We all are born pure and innocent.

Mnozí ve světě mají jistě výhrady k její rodné zemi a kdo ví více, než má, jistě by našel i pár nevlídných výrazů k jejímu rodnému městu. Koba jistě nepatří k nejkrásnějším a nejvlídnějším místům na světě, ale i tak se tam narodilo zlatooké děvčátko, které zkazil až o dost později čas a řád světa. Když se někdo podívat na nově narozený přírůstek do jedné z rodin ve městě, jen těžko by jí přikl cestu, kterou se nakonec vydala, ale to bylo zatím prakticky ve hvězdách. Prvně musela růst a bylo pouze pravdou, že její život byl prvních pár let skutečně dobrý. Měla milující rodinu, která navíc neměla nouzi o peníze, jelikož její otec pod rouškou noci a pod ochranou močálu obchodoval s Grishami, ravskými čarodějnicemi, jejichž tajemství se mnozí lidé Shu-Hanu snažili odhalil. Už od mala byla vedena k tomu, že Grishové jsou špatní a tak se také vyhýbala tomu, aby se k nim přiblížila, i kdyby jí otcova práce zajímala jakkoli moc, ale strach z čarodějnic u ní kdysi býval ne o moc větší jako strach z těch, kteří si je chodívali kupovat. Snad hlavně proto se v začátku svého života držela raději matčiny sukně, než aby se nějak hlouběji zajímalo o to, odkud jejich rodina bere peníze. Mnohem snazší bylo znát jen tu stránku své rodiny, kterou znát chtěla, její rodiče i bratr milující a ona štěstná.

I když povyrostla a matka jí začala zasvěcovat do každodenních povinností, stále by svůj život za nic nevyměnila, protože na povinnostech nebylo nakonec nic špatného. Práce byla důležitá a povinnosti se museli plnit, aby se dalo nějak fungovat, nic víc ani nic víc v tom nebylo. Sice by se našli chvíle, kdy by si třeba i raději hrála s dětmi sousedů, ale přísný přístup její matky jí rychle naučil, co znamená "prvně práce, potom zábava" a vlastně to bylo jen dobře, jelikož se naučila píli a zároveň trpělivosti, kterou měla později mnoho příležitostí využít. Většinu věcí, co se ale v mládí naučila, už dávno nevyužívá. Nebylo to sice tak, že by neměli peníze na výpomoc, ale její matka si raději vše udělala sama a chtěla, aby její dcera byla také dost schopná se o sebe postarat a nespoléhat se na to, že za ni práci udělají druzí. Nakonec si její matka byla dobře vědoma i toho, že její manžel nemá zrovna legální podnik a ani zrovna bezpečný, takže bylo lepší počítat s tím, že dobré může skončit a že nemá cenu naučit se spoléhat na placenou služku, aby sama zakrněla a třeba zlenivěla. Proto všechno učila i Cai, která to brala po většinou zodpovědně, i když nakonec nic moc z toho už nepoužívá. Stále si ale pamatuje, že ráda vařívala a měla radost, když jí i matce přišlo ocenění, jak od otce, tak od bratra. Hromada prací a schopností, které se musela učit, jí nebylo přímo po chuti, i když je samozřejmě plnila, ale vaření jí mohlo bavit skutečně. Větší zábavu poté nacházela ale spíše v učení. Měla zájem po vědění a rozhodně nechtěla patřit mezi hlupáky, co nic nevědí. Jenže na to nakonec na to neměla až tolik času.

 

Sometimes it's only moments before bad things happen, but sometimes you can know about them and expect them for an eternity until they finally come.

Opona téměř dokonalého života totiž spadla a její svět se měl začít pomalu ale jistě hroutit, jelikož jí měla čekat ztráta, se kterou nešlo nic dělat. Původně se to projevovalo nenápadně. Její matka prostě jen kašlala, nikdo by si o tom nemohl myslet nic zlého, zkrátka byla nachlazená. Jenže poté začala být i unavená, stále tolik unavená, až Cai prakticky přebrala veškerou práci, kterou dělávaly spolu a matka jí byla schopná pomoc jen s těmi, které byly méně náročné. Prvně se to ale stále zdálo jako něco, co časem přejde, nakonec neležela v horečkách, jen byla unavená a kašlala. Brzy se jí mělo udělat lépe a mělo být jen otázkou času, než se všechno vrátí do starých kolejí. Jenže měsíc po jejích třináctých narozeninách a tři měsíce potom, co její matka onemocněla, nakonec začala kašlat i krev a viděna toho, že všechno bude v pořádku, se začala pomalu vytrácet. Sice se jí snažila držet a bylo vidět, že i otec s bratrem doufají v dobrý konec, ale nakonec jim byla i ta naděje vzata. Její matka už se neměla uzdravit, nikdy a bylo jen ve hvězdách, kdy si pro ni nakonec přijde konec. Mohli to být roky nebo měsíce, ale měla té nemoci nakonec podlehnout.

