Anette se narodila do rodiny Keršanky a Ravkana. Je až třetím, nejmladším dítětem. Když se narodila, byla to poslední šance pro Artyoma, aby bylo jeho dítě grishou. Jeho dvě děti předtím byla jen a pouze zklamání. Veronica naopak byla za své děti ráda a to i za Anette. Bylo ji jedno, jestli její děti jsou grishy, nebo ne. Milovala je i tak a měla to v plánu i Anette. Za to Artyom měl trochu jiné plány.
Artyom chtěl svojí dcerku nechat otestovat, jak jenom nejdřív to šlo, takže když ji bylo sedm let, rozhodl se, že ji musí Veronica vzít do Ravky, aby se podrobila zkoušce. Takhle to udělal i s Rickem a Pauoline. S dvojčaty. Ani jedno z dvojčat se neprojevilo jako grisha a Artyom doufal, že to teď bude jinak. K testování malé Anette ale vůbec nemuselo dojít, neboť když pluli lodí přes moře, něco se pokazilo. Poslední den, jejich 28 denní plavby, moře nebylo úplně nejklidnější, neboť se blížila bouřka a moře bylo dost neklidné. Malá Anette samozřejmě cupitala z jedné strany paluby na druhou a sledovala vlny opřená o zábradlí. To ale nebylo to nejmoudřejší, protože když vlna narazila na loď, přepadla přes zábradlí přímo do studené a už rozbouřené vody, kde si ji voda začala přivlastňovat. Její plíce se začaly plnit vodou a i přes všechnu snahu se nedokázala dostat na hladinu. Sama začala klesat ke dnu, když začala ztrácet vědomí. Poslední, co si jen pamatuje, než o vědomí opravdu přišla, bylo, jak ji pevné ruce chytly a táhly na hladinu. Ale víc ani ťuk. Os Kervo. Město, ve kterém se probrala po svojí mořské noční můře, kde už u ní čekal Artyom.
Po zkoušce se Artyom mohl konečně radovat. Nejenže byla jeho dcera grisha, ale byla dokonce pod jeho velením, neboť byla ohněstrůjce a on byl kapitán Etherealki. Zpátky do Ketterdamu už se nepodívala, neboť ji čekala cesta přes Vrásu a následně cesta do Paláce. Cesta probíhala bez problémů. Dostala se do jejího nového domova a to do Paláce, kde začal její zcela nový život. Začala se trénovat s ostatními grishy a začala se učit všemu potřebnému. Od základních znalostí, přes používání jejích vlastních schopností, až po používání všech možných zbraní. Nejbližší jí jsou bojové nože, dýky a pistole. Ale kdyby si měla vybrat jen jedno, jednalo by se o bojové nože. Její roky v Paláci byly plné tréninků.
Trénink si vzal na starosti hlavně její otec. Byl k ní o mnoho přísnější, drsnější a krutější. Chtěl ji připravit na post kapitánky a dostat z ní to nejlepší. Chtěl vycvičit nejlepšího grishu, co se Etherealki týkalo. A už vůbec se nechtěl zahanbit, že je jeho dcera nemožná a neschopná, takže každou její chybu trestal. Nebylo tomu jinak, když jeden den trénovala s dalšími grishy, úplně neovládla své schopnosti a omylem zapálila holčinu, se kterou zrovna trénovala. V životě nebyla víc vyděšená a v životě si nic nevyčítala, jako zrovna tohle. Samozřejmě to jen přispělo k její přezdívce Malen'kiy ogon'. Brala to jako svoje velké selhání a na pár dní se rozhodla upustit od svých schopností se strachem, že to udělá znovu. To ale nebylo moc dobré, protože se to nelíbilo Artyomovi. Jeho trestání za odmlouvání a odmítání použití schopností skončilo tak, že na několik dní měla zlomená dvě žebra, několik modřin a dokonce i několik krvavých ranek. Díky tomuto jeho přístupu se nakonec naučila disciplíny, důslednosti a loajalitě. Pořád ji to vštěpoval a ona se naučila neodmlouvat. Naučila se poslouchat rozkazy a důvěřovat jim. Všechno začala brát vážně a díky tomu, jak se změnila a čemu všemu se naučila, ji Artyom začal doporučovat na místo kapitánky, až on post opustí. Konečně na ni začal být otec pyšný, i když ji to nikdy neřekl nahlas. Nikdy ji neřekl ani mám tě rád. Šlo mu jen o její trénink a ona o jeho přívětivá slova pořád tak usilovala, ale nikdo se ji jich nedostalo. Jeho trénink ji naučil přesnosti, vypočítavosti, zákeřnosti. Naučil ji, jak přesně používat své schopnosti, aby byly co nejefektivnější. Aby útočila tak, že to jiní nebudou očekávat. Aby útočila jako zmije a tak se ji stala. Ognennaya zmeya. Přezdívka, kterou získala ještě před dosažením jejího povýšení, ale i tak každý v Druhé armádě věděl, ke komu ta přezdívka patří. A po povýšení to věděli i v První armádě.
