V případě, že na tuhle mladou šuhanku narazíte, asi jen těžko budete odhadovat, čím vším si vlastně v životě prošla. Její ústa jsou většinu času mezi lidmi vykrojená do milého nebo veselého úsměvu. Právě za tím ráda schovává všechna svoje trápení a smutky, které si nese s sebou ze své minulosti. Nechce totiž nikoho obtěžovat s tím, že by snad byla smutná nebo se tvářila jako hromádka neštěstí. Zaprvé věří tomu, že se jedná jen o její vlastní problém a zadruhé si myslí, že natropila svému okolí už dostatek potíží a smutku, takže v tom nechce pokračovat. Jediný náznak, že není tak bezstarostná a veselá, jak se může tvářit, najdete v jejích zlatých očích, ve kterých se většinu času zračí ostražitost. Nemá ráda, když jí někdo něčím překvapí, nebo na ní někdo vybafne zpoza zad. V takových chvílích sebou vždy prudce cukne a ruce se jí zvedají k obranným gestům, ať už v nich něco má nebo ne. Další známka, která by mohla pozornému oku naznačit, že něco nemusí být úplně v pořádku. Většinou ale nějaké otázky nebo tázavé pohledy odmávne tím, že je zkrátka nešikovná a lekavá už od dětství. Zkrátka strašpytel. Sama na sebe je sice za tenhle reflex, který se jí drží zuby nehty už pár let, naštvaná a neví, co s tím dělat, ale nechce nikomu přidělávat starosti, kdyby to neodmávla, jako by to nic nebylo.

Díky tomu, že většinu času se schovává za úsměv, tak se naučila dobře přetvařovat a i lhát. Kvůli přežití tohle umění zdokonalila dostatečně rychle. Ne, tedy že by jí projevením nějaké jiné emoce mohlo stát život, ale jen se chce vyhnout starostlivých a lítostivých pohledů, které by mohli nakonec přijít. Ovšem to zase neznamená, že by byla jen nějaké ořezávátko, které ze sebe dělá hloupou husičku. Umí se sama sebe zastat, a pokud někdo překročí určité hranice, klidně se po něm ožene. Dlaní nebo i pěstí, pokud si nedá pokoj. A že v hostinci u opilých hostů je to občas potřeba. Ovšem necítí se jimi nijak ohrožena v tom skutečném smyslu, pokud se mezi nimi neobjeví někdo další se zlatýma očima, jako má ona sama. V takových chvílích docela rychle začne couvat a rozhodně se k nim nepohrne, aby s nimi prohodila slovo nebo je obsloužila. Sice svůj strach ukazuje nerada a pak se sama na sebe za zavřenými dveřmi vzteká, ale neumí si s tím úplně poradit.

Za zavřenými dveřmi jejího pokoje ale nejde jen o nadávání na její osobu, ale také k odložení úsměvu a určitém přemítání nad jejími pocity a tím, jak se některých svých reakcí zbavit. Ovšem také tam ráda studuje, protože tam vždycky určitým zázrakem najde deník Adriana, které jí neustále podstrkuje Ana. Mei je částečně čte kvůli tomu, co se v nich píše a že alespoň trochu jí to může přiblížit její schopnosti, které ale nerada vytahuje na povrch a raději si je schraňuje ve svém nitru společně s dalšími jejími démony z minulosti, kteří jí pronásledují. Částečně je ale čte i kvůli tomu, že díky nim má blíže k Adrianovi, kterému vděčí v podstatě za všechno, co v tuhle chvíli má. Rozhodně to ukazuje určitou loajalitu a věrnost, které je schopná, pokud si jí dotyčná osoba dostatečně zaslouží. Svůj čas o samotě by asi měla strávit jen odpočinkem, ovšem občas mívá problémy se spaním, takže se jí pod očima objevují kruhy, které značí její nevyspalost, která pak předesílá to, že bývá více náladová a protivná, alespoň na osoby, které už zná a tolik se kolem nich nehlídá. Právě díky své noční bdělosti, za kterou je v některých ohledech ráda, protože jí alespoň netýrají noční můry, které jí občas po nocích pronásledují a připomínají jí tak utrpení, které prožila, se naučila číst hvězdy na noční obloze, dokáže tak pojmenovat téměř každé souhvězdí a nejspíš by se díky tomu dokázala i orientovat v noci v divočině, pokud by na to snad někdy došlo.