Takhle přišla rychle k tomu, že dělala všechno, jen aby to matce ulehčila a snad i prodloužila její život, když jí nenechá, aby se namáhala. Chtěla nějak docílit toho, že jí bude lépe, i když lékař, který jí občas přišel zkontrolovat se nebál mladé dívce brát její naději a říct jí, že její snahy jsou zbytečné. Kdykoli se už skoro rozohnila s tím, že by se jí měl alespoň snažit pomoct a ne jen nedělat nic, krom doporučování něčeho, co zřejmě nezabíralo, jen jí odbyl s tím, aby si jeho práci vyzkoušela sama. Nebral jí vážně a i když alespoň její matce ulevil od bolestí, neměla ho zrovna dvakrát v oblibě. Každopádně pro ni to většinou vždy zkousla, jelikož poslední, co potřebovali, bylo to, aby se na ně doktor nakonec vykašlal úplně. Nakonec i s jeho minimální snahou vydržela matka pobývat na tomto světě ještě více než čtyři roky, i když to vůbec nebyli hezké roky. To, že nakonec musela dělat všechny povinnosti kolem domu jí bylo prakticky jedno, zvládala to sama a rozhodně nechtěla jít proti matčinu přesvědčení, zvláště ve chvíli, kdy by každý mohl vidět kdysi silnou a sebevědomou ženu, jak pomalu ztrácí veškerou svoji sílu a pomalu i důstojnost. Nemohla by dopustit, aby matku někdo jiný, než rodina viděl v tak zuboženém stavu. To byla ta horší část, jelikož, i když zprvu chřadla a strádala pozvolna, nakonec byla jen stínem ženy, kterou dřív znala, zesláblá skořápka, která se měla nejspíš brzy rozpadnout na prach. Bylo to těžké, ale zkrátka se snažila zaručit o to, aby to její matka měla co nejjednodušší a aby se nemusela potýkat s tím, že jí někdo cizí uvidí takto. 

Jenže i s veškerou motivací to všechno zvládnout, nebyla za svůj mladý život připravená na takovou zodpovědnost a ani na takovou psychickou zátěž. Pomalu ale jistě se začala uzavírat emocím, protože to byl jediný způsob, jak přežít. Nemohla by fungovat, kdyby si dovolila být smutná z toho, co vídala každý den. Nemohla si to dovolit pro dobro všech a všeho. Jedinou její pauzou bylo jen to, že se její bratr občas zaručil o to, aby šla na čerstvý vzduch, jelikož jí sám vždy vytáhl na večerní procházku, aby mohla svoji povinnosti a strasti nechat za zavřenými dveřmi jejich domu. Když už se blížil matčin konec, dělal to čím dál častěji. Nemohl snést pohled na to, jak se jeho sestra snaží být tolik silná, až jí to nakonec užírá uvnitř, a chtěl jí dopřát trochu svého klidu. Rozhodně mu byla vděčná, ale i když se mohla v jeho přítomnosti při procházkách venku volně nadechnout a jistě je to velmi stmelilo jako sourozence, stejně nemohla zapomenout na nic, co jí tížilo. Její tíha nakonec opadla až ve chvíli, kdy její matka opustila tento svět během jednoho dopoledne, které se neuvěřitelně vleklo, zatímco si povídali a ona nakonec už neodpověděla. Sice to bylo pouze vysvobozením pro obě, její matka už nemusela trpět a ona sama už nemusela nést tu tíhu, ale už jen pomyšlení na druhou část v ní vyvolávalo neskutečný pocit viny. 

 

Don't tell me I can not do it, just watch me prove you wrong.

Sice se občas hnusila sama sobě za to, jak velkou úlevu jí vlastně matčina smrt přinesla, ale nakonec nebyla jedinou. Každý z nich, ona, bratr a svým způsobem i otec byli svým způsobem rádi, že už má konečně klid a že už jí nebudou muset sledovat, jak trpí a chřadne den za dnem. Nějakým způsobem je ta ztráta ještě více sjednotila jako rodinu. Ona sice trávila většinu dní doma sama, zatímco bratr s otcem se starali o záležitosti svých obchodů, ale jakmile byli spolu, bylo to, jako by si od matčiny smrti byli blíž než před tím. Došlo jim, že život je pomíjivý a měli by tu pro sebe být, dokud mají čas. Snad proto se Oktai mnohem častěji poflakoval i doma, pokud ho otec přímo nevyžadoval, aby jí dělal společnost a dokonce jí tu a tam i s něčím pomáhal, načež ve své neschopnosti sám začal uvažovat o tom, jestli by za to raději neměli někoho platit. Když ale byla sama, stejně si zvládla najít svůj komfort, nakonec jí práce ubyla, když už se nestarala o matku a tím pádem se mohla vrátit i k učení nebo tedy minimálně procházení knih, které měla doma k dispozici. Myšlenky se jí o samotě ale toulali i ke čtyřem rokům, které strávila péčí o matku a často zabrousila i k tomu, jak jí lékař řekl, že si má jeho práci vyzkoušet sama. To jí celkem často kroužilo hlavou jako něco, co by měla uchopit a nějak s tím začít pracovat.

