Inu, začalo to dávno, psal se rok 1639, když na svět v tuhé, zimní Ravce narodilo malé dítko do rodiny čítající pouze ženu, muže a kočku. Také pár slepic, kdyby Vás to zajímalo, krávu neměli, neboť to nebyla nejlevnější věc, kterou by si lidé mohli na trhu koupit. Matka musela zůstat doma a na to se vrtkavý manžel nemohl dívat, dítě nechtěl, ačkoliv co by jiný muž za syna dal. On ne, chtěl být svobodný a už to, že si svoji ženu musel vzít mu překazilo plány. A tak jednoho brzkého rána, pár dní, poté co se narodilo dítko do kolébky v Ryevost práskl do bot. Co jiného byste taky od muže mohli čekat. Zanechal za sebou malého syna Isidora a svoji ženu Roksanu.Ryevost byl hezčí, než jej znáte teď, žilo zde i více lidí, dobrých lidí a pár grishů, kteří se ukrývali, pokud nechtěli být členy Druhé Armády. Sousedka však byla pouhým člověkem, který se slitoval nad opuštěnou rodinou a dávala jim několik let podíl z vlastní zahrady a dříve i mléko od krávy, kterou spolu s manželem vlastnili. Roksana jim za to pomáhala v domě, nebo opravovala jejich oděvy, um švadleny jí byl znám. Jak šel rok za rokem, přišel do domu muž, jeho tvář byla špinavá a prosil o kousek chleba, maličký Isidor se schovával za matčinou sukní, tiskl se k její noze a nepřátelsky na muže koulel očka. Matka mu totiž vyprávěla, že jeho otec nebyl zrovna milý muž a malé dítko si nepamatovalo vzhled, proto považovalo tohoto muže za nechtěného otce. Ale ne, Pavel nebyl tím zlým mužem. Druhého dne se s dobrou rodinou rozloučil, zanechal jim tam peníz za pohostinnost, neboť špinavého vojáka do hostince nechtěli pustit.Když mu byly tři roky, matka otěhotněla, těžko uvěřit že právě s mužem, který před několika lety zaklepal na dveře. Ovšem zapletla se s ním, když se vydala do Ulensku. Tento muž zde vlastnil panství, to ovšem dítko netušilo, vlastně to nevěděl dlouhá léta. Po několika měsících, které Roksana nemohla pracovat, zůstávala doma a doufala, že jim vystačí těch pár zlatých, které odložila bokem z výdělku, za opravené věci. Inu, nestačilo, narození malého mimina, už do tak chudé rodiny bylo podkopnutím stoličky oběšenci. Yuli měl rysy typického Ravkana, na rozdíl od jeho světlovlasého staršího bratra. Už tehdy jej považovaly za splozence Fjerďanů a ukazovali si na něj prstem. Nikdo ve vesnici poblíž hor, nemohl zrovna Fjedě věřit. Mohli by se na ně sesypat jako vosy na cukr.Yuliho otec se ukázal jednou, přišel prostě oděný, přesto vysmátý, když hleděl do tváře znavené Roksany, která pracovala, jak mohla, aby uživila pětiletého syna a dvouletého, který okusil hned zprvu krutost všedního světa. Isidor přihlížel tomu, jak se jeho máma s Pavlem onu noc hádala, byl podle ní stejný jako Isidorův otec; zašpásovat si, to ano, ale povinnosti? Ne. Když za sebou muž práskl dveřmi, nezanechal nic než Roksanu v slzách a zírajícího Isidora s Yulim v rukou. „Musíš být jiný chlapče, buď prosím jiný…“ prosila a šeptala mu do vlasů, když si syny tiskla k hubenému tělu. Věděla, že dlouho tohle sama nezvládne, a tak napsala své matce, se kterou se rozešla ve zlém, ale doufala, že by ji vědomí, že má vnuky mohlo obměkčit.

