Father worked in a graveyard. My life has become one.
Jeden by předpokládal, že k tragickému životu je potřeba i nešťastné dětství. Tak tomu ale ve Viktorově případě rozhodně nebylo - věci se zvrtly až později. Narodil se jako první dítě, nejstarší syn, do úplné, milující rodiny, žijící v ravském městě Adena. Matka pracovala jako písařka, otec byl správcem místního hřbitova a zároveň felčarem pro nemajetné. Těšili se úctě a přízni lidí, přestože úřady nebyly příliš nadšeny z toho, jakou „charitu“ podle nich starý Orlov provozuje. Často, pokud nemohl Vickův otec lidem pomoci, se jim postaral alespoň o důstojný pohřeb. Ať už na něj pozůstalí měli nebo neměli peníze. Trávil dost času svědomitou péči o hřbitov, a ať už to bylo vhodným místem pro dítě či nikoliv, Viktor, i oba jeho sourozenci, se otci často ochomýtali kolem kotníků. Viktor sám občas procházel mezi řadami náhrobků a cvičil si čtení. Přeříkával jména zemřelých i celé jejich epitafy. Připadalo mu to fascinující. Stejně tak nemusel přemýšlet o své budoucí kariéře – chtěl se stát lékařem, skutečným. A otec ho v tom zdatně podporoval.
Ale neštěstí nechodí po horách, nýbrž po lidech. Idylka nemohla vydržet dlouho. Jednoho dne městem procházeli Hledači. Viktorovi bylo sotva deset let, když zaklepali na dveře jejich domu. Zrovna se vrátil ze školy, když je spatřil mezi dveřmi. Rodiče nebyli dvakrát nadšeni z jejich přítomnosti, ale co se dalo dělat? Přišel k nim, nastavil předloktí, a jeho život se už navždy změnil. Místností zavál chladný vítr, v asi nejteplejší den celého roku. Bylo jasno, rozhodnuto. Hledači byli spokojeni, že našli dalšího vojáka pro Druhou armádu, a celá rodina Orlovů zhrozena nenadálým zjištěním. Viktor za žádnou cenu nechtěl odejít. Ale byl dítě. Na jeho názor se nikdo dvakrát neptal, a rodiče, v pravdě, netušili, co mohou dělat. Odporovat Grišám, Druhé armádě? Bránit Viktorovi? Co by s ním dělali, kdyby zůstal doma, s malým Větrostrůjcem? Tak šel. Sotva se stihl pořádně rozloučit. Proplakal celou cestu do Malého paláce. Život, který tak miloval, a budoucnost, kterou si vysnil, všechno bylo pryč. Tehdy ani netušil, jak velkou má v tom pravdu. Navíc, nejen, že o Grišách nevěděl téměř nic, jeho vlastní schopnosti mu byly cizí. Hojiče by snad pochopil, možná i přivítal, ale co měl co dělat s větrem?
V Malém paláci ale moc dlouho nevydržel. Sotva po týdnu poprvé utekl zpátky domů. Pěšky. V podstatě s ranečkem na zádech. Svoji rodinu dost překvapil. Strávil s nimi pár dní, než si pro něj z paláce znovu přišli a odtáhli ho zpátky. Tak se to opakovalo několikrát. Po návratu ho v paláci vždy potrestali. Tvrdým tréninkem navíc, večery bez jídla, pokoušeli se mu všemožně domluvit, po dobrém i po zlém. Ale nechtěl si dát říct. Proč by měl? Co pro něj Grišy byly? Jen cizí, podivní lidé, kteří po něm chtěli cizí, podivné věci. Nenacházel ani příliš přátel, pochopitelně, jak by taky mohl. Od světa, ve kterém se ocitl, byl vlastní volbou odstřižený. Postupem času ale zkrotl, především kvůli své rodině. Kdykoliv je navštívil, cítil, že je vítán čím dál tím méně. Bylo zvláštní být s nimi. Bylo zvláštní být v paláci. Časem přijal, ač nerad, že svoje místo doma už ztratil. Nebyl synem svých rodičů, bratrem, ne tak jako kdysi. Teď pro ně, i pro okolí, byl především Griša. Nezáleželo, jak moc se tomu sám bránil, rozhodli za něj. A tak přestal utíkat.
Zlom, první z mnoha, přišel v jeho 15 letech. Do paláce pro něj dorazil dopis, že byl jeho otec vážně zraněn při práci. Okamžitě se sebral a jel. Dorazil tak akorát, aby mohl dát svému tátovi sbohem, než naposledy vydechl. Nemohl tomu uvěřit a rychle zjistil, co se stalo – otce postřelil nespokojený „zákazník“ jeho felčarského byznysu. Ze vzteku, úplně zbytečně. Zaslepený smutkem, steskem a zlobou šel Viktor vraha svého otce hledat. S pistolí v ruce. Snad si ani sám nemyslel, že by ho mohl zastřelit, dokud mu nestál tváří v tvář. Měl ještě tu drzost se usmívat, když jeho otce přitom připravovali k pochování na hřbitově, který tolik let spravoval. Počkal si na vhodnou chvíli, až se bude ten zmetek vracet domů, následoval ho, a na jeho vlastním prahu ho odpráskl jako prašivého psa. Nedal mu ani šanci cokoliv říct, nepotřeboval slyšet výmluvy. Ještě u mrtvoly, v domě muže, kterého právě zabil, se rozplakal. Plakal, dokud v něm nezbylo vůbec nic, než se konečně zvedl a zakryl stopy. Celý dům obrátil vzhůru nohama, jeho schopnosti přišly velice vhod. Poprvé od doby, kdy se dozvěděl, co je, pocítil jakékoliv spojení s darem, který dostal.