Nakonec si tedy i v hlavě utvořila plán, který by mohl být dosažitelný a jeden večer ho předložila i otci. Chtěla jít studovat do Kerchu, na Ketterdamskou univerzitu, aby mohla být lékařkou, mnohem lepší, než ten, co léčil její matku. Mohli si to dovolit, věděla že ano, ale nakonec to nebyly peníze, díky kterým její otec tu myšlenku shrnul ze stolu. Jen jí prostě řekl, že si myslí, že to nezvládne, a že je naivní, když chce jít do Ketterdamu, když ani neovládá jazyk, kterým se tam mluví. To byla pravda, ale rozhodně jí to nevzalo vítr z plachet, jen jí to dalo menší srážku s realitou a musela přehodnotit svůj plán, který nakonec čítal to, že se s otcem domluvila, aby jí sehnal někoho, kdo by jí mohl naučit kerchsky, a dal jí rok, aby mohla dosáhnout toho, že bude moct odjet. Zabralo pár dní, než jí nakonec vyhověl a pozval k nim na rok jednu svoji známou z Bhez Ju, která kerchsky uměla, jelikož s Keršany běžně přišla do styku v přístavech. Tak tedy započalo její učení, které brala se vší vážností a nenechala se odradit ani prvními týdny, kdy jí celý jazyk přišel jako úplný nesmysl a hlásek vzadu v hlavě jí sliboval, že selže a nikdy se to nenaučí. Začínala se obávat selhání, i když se s Mei celé dny učila a její nová učitelka jí i pomáhala s všedními povinnostmi, aby na normální učení měli více času. Nakonec jí byl hlavní oporou její bratr, který jí nějakým způsobem prostě vždy dovedl povzbudit a nikdy se neobtěžoval pochybovat o ní, vždy mluvil tak, jako by měla své učení v Ketterdamu už předem dané a dokonce trval i na tom, že jí naučí se alespoň trochu bránit, aby případným moc drzým Keršánům mohla dát co proto. Nikdo jí nepodpořil tak jako on a dodal jí víru v ní samotnou, když jí nenacházela sama.

Rozhodně nikdy nepochybovala o tom, že její úspěch je v mnohém i jeho zásluha, protože jí nedovolil to vzdát dřív, než jí cizí jazyk začal dávat aspoň trochu smysl a začal pro ni v průběhu dalších několika měsíců být snazší a snazší. Sice měla na konci toho roku, co jí byl dopřán, stále daleko k dokonalosti, ale měla víc než jen potřebný základ a i její otec usoudil, že jí nechá to zkusit. Sice ho to stálo řadu zařizování, jelikož se rozhodl, že zajistí, aby se o ní někdo postaral a nebyla v cizím městě sama na vlastní pěst, než se dostane na univerzitu, takže se dohodl se svými kontakty v Kerchu, že jí budou dělat garde a občas jeho dceru zkontrolují, že je v pořádku, a také potřeboval vyřešit záležitost peněz, jelikož Ketterdamská univerzita byla poměrně mastná záležitost a on neměl v úmyslu riskovat to, že se někdo dopátrá k původu peněz, co její studium platí. Když tohle všechno ale zařídil, nechal jí jít za jejím rozhodnutím. Otec, Oktai i Mei jí doprovázeli až do přístavního města, aby jí viděli nastoupit na loď do Kerchu. Když se s nimi loučila, rozhodně neměla žádné výčitky. Neopouštěla je, měla v plánu se vrátit jen, co ukončí studium a ještě jim být dost možná přínosem, jelikož měla být lékařkou. Navíc jim nemělo nic chybět. Mei slíbila, že s nimi zůstane, dokud nenajdou někoho, kdo by se mohl starat o práce, které dřív zastávala Cai a o jejího otce i bratra tím pádem mělo být postaráno, i když ona bude několik let pryč. 

Nakonec se tedy po svém rozloučení ani neotočila, když nastoupila na loď a vydala se vstříc budoucnosti. I když začátek té budoucnosti čítal dlouhé dny a noci na moři, kdy jí rozhodně nebylo moc dobře, a snad nikdy nebyla tak moc ráda, že může vystoupit v přístavu, ve kterém to docela čpělo rybinou. Vše bylo v tu chvíli lepší, než loď pohupující se na vlnách, a byla docela ráda, že podobný začátek jí čeká až za několik let. V přístavu si jí každopádně přebral muž, kterého její otec sice v životě neviděl, ale už roky spolu vedli přes mnoho dalších obchody, a na první noc jí vzal k sobě, aby měla dostatek času ze sebe udělat lidskou bytost, jelikož po té cestě vypadala naprosto příšerně. Následně už to byl ale jeden jediný den, který jí dělil od toho, aby mohla nastoupit na univerzitu, jak se rozhodla před více než rokem. 