You said you'd always be there for me; but you're not
Matka se jim sice snažila věnovat všechnu svoji péči a lásku, ale kvůli práci na to nebyl čas. Roksana zemřela na zápal plic ve Fjerdské věznici, kam byla odvlečena za paktování se s ‚čarodějnicemi‘. Z Fjerdy unikla pět let před tím, než se jí narodil první syn. Nemohla zde žít, nebyla jejich dokonalou ženou, která by chtěla být obskakována mužem, který by se k jí sice choval jako ke královně, ale také by chodil a lovil grishi. Byla proto hledaná, neboť při svém útěku poranila nastávajícího chotě a ukradla koně. Když ji chytili na hranicích v lese, odtáhli ji bez slitování, ona se však nevzala a odmítala jim něco prozradit, natož sdělit jim, že má syny. Zanechala děti v rodném hnízdě samotné, hladové… Smutné? Prosté v případě obyčejných lidí, kteří neměli nároky na luxus, jako jiní. Z dětí se nestali siroty, ačkoliv to tak zprvu vypadalo. Otec nebyl přítomen, ujala se jich matčina matka – Nelya, která dostala dopis tak akorát, pár dní před tím, než Roksana zmizela. Mohla nechat svoje vnuky upadnout v nemilost sirotčince, ale rozmyslela si to a odvezla si děti sebou do města, kde žila – Careyva.Babička nebyla tak přísná, jak o ní mluvila matka, když jim vysvětlovala, že si snad pro ně babička přijde, kdyby se jí náhodou něco stalo. Tehdy neměla na mysli smrt v jiné zemi, ale spíše smrt z přepracovanosti a nemoci, která jí už chvíli sežírala zevnitř. Babička byla baronka, stejně jako její manžel, od kterého převzala baronský titul. Měli se dobře, zajišťovali dopravu potřebných surovin vojákům na hranici se Shu Hanem. Isidor zde začal chodit do školy, ale ani to nešlo podle představ, které měl děd, jenž se chtěl aspoň jednoho dítěte zbavit. Stačil mu před očima ten malý užvatlanec, kterého si dcera jeho ženy náhodně pořídila v nesezdaném svazku.

Become who you are…
Isidor o své síle dlouho nevěděl, ale jednou, když přišel do pokoje, sledoval dědu, který křičel na malého pětiletého brášku. Osmiletý Isidor se na muže zamračil a okřikl jej ať jej nechá být. To vše kvůli jednomu rozsypanému květináči, který náhohou spadl a květina se vysypala na chodbu. Služebné to sice uklidily, ale přesto si děda rozhodl ulevit na nejmladším, který z toho zrovna moc rozumu neměl. Děda si nenechal od malého blonďáka rozkazovat, odstrčil jej bokem a varoval jej, pokud jej neposlechne půjde spát do sklepa. Isidor se rozhodně nechtěl vzdát a když děda chytil malého Yuliho za límec a chtěl jej donutit odpracovat si rozbitou keramiku, Isidor se mezi ně vrhnul. Děda jej udeřil hřebem do ruky, se slovy o nevychovaném spratku. Ale když se kolena střetla se zemí a oči se zalily slzami, tak se v místnosti pohnuly stíny. Ne o pár centimetrů, ale popolezly téměř až k dědovi, kterého chtěly ty na podlaze chytat za kotníky. Kdo ví, co by s ním udělal, kdyby malý Yuli nepřestal plakat, když do místnosti došla babička. Zloba i bolest se drala na povrch obličeje malého chlapce.Děda měl jistou zášť proti dětem, které nežily v pořádné rodině, ovšem když zjistil, že jeden ze sirotků je grisha, div jej to nepoložilo na prkno. Ublížily mu, když byl mladý a od té doby je nemohl cítit, věděl, že jeho žena je grisha a vědomí, že se tahle ‚nemoc‘ šířila geny dál, ho odrazovala od toho cítit k této ženě něco víc než odpor. Babička mu to vše vysvětlila, varovala jej, aby se od dědy raději držel dál. Sama netušila, co by mu mohl zhrzený člověk udělat. Ovšem, byla ráda, že se tento gen objevil. Ona sama jej měla, ale nevyužívala jej moc, jen tak, aby nechřadla jeho nevyužíváním. Proto mohla veškeré věci ohledně grishů svému vnukovi vysvětlit. Poučila jej o jejich historii a jednou v noci přišla do jeho pokoje se svíčkou v ruce a v druhé měla knihu; deník. Nerada jej vytahovala v přítomnosti svého muže, mohl by jej poničit a bylo to jediné, co jí zbylo po její matce a o historii jejich rodu.„Jsi z rodu mocných grishů, ale nesmíš toho zneužívat. Podívej se, jak to dopadlo, jeden se nemohl nabažit moci a stvořil Vrásu, Černý Kacíř mu přezdívali. Až budeš starší, vysvětlím ti, jak to s ním bylo. Jednou ti tu knihu předám.“ Usmívala se na něj, když mu ukazovala rodinný strom.Byla to ona, kdo jej začal učit jeho schopnostem. Začalo to postupně, zprvu netušil, jak má svoji schopnost využívat, ale s poctivým tréningem, přicházely výsledky. Nejprve malé kapky temnoty, které se přikutálely, nebo přivolání tmy do určitého místa. Pro něj bylo velmi těžké i svolat tmu do dlaně, natož do místnosti, jako to dokázala babička. Tloukla mu do hlavy, že pokud se vzdá, ničeho nedosáhne a pokud svoji moc opustí, bude slábnout, chřadnout jako květina bez vody.

