkou péct. Vždycky ji chtěla pomáhat, aby na to nebyla sama a mohla s ní trávit čas.
Byla takový. Malinko rošťák, který rád využil možnost si rýpnout, nebo vystřelit ze svých starších sourozenců. Byla ale taky dost naivní v tom, jak venkovní svět funguje. Věděla o válkách, ale nikdy si nepřipustila, že v ní vlastně lidé umírají.
Jedno období byla dokonce jediné dítě v rodině, protože Dmytrij odešel do První armády a pár let na Hledači odvedli její sestru do Malého paláce. Nebo aspoň to ji řekla mamka, protože v tu dobu se Taisia potloukala zasněná v lese, kde se pokoušela skamarádit s jedním králíčkem. To si ale vyčítá. Vyčítá si, že tam nebyla, když se přišlo na to, že je Iskra grisha. Nerozloučila se. A jak se později zjistilo. Neřekla ji ani poslední slova. Protože už ji nikdy neviděla. Následně se hledačům rok co rok vyhýbala a schovávala se v lese, protože se bála, že i ji odvedou od rodiny.
Pár dní po jejich patnáctých narozeninách se ve vesnici znovu objevili Hledači. Tentokrát se ji nepovedlo zmizet, protože když byla na cestě do lesa, narazila přímo na ně. Díky rance na dlani, kterou ji způsobili, zjistili, že i ona je grishou. A tím pádem i ona byla odvedena do Malého paláce. Nechtěla od rodiny. Nechtěla svoje rodiče nechat samotné. Nechtěla, aby přišli o svoje poslední dítě. Aby zůstali sami. Bohužel se nedalo nic dělat. Odvezli ji do Malého paláce. Jediná její útěcha byla, že se uvidí s Iskrou. Nebo si to alespoň myslela, ale tomu tak taky nebylo. Když přijela do Malého paláce, všude bylo tolik lidí a všechno bylo tak strašně moc nové. Byla zahlcena informacemi a zařazena mezi grishy se stejnými schopnostmi. Vlnostrůjce. Neměla tak moc času bloudit po Malém paláci a hledat Iskru a Nikolaie. Kdyby ale věděla, co ji čeká, každou volno chvíli by věnovala právě svým sourozencům.
Pár měsíců po jejím příjezdu ji kdosi vzbudil, že pro ni má zprávu. Věděli o příbuzenském vztahu mezi Iskrou a Taisiou. Mohlo být něco kolem půlnoci, když jedna služebná přinesla zprávu, že loď, na které byla její sestra, byla ve Vráse napadena Volkry a nikdo nepřežil. Najednou měla pocit, že se ji rozplynul svět. Hrdlo se jí stáhlo a naprosto vyprahlo. Srdce se ji tříštilo na milion kousíčků a ona tomu nechtěla věřit. Za doprovodu slz na tváři se pokoušela se služebnou hádat, že to přeci není možné. Že nemůže být mrtvá. Ale služebná ji nejednou potvrdila, že jsou zprávy pravdivé. Taisia na nic nečekala a prostě vyběhla z komnaty. Vyběhla ven z paláce, kde propukla v pláč. Rozhodla se navštívit její oblíbené místo, kam nikdo nechodí. Nechtěla mít obecenstvo u toho, jak se hroutí jako domeček z karet. Proto se vydala na náměstí. Chtěla pokračovat do lesa, ale u fontány najednou ucítila krutou bolest a ona omdlela. Očividně si ji někdo vyhlédl a využil její nepozornosti, pozdních hodiny a liduprázdného náměstí.
