Bury me alive…
Každý nějak začínáme život, stejně tak začal i jeho v lůně matky, kterou by tuze miloval, kdyby mu to osud dovolil. Jeho krev z části kořenily v temném Kerchu, daleko od Ravky za vlnami Pravého moře, kde se její srdce zamilovalo do obchodníka s cennými látkami a jinými předměty, jež prostou dívku uchválily. Nebyl pyšný páv, který by tohle obyčejné zrnko odmítl, naopak jej sezobl a vzal ji sebou na palubu své lodě.
Ale nic netrvá věčně, Halyna si jeho srdečnosti vážila celé ty měsíce ba roky, ale nedokázala v tak velkém a rušném městě žít. Chyběla jí volnost venkova, příroda, kterou znala a lidé, kteří si na nic nemuseli hrát, neboť jim svatí byli víc než peníze v hrsti, které nebyly nic než cesta do pekla. Odmítala setrvat, žádala jej o odpuštění, snažila se mu vymluvit díru do hlavy, jak moc pro ni on znamená, ale taky jak se zde necítí svá. Nebránil jí, nedržel ji a vůbec jí to nezazlíval a zajistil jí bezpečnou cestu domů, aniž by věděl, že přišel v ten den o vše, co mohl mít, kdyby šel také.
Brzy se dozvěděl o radostné novině, kdy Halyna porodila zdravé dítě, jejich dítě. Měsíc trvalo, než se zpráva dostala k jejímu muži, ale během toho měsíce si pro ni samotnou přišla smrt, když byl on na palubě lodě a ona v letní Ravce. Útoky lidí na jiné lidi, napadání kvůli existenci grish, všechno tohle sebralo plavovlásce život, její sytě modré oči uronily poslední slzy vstříc blankytné obloze nedaleko malého lesíku, kde do nádoby sbírala jahody. Nikdy svého měsíčního synka už neuvidí, nepochová a nebude matkou, jakou chtěla být. Bude sám. I doufala ve svých posledních chvílích v dobrou cestu jejího muže, modlila se spíš k němu nežli k sobě, aby měl Carnifex, alespoň jednoho rodiče, inu, nestalo se. Svatí mu opuštění ženy neodpustili a on skončil na dně oceánu, při povstání právě na jeho lodi, když se jedna z uprchlých grish rozhodla postavit kapitánu a nastolit nadvládu, jen protože pojala podezření o cestě na sever. Harise zabila náhodná kulka z koltu během přestřelky.
Byl odsouzen sirotčinci, malý a bezbranný sotva dva měsíce měl, když jej odnášeli do sirotčince, daleko od Os Alty, tak aby sirota nepřekážela v životě bohatým lidem. Tehdy na něj narazila na poslední chvíli Amiyah, kterou zpráva o smrti bratra zasáhla víc než smrt jeho choti. Rodina Halyn nežila dlouhé roky, ale blízcí se postarali, aby se o zprávě dozvěděla Amiyah dřív, než by jej opravdu odvezli. O žene věděli jen z povídání Halyn. A tak se tak stalo, žena unikající před smutnou realitou Ravky, nikoliv blahobytem carského města musela zůstat a postarat se o nový přírůstek.
Vychovávala jej ve vzdálenějších koncích Os Alty, centrum nebylo ničím, co by její oči lákalo a také, nebylo to bezpečné ani pro malého kluka, nýbrž brzy pro její maličkou dcerku. Všichni měli naději na nový život, ale muži jsou vrtkaví, a tak zůstala Amiyah sama na dvě děti. Jedno tříleté a druhé sotva rok. Rozdala by vše, co má, kdyby jí pochybilo na jídlo pro děti, ale stejně jako nepřišla nikdy chudá do Ravky, tak z ní ani nikdy nevyšla chudá. Zajistila jim pěkné dětství do Carnifexových 5 let, kdy se s ním a s dvouletou Natalii vydala skrze Vrásu a později se nalodila směr Kerch. Viděla možnost začít lepší život tam, kde měla větší zázemí.
Každý nějak začínáme život, stejně tak začal i jeho v lůně matky, kterou by tuze miloval, kdyby mu to osud dovolil. Jeho krev z části kořenily v temném Kerchu, daleko od Ravky za vlnami Pravého moře, kde se její srdce zamilovalo do obchodníka s cennými látkami a jinými předměty, jež prostou dívku uchválily. Nebyl pyšný páv, který by tohle obyčejné zrnko odmítl, naopak jej sezobl a vzal ji sebou na palubu své lodě.