I should have hugged you tighter and longer the last time I saw you
Dědova nenávist sílila, nebylo to nic malého, nenápadného. Odsuzoval je víc a víc, zejména pak i díky tomu, že u nejmladšího dítka se ukázala schopnost býti grishou také. Opravdu náhodou, ale úplně jiným směrem, když se malý Yuli snažil zamaskovat svoje zranění, které si způsobil venku. Měl obavy, aby si toho nevšiml jeho děda a nebyl na něj opět zlý. Jak se moc snažil, povedlo se mu ranku zahojit. Jako každé dítě se s tím utíkal pochlubit babičce, ale po cestě potkal dědu. Neukazoval mu to, neříkal mu nic, dokud se jej starý muž nezeptal, proč je tak rozverný. Když mu to už lehce zklamaně oznámil, dostal se jen zloby, čiré nenávisti. Yuli však neměl na výběr, nemohl to jen tak zapomenout a vlastně, nemohl se ani učit víc. Jeho vlastní děda mu nedal na výběr, když se s ním vydal do hor spojující Ravku se Shu Hanem. Tam ukončil život vnuka, když jej shodil ze srázu. Jak by mohlo malé dítě přežít pád do průrvy tvořené vodou, která zde přes léto vymlela cestu a v zimě, zamrzla na kost. Bratr mu chyběl, ale nikdy by jej nenapadlo podezírat svého dědu, i když byl kdo ví jak protivný, nepřišel mu tak zoufalý, aby sáhl na život 6letému.Svět smrt jeho bratra nezměnila, babička sice na delší dobu zamlkla a vyčítala si, že nedokázala vnuka ochránit a ztratila jej, jako dříve dceru. To ještě netušila, co přijde později, byla to náhoda, jednoho jarního dne, když se babička zeptala dědy, co dělali v horách. Proč tam vlastně šli, když mu nebylo do řeči, když se vymlouval, že si vlastně už nepamatuje, pochopila. Osočila se na něj, plná vzteku a téměř až hysterie. Gushchin si od ženy rozkazovat nenechal, místo toho, aby dlouho přemýšlel nad odpovědí, praštil ji skleněnou vázou. „V mém domě si nějaká špína nebude otevírat pusu!“Nebylo to poprvé, co ji nazval špínou, ale tentokrát toho měl na duši víc než dost. Ano, řekl jí, že zabil malého Yuliho, že je shodil do průrvy, protože byl zatracená grisha a že by to udělal i s Isidorem, kdyby ten den s ním šel. Blonďáček na svého děda hleděl od dveří, plný zloby, muži byli zatraceným úkazem, který měl chuť ze svého života vymazat, nechtěl dopadnout jako oni. Nechtěl být ani jako jeho otec, otčím a zejména pak vůbec ne jako tento úkaz, který měl nazvat příbuzným. Za zády chlapce se plazil po stěně stín, který neměl tvar, jen se tak líně převaloval jako bouřkový mrak. Muž, plný nejistoty a odporu, označil svoji ženu za čarodějnici, kterou by měli upálit. Že ona může za problémy, které nastaly při dodávání surovin vojákům, že je to její vina, neboť učí mladého temným kouzlům. Nebyly to klouzla, už i babička Isidorovi říkala, že je to malá věda. Něco z něčeho, něco bez ničeho není. Gushchin rozhodl o svém životu tak, že sáhl po kuchyňském náčiní; vidlice na obracení masa. Babička, která stála čelem k vnukovi, neočekávala, že jí skončí ostré konce v zádech. Štěstím minul ledviny, ovšem, když se po něm chtěla ohnat, zalila ji sprška krve. Zírala na tělo, které se pomalu složilo k zemi a upadla mu hlava, jenž se dokutálela až ke kachlovým kamnům. Vyděšená služebná zírala na ruku, která se při pádu těla oddělila a dopadla na stůl, odkud také spadla na zem. Stačily dva údery srdce, kdy se pak ve dveřích vyvalila na zem v mdlobách. „Svatí,“ vydechla babička.Neměla mu to za zlé, ostatně byla otázka, kdo to udělá první; kdo zakročí a pošle zlosyna k zemi. Buď by to udělala babička o chvíli později, nebo konec konců, by to musel udělat Isi. Udělal to dřív a sám nevěřil svým očím. Ruce se mu mírně klepaly a oči se zalily slzami, sevřel v rukou rukáv babičky a vydechl vzlykavě. ,,Já nechtěl….já…nechtěl.“

Stay alive...
