Beginning
Právě začalo jaro a okvětní lístky vykvetlé třešně se houpaly ve větru, když se ulicí rozezněl dětský pláč v doprovodu jeho matky. Jun se narodil nejstarší dceři rodiny Mei, která vlastnila ve městě populární čajovnu a lodnímu obchodníkovy, z vybrané rodiny. Jejich manželství bylo rodinami domluveno už v dětství, a tak když Lian oslavila své šestnácté narozeniny, jejich životy se navždy spojili. Nebyl to moc šťastný sňatek, ale i přesto spolu přivedli na svět hned tři děti než se narodil nejmladší Jun. Ten den kdy se Jun narodil byl jeho otec obchodně v Kerchi, kde se večer zašil spolu s celou posádkou do jednoho z proslulých klubů. Neměl vůbec tušení, že jeho žena právě porodila a tak nikam nespěchal, když si ke stolu přisedli místní králové v kartách. Ještě ani neodbila půlnoc a on už neměl ani na chleba. Nakonec se mu povedlo vyhrát zpět alespoň rodinný dům. Kdo ví co mu kolovalo hlavou když konečně připlul na cizí lodi bez peněz a bez svého obchodu. Jediné co držel v ruce byla láhev kořalky, kterou pevně svíral za hrdlo když vykopl vchodové dveře. Plný zlosti na sebe a na celý svět popadl svoji ženu kolem krku a začal ji bít dokud konečně nezazněl dětský křik. Se zlostí v očích se vrhl po dítěti, ale než stihl udělat pár kroků, ztratil veškerý vzduch z plic. Rychle lapal po dechu ale žádný se mu nedostal, pak už jen viděl černo a s velkou ránou spadl na zem. Nebyl však mrtvý, byl jen v bezvědomí a přesně takhle to Lian chtěla. Nikdy nikomu o svých schopnostech neřekla a jako malá se zařekla, že je nikdy nepoužije, teď ale musela.
Ještě v ten den sehnala její komorná jeden jediný lodní lístek na Novyi Zem. Podle všeho to byla loď, která pomáhala potají přepravovat lidi a hlavně Grishi z Shu Hanu. Ještě naposledy uspala své tři děti Lina, Shi a Baie než vzala novorozence do náručí a v doprovodu chůvy se vydala k přístavu. Tam komorná hodila do moře každodenní šaty Lian a dětskou dečku aby je nikdo nezačal hledat. Poté se rozloučila s Lian a malým Junem a už víckrát je nespatřila.

New beginning
Plavba byla dlouhá a novorozenec to ve stísněném prostoru neulehčoval. Kolikrát Lian popadla myšlenka, že měla vzít jiné dítě a nebo se spolu s ním vrhnout do moře, ale jak by mohla? Až moc ho na to milovala. Ihned věděla, že právě Jun je jediným dítětem, které podědilo ten démoní gen, jak tomu sama říkala. Celou cestu zkomplikovalo když malinký Jun nachladl a zbytek cesty strávil v rukou jakési šarlatánky, která si nastoupila v Kerchi. Nutila novorozenci všemožné bylinné vody, za které Lian pořádně zaplatila, ale nakonec se oboum podařilo doplout až do přístavu Noviy zem.
Po příjezdu se Lian otevřel nový svět. Spolu s dítětem prošla kontrolou a s novým jménem ihned začala hledat nějakou tu práci. Vždycky dobře zpívala a tak nakonec sehnala několik večerních směn v jednom klubu. Za vydělané peníze přemluvila sedláka. aby ji dovezl kam to jenom půjde. Kdo by čekal, že zastaví na náměstí Coftonu, kde se jich ujme Sabine. Sabine byla vdova, která nikdy neměla žádné děti a tak když viděla nebohou Lian s kojencem v rukou, neodolala a první měsíc je nechala žít v jejím domě zadarmo, dokud si Lian nenajde pořádnou práci. Lian ji každý den pomáhala v domě a občas zaskočila na směnu do vedlejší hospody čepovat pivo.