Neví, kdo to udělal. Neví, co se stalo, nebo proč. Probrala se až na lodi v řetězech. Studená želízka chladila její kůži na zápěstí a kdykoli se pohla, řetěz zazpíval. Stejně opatřené měla i nohy. Samozřejmě byla vyděšená. V Malém paláci byla sotva půl roku. Byla odtrhnuta d rodiny a jediná rodina, kterou mohla teoreticky potkat i v Malém paláci byla mrtvá. Neví, jak dlouho se plulo. Neměla pojem o čase. Jen se užírala vlastní bolestí. Psychickou převážně. „Krásná a grisha. Ty mi vyneseš dost.“ To byla první věta, co slyšela od nějakého staršího muže. Okamžitě poznala, že se jedná o otrokáře. Četla o nich v knihách. Za celou cestu ji dával minimálně najíst. Prakticky vůbec, jen když to bylo nutné. Také ji sdělil, co s ní má v plánu. A to, dostat ji do Kerchu, kde bude mít nejlepší možnost ji prodat komukoli, kdo nabídne nejvíc. Ale zprvu To bude on, kdo bude jejím prvním majitelem. Chtěl vědět, co prodává. Trvalo to rok. Rok si ji nechával pro sebe na všechny různé práce. Doslova na cokoli, co by člověka napadlo. Nakonec se rozhodl ji prodat. A to se mu taky za velké peníze povedlo, když ji prodal do Shu Hanu.
V Shu Hanu neměla žádné možnosti. V Shu Hanu byla jenom jako pokusný králík. Někdo, na kom dělaly všechny možné pokusy a experimenty, aby zjistili, jak to je s grishami. Jak funguje jejich magie, jaké geny umožňují schopnosti a tak dále. Ničeho se nestranili. Nic jim nevadilo. Jejich pokusy byly kruté, nelítostné a bolestivé. Její jizvy mluví za vše. Ani se neobtěžovali o nějaké umírnění bolesti. Ne. Zaživa ji řezali do těla. Krk, hrudník, žebra, holeň. Její křik se nesl místnostmi, ale nikdo se nad tím nepozastavil. Křik Grish tady byl na denním pořádku. Nebyla tam sama. Bylo jich tam několik. Tohle musela snášet několik let. Samotnou ji udivuje, že je vůbec živá. Po tom všem. Možná tomu dopomáhala zrychlenější regenerace, kdo ví. Ale přežila to. Ale ne díky sobě.
Ležela na dřevěném stole, ke kterému byla doslova přibitá. V dlaních měla kovové ostny, aby nemohla používat ruce a náhodou nepoužila její schopnosti. Takhle tam ale nebyla sama. Bylo jich tam několik. A nikdo z nich ani nedoufal v nějakou záchranu. Ale opak byl pravdou. Skupině odpůrců Shu Hanských způsobů zacházením s Grishami, se povedlo proniknout až k nim a zachránit Grishy z tohohle úseku. Z úseku, kde byla i Taisia. Jen díky nim se dostala ze spárů Shu Hanů.
Jen co je skupina dostala do bezpečí, začali je ošetřovat a dávat do pořádku. Jednalo se také o Grishy, které tady vytvářeli skupiny, aby zachraňovali Grishy před krutou smrtí. Bohužel skupina ještě nebyla nijak rozšířena, takže neměli tak velký vliv. Dokázali zachránit vždy jeden úsek za měsíc. Díky hojičům ve skupině bylo jednodušší se uzdravit. Jsou to lidé, kterým bude navždy vděčná. Lidé, kterým bude dlužit vlastní život za to, že ji zachránili.
Když byla ve stavu, že není potřeba dalšího ošetření, byla i s ostatními puštěna, aby pokračovali v jejich vlastním životě. Tahle zkušenost ji ale neskutečně změnila. Poznala realitu a hrůzu světa. A sama v sobě si uvědomila, že chce bojovat proti takovým lidem. Že nechce, aby se mezi lidmi dělali rozdíly. Sama se nakonec vrátila do Malého paláce, aby se naučila používat své schopnosti. Aby věděla, co a jak.
V Malém paláci je přibližně půl roku. Ano, poslouchá nějaké posměšky o tom, kolik ji je a jak nic neumí. Jak je zaostalá, ale ona se snaží. A i přes tyhle předsudky jiných se a jejich posměšky, si našla kamarádku. Dariu, která je jediná, které řekla, co si prožila. Sice po menším (velkým) nátlaku její kamarádky, ale řekla. Samozřejmě až po nějakém čase.