Ketterdam není zrovna tím nejlepším místem pro výchovu dětí, zvlášť pokud máte hluboko do kapsy. O tom se přesvědčila Sonya velice brzy. Narodila se gamblerce a členovi jednoho z místních gangů, a tak její život nikdy nebyl příliš klidný. Jako malé dítě trávila spoustu času po barech a hospodách, kde její matka zrovna obírala štamgasty v pokeru, nebo si, nic netušící, kreslila v koutě na poradách, schůzkách a pijatikách otcova gangu. Střídavé péče jako korálek. Její jediné štěstí bylo, že se jí čas od času někoho zželelo, dostávala dárky, jídlo za hezký obrázek, nebo oblečení od starých dam, které tak vzpomínaly na své vlastní děti z dob dávno minulých.

Vlastně se neměla tak špatně, pokud si odmyslíte všechen ten kouř, alkohol a občasnou střelbu. Svou první mrtvolu viděla ještě v době, kdy něco takového ani nedokázala pojmenovat. Ale nic jiného nepoznala a tak se nad tím nikdy ani nepozastavovala. Jak běžely roky, zůstávala nakonec pouze s matkou. Otec si v gangu polepšil a dokonce i mizerná matka dokázala poznat, že dcera by velice brzy mohla čuchat květinky zespodu. Také se spolu přestěhovaly blíže univerzitní čtvrti, za jedním z matčiných četných partnerů v průběhu let. Sonya sama začala chodit do školy, kde se jí dařilo – navzdory chabé genetické výbavě byla bystrá, pozorná a tichá. Ráda si četla, šly jí počty. Občas měla poněkud zvláštní způsoby a ostrou mluvu, ale co jiného se od ní dalo čekat? Našla si jednu dobrou přítelkyni, Annu, a staly se prakticky nerozlučnými. Obě pocházely z pochybného prostředí, obě dokázaly poznat kvalitní doutníky a zazobané zmetky jen po čichu. Vlastně se na Sonyu celkově usmívalo štěstí – při jedné z tradičních ketterdamských přestřelek zemřel matčin přítel a ona radostně zkonfiskovala jeho dům i všechny majetky. Jako správná podvodnice si neváhala tento smělý zábor nechat úředně potvrdit a tak se začalo blýskat na lepší časy.

Ale nic dobrého netrvá věčně. Sonye bylo dvanáct let, když se potloukala s Annou kolem Vraního klubu. Povídaly si, smály se, dokud je někdo nepopadl a nezavlekl do temné uličky. Dva muži, páchnoucí vyčpělým pivem a zločinem. Sonyu odhodili stranou jako nepotřebné smetí, zajímala je jenom Anna. Křičeli na ni, křičeli na ni něco nemožného. Obvinili Annu, že je Griša, což přeci bylo v jejich světě skoro směšné. Pověděla by jim to, že se určitě pletou, kdyby se její kamarádka nepokusila oba muže na místě zapálit. Nikdy u ní neviděla křesadlo. Nikdy ji neslyšela o něčem takovém mluvit. A najednou před ní stála, jako úplně jiný člověk. Nestála tam tedy dlouho. Chvilka nepozornosti a ozval se výstřel. Anna padla k zemi mrtvá a Sonya, nejspíš s lehkým otřesem mozku, malátně sledovala, jak muži berou její tělo. Jak jí táhnou pryč se slovy: „Shu daj za zheblou Grišu aspoň pár kruge, ne?“.