Mei nikdy nepatřila k těm, kdo by potřebovali být středem pozornosti a teď to vyžaduje snad ještě méně. Nemá moc ráda, když na ní směřují všechny oči v místnosti. Většinou to u ní začne červenáním a později se projeví i neohrabanost, když jí někdo opravdu pečlivě pozoruje. Některé činnosti v hostinci, a i obecně v místech, kde se obvykle pohybuje zautomatizovala a nadělá jen zřídka kdy nějakou škodu. Ovšem vezměte ji do místností, které nezná a klidně vám rozbije tu nejdražší vázu v místnosti, protože omylem strčí do něčeho, co narazí do něčeho jiného a skončí to střepy na zemi. Spíš to bude projevem nervozity z nového prostředí a nových lidí, než že by se neustále chovala jako slon v porcelánu.

Jednou z vlastností, kterou na sobě má ráda je tvrdohlavost, ač ji ostatní málokdy ocení. Ne, že by se s vámi do krve hádala o nějakém názoru. Spíše je to v rámci chování a jednání. Když se rozhodne, že něco dělat nechce, tak to dělat nebude, i kdyby měla zůstat jen stát na místě. Nemá ráda, když jí někdo přikazuje a rozkazuje. Nejen, že to vyvolává bolestné vzpomínky, ale už zkrátka nechce být někým s kým si může někdo hrát jako s hadrovou panenkou a rozkazovat jí dle potřeby. Ne, že by tedy vyloženě neposlechla, když jí někdo řekne, aby něco udělala, ale nesmí to být přímý rozkaz nebo příkaz, protože pak se prostě zasekne bez toho, aby byla nějaká šance k tomu, aby udělala to, co chcete. S její minulostí také souvisí problém s důvěrou. Určitě není někdo, kdo by začal někomu bezmezně věřit. Přece jen jí zradila vlastní matka, takže se jí asi nikdo nemůže moc divit. Můžete sice očekávat úsměv a určitou komunikaci, ale s její důvěrou je to stejně jako s jejím respektem. Musíte si jí zasloužit a v případě, že jí narušíte, bude si k vám velmi těžko hledat cestu zpátky, pokud vůbec.

Vzhledově Mei rozhodně svůj původ a domovinu nezapře. Tmavě hnědé vlasy jí ve vlnách spadají až po lopatky, pokud si je zrovna nesepne do drdolu nebo ohonu. Snědší pleť, která je na spoustě místech narušena jizvami, ač ne vždycky viditelnými. A hlavně zlatá kukadla, která jí prozradí i kdyby vám nic jiného nenapovědělo. Jinak ale nikterak nápadná není. Drobná postava jak výškově, tak stavbou. Rozhodně není z těch, kdo by si mohli bez problémů podat všechno z horní poličky. Z pohledu na ní byste asi ani nečekali, co je vlastně zač. Rozhodně nevypadá nijak hrozivě, nemá žádné velké svaly, ale je útlá a drobná. Její minulost jí nezanechala šrámy jen za duši, ale i na těle. Ten, který je jí proti vůli nejvíc, je tetování na jejím levém předloktí, které je asi největší připomínkou toho, čím prošla. Na druhou stranu si ráda říká, že jí to celé učinilo silnější. Jinak je její tělo poseté většími i menšími jizvami. Největší jsou na zádech, stehnech a břichu. Většina z nich ale není viditelná, protože je skrývá pod oblečením. Viditelné jizvy má drobné na rukách, kde jde spíše o nějaké oděrky než to, že by jí tam někdo cíleně zraňoval. Viditelnou jizvu, která už vzbuzuje otázky se jí táhne od pravého ucha, kde ještě není tak patrná přes klíční kost až nad levé prso. Na to, jak k ní přišla většinou odpovídá, že je to zranění z dětství a že si to už ani pořádně nepamatuje. Lepší zalhat, než se snažit vzpomenout, jak skutečně ta jizva vznikla.

