Yosha se narodil za poměrně nepříznivých podmínek – pupeční šňůru omotanou kolem krku a nebýt šikovné porodní báby, které se podařilo malého chlapce šikovně rozmotat, pravděpodobně by na tom malý chlapec mohl být ještě o mnoho hůře. Ze začátku se projevil jako normální dítě a vše se zdálo být zcela v pořádku. Teprve ve chvíli, kdy si začal hrát s hračkami se u něj začala projevovat jeho uzavřenost – nechtěl, aby se do jeho her míchali rodiče, začal být háklivý na své věci a na jím kreslené obrázky. Nedokázal se soustředit na jednu věc – zatím co si začal hrát s dřevěným koníčkem, během několika minut, co cupital po zemi najednou létal ve vzduchu a stal se neohroženým orlem nebo sokolem a v další chvíli ležel někde na druhé straně pokoje, zatímco Yosha hleděl z okna a pozoroval ulici. V dalším momentě zcela nekontrolovatelně skákal na posteli a poté si sedl ke stolu a kreslil. Každá drobná maličkost – i jen zlomený hrot tužky u něj vyvolal nekontrolovatelný pláč, který během pár minut ustal a sledoval motýla co přistál na jeho okenním parapetu. Postupem let se jeho chování stupňovalo, doteky jeho rodičů na jeho těle bylo potřeba zmírnit, museli mluvit tiše a nezvyšovat hlas, jelikož stačilo málo a on podléhal nátlaku, choulil se do klubíčka a tiše plakal, bylo-li to horší dokonce hlasitě křičel a třásl se. Do svých osmi let se uzavřel do sebe a s rodiči trávil jen tu nutnou část dne, jinak se zavíral ve svém pokoji. 
Náplní jeho zájmu se staly knihy. Bál se chodit ven, protože mu ostatní děti připadaly příliš nebezpečné. Strkaly do něj a provokovaly ho a on měl nutkání buďto schoulit se do klubíčka, utéct nebo se potýkal se strachem, že by mohl nějak ublížit, i když sám nevěděl jak. Věděl, že si chtějí hrát, ale nedokázal se jim přizpůsobit, vadily mu doteky na rameni, když hráli na babu a nedokázal vystát jejich hlasitý křik a smích, když náhodou zakopl, nebo se roztřásl, když nevěděl, kterým směrem se vydat. Naposledy když byl venku potkal muže s koněm. Pokoušel se hrát na babu se sousedovic dětmi, ale oni jej jen postrkovali a bavili se jeho postupnému propadání záchvatu paniky, nevěděl, co dělat a bránit se také neuměl. Strčili do něj a on spadl na dlážděnou ulici, odřel si loket a začala mu téct krev. Poprvé kdy krev viděl a vůbec se mu to nelíbilo. Propadl strachu. Představil si, jak vykrvácí, že se nedostane domů, jelikož ho příšerně bolel zadek a kolena. A aby toho nebylo málo, když zvedl hlavu stál nad ním právě ten kůň a jeho majitel se k němu skláněl, aby mu pomohl. To obrovské zvíře sklonilo ten nechutný čumák a cenilo na něj zuby. Stočil hlavu do klubíčka a začal nahlas ječet. Nebýt tehdy jeho otce, který pro něj přišel ven, pravděpodobně by tam seděl do dneška. Od té doby ven nechodil, zavíral se v pokoji. Ruce se mu třásly pokaždé, když nad ním matka stála a na něco se ho ptala a on se nemohl vymáčknout. Nešlo mu to tak rychle jak by si přála a čím více na syna naléhala, tím více se Alyosha třásl a propadal stresu. Hlásek v jeho hlavě na něj už křičel. Nadával mu a Yosha se zvedl ze židle a vždy utekl do pokoje, kde se zavřel a zabarikádoval. Dokázal dveře zablokovat nábytkem tak, aby se k němu rodiče nedostali. 