 

A better tomorrow is always just a few hours away, just reach for it.

Potom ale přišel ten den, kdy se ocitla před ohromným komplexem, který měl být po nějaký čas jejím hlavním útočištěm. Otec jí sice pronajal malý byt nedaleko univerzity, ale bylo by bláhové myslet si, že stejně většinu času nebude trávit na přednáškách nebo v univerzitní knihovně, aby získala tolik informací a znalostí, kolik mohla. Sice jí bylo pouhých čerstvých devatenáct a vlastně neměla ponětí, jak dlouho jí celé studium zabere, ale jistě věděla to, že nemá jinou možnost než tu, že to zvládne, protože se tak rozhodla. Brzy ale zjistila, že její touhu po vědění zase tolik studentů univerzity nesdílelo. Ve většině případů se jednalo o děti zbohatlíků, kteří celou věc brali jen jako zašití se za peníze rodičů, kteří chtěli své děti uklidit nebo z nějakého důvodu měli opravdu naivní představu, že jejich potomstvo bere tuto příležitost opravdu vážně. Určitě se našli i tací, kteří se učili, ale bohužel ti co ne, byli hlasitější, otravnější a více utkvívali v její paměti.

Nakonec ale ve velké míře ignorovala všechny, protože nepřišla, aby se s někým kamarádila a navazovala vztahy, už vůbec ne, aby se zabývala nějakými pitomci, kteří brali univerzitu jen jako příležitost se flákat o něco víc, než je vyfackuje reálný život. Ona si hleděla hezky svého a všímala si svých zájmů místo toho, aby si všímala druhých i s jejich občasnými poznámkami na její původ, ať už těmi posměšnými nebo těmi hloupými, co jí vykreslovali jako něco exotiského, co by si nějací trupci chtěli připsat na seznam zářezů. Zkrátka bylo snazší si obojího nevšímat a věnovat jim jen chladné pohledy, než aby se jimi nějak hlouběji zajímala. Její plány byly mnohem větší než cokoli, co mohlo vzejít z myslí těch, co do ní ryli. Každopádně se nakonec seznámila i s pár světlými výjimkami, ale to byli prostě jen ti, co brali studium alespoň trochu vážně a bavila se s nimi prakticky jen v knihovně. Více než cokoli jiného byla ponořená do studia, které mnohdy čítalo vyloženě samo studium. Nepotřebovala být nejlepší ze studentů, jak se někteří občas chtěli domnívat, ale zkrátka se chtěla naučit všechno, co jí zajímalo. Nakonec i přes veškeré její snahy se našli i lepší, než byla ona. Ať už stavěli na přirozeném talentu nebo na tom, že si při učení nemusejí některé věci neustále překládat, ale to jí nezastavilo v tom, aby ani zdaleka nebyla mezi těmi, co v učivu zaostávají. Po pár letech už jí neomezoval ani jazyk a díky pečlivému studiu se pomalu ale jistě dostávala k tajům lékařství, které byly ale každým rokem složitější, takže i ona se svým neúnavným učícím se režimem začínala být trochu vynervovaná. Opět se začala obávat selhání a proot zabírala o to více, jenže jí to jen ubralo spánek a přidalo stres, kterého se měla větší snahou zbavit.

Byla snad ironie osudu, že jí trn z paty vytrhl jeden z těch hlučných zbohatlických pitomců. I když tedy Radcliff bohužel patřil k těm, kterým se informace do mysli dostávali prakticky sami a na rozdíl od zbytku těch hlupáků nebyl v té horší polovině třídy. Rozhodně ale neměla radost, když ji zastihl v knihovně nad knihami, jejichž problematiku se snažila rozlousknout, a nabídl jí pomoc, jako by měla toužit po pomoci zrovna od něj. Jenže on to ovládal a ona ne, takže po několika překvapivě logických argumentech přistoupila na to, že ho nechá ji doučovat, i když se to její hrdosti zrovna nezamlouvalo. Ale nakonec prvních pár lekcí proběhlo i zcela profesionálně, později si začal v její přítomnosti mnohem více dovolovat hlavně okrem toho, že by jí jistě pomohlo v soustředění, kdyby uvolnila všechno to napětí a frustraci, která z ní dle něj přímo čišela a se kterou by samozřejmě on zvládl pomoci bravurně. Každopádně zabralo jen pár měsíců, než to tak nakonec dopadlo a skončili nejen jako učební partneři, ale i jako milenci, kdy mu musela přiznat, že byl vlastně opravdu dobrá antistresová pomůcka a že se většinou i opravdu daleko lépe soustředila, když ho mohla využít. Její úspěch byl hlavně díky němu opět o něco reálnější, ať už by to chtěla přiznat nebo ne.

 

Life doesn't have to be like this, it could be brighter, better and bigger, please let me show you. All you have to do is stay.