Ale nic netrvá věčně, Halyna si jeho srdečnosti vážila celé ty měsíce ba roky, ale nedokázala v tak velkém a rušném městě žít. Chyběla jí volnost venkova, příroda, kterou znala a lidé, kteří si na nic nemuseli hrát, neboť jim svatí byli víc než peníze v hrsti, které nebyly nic než cesta do pekla. Odmítala setrvat, žádala jej o odpuštění, snažila se mu vymluvit díru do hlavy, jak moc pro ni on znamená, ale taky jak se zde necítí svá. Nebránil jí, nedržel ji a vůbec jí to nezazlíval a zajistil jí bezpečnou cestu domů, aniž by věděl, že přišel v ten den o vše, co mohl mít, kdyby šel také.
Brzy se dozvěděl o radostné novině, kdy Halyna porodila zdravé dítě, jejich dítě. Měsíc trvalo, než se zpráva dostala k jejímu muži, ale během toho měsíce si pro ni samotnou přišla smrt, když byl on na palubě lodě a ona v letní Ravce. Útoky lidí na jiné lidi, napadání kvůli existenci grish, všechno tohle sebralo plavovlásce život, její sytě modré oči uronily poslední slzy vstříc blankytné obloze nedaleko malého lesíku, kde do nádoby sbírala jahody. Nikdy svého měsíčního synka už neuvidí, nepochová a nebude matkou, jakou chtěla být. Bude sám. I doufala ve svých posledních chvílích v dobrou cestu jejího muže, modlila se spíš k němu nežli k sobě, aby měl Carnifex, alespoň jednoho rodiče, inu, nestalo se. Svatí mu opuštění ženy neodpustili a on skončil na dně oceánu, při povstání právě na jeho lodi, když se jedna z uprchlých grish rozhodla postavit kapitánu a nastolit nadvládu, jen protože pojala podezření o cestě na sever. Harise zabila náhodná kulka z koltu během přestřelky.
Byl odsouzen sirotčinci, malý a bezbranný sotva dva měsíce měl, když jej odnášeli do sirotčince, daleko od Os Alty, tak aby sirota nepřekážela v životě bohatým lidem. Tehdy na něj narazila na poslední chvíli Amiyah, kterou zpráva o smrti bratra zasáhla víc než smrt jeho choti. Rodina Halyn nežila dlouhé roky, ale blízcí se postarali, aby se o zprávě dozvěděla Amiyah dřív, než by jej opravdu odvezli. O žene věděli jen z povídání Halyn. A tak se tak stalo, žena unikající před smutnou realitou Ravky, nikoliv blahobytem carského města musela zůstat a postarat se o nový přírůstek.
Vychovávala jej ve vzdálenějších koncích Os Alty, centrum nebylo ničím, co by její oči lákalo a také, nebylo to bezpečné ani pro malého kluka, nýbrž brzy pro její maličkou dcerku. Všichni měli naději na nový život, ale muži jsou vrtkaví, a tak zůstala Amiyah sama na dvě děti. Jedno tříleté a druhé sotva rok. Rozdala by vše, co má, kdyby jí pochybilo na jídlo pro děti, ale stejně jako nepřišla nikdy chudá do Ravky, tak z ní ani nikdy nevyšla chudá. Zajistila jim pěkné dětství do Carnifexových 5 let, kdy se s ním a s dvouletou Natalii vydala skrze Vrásu a později se nalodila směr Kerch. Viděla možnost začít lepší život tam, kde měla větší zázemí.

Some people got the real problems, but some people out of luck…
Život v Kerchu nebyl pomazáním na čelo od svatořečeného, byl to dopad na nechutné dno, kde jej hodně dětí rádo vykoupalo, jen co jej viděli na ulici kráčet směr škola. Pokud chtěl být víc než jen posíček nosící pečivo, musel se snažit a jinak, než učením to nešlo. Ale jeho čtení a psaní vázlo, nerozuměl všem písmenkům a vůbec už cizímu jazyku. Nešlo to dobře, vůbec. Naopak se to týden od týdne horšilo, až to vyústilo v jeho útěk ze školy. To nebylo vše, odmítal tam chodit, Amiyah nabízela učitele domů, sice by musela platit víc, ale nechtěla jej zničit, bez rodičů to měl těžké a ona sama mu to neuměla ulehčit. Nebyla jeho máma, nebyla pořádně ani teta, kterou by znal. Prostě to byla žena, kterou dostal od osudu a musel ji vnímat jako důležitou osobu. I proto jejich malé roztržky už v mladém věku leckdy končily hádkami velkého rozměru, neboť se nedokázali pochopit. Nátlak okolí byl větší, jak snaha jej pochopit. I proto jeho učení selhalo úplně a on skončil jako všechny děti, na ulici. Měl kde spát, kde bydlet, ale nebyl dokonalým synem, kterým se chce někdo pyšnit. „Dej tomu šanci,“ prosila jej. Snažila se mu to natlačit do hlavy, ale on tomu stále nerozuměl. Až postupem let se naučil jazyk aspoň mluvený, který umí dokonale do teď, ostatně ani nářečí mu nedělá problémy.