Rodina se po tragédii přestěhovala z Adeny do Ryevostu, ale nic už nebylo jako dřív. Matka začala žalem pít a na Viktora zanevřela – v opileckém deliriu mu mnohokrát řekla, že jí připomíná otce a ať kouká táhnout. Bratr Gavril se na něj zlobil, že mu nechává matku i sestru na zodpovědnost, zatímco se učí svoje „čáry máry“. A v Malém paláci nebyli zrovna nadšení, že zase začíná mizet bez vysvětlení a kdy se mu zlíbí. Zanedbával trénink, zanedbával své povinnosti. Rodinné i vojenské, nebylo na něj spolehnutí, byl nepozorný až hanba. Rozpolcený mezi dvěma světy, z nichž žádný nemohl nechat jít. A to ještě ani netušil, jak špatně je na tom rodina po stěhování finančně. Matka už pořádně ani nepracovala, jmění po její rodině rychle docházelo, a tak, když bylo Gavrilovi sotva 16 let, překvapil Viktora tím, že se přidal k První armádě. Jako by se mu tím chtěl pomstít, alespoň tak to připadalo Vickovi. Stihli spolu mluvit sotva jednou po jeho narukování, a rozhovor byl na ostří nože. Taky byl poslední a jeho obsah si Viktor vyčítal ještě dlouhé roky poté. Gavrila hned během první akce v terénu chytili Fjerdani a podřezali mu hrdlo. Smrt na místě, nedalo se nic dělat. Viktor tak pochovával dalšího člena rodiny.

Mother, I have lost my way. I think I’ve gone astray...
To už začal pít i on sám, cokoliv levného a silného sehnal. Rád tvrdil, že se tak cítí blíž vlastní matce, když už ho ona sama nemůže ani vidět. Jediný, s kým se ještě z rodiny stýkal, byla sestra Raisa. Spolu si dopisovali od doby, kdy se rodina přesunula do Ryevostu, a vztah udrželi i po bratrově smrti. Sám věděl dobře, že je chytrá, a daleko lepší člověk než on sám. Břímě všeho, co se stalo, nesla s větší zodpovědností a odvahou než on nebo matka. Jezdila za ním do Os Alty, a on jí nenápadně podsunoval peníze nebo to, co aktuálně doma potřebovaly. Věděl, že matka by od něj nic nepřijala, ale ve svém stavu si nevšimla, když se s tím náhodou doma zjevila Raisa. Měli šanci spolu mluvit, přestože to nebylo veselé povídání. Ale byl to domov, malý, mizivý zbytek domova. Drželo ho to nad vodou, když se všechno kolem něj hroutilo. Byl mizerná Griša, mizerný bratr, mizerný syn. Selhával naprosto ve všem, co vůbec v životě měl. Poslední kapka přišla naprosto náhle. Po jedné z návštěv Raisy v Os Altě mu dorazilo velmi stručné psaní. Jeho matka se v době Raisiny nepřítomnosti doma oběsila. A po jeho sestře nebylo ani vidu, ani slechu.
Viktor byl bez sebe. Strávil spoustu času převracením Ryevostu i Os Alty vzhůru nohama. Hledal všude, ptal se kohokoliv, kdo se mu dostal do cesty. Odjel do Adeny a prohledal i ji. Využil všeho, co měl, ale ani tak Raisu nenašel. Ji, její tělo, zprávu, informaci, nic. Jako by se po ní slehla zem. Utekla? Zabili ji, unesli? Neměl tušení. A do dnes ho nemá. Co se stalo se sestrou, nebo kde je, nikdy nezjistil. Něco mu napovídá, malý hlásek, kousek naděje, že ještě stále žije. Že o posledního člena rodiny ještě nepřišel. Stále ovšem každý rok navštěvuje tři náhrobky a to je víc než dost. Jako by sotva párkrát mrknul a ze šťastné rodiny se staly kusy mramoru. Samozřejmě z toho vinil sebe. Všechno to začalo jeho odvodem do Malého paláce. Nenáviděl se, nenáviděl to, čím je, nenáviděl všechno a všechny. Nedokázal se s tím srovnat, upadl do těžkých depresí. Naprosto účelně nepoužíval svoje schopnosti, nechával je v sobě hnít, chtěl, aby ho to zničilo. Zasloužil si všechny nemoci, všechnu bolest, zasloužil by si zemřít. Ale právě v této nouzi poznal, čeho je součástí. Grišy kolem něj ho nenechaly jen tak všechno zahodit. Bylo to zase jako v dětství – byl donucen trénovat, zapojovat se, jíst, starat se o sebe. Nesnášel to, do chvíle, než se to stalo jeho záchranou. Bodem, ke kterému se mohl upnout. Sám tomu nemohl uvěřit, po tom, jaký byl, jak moc se jim všem odcizoval.