A to si zapamatovala. Pronásledovalo ji to, když se dopotácela domů, i celé týdny potom. Byla jako tělo bez duše, nezajímalo ji nic. Matka ji nemohla utěšit, knihy neskýtaly útočiště. Nejedla, nechodila ven. Nemohla uvěřit, co její kamarádka byla, a co se jí stalo. Čemu dalšímu nemohla uvěřit? Když stejné dva muže potkala o dva měsíce později v baru, kde matka zrovna dávala na frak nějakým pohlavárům z Fjerdy. Smáli se, popíjeli, jako by se nic nestalo. Jako by neodtáhli tělo mrtvé holčičky a neprodali ho za pár šupů. Sonya ještě nikdy necítila takový vztek jako toho dne. Ještě nikdy si nepřipadala tak prázdná a plná zloby zároveň. Počkala si na ně. Bylo jí jedno, že s malou kudlou, kterou nosívala u sebe, jim stěží způsobí nějakou škodu. Nezáleželo jí na tom. Jediné, po čem toužila, bylo, aby zaplatili za to, co udělali. Před barem je napadla, jednomu z mužů zapíchla svoji dýku do zad. To bylo jediné, co stihla, než ji popadli. Ale něco se změnilo. Muž si vytrhl dýku z těla a Sonya pocítila, že je něco jinak. V hlavě se jí rozprostřela mlha, pozvedla ruku, a než si pořádně uvědomila, co dělá, muž se kácel k zemi. Jeho krev ozdobila dláždění ulice. S tím druhým to neměla tak snadné. Tasil, třesoucí se rukou na ni mířil pistolí, křičel, ale nemohl ji zastavit. Zlomila mu zápěstí, sama netušila jak. Zlomila mu zápěstí, než se i on složil nehybně vedle svého kolegy. A pak omdlela. Našli ji o pár hodin později, mysleli si, že vyvázla jen štěstím z nějaké potyčky, než ji předali matce, ale brzy se začaly šířit pomluvy. O malé smrtící příšerce, která láme kosti hnutím prstu. Ze svého bezvědomí se Sonya probrala až o dva dny později, slabá jako moucha, ale to už u sebe našla plačící matku, která se ptala, jestli je to pravda. A ona jí nedokázala odpovědět. Sama netušila, co se vůbec děje, co se stalo. Rozvzpomínala se postupně. Na krev proudící z rány, na zvuk lámající se kosti. O Grišách toho nevěděla mnoho, ale pochopila, že se právě stala jednou z nich.

Tehdy byla poprvé v životě její matka rychlá v úsudku. Poprvé v životě se zachovala jako někdo, jehož morální kompas není kolo rulety. Rozhodla se, že Sonya musí z Ketterdamu pryč. Pověsti o ní, o Griše – Smrtičovi, se šířily dál a netrvalo by dlouho, než si špatní lidé všimnou, než ji najdou a prodají nejvyšší nabídce. A tak prodaly dům. Prodaly všechno, co mělo nějakou cenu, a koupily si místo na lodi směr Ravka. Matka tvrdila, že tam bude pro obě místo. Tam budou moct žít, zvlášť pokud se Sonye podaří stát se součástí Druhé armády a dostat se pod ochranu. Přeplavily se přes Pravé moře a před nimi vyrostl další problém – překročení Vrásy, aby se dostaly do Západní Ravky a Os Alty. Sonya navrhovala, mnohokrát, že se na kluzák dostane sama, potají. Matka může zůstat v Novokribirsku, nebo se vrátit domů, ušetřit alespoň nějaké peníze. Cítila vinu, že kvůli ní všechno opouští. Cítila vinu, protože ani smrt těch dvou mužů jí na duši nijak neulehčila, jen přinesla víc problémů a daleko víc otázek. Ale matka trvala na tom, že ji do Malého paláce dovede osobně. Tak utratily poslední peníze za cestu přes Vrásu a modlily se. Očividně ne dost usilovně. Také to bylo naposledy, co se Sonya k někomu modlila. Jen co kluzák vplul do temnoty, Volkry na sebe nenechaly dlouho čekat. Byly to příšerné, děsivé momenty. A když se zdálo, že je po všem, jedna z těch okřídlených potvor začala chňapat po Sonye. Už to vypadalo, že její kariéra Grišy skončí dříve, než vůbec začala, ale její matka udělala nemyslitelné. Aby odvedla pozornost Volkry od dcery, vrhla se jí vstříc. A brzy už ji ta bestie odnášela s sebou. Sonya mohla jenom sledovat, jak Volkra i s její matkou mizí do ztracena, se srdceryvným křikem.