Tentýž rok, jenž poprvé zabil si pro něj přišel otec, jako blesk z čistého nebe se objevil u dveří jejich domu a žádal o svého syna. Nelya mu jej nechtěla dát, bránila vnuka zuby nehty, jako vlčice, jenž si chrání své vlčata. Tolya nepřišel, protože by se mu po synovi stýskalo, ale protože se k němu donesly pomluvy o náhlém zmizení v rodině jeho tchýně. Neměl tu ženskou rád, ale věděl, že má na starost jeho syna. Doufal, že jeho syn je smrtič, vlastně jakákoliv grisha, která dokáže zabít. Proto se rozhodl jako jed vloudit do mysli mladého chlapce, opít jej bláboly o světu za Vrásou, kráse Kerchu a dalších zemí o kterých mladík jen četl. Isidor se vzdal, poddal se bláhovým řečem toho, jenž ponechal jeho matku na pospas, nikdy se o ně nezajímal a byl proradnou krysou společnosti. Ale on uvěřil jeho lžím, jež mu z pusy lezly jako pomeje z plného koryta, kam svině boří hlavy. Proto se rozhodl ještě onen rok s otcem vydat na cestu přes Vrásu; nutně jej potřeboval dostat pryč, než se to rozkřikne a někdo pošle hledače, nechtěl riskovat, že přijde o takovou cennou věc.Krása je pomíjivá věc a je to jako šátek, jenž unese vítr. Jen co překročili Vrásu, kdy při cestě přes ni zaplatili životem některé grishi, jenž dohlíželi na průběh a přesun lidí na druhou stranu, ukázal se otec v tom pravém světle. Než by Isidor řekl švec, skončil v podpalubí obchodní lodi směřující do Ketterdamu. Nečekalo jej od té doby nic hezkého, ba naopak.

I had to fight like hell and fighting like hell has made me what I am
Deset let jako otrok v rámci Ketterdamu, nebylo to nic, co by přál svému otci, ale mohl dopadnout i hůř. Jeho naivní otec doufal, že využije syna při jedné hře karet, kdy by mohl poškodit jeho protivníky, ale ukázalo se, že není smrtičem ani hojičem a je pro něj tak bezvýznamným kusem. Vsadil jej do karet jako grishu o které neví, co přesně je, Isidor mu to nikdy neřekl, nevěřil mu v tomhle; co když by byl jako děda? Tolya nebyl dobrý v ničem, ani v kartách, a tak se světe nediv, prohrál svého syna u stolu s mužem, kterého mladík poznal. Respektive mu něco říkalo, že jej zná. Inu, vše se potvrdilo, když se jej ‚nový pán‘ Pavel Stas Fedoro zeptal, kde je jeho bratr Yuli. Isidor mu to oznámil, nebylo to nic, na co by chtěl vzpomínat. Od té doby sloužil v domě Pavla jako prostý služebný, který po nocích měl dělat společnost bohatým paničkám, nebo i pánům, které by si Fedoro přivedl do svého tajného podniku pod budovou.Isidor svoje schopnosti rozvíjel postupně, lidi tím bavit nechtěl, na to měl až moc velkou hrdost a řekněme i úctu pro Stínotvůrce. Ale za pomoci ostatních služebných se mohl svým schopnostem věnovat. Pavel ve svém domě nechtěl nevzdělance, a tak mu dovolil studovat, aspoň to, co se dalo učit mimo pracovní dobu, jako jazyky, kulturu, etiku. Burana k namyšleným Ketterdamských osobám, které skrývají svoje obličeje za maskami, aby nebyla poškozena jejich identita, neboť se oddávají nešvaru Ketterdamu, prostě dát nemůžete.Během jeho života tam se do tvoření pohledné společnosti dostal až k bitkám za peníze, na které si lidé sázeli. Opovrhovali mezi sebou chudáky, kteří za kousek žvance nebo pro peníz bojovali s grishami, které mohly využívat své schopnosti. Isidor to odmítl, bojoval s nimi pouze s pěstmi. Nebo noži, které mu byly později dány, jakmile se prokázalo, že svému pánu přinese trochu peněz. Během večerů, které Pavel nazýval ‚unikal'nyye vechera‘, tedy unikátní večery, se proti sobě střetávaly grishi. Isidor si tehdy uvědomil, jak moc pohrdá otrokáři a otroctvím samotným. Hojiči jej dávali po nocích do kupy, když byl různě pořezaný a dobitý, opravovali tvář smrtičů i dalších hojičů, kteří byli do soubojů posláni také. ,,Je to nespravedlivé,“ zahleděl se do očí hojičky, která mu hojila nos, jenž byl na dvakrát zlomený. „Je to náš problém, nevědomky jsme se k něčemu upsali, nebo jsme zde skončili jinak; jako ty, nebo někteří větrostrůjci.“ Odpověděla mu Katia.