Jak se začal znovu hrabat na světlo boží, naprosto se do toho ponořil. Do práce, tréninku. Nic jiného mu nezbylo. A když se do něčeho opravdu pustil, byl v tom dobrý. Dost chytrý a schopný, aby se rychle doučil, co zameškal. Navíc, neměl strach. Už se ničeho nebál. Přišel o všechno, na čem mu v životě záleželo. Ztratil rodinu, vůli, veškeré iluze i sny a přání. Neměl nic, nežádal nic, a tak mohl dát všechno. Bylo mu 25 let, když se objevila, řekněme, pracovní příležitost. Na Kerchu se rozmohl obchod s Grišami ve velkém. Vznikala podezření na pravidelnou obchodní cestu otrokářů mezi Ketterdamem a Os Kervem, stejně jako přítomnost distribučních kruhů v obou městech. Byl potřeba někdo, kdo by dokázal sehnat informace. Vetřít se so této mrzké společnosti, eliminovat hrozbu a držet Malý palác informovaný, pokud by nebylo možné zabránit věcem přímo. A Viktor se nabídl. Nebál se cesty přes Vrásu ani vlastní úhony z rukou otrokářů, Fjerdanů, nebo Šu Hanu. Chtěl být užitečný. Toužil dát svému životu alespoň špetku smyslu. A pokud ho to mělo zabít? Tak ať. Snad to byla jeho nově nalezená loajalita, píle, nebo naléhání. Nejspíš všechno dohromady. Ale novou roli zvěda pro Druhou armádu, pro generála, získal. A vydal se na cestu přes Vrásu. Východní Ravku nechal za sebou a s tím i celý svůj dosavadní život.
Usadil se v Os Kervu a začal pracovat. Po první „misi“ přišla další a po ní další. Samozřejmě, začátky byly krušné. Udělal spoustu chyb, několikrát málem skutečně zemřel. Nespočetněkrát se zranil a nebýt sakramentského štěstí, už dávno by skončil se šípem v srdci, na kovovém stole, nebo s kulkou v hlavě. Musel se ohánět. Vymyslet, jak posílat zprávy do paláce i jinak než přes Vrásu. Vytvořit si síť kontaktů napříč zeměmi a opatřit dost peněz, aby je zvládal podplácet. Naučil se tasit pistoli bez pozdravu, kouřit ty nejlepší doutníky a přepít i fjerdské Druskelle. Vynalezl pro sebe tolik identit, jmen a zaměstnání, že se začínal ztrácet v tom, kdo je on sám. A tím také trpělo jeho zdraví. Často nemohl využívat své schopnosti, nebylo kde, či to nebylo bezpečné. Musel si držet svou pozici a své utajení, to bylo důležitější než ohavný kašel, který ho sužoval, úbytky na váze, věčná únava a další podobné kratochvíle. Riskuje život, dobře to ví. Snad ho to v mnoha ohledech i baví. Je to hazard jako každý jiný, no ne? Vše bere s pořádnou dávkou cynismu, sebe i ostatní. V průběhu let ve službě se seznámil s mnoha lidmi. Chtě nechtě k některým z nich přilnul více než by bylo zdrávo. A kam ho to dostalo? Zpátky na hřbitov. Přátelé, milostná vzplanutí, kontakty, skrývající se Grišy… Osud si nevybírá. A on stále nechápe, proč si jednoho krásného dne už taky nevybral jeho. Zbývá mu se jen hystericky smát nebo plakat. Což kontruje zapálením další cigarety, panákem té nejostřejší pálenky a partičkou pokeru se samými podvodníky. Snaží se na nikoho a na nic nevázat, opravdu se o to snaží. Sám je pořád na útěku, a občas ani netuší před čím.
V těchto dnech Vick pendluje mezi Novokribirskem, Os Kervem a Ketterdamem, a i v rámci jednoho města často mění bydliště, aby nebylo tak snadné ho najít. Čas strávený na lodích je četný a po pravdě si ho užívá. Má rád moře, slaný vzduch, i fakt, že může nenápadně přidávat vítr do plachet, když se nikdo nedívá. A pokud je to třeba, pokud Malý palác zavolá, vydá se i do Vrásy. Nemá strach. Srdce temnoty už viděl sám v sobě, Volkry ho nemohou vyděsit. Pokud touží po jeho hlavě na stříbrném podnose, mohou se postavit do fronty. Nepřátel má víc než dost, přestože většina z nich si nespojí jméno, tvář a jeho osobu dohromady. Natož fakt, že je Griša, Větrostrůjce, a daleko za nepřátelskými liniemi.