Kluzák nakonec úspěšně dorazil do Kribirsku, ale Sonye to bylo srdečně jedno. Bylo by jí jedno, kdyby ji Volkra na místě pozřela v jednom kuse. Nedokázala mluvit, nedokázala se hýbat, nic. Sotva se vylodila. V Kribirsku strávila celý den bloumáním kolem, posedáváním a sledováním Vrásy, která zabila její matku. Nakonec si i díky tomu uvědomila, proč je v Ravce a co musí udělat – dostat se do Malého paláce. Bez peněz, bez ničeho, jí nezbývalo nic jiného, než se vydat po svých. A tak šla. Zmožená žalem se pachtila přes pláně, kopce a luka směrem do Os Alty. V divočině nikdy předtím nebyla, nic takového nezažila. Spala pod stromy, pila z potoků, a truchlila za svou matku. Po dvou dnech se jí, celé zubožené, podařilo vytipovat hlavní cestu a sem tam se svézt na voze, ukrást kus žvance nebo se zeptat na cestu sotva lámanou ravštinou. Nikoho by zřejmě ani nenapadlo, že je Griša. Ani ona sama to pořádně nevnímala, natož aby dokázala jakkoliv svou sílu využít. Schovala se někde do nitra, pod zámek bez klíče. Navíc se bála, co by mohla udělat, o svých schopnostech zhola nic nevěděla.

Desátého dne se konečně ocitla v hlavním městě a k Malému paláci dorazila jen s vypětím všech sil. Doslova a do písmene se jim složila na zápraží jako nevyžádaný dárek. Brzy pochopitelně přišli na to, že je Griša, přestože s personálem Malého paláce příliš nemluvila. První měsíc se neozývala téměř vůbec, než se z prožité hrůzy konečně alespoň trochu oklepala. Smutek a žal brzy vystřídala zloba. Na všechno a všechny, co ji dostalo až sem. Na otce, který si popíjel kdesi v Ketterdamu. Na Volkry a celou Vrásu a především pak na každého jednoho otrokáře, Fjerdana i Shu, kteří měli Grišy za prodejné zboží. Kteří zastřelili a prodali tělo její kamarádky, kteří by stejně prodali i ji, kdyby neutekla. To jí dalo sílu postavit se na nohy.

Prvních několik měsíců se pokoušela trénovat poměrně bezvýsledně. Její schopnosti jako by spaly a odmítaly vyjít na povrch. Až s úmorným cvičením a trpělivostí, snahou a pomocí dalších Griš kolem ní, je dokázala probudit. A od té chvíle na nich nikdy nepřestala pracovat. Udělala z toho svou životní misi, neustále se zlepšovat, sílit. Být skutečnou Grišou, být tím, co viděla kolem sebe. V generálovi, v kapitánech, ve starších Smrtičích. Aby je dokázala porazit. Všechny, které tolik nenáviděla. Ukázat jim, že pokud se chtějí bát, mít Grišy za čarodějnice a tvory temnot, potom bude jejich démonem. Nepotřebovala být nejlepší, chtěla být dost dobrá pro sebe. Nenechat se nikým překvapit, nenechat sobě, ani svým blízkým, už nikdy ublížit. Postupně se vypracovala, získala kontrolu a porozuměla svým schopnostem a s tím i sama sobě. Alespoň trochu.

 

V Malém paláci, a ve Druhé armádě, našla svůj domov. Po letech začala opět cítit, že někam patří, jinam, než na zaplivané, temné ulice města zločinu. Skoro už si ani nevzpomíná, kdo byla ta dívka z Kerchu, i když v ní všemi možnými manýry žije dodnes. Teď se dívá do zrcadla na sebevědomou, odhodlanou mladou ženu, Grišu, Smrtiče. Nejen, že svou práci plní zodpovědně, ale užívá si ji. Baví ji lámat kosti, baví ji sledovat, jak nepřátelé její i Ravky padají k zemi jako podťatí. Nezastavuje se před ničím. Její hranice jsou lidé, kteří pro ni něco znamenají. Pečlivě si volí, komu bude loajální, její věrnost není zadarmo. Ona sama po pravdě netouží po vysokých armádních pozicích, snad i proto ji překvapilo, když si ji sám generál zvolil jako svoji ochranku, „pravou ruku“. Ale neváhala ani na chvíli. Ačkoliv to nedává příliš najevo, generála, stejně jako další členy jejich malého komanda, považuje za velmi blízké osoby. Má je ráda, i když by jim to nahlas určitě neřekla, a své práce po jejich boku si cení. Teď je tam, kde potřebuje být. Na stabilní půdě, kterou hledala roky potom, co se jí život obrátil naruby.