OBLÍBENÉ
Východ slunce
Pozorování hvězd
Možnost volby

NEOBLÍBENÉ
Noční můry
Bílé oblečení
Omezování jejího prostoru a svobody

SHU-HAN - AHMRAT JEN

„Sometimes, happy memories hurt the most.“
Mei se narodila do obyčejné šťastné rodiny. Její otec byl advokát, zatímco matka se v podstatě jen starala o domácnost, a i o jejich malou dcerku. První roky jejího života vůbec nepředznamenávaly to, co bude následovat v průběhu jejího života. Její otec pracoval, odpoledne se vracel za nimi domů a věnoval se malé holčičce, která ho zbožňovala. Přece jen s matkou byla celý den, ale otce vídávala jen odpoledne nebo večer, záleželo na tom, jak mu to povinnosti dovolili. Ze strany matky tam stále byla péče i láska, ačkoliv nikdy tak vroucí jako od otce. Malé děvčátko tehdy ale nevidělo rozdíl.
Prvních pět let jejího života bylo tak naplněno láskou, smíchem a štěstím. Stalo se tak obdobím, na které sice s láskou vzpomíná i v dospělosti, ale také jí tyhle vzpomínky nejvíce bolí. Nejvíce se jí totiž do vzpomínek zaryl den, kdy jí byl sdělen fakt, že její otec zemřel. Logicky to byla matka, kdo dceři tuhle informaci sděloval, ovšem na tváři čerstvé vdovy nebyla vidět ani jedna slza, jen prosté zamračení, jako by něco nebylo v pořádku. Jako by snad její vlastní dcera neměla být v pořádku. Mei netušila, že její matka měla už delší dobu milence, který se chtěl jejího manžela zbavit, a tak své milé nakukal, že je její muž potomkem grišů. Měl pravdu, to jistě, ovšem Mein otec neměl žádné schopnosti, které by něco takového naznačovali. Gen ho nejspíše přeskočil. I tak ho ale stál jeho původ život, protože Yawen nehodlala zůstat s někým, kdo by mohl skrývat nějaké schopnosti. Nehledě na to, že od té chvíle se také změnil pohled na její dceru.

„Goodbye sweet, innocent girl. Off you go into a cruel world.“
Netrvalo moc dlouho, než do života Mei vstoupil nový muž její matky, ač nebyl tak nový, jak si možná Mei tehdy myslela. Ne, že by někdy měla zjistit délku jejich vztahu. Svatba proběhla snad ihned poté, co uběhlo dostatečně dlouhé období, kdy její matka smutnila. Nebo se to alespoň měla snažit předstírat. Přesně v tomhle období se Mei s matkou odcizila asi nejvíce. Vdova se o svou dceru nezajímala a nechávala jí často samotnou. V podstatě jí ani nezajímalo, co Mei dělá. Mei tak sice trávila spoustu času s přáteli a ostatními dětmi v jejich okolí, ale matku vám to v době, kdy smutníte po otci, nenahradí. Mei tehdy ještě netušila, že smrtí jednoho rodiče v podstatě ztratila oba. Nějakou dobu to ženy a matky ostatních dětí omlouvaly tím, že Yawen zkrátka smutní a nemůže se dívat na svou dceru, protože se až příliš podobá jejímu zemřelému manželovi. V jednom měly pravdu, ovšem o nějakém smutku nemohla být řeč. To jim, a i Mei došlo v okamžiku, kdy se její matka znovu vdala. Malé děvčátko tehdy doopravdy zjistilo, že její šťastné dny jsou pryč a matka nejspíš zemřela společně s otcem. Alespoň tak si to vysvětlovala. 
Navíc do jejího života nevstoupil jen nový muž její matky, ale také jeho dcera. Ze začátku ve své dětské naivitě si myslela, že se spolu spřátelí, ovšem moc dlouho u téhle myšlenky nezůstala. Na jednu stranu nikdy neztratila tu naději, že se můžou spřátelit, ačkoliv jí Quan prováděla nejrůznější naschvály. Tahání za vlasy, postrkování, štípání. To bylo něco, co bylo u nich doma na denním pořádku. Postupem času to její nevlastní sestra, ale vyšperkovala k dokonalosti. Když Mei přestala reagovat na tyhle její podněty a zkrátka to ignorovala nebo přehlížela, přišla s horšími věcmi. Jen máloco totiž dokáže ublížit tak trvale jako dobře mířená slova. Začalo to nenápadně. Posměšky na její vzhled, chování, oblečení. Kdyby to skončilo u tohohle možná by se to dalo svést na určitou sourozeneckou rivalitu, která mezi nevlastními sestrami jistě panovala. Jenže to pokračovalo k tomu, že je nečistá, že by jí měli zavřít do laboratoří a že je určitě stejná jako její otec. Že je nakažená jeho původem. Mei to v dětství nechápala. Sice od matky slýchala určité narážky na otcův původ, ale nikdy nezjistila nic konkrétního. Ovšem šikana od nevlastní sestry nebyla to nejhorší, ačkoliv všechny průšvihy, do kterých je kdy dostala sváděla na starší Mei. Nejhorší bylo, že její matka se jí nezastala, neposlouchala jí, nezajímala se o ní. Zkrátka jako by neexistovala, a pokud zrovna ano, nějaký vřelý cit byste hledali v jejích slovech, gestech či pohledech jen stěží.