I když se mu dařilo alespoň maličko, našel se prvek v podobě spolužáků, kteří mu snahu kazili, ba opět jej koupali v blátě. Byl vysoký na svůj věk, ale i tak končil hlavou zabořený v pítkách pro ptáky, nebo hůře někde hlavou v keři. Nebrečel, řval, když na to přišlo, nadával jim, snažil se s nimi rvát a sem tam jim jednu vrazil. „Ravská kobzole!“ Nadávali mu do brambor, neboť co to pro děti z velkého města bylo? Nic, jen prostý kus zeleniny, kterou Ravka pěstovala ve velkém, obyčejný brambor, shnilý a dosti tvrdý, když jej po někom mrštíte. Dostal jím víckrát, jak kamenem. Nosili si i tuříny a další menší kusy zeleniny, jen aby vidlácké dítě zahanbili.
Vzpurnost, která se v něm probudila jednoho dne prostě praskla. Vyústilo to v boj, kdy hlavního aktéra napadl jako první, sedíc obkročmo jej mlátil do tváře, dokud mu z obočí nelila krev proudem, stejně jako z nosu. Když mohl chytil jej za vlasy a mlátil by i hlavou o kamenné podloží na kterém se chlapci váleli. Ale nepodařilo se, ležící kluk pod ním se natáhl pro nejbližší věc, kterou měl a útokem na jeho obličej Carnifexe ze sebe sundal. Tupý úder do hlavy třináctiletého kluka poslal na kolena vedle Olivera, ten s obličejem opuchlým a zalitým od krve, neváhal a útočil nazpět. Jak by si to jen mohl nechat líbit. Úder, znovu do hlavy, div Carnifexe neposlal na onen svět.
Olivet tento souboj vyhrál, ale Carnifex zjistil o sobě daleko víc a přišel o oko. Sklo z roztříštěného kusu ampulí v prostoru učebny skončilo v jeho oku, ať už byl obsah jakýkoliv oko zůstalo poleptáno a přišel kompletně o zrak na pravém oku. Ta bolest, ten strach a stress, kterým jeho tělo procházelo vyústilo v jediné, obranu. Začal na Olivera řvát a s nataženými rukami řítící se k němu mu způsobil přidušení, aniž by se jej dotkl. Stál nad ním, v bolesti a křeči, krví valící se po jeho tváři, paralyzován vším, co se stalo a doslova svíral Oliverův život v dlaních. Vymačkával z něj poslední kapku vzduchu, která hrdlem mohla projít. Než jej někdo přetáhl po hlavě tlustou knihou, nejspíš neboť ležela vedle něj, když otevřel oko, a vyřadil jej z provozu na nepěknou dávku minut, tak akorát, aby konečně dorazil učitel.

I hate this town. I hate these faces…
„Nevhodné chování nebude tolerováno na území školy,“ bylo jediné co dokázal slyšet skrze zabouchnuté dveře v budově školy, kam přivolali tetu, jen co se probudil. Unavený z celé rvačky, oko provizorně ošetřené místním medikem, ale pocit zadostiučinění v hrudi. Dokázal se za sebe postavit, vybít si zlost na někom jiném, na tyranovi znepříjemňující mu život. Ale cena? Cena byla vysoká a nejen, že jej vyhodili ze školy, ale také donutili jeho tetu zaplatit několik zlatých jako odškodnění, za to, že praštil syna důležitého sponzora školy. Nepromluvila na něj od chvíle, kdy jej odvlekla za ruku z chodby a dotáhla až do povozu čekajícího před školou, cítil její hněv a potřebu se ho zbavit, ale nikdy to neudělala. Nikdy. Jako by je dohromady vázala neviditelná stuha, potřeba naplnit slib, který nebyl nikdy vysloven.