Další roky poté utekly prakticky jako voda. Sice se našly obtížnosti, se kterými se musela potýkat, ale nebylo to nic, co by nemohla zvládnout sama, nebo něco, s čím by jí více než rád nepomohl Radcliff, který jí kupodivu neměl dost, i když si ho krom postele a učení prakticky nevšímala něco málo přes dva roky. Měli k sobě svým způsobem podivně blízko, ale z její strany šel rozhodně pouze chlad, pokud zrovna nebyly ve vzájemném milostném objetí, když zrovna nevěděla, jak jinak vyčistit svoji mysl a nemohla se na nic soustředit. Prakticky ho pouze využívala, ale on se na ni i přes to, že si tu skutečnost plně uvědomoval, až podivně moc navázal. Neměla ani ponětí, kde k tomu vzal záminku, ale byla si téměř jistá, že je do ní zamilovaný a že ona necítí to samé. Jistě nikdo nemohl s někým tak dlouho spávat, aby k němu necítil vůbec nic, ale její obliba by se k lásce dala pouze těžko přirovnávat. Nakonec ho ani nechtěla milovat, jelikož univerzita byla jen zastávka, nekolik let dlouhá, ale stále jen zástávka, než se vrátí do Shu-Hanu. Měla se tu naučit všechno proto, aby se z ní stala skvělá lékařka, a vrátit se. V tomhle plánu nebyl žádný prostor proto, aby se zamilovala do muže z Kerchu a potom nebyla schopná ho opustit. Tak nevypadala dohoda, kterou měla s otcem a neměla v plánu to měnit. Sice už se přizpůsobila Kerchu natolik, že nemt oči a obličej Shu, nejspíš by nikdo nepoznal, že tam tak docela nepatří, ale to neznamenalo, že jí nechyběl domov a ze všeho nejvíce Oktai.

Sice o tom s Radcliffem nemluvila, ale musela mu být jasné, že s ní nemá budoucnost. Každopádně se s tím nechtěl smířit ani když mu po ukončení jejich studia řekla, že se následující týden vrací do Shu-Hanu. Vlastně jí až překvapil tím, jak moc se díky tomu naštval. Nečekala, že by mohl být až tak naivní, aby si myslel, že díky němu zůstane. Nakonec se ale uklidnil a snažil se jí přesvědčit, aby zůstala, dala šanci jemu a životu s ním. Sliboval jí krásný život, dle jeho měřítek a prosil jí, aby to alespoň zvážila, než odešel. Byla to bláhová myšlenka, prostě hloupost a něco, co bylo absolutně nereálné, i kdyby jen proto, že si neuměla představit, že by se nevrátila k rodině, když už do ní otec vložil tolik peněz. Jen na malou chvíli si ale dovolila nad tím uvažovat. Nebyl by to špatný život, dokonce věděla, že by byla schopna ho milovat minimálně podobně jako on ji, kdyby si to dovolila, jenže si to dovolit nemohla. Nejspíš i jemu to došlo, když se den před jejím odjezdem ukázal a vypadal jednoduše rezignovaně. I tak ji ale překvapil, když si klekl a vylovil z kapsy jemný zlatý kroužek, nic složitého se zdobnými kameny. Nejspíš mu ale stačil jeden pohled na ni, aby věděl, že její rozhodnutí se nezmění. Proto místo otázky, kterou by v tu chvíli kdokoli očekával, přišla pouze prosba, aby na něj nezapomněla. Slíbila, že to neudělá a její poslední noc v Ketterdamu strávili spolu a oba se tvářili, jako by tu nebyl zítřek.

Ráno a další den ale stejně nakonec přišly a s tím přišlo i poslední a konečné rozloučení, než jí kočár zavezl do přístavu a nastoupila na loď. Sice jí chtěl doprovodit, jenže to nechtěla dopustit, i když vzhlížela k tomu, že se konečně po více než šesti letech podívá domů, ale nebyla si jistá, jestli by se vydržela neohlédnout na něj a nakonec si nevybrat život, který jí slíbil, spíš měla pocit, že by se stal opak a proto tam nemohl jet s ní.

 

The world is mad and sometimes you give up the best version of heaven for the worst version of your personal hell.