Murderer
Začali jej považovat za bezcitného vraha kterým nebyl tak docela, ale jediná jeho šance na útěk byla zabít svého pána a několik jeho stráží, aby se dostal společně s Katiou a dvěma dalšími grishami pryč. Nemohl zde však nechat svoji lásku, byla to první žena, kterou miloval víc než svoji ztracenou matku. Lei Qiang, poupě, které chřadlo na nesprávném místě, byla majetkem jednoho hloupého muže, který si ji vzal, jen kvůli její kráse. Isidor se pro ni osudnou noc vydal sám, když na ni počkal pod oknem, až se za ním po uvázaném prádlu slanila. Měli v plánu společně utéci, zažít nový život, znáte to, typický bludný nápad dvou zamilovaných. Růžové brýle na nose a srdce plné lásky.Lei však nebyla volná jako hrdlička, její muž je dostihl v přístavu, kdy nabíhali na loď. Dívka se zastavila na konci mola a strčila Isidora do lodě, přímo jej vmetla do rukou Katie. Svěsila zlatý pohled dolů a zamávala na námořníky, ať vyplují, že sama nepůjde. „Nemůžu jít, ve tvé zemi by mě nepřijali,“ Isidor se div nevrhl přes palubu, jak se snažil přemluvit svoji lásku, aby s nimi šla. Ale ona tam jen stála a mávala jim, jako by to byli jen staří známí a ne grishi, které byly považovány za vrahy a násilníky. ,,Mám zde domov…své místo.“ Její muž ji dostihl, jak by ne, šla mu naproti. Odvlekl ji domů, jako neposlušnou ženu, o několik dní později podlehla vnitřním zraněním, jako krvácení do mozku, poté co ji vlastní muž za neposlušnost zbil.Isidor to ještě dlouho nechápal, přecházely dny v týdny, nakonec už je přestal na lodi počítat a jen postával na palubě, aby si vyčistil mysl, vraceli se domů, do Ravky. Nebylo to tak dávno, před necelými dvanácti lety odtamtud odjel jako malý hoch plný nadějí, teď se vracel jako uprchlík. Přes to vše nechtěl jít do Malého paláce, nechtěl být pod dozorem.

You will always be a monster, there is no turning back from it. But what type of monster you become is entirely up to you.