„Be conscious about what you say or do, for it has a consequence.“
Ovšem korunu celému tomuhle zacházení nasadilo korunu a přítrž to, co se odehrálo pár měsíců před jejími třináctými narozeninami. Příchod určitého vzdoru z její strany, kdy nechápala, proč se k ní matka chová jako k cizí, proč všichni přehlíží to, jak se k ní chová sestra. Asi byla jen otázka času, kdy v ní tohle všechno povolí a vyvalí se ta frustrace ven. Ovšem nějaký happy end byste očekávali jen těžko. Bylo to další odpoledne jako každé jiné, Mei seděla v okně svého pokoje a dívala se nad střechy a čekala na západ slunce. Její nevlastní sestra vešla do pokoje a řekla jí ať uhne, že jí kazí výhled. Když Mei odmítla, začalo běžné slovní pošťuchování o tom, že je na ní zlá a vystupňovalo se to až k vyslovení slov, které byli začátkem konce. „Beztak jsi jako tvůj otec. Nečistá. Patříš do laboratoří na zkoumání, ne mezi obyčejné lidi.“ V ten moment Mei vyskočila a do sestry strčila, aby přestala. Nechtěla jí dál poslouchat. Ovšem Quan se nedala jen tak a vrazila do dívky zpátky, ovšem o mnoho větší silou, což Mei nečekala, tudíž ztratila rovnováhu a spadla. Přímo na stolek, na kterém stála čajová souprava, kterou si tam předtím donesla. Nárazem se porcelán rozbil a střepy pořezaly dívce obě dlaně. Nečekaná a prudká bolest, která způsobila, že se projevily její schopnosti a místnost mírně potemněla, jako by chtěla zakrýt její rány, ze kterých pomalu stékala krev, nebo možná slzy, které se jí nahrnuly do očí a pomalu stékaly po tváři.
Přesně tahle událost, která vyústila v křik Quan a přiběhnutí Jina do místnosti. Stačil mu jeden pohled na to, aby usoudil, že tohle není normální. Stíny sice brzy ustoupili, ale už se nedala zvrátit škoda, kterou jejich objevení napáchalo. Netrvalo ani hodinu, než ji její nevlastní otec hodil na podlahu před jednoho ze svých známých, o kterých věděl, že zkoumají griši a jejich schopnosti. Mei dopadla koleny na tvrdou podlahu, ovšem nezvedla uslzenou tvář na svého nevlastního otce, který s ní hodil jako s kusem hadru, ani k muži, který si jí prohlížel, jako by byla kráva na trhu, která by se dala dobře využít. Zvedla pohled k matce, která na ní hleděla chladným a znechuceným pohledem. „Mami…prosím.“ Tenký hlásek dítěte, které se bojí, co s ním bude dál. „Ty nejsi moje dítě.“ Poslední slova, která od své matky slyšela, než se otočila a odešla z místnosti. Největší rána, kterou může rodič dítěti zasadit, ji zbavila sil na kladení jakéhokoli odporu. Zpětně si to vyčítá. Zpětně si říká, že mohla bojovat víc, že v sobě měla potlačit to zraněné dítě, jen aby předešla tomu, co následovalo. Cestu do Kobu má hodně zamlženou, ať už kvůli smutku nebo strachu. Nebo možná proto, že jí něčím omámili, aby náhodou nevyužila svoje schopnosti, jako kdyby je snad uměla ovládat.