Vlastně bylo skoro až zvláštní, nakolik jí cesta přišla tentokrát lhostejná. Mořská nemoc si na jejím těle vybrala úplně stejnou daň, ale nebyla tomu schopná věnovat tolik pozornosti, nakolik její mysl tížil zvláštní druh smutku, který si nebyla schopná připustit naplno, ale cítila, že tam je. Její srdce si umělo říct svoje více, než mu kdy dovolila, ale přesně proto se každý den své plavby domů soustředila hlavně na to, aby každý kousek toho citu, který se snažilo její srdce cítit proti její vůli, zbavila. Ovládání jí ale stejně nakonec opustilo, když zakotvili a v přístavu na ni čekal Oktai. Radost z opětovného shledání s bratrem byla na chvíli skoro stejně silná jako smutek spojený se vzpomínkou na toho, s kým už jí žádné opětovné shledání nečeká, a nakonec skončila v bratrově objetí se slzami v očích a s pocity, které mu neuměla vysvětlit. Ale její bratr se neptal a dopřál jí prostor, aby mu to celé vysvětlila, až bude moct a také chtít, místo toho, aby jí nutil, aby mu vyprávěla o tom, co jí přimělo ronit slzy, krom jeho úžasné maličkosti samozřejmě, raději vyprávěl jí o všem, co se stalo za dobu, co byla pryč. Vyprávěl jí o obchodech, které už někdy dokonce sám zprostředkoval, a také o tom, že jeden doktor, který si byl vybírat Grishi pro své pokusy, projevil tu a tam zájem o to, jak se jí vede na univerzitě v jeho oboru. Vlastně skoro zapomněla na situaci s Grishami, zatímco byla pryč, ale zmínka o tom, že si její otec nebo možná spíš sám Oktai pustili pusu na špacír a vyvolali zájem o její maličkost v někom, koho se byla jako dítě schopná obávat, jí nebylo vyloženě po chuti. Mnohem více jí ale nakonec rozhodila informace o tom, že jejich otec čeká dítě s Mei, která se zřejmě zdržela na delší dobu, než jen do doby, než si otec s Oktaiem najdou výpomoc do domácnosti. 

Domů nakonec přijela s velmi smíšenými pocity a i když měla Mei v minulosti ráda a rozhodně jí byla vděčná za to, že jí umožnila její studium tím, že ji naučila kerchsky, nevěděla, jak se ohledně ní cítí teď. Obecně celý její návrat byl poněkud zvláštní. Zvykla si na život v Kerchu, na jejich módu, kterou jí Mei v Kobě rozmlouvala, a obecně i na celé každodenní dění, které jí většinou nutilo nikomu nevěřit. Nakonec bylo tedy pouze zvláštní být opět doma, ale musela to překonat a také musela něco dělat, aby nenutila svoji mysl stále dokola přemýšlet o tom, že všechno mohlo dopadnout jinak. Proto se rozhodla jednoduše ignorovat celou situaci doma a raději se vypravila za lékařem, který více než deset let nazpět oznámil její rodině, že její matka zemře. Teď už věděla, že jí nebylo pomoci, byť by její život mohl být delší, ale to nepřišla řešit. Musela někde začít a chtěla zkusit štěstí s tím, že by jí mohl vzít pod svoji praxi. Nakonec už byl starý a ona mohla zastát dost práce na to, aby mohl na stará kolena odpočívat. Sice to znamenalo, že by měla minimum, ale nakonec by mohla převzít jeho pacienty a udělat si postupem času své jméno. Sice ve vzduchu visela otázka zájmu jednoho z lékařů, co tajně experimentovali na Grishách, ale tou dobou se jí ještě z představy, že by byla jednou z nich, dělala husí kůže. Přeci jen chtěla pomáhat, léčit. Navíc nemusela druhou možnost ani zkoumat, jelikož se jí povedlo tu pozici získat, i když to znamenalo sloužit pod někým, kdo si kupodivu pamatoval mladou dívku, co si dovolila mít něco proti němu. Ale stále to byl nějaký začátek a rozhodla se to tak brát, i když jí to občas bylo přímo proti srsti. Každopádně jí s tím opět pomáhal Oktai, otec jí spíš jen říkal, že to nějak zvládne, než ten starý mrzout umře, ale dokonce i Mei se jí snažila podporovat ve větší míře, i když o to Cai přímo nestála a stále vůči ní cítila jistou odtažitost, která povolila nejspíš díky lítosti až poté, co potratila dítě, které čekala. Jejich vztah ale zůstával neutrální, byť jí Cai často kontrolovala, zda je v pořádku ať už po fyzické tak duševní stránce.

Samozřejmě nejvíce se ale bavila s Oktaiem, který se jí díky jejímu věčnému stěžování si na práci nebo spíše na jejího nadřízeného rozhodl ukázat trochu ze své práce, aby jí mohl ukázat, co je skutečná makačka a že si nemá na co stěžovat. Ale skrytá skutečnost tkvěla v tom, že měl domluvenou předávku s lékařem z laboratoří, o kterém mluvil, když se vrátila domů, a tak chtěl zkusit, jestli by se jí třeba tenhle možný zaměstnavatel nezamlouval více. To ale nevěděla ani neměla vědět, samozřejmě. Stejně se jí ale nelíbila obecná vyhlídka toho, že se půjde podívat, jak to chodí v zaměstnání jejího otce a bratra, přeci jen se ale nechala přemluvit, když to Oktai svedl na to, že by se mohla podívat na jednoho Grishu, který měl zranění a on přeci potřeboval vědět, zda bude muset díky infekci snížit jeho cenu. Sice to nebylo tak, že by si mohla Grishu dovolit vnímat jako pacienta, ale ošetřit ho mělo prospět jejímu bratrovi i komukoli, kdo si měl poté toho muže koupit. 