Když byla dostatečně stará a hlavně pevně rozhodnutá, nechala si na levé předloktí vytetovat šíp, jako měla její matka, sestra i bratr. To se ale nelíbilo jejímu otci, protože nechtěl, aby se spojovala s obyčejností. Vždycky říkal, že vztah s jejich matkou byl chyba a nechtěl, aby se k ní nějak poutala, což přesně tím tetováním udělala. Artyom tedy nečekal a rozhodl se ji to tetování vyříznout. Bylo to ve spánku v jejím pokoji. Probralo ji až to, když se do její kůže zaryl nůž a její krev se tak vyvalila ne její kůži. Bylo to poprvé, co se mu postavila. Bylo to poprvé, co ho nenechala si dělat, co jen chtěl. Byl překvapený, nelíbilo se mu to spojení s její matkou, ale i tak něco ocenil. A to, že měla svůj názor a postavila se za něj. Jako památka na tu noc ji zůstala jizva kousek od tetování.
Bylo ji zrovna 25 let, když cestovali Vrásou na druhou stranu. Bohužel se jejich lodi nepovedlo zůstat utajenou před volkramy a tak je čekal útok. Už párkrát čelila útoku ve Vráse, ale nikdy to nebylo takové, jako teď. Snažila se bránit loď a všechny na ni. Byla proti volkrám a ona sama utržila nějaké to zranění, když po ni volkra chňapla, ale díky Artyomovi a jeho schopnostem týkajících se větru, ji volkra jen přejela drápy po krku a nechňapla ji do svých spárů. V tenhle moment ji krev, která ji tekla z rány na krku, nezajímala. Pokračovala v bránění a vše se dařilo, dokud se kolem nich neobjevilo až moc volker, a ona tak nedokázala zachránit vlastního otce, který zachránil její život chvíli před tím. Viděla, jak ho dvě volkry drásaly drápy. Anette vyjekla a začala všechny volkry upalovat, jak jenom to šlo, ale otce nezachránila. Sice odehnala volkry a oni se dostali na druhou stranu Vrásy, ale Artyom to nepřežil. Byl ještě při vědomí, když se k němu Anette dostala a s brekem ho chytla za ruku. Jeho slova se ji zaryla do paměti a do srdce. „Nikdy jsem nebyl pyšnější. Jsem hrdý na to, co z tebe je. Mám tě rád, Elizaveta.“ On raději používal její jméno, co ji dal on, než jméno, co ji dala matka. Tahle slova ji jen víc a víc rozbrečela. Slova, která ji nikdy neřekl, až do dne, kdy umíral. Ten den v ní něco umřelo a ona si odpřisáhla, že už nikdy nedovolí, aby někdo v její blízkosti přišel o život, že pro to udělá cokoli. Klidně by nasadila svůj vlastní život, pokud by to znamenalo, že ostatní přežijí. Až po jeho smrti se k ní doneslo, že ji její otec doporučoval na jeho místo a díky jeho smrti na ono místo byla povýšena. Nikdy si to nemyslela, ale po smrti jejího otce byla víc a víc nostalgická. Dokonce ji chyběly i jeho kruté tréninky. I když bývala velmi vyčerpaná, zničená a zraněná, teď mu za to děkovala, protože jenom díky němu se dostala tam, kde teď je.