Lehčí život nebyl, bez školy si musel začít vydělávat a kde jinde než v docích. Proč? Byly tam často hospody, které plnili bohatí obchodníci, nebo jejich pracanti. Kde, kdo stál o partičku karet, které Cal dokázal hravě vytáhnout z jakékoliv kapsy jeho kabátku. Co bylo 15 let, vůči 40cátníkům, dychtícím po jediném. Obehrát kluka o vše co měl, nebo líp o jeho vlastní duši. Kdyby prohrál, dost možná by skončil naverbovaný na lodi a už by Kerch nikdy neviděl. Ale on na lodě šel dobrovolně, když nehrál, nabízel, že jim uklidí loď po dobu stání v Ketterdamském přístavu. Špinavá práce, byla práce taky. Jen, se do ní nikomu nechtělo. Neslo to hodně, protože si každý ulevil, že nebude muset klečet celé noci na kolenou a rýžákem drhnout hnus z paluby, když to za něj udělá nějakej fracek.
Ale všechno končí, i když to vypadá slibně. Žena se slzami v očích, unikající z paluby kapitána. Její tep, zrychlený dech, potrhané oblečení. Byl mladý, hloupý a možná s ním házely hormony, když se statnému muži postavil v úzkém prostoru do cesty a odmítl jej pustit. Ženy by se bít neměly, byly křehké a dávaly život všemu čeho se dotkly. Bláhová myšlenka, kterou mu z hlavy kapitán vytloukl, dokud neztratil vědomí. Toho nabyl brzo v poledne, ležící kdesi mezi bednami v přístavu, zamotaný do sítí s opuchlou tváří, zlomeným nosem a téměř vykloubeným ramenem. Stálo to za to? Ne, vděk nedostal ani od sličné děvy, která ho přetáhla vějířem, když ji potkal pár dní poté na ulici. Prý jí zkazil kšeft.
V zapadlé ulici kromě škrábance od vějíře na barevné tváři od modřin, našel kromě bolesti i novou cestu. Která zahrnovala bolest i umění, tetování. Vyťukávané jehlicí do kůže za pomoci sazí a dalších surovin.

Magic doesn't come from talent, it comes from pain…
Čas občas plyne rychle, někdy se skoro zastaví. Měl pocit obou, když viděl, jak se dokázalo během dlouhých hodin tvořit tetování na těle člověka, aniž by měl dotyčný potřebu uniknout bolesti, kterou mu umělec do těla předával. Nelze říci, co bylo hlavním spouštěčem potřeby ovládat co do něj malá věda dala, ale taky snaha ulevit od bolesti léčícího se ‚obrazu‘ na kůži. Nejen zákazníků, ale i jeho. Když sám okusil jehlu s černou, mazlavou tekutinou na svém těle. Byly to malé kousky, které mu dobrotivý umělec se zlatýma očima udělal na kůži za jeho pomoc v malém krámku. Uklízel, nosil věci, nakupoval, chodil na trhy shánět co bylo potřeba. Učil se umění. To vše, jen protože byl ochotný a po ruce. Jediný problém byl, že se vracel pozdě domů, buď v noci či brzy nad ránem.
Jednou takto večer do pekla, židle rozházené, stůl převrhnutý, skříně rozvalené jako nohy nějaké běhny, vše vyházeno. Nebyl to žádný bar, ani razie místních zákonodárců, ale hrdlořezové. Mohl tak označit kohokoliv, od lapky po vraha. Byla to stejná snůška kejdy. Jednoho z nich v okamžiku překvapení dokázal přetáhnout pohrabáčem, ale druhý s ním přerazil jiný, stále stojící stůl. Vztek bublající v těle mladého puberťáka, vzal za své. Zejména, když viděl vyděšenou tetu a sestřenici, kterou považoval víc jako svoji sestru než vzdálenou příbuznou. Vzpomínka na loď se mu zařezala do mysli, muži…představa, že by jí něco takového udělali. Sebral pohrabáč vyražený z ruky a přetáhl jím neřáda znovu, znovu a znovu, dokud se neplazil po zemi a kašlal vlastní krev.