Nakonec se tedy ocitla v močálu, trochu dál od města, kdyby tam náhodou chtěl čumákovat někdo, kdo by neměl a dívala se na zranění sotva odrostlého chlapce, který vypadal vyděšeně, ale to se snažila nevnímat. Prostě mu jen ošetřila nohu a soustředila se jen na ni jako na věc a ne na něj, jako na celek, jako na člověka. Možná mu ale měla věnovat trochu více pozornosti, protože by možná postřehla, že se mu podařila uvolnit pouta na rukách a stihla by ho zastavit, než se po ní ohnal klackem, který byl kupodivu dost ostrý na to, aby jí udělal poměrně hluboký škrábanec pod klíční kostí, nebo byl chlapec dost poháněný adrenalinem na to, aby měl větší sílu než obvykle. Ona každopádně zůstala na chvíli ohromená a než se na něco zmohla, chlapec přeběhl k ohněstrůjkyni, která na sobě měla uniformu ravské druhé armády. Sice vypadala malátně a zesláble, ale i tak nadělala paseku. Když si její bratr a další muži všimli, k čemu se schyluje, rozběhli se, aby chlapci zabránili rozvázat jí ruce, ale už bylo příliš pozdě. Objevila se jiskra, která zesílila v oheň a v další chvíli už mohla jen sledovat, jak se oheň zakousl právě do jejího bratra a nabíral na síle, ohňostrůjkyně se snažila zasáhnout i další, ale podařilo se jim jí obklíčit a zastavit, jenže to už byla horní část Oktaiova těla v plamenech. Slyšela jeho křik ale nedokázala se pohnout, dokud nespadl do špinavé vody močálu. Až v tu chvíli se odvážila pohnout. Musela se pohnout a běžet pro něj, vytáhnout ho s vody a pomoct mu. Když se jí to ale podařilo, bylo to to nejhorší, co si mohla představit. Celé se to zdálo jako chvilka, ale byl hodně popálený, až moc a na moc velké části těla. Nemohla mu pomoct a mohla jen čekat. Nechápala, jak se to celé mohlo stát tak rychle. Samozřejmě slyšela všechno o tom, co Grishové dokáží, ať už to bylo přibarvené nebo ne, ale její mysl nebyla schopná zpracovat skutečnost, že její bratr umírá následkem ohně, který ovládala ravská čarodějnice. Nemohla se na to soustředit, obecně se nemohla soustředit na nic jiného než na to, aby držela bratra, který přerývaně dýchal a nebyl schopný s ní ani pořádně mluvit. Ignorovala to, že jí v nosu dráždil pach stojaté vody ve spojení se spáleným masem. Jediné na čem záleželo bylo to, že byla s ním až do chvíle, kdy dýchat přestal.

 

It takes only one and single moment to create a monster.

Ani nevěděla, jak dlouho bratra objímala, ale nemohla přestat, vzdáleně slyšela hlasy, ale bylo jí jedno, co říkají. Její pozornost upoutali až nově příchozí. Sice ze své pozice neslyšela, o čem si povídali s jedním z mužů, co spolupracoval s jejím bratrem a následně se rozešel blíž k ní, i když to znamenalo spíše blíže k nabídce Grish, co byli opět do jednoho spoutaní. Nakonec, když si vybrali, koho si vezmou a koho nechají jinému kupci, jeden z nich přistoupil až k ní. Nevěděla, co po ní může chtít a vlastně jí to bylo jedno, dokud nezačal s tím, že byla chyba, že její bratr té ohňostrůjkyni nesundal rukavici, kterou vykřesla jiskru. To v ní vzedmulo vlnu vzteku, ale tu muž rychle zarazil, když mluvil dál. Nakonec totiž dál nepomluval její mrtvého bratra, zavražděného tou Grishou, ale mluvil k ní, potvrdil si svůj předpoklad, že to ona má být tou sestrou, která studovala na Ketterdamské univerzitě, zeptal se jí na otázku, která její život rázem obrátila o sto osmdesát stupňů. Zeptal se, jestli chce udělat něco pro svoji zemi, přijít na to, v čem je tajemství ravských čarodějnic a najít způsob, jak pomstít svého bratra a všechny, co už zemřeli jejich rukou podobně jako on. 