Připadal si sám a cela odstrčený od společnosti, jelikož mu nikdo nerozuměl příliš nerozuměl, nikdo jej nechtěl pochopit. Nebylo to o tom, že by to nikdo nedokázal, ale jen o tom, že to nikdo nechtěl zkusit. Na pár let se to zlepšilo, když se narodila jeho mladší sestra, kterou Yosha sice nesnášel ve chvílích, kdy neustále křičela, ale obdivoval, když tiše spala v postýlce, nebo jen tak později žvatlala směrem ke stropu. Sice spolu nemohli vést plnohodnotnou konverzaci, ale nic to nezměnilo na faktu, že na ni Yosha často mluvil. Pomyslné peklo na zemi pro něj nastalo ve chvíli, kdy si jej přišli vyzkoušet cizí lidé z Malého Paláce. Nikdy na sobě nepociťoval žádné výrazné schopnosti, naopak sám sobě připadal v pořádku a žádný ‚test‘ podstupovat nechtěl. Obzvlášť ne ten, kdy se jej někdo musel dotknout. Celá situace se nakonec obešla bez oné řezné rány, jelikož Yosha byl tak vystresovaný a zcela propadl panickému záchvatu, že světlo do rukou přivolal už ve chvíli, kdy jej jeden z hledačů pevně držel, kdy se snažil udržet i jeho levou ruku napnutou a druhý z hledačů se jej snažil říznout, zatímco Alyosha se snažil všemi různými způsoby vytrhnout a dostat se někam jinam, ale hlavně do bezpečí. Svým počinem nejen že na několik okamžiků všechny v místnosti oslepil, aby se mohl vytrhnout a zmizet ve druhém patře a kvapně se zabarikádovat za pomocí zapřené židle v pokoji. Ne že by bylo nějakým specifickým oříškem, aby ho z pokoje dostali a odvedli jej do Malého Paláce. Jeho matka nikdy Grishi nepodporovala a přesně tak jak se k jejich existenci vyjadřovala do tohoto okamžiku, tak se dokázala vyjádřit i po něm. Přestože Yosha nikdy k rodičům zrovna netíhl, jejich chladný přístup k jeho nucenému odchodu jej hluboce zasáhl a možná i to byl jeden z důvodů, proč nakonec odešel dobrovolně – tedy za předpokladu, že na něj nikdo další nebude sahat, ani jej nijak nebude vláčet. Tehdy mu bylo pouhých třináct let.
Na život v Malém Paláci nakonec nebyl tak odlišný od toho, který měl doma. Nejen že to ‚domů‘ neměl zrovna daleko, vzhledem k tomu, že vždy bydleli blízko, hlavně kvůli práci jeho otce, ale zároveň se stále potýkal se stejnými problémy. Pořád byl jiný. A to i přesto, že byl „mezi svými“ jak by to nazvala jeho matka. Naučil se být více sám, ale zároveň se mu podařilo najít si několik málo známých a přátel v trochu jiné věkové hranici, než byl tehdy on sám. Asi nejlepší vztah pak měl s Shu Hao-em, který mu vyprávěl o své rodné zemi, odkud se sem vlastně dostal. Hao je o osm let starší než Yoshi, ale dokázal pochopit jeho chování, a dokonce se naučil na něj přestat sahat. V podstatě jej provedl jeho začátkem v Malém Paláci a čas od času se společně učili. Hao také Yoshiho přivedl na myšlenku ohledně umocňovačů, s tím, že by se mu mohli jeho schopnosti lépe ovládat, detaily jeho získání však Yoshiho opět odradili, a to nejen z důvodu jeho panické hrůzy ze zvířat, ale také nutkání vyhnout se faktu, že by měl ublížit živému tvoru. Většinu času se soustředil převážně na teorii a díky fotografické paměti, se mu informace snadno ukládaly do hlavy, aby je později mohl použít v praxi. Ne že by se do oné praxe nějak hrnul – ostatně vždy trochu zaostával za ostatními, když byl ve stresu dokázal houby, a tak se jeho pokusy a tréninky stávaly dlouhodobou záležitostí. Do dnešního dne, je spokojen s tím, že dokáže použít své ruce jako přenosnou svíci, zahřát se, popřípadě si získat čas na útěk tím, že někoho oslní. Pohybuje se převážně po Ravce, protože nikam dál – i když je to velmi lákavé – zatím nemá v plánu cestovat, hlavně ze strachu, že by cestu nemusel přežít.