„Behind every scar there is an untold story of survival.“
Takhle tedy začalo období jejího života, o kterém by raději nemluvila a nejraději na něj zapomněla. Ze samotného města nebo procesu „ubytování“ si nic nepamatuje. Ne z téhle fáze jejího pobytu. Probudila se v celé. Kamenné hole zdi, dokonce ani denní světlo jí nebylo dopřáno. Jen úzká větrací mřížka u stropu, kterou by se protáhla leda by uměla své tělo zmenšit do velikosti myši, která by dokázala takhle vysoko vyšplhat. Tehdy necítila strach, ani obavy, ale zmatek. Netušila, kde je, a hlavně proč tam je. Něco jí mohla naznačit i pálivá bolest na ruce, přesněji na předloktí, kde jí kůži narušovala černá číselná kombinace. S348. Čerstvé narušení kůže pomalu pokrývali krůpěje krve, které zasychaly do strupu. Netuší, jak dlouho tam tehdy seděla a zírala na ruku, než se otevřeli dveře, ve kterých se objevil muž v bílé uniformě a další dva v šedé za ním. Téměř ani nepostřehla, jak se k ní dostali, chytili jí za ruce, aby s nimi nemohla pohnout a táhli jí ven z cely. Po chodbě, na které míjela podobné dveře, jaké i ji samotnou držely od svobody. Klopýtala a zakopávala, ovšem nikdo na to nebral ohledy. Skončila v bílé místnosti s polstrovanými stěnami, uprostřed které ze stropu viseli řetězy s kovovými rukavicemi, zatímco na podlaze byly úchyty na nohy. Teprve v ten moment jí svitlo a začala se s muži prát a vzpouzet. Jako když se najednou proberete na potápějící se lodi a uvědomíte si, že tohle by mohl být váš konec. Ovšem co zmohla dvanáctiletá holka proti dvěma dospělým chlapům? Nic moc velkého, takže nakonec skončila uvázaná jako kráva čekající na porážku. Možná by bylo lepší, kdyby jí tehdy zabili a neprotáhli jí vším tím utrpením.
Začalo to opatrně. Tupé údery, které způsobovali modřiny, ale nikdy nepřesáhly sílu, která by stačila na zlomeninu. Pak následovali bodnutí, říznutí nebo i vpichy. Žádnou látku do ní nevpichovaly, jen chtěli, aby cítila bolest. A její reakce? Začalo to slzami, ovšem jak se násilí stupňovalo, přicházela i její moc, která se snažila ji nějak ochránit. Nešlo o žádné velkolepé útoky, ale jen o potemnění místnosti, kdy ani nepotřebovala využít ruce. Podvědomá reakce jejích schopností, která se jí snažila chránit. Ve chvíli, kdy ale zjistili, jakou raritu mají před sebou, se k ní začali chovat jinak. Testovali jí. Chtěli, aby něco udělala, aby ovládla svou moc a zkusila, jak moc odolné je to, či tamto proti její tmě. Jak reaguje její moc na bolest. Jaký vliv na to má její vlastní zrak, zlomená kost. Nebo jak reaguje na některé látky. Někdy měla pocit, že to trvá dny, někdy jen několik minut. Stejně špatně odhadovala i čas zpátky v cele. Někdy byly intervaly mezi experimenty krátké, jindy jí přišly jako týdny nebo měsíce. Dostávala sice najíst, ale určitě ne tak, jak by potřebovala. Nikdo se nestaral o to, že je jen dítě. Pro ně byla subjekt 348. Jinak jí neoslovovali, nemluvili s ní ani se jí na nic neptali. Měla být jen jejich ochotný pokusný králíček, plnící pokyny. Krysa, na které zkoušeli, co vydrží, než se zlomí.
Jedinou věcí, která jí udržovala v rámci mezí při smyslech byl hlas, který se ozval jednou po příšerné noční můře, po které se se probudila zpocená a s křikem. Rány, které jí způsobili při posledním testování, jí bolely a pálily, jako by byly čerstvé a ona se akorát vrátila z té mučírny, kam jí vodili. Rychlé dýchání a zmatené pohledy po její cele, která jí připadala cizí i známá zároveň. Vidění se jí zužovalo, jako se o ní pokoušela panika. „Špatný sen? Dej si hlavu mezi kolena a zavři oči. To pomáhá.“ Netušila, odkud ten hlas jde, ale byla to rada jako každá jiná. Následovala pokyny a trochu se uklidnila, ačkoliv se jí už hlavou honily myšlenky, že si očividně něco jen představuje, aby se úplně nezbláznila. Jenže když se hlas ozval znovu s tím, jak se jmenuje. Začala pomalu přicházet na to, že to není jen přelud, který si její osamělá duše vysnila, ale skutečný hlas a člověk za stěnou. Adrian. Ten, kdo v ní udržoval naději, že to jednou bude lepší. Vyprávěl jí příběhy ze svého života a vybízel jí, aby se taky podělila. Tiché rozhovory jí nakonec naučili znovu používat svůj hlas, který jako by za ty měsíce ztratila. Dělili se o svoje bolesti, naděje a asi i sny. Pro Mei se z Adriana stal někdo, komu věřila, kdo jí byl blízký. Kdyby věděla, kam je to oba dovede, asi by se zachovala jinak. Okřikla ho, ať jí nechá být. Nemluví na ní a nezajímá se o ní. Od něj tehdy slyšela poprvé, že není sama, kdo dokáže přivolat stíny a podřídit je své vůli. V jejím případě se o to spíše pokoušet. Neměla znalosti, aby to mohla zvládnout. Od něj slýchala příběhy o grišách z Ravky, o Malém paláci a útočišti, které jistě skrývá. Jediné, o čem se nebavili, byl průběh experimentů, které na nich prováděli. Nebylo to zrovna téma, které by někomu zvedlo náladu. Ovšem představa lepšího světa dokázala odpoutat myšlenky od bolesti a doufat v lepší zítřky. Jeden z nich se jich nakonec dočkal, jenže za cenu, kterou by raději nepodstoupil.