Neváhal, ovinul ruce kolem 12leté dívky a prohlížel si její tvář, ret byl napuchnutý, obočí rozražené a oči od breku rudé. Schovávala se ve skříni, kdy Amiyah skončila v bezvědomí ležící hned kousek od dveří. Museli se s ní střetnout okamžitě, co vykopli dveře. „Bude to v pořádku,“ objal ji a prohlížel si její ret. Snažil se vzpomenout na vše co viděl ve spisech o lidském těle, o tom všem, co si jen dokázal vybavit. Prsty přejel po ráně na obočí, když si něco mumlal pod nosem, jako by mizela. Neuvědomoval si, kolik energie se snaží vynaložit do toho, aby se rána před jeho očima hojila a jak decentně prsty sceluje ránu. Nebylo to nic velkého, ale přesto to zanechalo dojem v očích náhodného občana, který přispěchal do dveří. Nejspíš se bál o svůj příbytek nežli o život nějaké rodiny. „Grisha.“
Teta jej okamžitě poslala po několika týdnech pryč, jen co se klevety začaly šířit ulicí, brzy by se to mohlo dostat dál. Než by bylo moudré, nevěděla o grishách moc, ale přesto žila roky poblíž Malého paláce, viděla jejich vojáky, ale nikdy se nezajímala. Zaplatila vše, co jen dokázala, aby jej dostala přes moře i skrze temnou jizvu Ravky. Stálo ji to hodně šperků a peněz, které šetřila na horší časy. „Kdybych to neudělala, neodpustili by mi to.“ Špitla k němu tehdy, když ho poslala na loď.
Od té doby byl sám, tak jako vždy. Vyslán po moři, které mu připomínalo vše zlé, co jen může ve světě být. Noci probdělé v koutě v horečkách, mdlobách a za paralýzy z toho všeho co se za prkny podpalubí dělo. Měsíc mu připadal jako rok. Do dnes na to nevzpomíná době, stejně jako na všechny útrapy, které mu nová budoucnost do života přinesla. Všechno to učení, snahu nacpat mu do hlavy víc, než dokáže unést. Teorii nedokázal plynule číst, ale vstřebával vše, co viděl. Náčrty, kresby se mu do mysli vštěpovaly lehce. Nebýt Auvgustina, nejspíš by jej vyhodili i z Malého Paláce první roky, kdy se tu vyskytoval a odmítal se podřídit jejich vzdělávacímu systému, který mu přišel padlý na hlavu. Litoval, že neutekl při cestě z Vrásy, kdy mohl kdykoliv seskočit z koně, nebo dokonce pobídnout zvíře, aby utíkalo z cesty pryč. Necestovat s dopisem až k paláci, kde si jej jako nějakou loutku vyzkoušeli, aby se potvrdilo, že je grisha a ne šašek.
​
And the only solution was to stand and fight...
Vidět umírat lidi v Ketterdamu byla jedna věc, ale vidět je umírat na bojišti, nebo přesněji řečeno v náručí v Malém Paláci, byla věc druhá. Byl hojič, měl dělat v krizové situaci co mu náleží – hojit. Ale jeho schopnosti nebyly dostatečně silné, aby zachránil ty, které považoval za přítele, když to bude nutné. I proto měl pocit, že nikdy nebude dost dobrý a stáhl se do svých koutů mysli. Tak jako při příchodu, ne že by z nich někdy vylezl, ale držel se dál. Za ty roky krve, neúspěšných tréningů, sem tam i nějakého úspěchu si vypěstoval zášť ke grishám nosících modré kabátky, leckdy škádlících jej svými schopnostmi, jen protože se jejich moci bál. Ale výsměchem do jejich tvářích byla jeho obratnost v lidském boji, fér nehrál, když mohl podkopl jim nohy. Být hojič je krásná věc, ale znamená to být lovnou zvěří. I proto nezbývá nic jiného, než se postavit a bojovat sám za sebe.
Účastnil se pár krizových situací a jedné výpravy mimo palác, krizové se bohužel objevily později než jeho výprava. „Nejsi dostatečně dobrý, měl bys zůstat v paláci.“ Slýchával od ostatních, nebyl dobrý věděl to, ale dělal, co mohl, aby udržel vojáka tehdy na životě. Od toho neúspěchu s díky bohu živým vojákem na konci, ale ne jeho přičiněním z paláce nevystupoval do žádných menších výprav, které by mu i otevřeli možnosti lepšího učení. Neboť mohl ošetřovat menší zranění i lidským vojákům, kteří se na něj tvářili jak na kus živočišného uhlí v puse. Hnusně.
Bodnutím do smyslů byla ztráta učitele, blízkého přítele v roce 1801 kdy při útoku na Ravku přišel smrtič o život. Bylo to jako přijít o někoho, kdo byl víc než jen přítel, jako by byl rodina. Carnifex si sám pro sebe jaksi odpřisáhl, že se postará, aby jeho dva palácoví kamarádi žili dýl. Ačkoliv ohledně Kirilla si není moc jistý, někdy má pocit, že by jej měl usmrtit dřív, než to udělá Kiri jemu.