V jeho životě bylo mnoho temných i světlých chvilek, které by se daly zmínit v rodinném deníku, který měl neustále u sebe. Nikdy se jej nevzdal a nikomu jej nedal. Žil v rodném Ryevostu společně s několika grishami, které se nechtěly přidat do druhé armády. Farmařili, prodávali věci na trhu, aby se uživili a skrývali se. Isidorovi ovšem po několika letech přestalo být příjemné, a tak vypěnil v ten nejméně vhodný čas, když v krčmě vyslechl konverzaci dvou rybářů, kteří se bavili o grisach. Ať už bylo jejich důvodem cokoliv, vedlo je to na cestu nenávisti. Isidor se po několika vyměněných frázích, které byly doplněné smíchem mužů, postavil od stolů a otočil se na Katiu, která jej chytila za košili. „Nedělej to,“ varovala jej, ale on se vytrhnul a podkopl židli jednomu z můžu. Pustit se do sebe, kdy jeden z můžu skončil na zemi a mezitím se Isidor pustil do druhého, bil jej tak moc do tváře, až se mu tvořily podlitiny, zlomil mu při tom klíční kost, zejména tím, jak mu hlavou praštil o desku stolu. Vybil si na něm dlouho zadržovaný vztek, klouby na jeho rukou se barvily do krve oběti i do jeho karmínu. Když muže pustil, svezl se bezvládně na zem. Blond vlasy mu padaly do chladných očí, které sledovaly zděšené zraky štangastů. Jen jeden pár očí stál a hleděl na celou scénu klidně, inferni a smrtič v keftách Druhé armády.Isidor se rozhodl utéci, ale nebyl sám i Katia, která tam mohla klidně dál sedět utíkala s ním domů, odkud se vydali společně s dalšími do hor. Pryč, riskovat útoky Fjerďanů, než narukovat. Je to až ironické, když pomyslíte na to, kde stojí Isidor v současné době.„Už nemůžu.“ Zamumlala Katia, když se zlomila v kolenou a padla téměř obličejem do sněhu. Isidor se zastavil a rozhlížel se. Věděl, že je sledují, mohli by jej chtít odsoudit za napadení člověka, ublížení na jeho zdraví a co víc, třeba vědí, že je vrahem. Povzdechl si, musí někde přečkat noc, už dva dny utíkali v kuse bez zastavení. „Odpočineme si,“ poví a poukázal na sráz, který tvořil částečný převis, tudíž příležitostný přístřešek. Většina kamenní, která odtamtud vypadla se povalovala poblíž. Společně se čtveřice uprchlíků přesunula do přístřeší a seděla blízko sebe, byla zima a tma; oheň nepřicházel v úvahu. Katia se o něj opřela a povzdechla si. ,,Proč jsi to udělal?“ Zeptala se ho a objímala jeho ruku. „Protože nechci aby někomu ubližovali,“; ,,Nejsme jako oni, nejsme členy Druhé armády to je osočují,“ odvětila mu, aby ukázala na to, že věcí určitě nejsou, nemusel se zastával grish, které neznali. Ale Isidor měl jasný názor, měli by si být rovni, všechny grishi a nebude tolerovat hloupé lidi.…„Isidore!“ Křikla na něj Katia, když otevřel oči vnímal v brzkém raním světle Katiu, která zápasila s mužem v huňatém kožichu a teplé čepici, ale chlad v jeho očích stejně jako mluva mu dala najevo s kým má čest. Bylo jich více než jeden, dva grishové leželi ve sněhu s očima v sloup, když polykali andělíčky a dusili se krví. Byla to náhoda, tedy ne tak úplně, ale Fjerdští lovci grish – Drüskelle, narazili na stopující grishi které potkal Isidor v hostinci. Jedna grisha ve sněhu měla na sobě keftu, inferni. Druhý umírající byl společník Isidora. Další grisha z Ketterdamu se rvala s Fjerďanem o holý život, smrtič se vypořádával s Fjerďanem po svém. Isidor se rozběhl za Katiou, která byla svázaná a téměř bezmocná vláčená sněhem.Střetl se obličejem ve sněhu, když se mu lano omotalo kolem nohou a on zakopl, smrtič se zbavil své konkurence a vrhnul se na Fjerďana jenž vláčel Katiu. Ozvala se rána, když vzduch rozseknula kulka, neprůstřelná kefta udělal své i když se smrtič válel ve sněhu. Dýka prošla vzpouzejícímu se Isidorovi skrze látku na rameni dovnitř a zakousla se až do lopatky. Dál nepokračovala, nemohla, bylo to bolestivé se hýbat, ale nechtěl se vzdát a nechat ostatní na pospas, když už to zaspal. Fejrdský útočník jej chtěl svázat, kdo ví, zda by jej odvlekli k soudu, nebo zabili na místě. Vymanil se z jeho sevření, když se mu povedlo se zbavit té věci na nohu a vyběhnout za svými.Odstrčil Fjerďana svým tělem od Katie a stál nad ní, smrtič se brzy válel ve sněhu opět, když jej zasáhla další kulka. Vztek zahalil mysl Isidora, který rozmáchnutím rukou a pozdějším stáhnutí přivolal temnotu. S poraněním na zádech to bylo horší, ale adrenalin proudící v jeho krvi to přebyl. Bylo to poprvé, co zašel tak daleko, tam o čem nechtěl přemýšlet, tam co stálo za stvořením Vrásy. Neměl tolik schopností jako jiní, aby mohl vládnout schopnosti plně, proto sáhl k nejzazšímu bodu, jenž stál v deníku. Temnota je pohltila, jako by byl opět večer, ale místo tichého zpěvu ptáčků se ozval křik Fjerďanů a jednoho grishi, kterého cosi ve tmě napadlo. ,,ČERNÝ KACÍŘ“ ozvalo se odněkud lámanou ravštinou. Až když se Isidor skácel na kolena, uvědomil si, co udělal, ze tmy na ně zíralo cosi, co bylo složené ze stínů, které se pohybovaly pořád v těsné blízkosti a odhalovaly těla mrtvých Drüskelle a poraněného grishi.