Věděla, že by měla říct ne, že to není vyloženě dobré, i když se to dělo už zatraceně dlouho. Uvědomovala si, že to také bylo něco, co v životě dělat nechtěla. Jenže problém byl v tom, že se svým bratrem, který jí ležel mrtvý v náručí, nedovedla myslet na nic jiného než na vztek a zároveň dusivý smutek. Obě tyto emoce jí zahalily její úsudek a probudili v ní touhu po pomstě. Proto přijala nabídku, o které ani netušila, že ji Oktai zprostředkoval. Těsně poté se tam objevil její otec, kterému musel někdo jít říct, co se přihodilo. To už měla ale zahalené v mlze. Nepamatuje si přesně, jak probíhal jejich rozhovor, ale vzhledem k tomu, že dostala jenom trochu času, aby se sbalila, než spolu se svým novým nadřízeným vypraví do laboratoří, prostě mu oznámila, že odchází a nebyla schopná vnímat nic moc dalšího. Zkrátka si sbalila své věci, trochu se opláchla a převlékla a s posledním objetím otce vyrazila na cestu. Cestu do zničeného města, které skrývalo tajné laboratoře, ve kterých se prováděli experimenty na takových, co zabili jejího bratra. Nedokázala moc dobře ani vnímat to, že jí celý život byla představa tohoto místa nepříjemná. Sice ho nikdy neviděla a ani o něm s nikým nevěděla, ale vědomí jeho existence jí nedávalo moc klidu. Když tu ale byla, nacházela v tom podivný komfort, obzvláště poté při jejím prvním výkonu, který s ní vedl ten samý doktor, který jí do laboratoří přivedl. Ten doktor, který vybral speciální kandidátku pro její první práci. Jednalo se o tu Grishu, která připravila o život jejího bratra. Jen blázen by očekával, že v ní při takové příležitosti najde nějaké slitování nebo odpor udělat to, co měla za úkol.

Po téhle její první "oběti" už to celé bylo nečekaně snadné. Nikdy by si nepředstavila, že skončí takhle, ale ve všem tom vzteku a žalu se do toho ponořila a zasvětila tomu svůj život. Během prvních pár let prakticky laboratoře ani neopustila. Jen zřídka si dopřála procházku venku po okolí, ale většinu času se prostě jen věnovala výzkumu. Nemohla se zastavit. Kdyby se zastavila, musela by myslet na to, že je její bratr mrtvý, nebo na to, že kdyby byla zůstala v Kerchu mohla by být možná daleko spokojenější, šťastnější, a její bratr by třeba ještě žil, protože by se ten chlapec nezvládl osvobodit. Na to zkrátka myslet nedokázala, tak se soustředila jen na hledání jádra moci Grish, kterých jí pod rukama prošlo tolik, že by se tomu jejímu mladšímu já minimálně obrátil žaludek a možná už by nikdy nebyl schopný nic přijmout. Její nové já ale živila nenávist, nenávist, která dodávala moc krutosti a krutost se nakonec stala jejím každým dnem. Už nebylo cesty zpět.

Přeci jen se ale nakonec dostala do fáze, kdy se dostala z nejhoršího a jednoho dne byla dokonce i připravená opustit laboratoř a se svým nadřízeným vyrazila do jejího bývalého domova, aby spolu s ním vybrala nové Grishy. Shledání s jejím otcem nebylo vřelé a on by jí nejspíše ani nepoznal, jelikož teď už přišla s maskou a jediné, co jí prozradilo byla otázka, kde odpočívá její bratr. Nemohla tam být na jeho pohřeb, ale musela se s ním rozloučit, i kdyby to mělo být jen na chvíli mezi časem, kdy vyberou Grishy, které budou chtít, a časem, než je připraví k přepravení. Každopádně po převzetí informace se už věnovala výběru, kdy více méně jen poslouchala jednu z mnoha lekcí jejího nadřízeného lékaře, ale nakonec ho i sama požádala o vybrání jednoho Grishy. Byl to muž, mladší než ona, Řemeslník pokud měli věřit mužům jejího otce. Už si stihla všimnout, že její kolegové řád výrobců skoro všichni ignorují a raději volí zbylé dva, ale ona v tom zahlédla potenciál. Nakonec by třeba mohl malý výrobce vyrobit něco, co by jim mohlo usnadnit práci. Nakonec kolik Grish už skončilo rozřezaných, aniž by přišel nějaký výsledek? Třeba by k odhalení jejich tajemství byl jiný Grisha výhodou. Přesně proto si z něj během dalších dvou let udělala poslušné štěně, jehož schopnosti dle potřeby zlepšovala pomocí paremu a zároveň mu na něm vytvořila závislost, kterou proti němu využívala, když nechtěl dělat to, co po něm chtěla. Samozřejmě kromě jiných věcí, kterými by někoho v jeho postavení trestat mohla. Nevěnovala tomu ale samozřejmě veškerý svůj čas, sice se snažila svého mazlíčka dokopat k tomu, aby jí vyrobil něco, čím by jí umožnil pokročit ve výzkumu, ale stejně v něm pokračovala i postaru. Když potřeboval motivaci k práci, někdy ho k tomu i přizvala, aby začal chtít vymyslet způsobem, jak hledat jádro Grishovské moci trochu humánněji. Každopádně její odhodlání bylo a je stále stejně velké jako před lety, když zemřel její bratr, a už si vyzkoušela, že nejspíš není hranice, kterou by nebyla ochotná překročit.