„Our little, stupid conversation means more to met than you think.“
Jediným spolehlivým zdrojem, jak se dal měřit čas, byla oslava narozenin. Nebo tak tomu alespoň říkali. Vytetování jednoduché čárky na zadní stranu krku. Jedna čárka za jeden rok. Mei nikdy nechápala, k čemu to počítají. Jestli kvůli tomu, aby věděli, kdo je tu jak dlouho nebo kvůli tomu, aby si dotyčný uvědomil, jak dlouho tu je a že odsud cesta nevede. Osm čárek. Přesně tolik jich na krku měla Mei v tu noc, kdy utekla. V noc, kdy zemřel Adrian. Ten večer pro ni jako obvykle přišla dvojice stráží, která jí měla odvést. Spoutali jí ruce a vyvedli ven. Ovšem jejich kroky nemířili k místnosti na experimenty jako obvykle, ale opačným směrem. Tehdy viděla Mei cestu, která jí sem dostala a poprvé po osmi letech viděla i noční oblohu, nadechla se čerstvého vzduchu. Byla ovšem tak vysílená, že ani neměla sílu si to užít. Nedostatek jídla a spánku, který jí často obcházel velkým obloukem, se na ní podepsal. Nevzali jí ale na nějakou procházku, ale nacpali do vozu, ve kterém jí převezli mimo město, ovšem pořád ne tak daleko, aby nebyly budovy na dohled. Mei se nikdy nedozvěděla, co chtěli přesně vědci otestovat v rámci jejích schopností. Ve chvíli, kdy jí totiž vyvlekli do arény, která tu byla vybudována, jí přestalo zajímat cokoliv jiného než muž, který klečel ve středu kruhu. Postarší muž se šípem zabodnutým v rameni. Mei nechápala, co se to před ní děje, ačkoliv někde uvnitř tušila, o koho jde, jelikož jí po tváři začali stékat srdce. Pomalý úsměv a smířený pohled na tváři muže, jí to všechno jen potvrdili. Adrian. Mei se jen domnívala, že tam byl kvůli tomu, aby jí zlomili. Aby zjistili, co s ní udělá psychická bolest. Dodnes neví, jak se o jejich rozhovorech dozvěděli a nejspíš to ani nikdy nezjistí. Tvrdá rána do zad poslala Mei na kolena naproti Adrianovi. Pouta z rukou zmizela, ale Mei se ani nepohnula, jen nehnutě klečela na zemi. „O nic se nepokoušej.“ Zamručel voják, který to bral spíše jako rutinu, než že by měl snad strach, že Mei něco zkusí. Dávno ztratila chuť a sílu odporovat. Přežívala jen díky Adrianovi, který jí stále držel v naději, ačkoliv jí všichni stále říkali a připomínali, že není úniku. „Ty máš ještě šanci. Šanci vidět Malý palác.“ Zašeptal Adrian a usmál se. „Využij jí moudře, Mei.“ Poslední slova předtím, než následovalo pár rychlých pohybů rukou a kolem nich se zdvihl vír vzduchu. „Běž a neotáčej se. Utíkej, dokud budeš moct.“ Poslední slova, než se vír začal zmenšovat a obklopoval jen Mei, kterou tlačil k tomu, aby se zvedla a zamířila tam, kam vír. Jí se to zdálo jako minuty, ale šlo jen o vteřiny. Rozběhla se, aby jí vír nesmetl sebou a neotočila se. Tehdy asi vědci dostali lekci, že není radno podceňovat ty, kdo doufají a že brát své vězně ven, ač po dlouhém experimentování a pobytu pod zemí, se nemusí vyplatit. Mei jim tehdy zmizela. Nejspíš se na ní poprvé v životě usmálo štěstí. Vír jí chránil jen ke kraji lesa, kde jí ale už halila noční tma, která její moci vlastně jen prospívala. To, že na celou tuhle akci Adrian nebyl sám, zjistila až o pár dní později, protože ani ne dva metry za okrajem lesa, zkolabovala a její mysl upadla do černočerné tmy. Její tělo už nebylo zvyklé na rychlý pobyt, venkovní prostředí a obecně si odvyklo na věci, které by měly být přirozené.