Take back your power…
Bylo to dávno, vlastně ještě v zimě, když se pohyboval na světě s grishami, kteří přežili útok Druskelle. Vlastně o pár dní později, když se on Katia a jeden přeživší grisha schovávali v lesích, nikdo by je nepochválil, že usmrtili smrtiče, který je chtěl odvést do Malého Paláce. Nebylo to nic hezkého, ale všichni měli tak nějak obavy, přeci jen už byli hledaní v Ketterdamu, pokud si na ně pamatovali.Toho rána se vydal Isidor na lov bobulí, ačkoliv to zní jako neškodná věc, překvapil jej v lesu jiný predátor, než by čekal. Nebyl to medvěd, vlk ani liška, u té pochyboval, že by si na něm chtěla smlsnout, byl to Irbis, který původně lovil srnu, místo toho našel lákavou svačinu v podobě grishi. Isi byl ozbrojený jen dýkou, kterou mu půjčila Katia. Byl stále unavený a na povolání schopností nepřemýšlel, byl přeci jen stále mladý a znovu nehodlal riskovat, další šílenost, jakou předvedl předtím.Když na něj zvíře skočilo, cítil, jak se mu drápy přes látku zaryly do těla, dopadl do sněhu až se nově napadané vločky rozvířily. Z úst se mu vydralo pár bolestných výkřiků a sebevíc se snažil zvíře od sebe udržet, než se mu povedlo dosáhnout na dýku a zarazit ji kočkovité šelmě do krku, bodal, dokud nebyl sám zalitý od krve zvířete. S tím se vrátil nazpět do jejich tábora mezi stromy a kameny, kde Katia ošetřovala druhého grishu. „Svatí!“ Vyřkla, když jej viděla. Isidor se jen unaveně usmál a táhnul kočku dál za ocas. „Něco jsem nám sehnal,“ odvětil.

The fact that you are still here is proof that whatever tried to beat you lost
Roky plynuly, bylo to trpké obchodí, ale vše přebolí i smrt blízkých a samota. Zůstal sám, ale přesto se skrýval, stále mu nebylo po chuti to, že kdysi musel zabít smtičce, aby je neprozradil. Ovšem to se ztratilo v průběhu let a co slyšel, bylo to připsáno na účet Fjerďanům. Zasloužili si to, nebyli to lidé čestného původu, když lovili grishi.Během svého dlouhého života ochutnal utrpení, ale taky pohodu. Vrátil se ve svých sto letech na území Kerchu. Aby v Ketterdamu vystudoval univerzitu, která jej mohla posunout dát. Byla to otázka peněz, které si už řádnou prací dokázal vydělat. Studoval už dva roky, poté co na trůn nastoupil nový rod, byla to nová možnost pro grishi, podle toho, co se dozvídal za informace. Neboť car se zdál být rozumný a chtěl sjednotit armády, už žádné rozdíly. Nedoufal v to, zejména kvůli tomu, že se musel hodně skrývat, a to v dobách expanze Darklinga, jenž okupoval Ravku jako Generál Druhé armády. Jeho honba za světlonoškou dopadla, jak dopadla, svatí, jak Sevastian (Tak si od roku 1740 do 1760 říkal.) nechápal tužbu po moci, tak mocnou, že by někdo byl schopen obětovat životy druhých. I kdyby Temnyje během té doby potkal, aby si mu zrovna nebyl k užitku, vlastně kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby zjistil, že se na světě pohybuje ještě jeden přivolavač stínů. Rozhodně by to nemělo příjemné výsledky pro ostatní země.Na Ketterdamské univerzitě vystudoval hlubší etiku ostatních zemí, jazyky zejména pak kerchštinu. Tím to však neskončilo, věnoval se později kartografii, která pro něj mohla být užitečná v případě, že by se přeci jen stal členem Druhé armády. 

In the end, they were all made of flesh that can be cut, and bones that can be broken...