Life in Novyi Zem
Junovi schopnosti se poprvé objevili hned po jeho desátých narozeninách, když pracoval za domem. Na příkaz jeho matky krmil slepice. Měl mezi nimi své oblíbence a tak jim vždy sypal více než těm ostatním. Kdo by řekl, že se to těm opeřeným tvorům přestane líbit a některé se rozhodnou na něj zaútočit. Obyčejná, hnědá slepice, která už nesnesla tolik vajec jako ty ostatní se rozběhla jeho směrem a klofla ho do nastavené ruky plné zrní a to bylo poslední co zažila. Malý Jun nevěděl jak se jeho schopnosti ovládají a tak mrknutím oka slepici usmrtil. No co se dalo dělat, Lian musela Sabine přiznat své pravé já, když ubohá Sabine našla Juna v louži krve jak si kreslí červenou tekutinou po dlažebních kostkách. A právě Sabine byla ta, která jednoho dne pozvala svého starého přítele, který byl stejně jako Lian a Jun grisha. Požádala ho aby Juna i Lian naučil vše co byl měl griša znát, ale Lian odmítla. Nechtěla aby se její dítě učilo té démonické moci za kterou jsou v Shu Hanu zotročování. Nenáviděla to. Sabine ji přemlouvala skoro každý den, než jednou prostě z ničeho nic přestala. Lian, aby se vyhla dotěrné Sabine začala znovu zpívat v jednom z mnoha podniků. Když bylo Junovi devět let, začal se sám učit číst a psát, protože jeho matka neměla dost peněz na učitele a až příliš se o něj bála než aby ho pustila do školy nebo kamkoliv jinam. Každou noc, když Jun usínal vedle své matky a svíčka v lampě už dávno zhasla slyšel jak potichu pláče. Bylo mu jasné proč pláče. Každou noc totiž ze spaní šeptala stále ta tři jména Lin, Shi a Bai. Jeho starší sourozenci, které museli nechat v Shu Hanu.

Murder
Jeden poklidný večer, když Lian zrovna začínala své vystoupení, přišel do podniku vysoký muž v doprovodu stejně oděných mladíků. Lian ihned poznala, že jde o místního zámožného obchodníka. Se strachem v očích dozpívala celé své představení než se rychle utíkala převléct do šatny. Neunikl jí však obchodníkův zaujatý pohled přímo na ní. Od té doby byl ten muž na každém jejím vystoupení. Nosil jí květiny, šperky a drahé róby, které Lian s falešným úsměvem přijímala, ale když však přišel s nabídkou společné noci, odmítla.
Nemohla dopustit, že by zjistil kdo opravdu je a koho ukrývá doma, bála se, co by s nimi udělali. Ten muž však nebral ne jako odpověď, zvláště po tom kolik za ní již utratil. Musela být jeho! Proto si na ní za podnikem počkal a cestou k jejímu domu sledoval. Chudák Lian ani nestihla otevřít vchodové dveře když ji generál popadl obě ruce do svých a znovu zopakoval svůj návrh. V koncích bez možnosti použít ani tu trošku moci, kterou měla naposledy nesouhlasně vykřikla než ji obchodník vyškubl z vlasů její pozlacenou jehlici a vpíchl ji přímo do srdce. Druhý den ráno našla Lianino tělo ubohá Sabine, která ihned přivolala pomoc, než se vydala za Junem.

Paint
Chlapce si ještě ten den osvojila jako vlastního a zaplatila mu jak učitele jazyků, rétoriky a umění, tak i zkušeného grišu, který by ho naučil používat moc smrtiče. Jun se po smrti jeho matky uzavřel do sebe. Nechtěl s nikým mluvit ani nic dělat. Proto ho jeho učitelé museli neustále někde nahánět. Trvalo mu to skoro dva roky než jen trochu pochopil základy jeho moci a další dva než je začal nějak používat. Ovšem nikdy nezapomněl na matčina slova, která mu našeptávala aby nepoužíval tuto démonní moc. A tak místo boje a neustálých tréninků dal raději přednost zašívání v knihovně, nebo sezení u malířského stojanu. Právě v tom totiž našel vášeň, v malbě. Celé to začalo, když těsně po pohřbu si začínal všímat, že zapomíná matčiny přesné rysy, nebo jakou měla barvu očí. Vzal tedy s pláčem kus papíru a uhlem začal škrtat tmavé linky, které se postupně měnily v jakýsi portrét. Když by nyní kouknul znovu na jeho první obraz, nejspíše by ho zasáhl několika nadávkami, ale tenkrát to bylo dokonalé vyobrazení. Byl s tím natolik spokojený, že hned běžel za Sabine a požádal ji jestli mu bude sedět modelem. Když Sabine počmáraný papír viděla, věděla, že v něm nějaký talent bude,i když to nejdříve vypadalo, že hodně malinký. Koupila mu tedy plátna, barvy a i sadu štětců, kterou od té doby nosí stále u sebe. Sabine se stala jeho druhou matkou a už dlouho před smrtí Lian brala Juna za svého. Čím víc rostl, tím víc se podobal své matce. Její jemné rysy a mandlové oči nyní zdobily jeho obličej. Samozřejmě sám věděl, že musel něco podědit po svém otci, ale raději nad tím nechtěl moc přemýšlet. Jeho půvabu si začali všímat i ostatní obyvatelé Coftonu. Nebyla dívka, která by o něm ani na chvíli nezavadila pohledem a ostatní chlapce to silně iritovalo. Při dosažení plnoletosti dostal od Sabine drahý kabátec černé barvy z pevného materiálu. Nechala ho vyrobit materiálčikem, z vedlejšího města. Nechtěla však aby vypadal jako tradiční kefta a tak ho poprosila jestli by nemohl vypadat jako prostý kabátec elegantního muže. Jun ho nejdříve ho nechtěl přijmout s myšlenkou, že takový skvost musel Sabine stát minimálně dvě výplaty. Nakonec si ale kabát nechal a s hrdostí ho nosil každý den do města.