„Congratulations. You have survived. Now live with the trauma.“
Její bezvědomí trvalo necelé dva dny, kdy byla vydána na milost a nemilost skupince převaděčů griš, kteří nebyli zrovna nadšení, že jim ji Adrian hodil na krk. Hlavně kvůli tomu, že museli čelit jeho dceři, která z takové zprávy nebyla zrovna nadšená. Právě její křik jí probral, když nadávala skupině mužů, která jí přivedla. I když ale Ana nebyla nadšená z jejího pobytu a také způsobu, jak se k nim dostala, neotočila se k ní zády. Spíše naopak. Starala se o ní. Zejména proto, že věděla, že její otec by nepoložil život jen tak za někoho. Po dlouhé době tak někdo Mei skutečně projevil nějakou starost. Ne, že by to bylo vyloženě laskavé jednání, ale dostala najíst, sem tam si Ana neodpustila nějakou tu poznámku, že vypadá jako chodící kostra a na co její otec myslel. Ovšem nevyhazovala jí, dávala na ní pozor a sledovala, jak se zotavuje. Pro Mei byla tvrdá srážka s realitou, že opravdu byla pod zemí zavřená několik let a přišla tak o spoustu let života. Nehledě na to, že se u ní začali objevovat následky. Začalo to špatnými sny, ve kterých se vracela zpět do bílé místnosti a znovu jí její mozek připomínal bolest, kterou prožila. To byl první příznak, že celý ten pobyt bude mít ještě důsledky. Jenže o její psychickou pohodu nebyl moc čas se starat, protože po čtrnácti dnech, kdy se skrývali v lese v nějaké chatě, bylo na čase se pohnout a zamířit k domovu Any. Cestou teprve postupně zjišťovala, že Adrian, jak se jí předtím muž představil, byla jen přezdívka. Ve skutečnosti pocházel z Ravky a do laboratoří se dostal vlastní nepozorností. Tu měli napravit jeho přátelé a pomocníci, ovšem on je nechal čekat na to, až se naskytne příležitost pro to, aby mohli zachránit Mei. Bylo až děsivé, kolik toho o ní vlastně věděli jen z tajných a šifrovaných zpráv, které jim Adrian přes jednoho z nich posílal. I on tehdy zemřel, ale jak řekla Ana ve chvíli, kdy se Mei začala omlouvat za to, co všechno způsobila, věděl, do čeho jde a šel do toho s tímhle riskem.
Cesta to nebyla nijak krátká, pěšky dojít nepozorovaně až k hranicím s Ravkou, a pak se dostat až do nitra země. Cestou se musela Mei učit ravštinu, ale poslouchala i příběhy o tomhle království, které pro ni bylo jen nepřátelské, co si pamatovala z dětství. Teď se ale zdálo jako její nejlepší šance na přežití. Jenže tuhle cestu neprovázeli jen pozitivní věci. Meiino podvědomí se neumělo vypořádat se stresem, který zažívalo, a tak se to na ní začínalo podepisovat. Sny už tak nebyly tím největším problémem, jelikož byla schopná noc i celou probdít nebo se neustále probouzet a převalovat, jako by se její podvědomí bálo, co vytáhne na povrch, když se Mei vyspí. Jenže při nedostatku spánku zase bývala podrážděná a nepříjemná, což celou cestu neusnadňovalo. Nehledě na to, že si Mei usmyslela, že za všechno vlastně můžou její schopnosti, a tak je nechtěla využívat, ačkoliv kolem měla dva griši, kteří jí nabízeli pomoc. Byla schopná je poslouchat, ovšem aby něco převedla do praxe a vyzkoušela? To ne. Bála se znovu něco se stíny předvést. Bála se, že to probudí vzpomínky, které se pomalu ukládaly ke spánku.