Nečekal to, nečekal hodně věcí, které do jeho života přišly společně s věkem. Zejména pak nečekala bláznivou situaci grish závislých na paremu. A vůbec, změnilo se toho do smrti cara hodně, jeho syn sice měl podobné úmysly, ale jako prostý občan Ravky začal opět pociťovat, jak se už, tak rozdělené země západu a východu více trhají. Byly to nepříjemné roky, kdy Krvaví psi prahnuli pod oranžové rostlině, jako smyslů zbavení. Nikdy nechtěl nikomu ze svých ublížit, ale jednoho dne k tomu byl donucen, opět.Na cestě do Velkého paláce za carskou rodinou jej v noci upoutala hlučná scéna z náměstí v Os Alta. Krve by se v očích na pohled mladého grishi nedořezali, závislé grishi využíval své schopnosti, aby získaly za každou cenu kousek drogy, proti nim stáli vojáci druhé armády, kteří už několik desítek let byli odkázáni na lidského generála anebo své grisha kapitány. Když to udělám odsoudí mě, když to neudělám budu si to dávat za vinu sám. Hnalo se mu hlavou. Ovšem vidina, mrtvých dětí, které se zděšeně na náměstí tiskly ke svým rodičům jej popohnala k činu. Náměstí rozdělila tma, ale nezůstalo to tak dlouho, když se temnota převalila na Krvelačné psy, jenž zmateně prchali.Unavil se, nebyl tehdy tolik zvyklý využívat sílu, protože se skrýval před zraky všech, aby unikl pozornosti, ale teď už jí unikat nemohl. Byl ještě tentýž večer odveden do Velkého paláce, neboť mohl za smrt pěti grish, které byly jako utržené ze řetězu. Andrei na něj hleděl ze zlatého křesla, kdy po jeho boku stál generál Vlasov, ten mu osvětloval situaci. „Je jich více?“ Ozvalo se místností, když byl car překvapený existencí více přivolavačů stínů. Mohla to přeci jen být náhoda, ovšem pořád zde byla nedůvěra. „Jak se stavíš k tomu, že jsi zabil svůj druh?“ Zeptal se jej Vlasov. „Nebylo mi to příjemné. Ale bylo to nutné,“ Odvětil, ale konec konců, byli také jen z masa a kostí. Nic víc, navíc dychtili po paremu a nehleděli na následky.  Leonid byl nakonec přijat do Malého paláce k učení, nikdo mu vlastně natolik nevěřil, aby cizinci dali větší rozlet i přes to, že dokázal něco, co předešlý generál. Leonid o to nestál, vlastně byl rád, že vidí po delší době grishi, které jsou v bezpečí od toho chaosu tam venku a také, že se může učit s nimi.Až po dalších 3 letech učení v Malém paláci, kdy se doučil více informací ohledně malé věci, byl usazen do role generála. Nestál o to, začínal nejprve jako prostá grisha, která nosila modrý oděv, černá byla pravděpodobně příliš nápadná, ale stejně to všichni věděli, neboť chodil trénovat. Ovšem jakmile se dostal do pozice generála, mohl začít nosit černou barvu. O své postavení se zasloužil podobě jako Vlasov o blízkost caru, během Temného období. Snažil se celou situaci se závislostí na paremu zastavit, nebylo to nic lehkého a vědomí, že musí zabíjet své vlastní to neulehčovalo. Ale co to bylo proti zmařeným životům, které krvaví psi odebrali vesničanům. Na jeho rukou neupěla jen krev grish, ale také Drüskelle a Shu, kteří unášeli grishi nebo je masakrovali ve velkém z obav, že by se šílenství mohlo dostat až do jejich země; jistě by je stihly kruté časy pomstychtivých grish.

Two deaths will not happen, but one is inevitable
Smrt je něco, co přijde v nevhod a pokud je podezřelá, nemohla to být náhoda, že její příchod nebyl ohlášen. Úmrtí cara, nebylo pro zemi ničím, co by odlehčilo už tak napjatou situaci, jenže nastala horší, když nebylo jasné, kdo bude zemi vládnout. Nakonec na trůn nastoupila sestra cara, Olya. Leonid ihned pochopil, že s ní nebude za dobrém jako s carem, který konec konců přes vše měl stále grishi rád, Olya se o ně nezajímala, jediné, co chtěla, bylo připravit jednoho ze synovců na trůn – pokud si to zaslouží. Ale také se chtěla postavit severu, jenž jí přišel nebezpečnější než jih.…„Měl byste si hlídat záda,“ pravil klidně, jednoho večera, když stál vedle generála První Armády. „Proč?“; „Protože vím víc, než by se Vám mohlo líbit.“