Lucky Unlucky
Akorát kupoval na trhu červenou barvu, když do něj někdo silně narazil. „Vrať se odkud si přišel ty Rejžáku!” Zašklebil na něj chlapec zhruba v jeho věku a dal se do hlasitého smíchu spolu s ostatními chlapci, kteří se kolem něj zjevili. „Chyťte ho.” Nařídil chlapec a hlavou kývnul k nechápajícímu Junovi, který stále držel nádobu s barvou. Až když se kolem něj ovinuly cizí ruce, zpozorněl. Rychle vyhodil ruce do vzduchu čímž na sebe shodil olejovou barvu a dal se na útěk. Vyběhl z tržnice a hned zabočil na náměstí směrem k jeho domu, ale při poslední zatáčce mu několik gaunerů nadběhlo a zatarasilo cestu dál. Společně ho odvedli do boční uličky, kde ho konečně pustili a chlapec, který působil jako vůdce party, promluvil. „Dej od našich holek ruce pryč ty šikmookej zmetku!” Procedil skrz zuby a vzal Juna za předloktí, která mu pevně sevřel. Jun nevěděl o čem to mluví. Dívky po něm sice koukali, ale on měl jiné starosti a tak ho nikdy žádná z nich nezajímala. Když dlouho neodpovídal, jeden z chlapců napřáhl ruku a rozmáchl se Junovým směrem. Ke chlapci se ihned přidali jeho parťáci a začali do Juna kopat a mlátit „Teď poteče krev!” Křikl jeden z nich a svým způsobem měl pravdu. Nakonec se k nim přidal i vůdce, který shodil Juna na zem a sám do něj začal kopat. Jak chlapci ustali, nastalo dlouhé ticho. Jeden z nich snad zamrmlal i něco ve smyslu, jestli ještě vůbec žije. Měl zavřené oči a krev mu tekla z koutku úst, ale dýchal. Jun chvíli nehybně ležel na špinavé zemi než pevně zvedl zrak k útočníkům a složil ruce přesně tak jak ho to jeho mistr učil. Chlapec, který rychle napřáhl ruku strnul a ostatní zalapali po dechu. Nikdo z nich nevydal už ani hlásku. Jun se hbitě zvedl ze země a s přerývaným dechem hýbal rukama jako zkušený griša. Chlapcům tekli slzy jak přes nedostatek vzduchu prosili o odpuštění. To mu ale nestačilo, znovu tedy spojil ruce a nyní už padali chlapci na kolena. V žilách se jim pomalu vařila krev. Někdo by řekl, že měl štěstí, že Sabine byla tak ochranářská a tak když nepřišel přesně v poledne jak řekl, šla ho hledat. Když procházela okolo tmavé uličky a uslyšela nelidský křik, zpozorněla a při prvním pohledu se vrhla k chlapcům. Půlka z nich již ležela v bezvědomí na zemi až na jednoho, který křičel na zemi pod tíhou Junova těla, který se zlostí v očích mířil svými gesty na jeho srdce.
Sabine křičela spolu s chlapcem dokud Juna nestrhla stranou a konečně vzala jeho obličej do dlaní. Z jednoho koutku mu stále sršel potůček krve a oči měl červené od slz, ale stále v nich viděla, že až teď si uvědomil co udělal.

Escape
Domů přišli v úplné tichosti. Jun věděl, že i když Sabine neublížil fyzicky, ublížil ji mnohem hůř. Tu noc nemohl vůbec spát a tak jen koukal z jeho okna do dálky. Přemýšlel nad tím co se stane až všichni zjistí kdo skutečně je. Za normálních okolností jsou Grishové v Novyi Zem přijímání jako požehnaní, ale co mu udělají rodiny těch chlapců až je najdou v té uličce? Nemohl snést, že by to musela Sabine snášet. Rychle si tedy zabalil své malířské vybavení, nějaké oblečení a na sebe si oblékl svůj kabátec, který byl už navždy potřísněný olejovou skvrnou červené barvy. Na menší papír napsal Sabine vše za co jí je vděčný a jak na ní nikdy nezapomene, k tomu přiložil portrét, který ji v dětství nakreslit a naposledy ji políbil na čelo když ještě spala. Ještě než ráno zakokrhal jejich domácí kohout se Jun vydal k Eames Harbor, kde zaplatil jednomu z námořníků, svým obrazem krajiny Coftonu a vydal se s ním do Kerche, kde se poslední dva roky snaží vydělávat svými obrazy. A jsou to i dva roky kdy naposledy slyšel o Sabine nebo použil ničivou stránku své moci.