„She’s battling things her smile will never tell you about.“
Cílem jejich cesty byl Balakirev. Rodné město Any, kde žila i s otcem po smrti své matky. Teď se místo s otcem vracela s Mei, kterou začala ochraňovat a chovat se k ní jako k mladší sestře. Nabídla jí střechu nad hlavou a také na ní stále dohlíží a snaží se jí přesvědčit, že svoje dovednosti nemůže držet v sobě, že jí to akorát ubližuje. Ovšem Mei na její slovní přesvědčování nedá a většinou ho odbude, což Ana momentálně řeší tak, že jí podstrkuje deníky svého otce. Bývalého vojáka Druhé armády, který měl pracovat v utajení právě na hranici Shu Hanu a Ravky a ochraňovat griši při jejich cestě. Ana tak ví, že je jen otázkou času, než se u nich objeví někdo s otázkou, co se stalo, protože poslala do Malého paláce jen stručnou zprávu, že je její otec po smrti. Mei ale o téhle stránce života Adriana, nemá nejmenší ponětí, a tak stále utíká od své podstaty s tím, že bude lepší, když její stíny zůstanou v jejím nitru. Sice stále trpí nočními můrami a občas některou noc probdí, ovšem alespoň se naučila krotit svoji podrážděnost, což se v její profesi hodí, protože nepříjemná obsluha je jen těžko oblíbená. Mei si uvědomuje, že o ní má Ana strach v momentech, kdy se schová do pokoje, ale jakékoli její starostlivé otázky odbývá, protože jí nechce přidělávat další starosti než ty, které jí už způsobila. Tak se v podstatě Mei protlouká postupně den za dnem. Své potíže schovává za úsměv a smích, ačkoliv uvnitř ví, že je s ní něco špatně. Jenže sama neví, co s tím dělat.