Unwanted child...
Jeden se prostě narodí, nejste si jistí kdy to bude, jak a kde, vlastně ani do jaké rodiny, jste jen snůška snů a nadějí, které se mohou vyplnit, ale taky ne. V případě rodiny žijící v Halmhend to bylo překvapení dvojnásobné, Djel nad nimi musel držet ochranné ruce a poskytnout jim hodně štěstěny, aby je požehnal. To, by si řekl každý, skoro každý; Kjell byl z dětí nadšený, mít svolení od samotného krále i kapitána druskelle se musí cenit, když na to druzí nemají nárok. Bohužel se do toho vmetla chyba, kterou on nedokázal dlouhé dny spolknout. „Promrhané štěstí,“ zahřměl vůči své ženě, syna uvítal s otevřenou náručí, ale dceru? Byla vhodná maximálně na vdavky do bohatého rodu, zaopatřit rod a jeho linii, ale jinak? Neužitečná. Jeho syn? Bratr Lys, Kristoff byl daleko důležitější, jeho geny mohly táhnout s otcovými, pokračovat ve svatém slovo a být hrdými nositeli jejich rodinného jména.Začít s takovým hodnocením od vlastních rodičů není lehké, vlastně to není ani pozitivní a kdyby to věděla, asi by se radši vůbec nenarodila. Jako malé mimino i batole tohle neregistrovala, jejím světem byla matka a bratr, který se poblíž ní vrtěl jako červ také. Otce nevídala často, když už se u kolíbek objevil, tak jen aby na ně hleděl zaujatě a vymýšlel své plány do budoucna. Měli to předepsané, tedy Kristoff měl, Lysandře se do osudu vypisoval řádek za řádkem, ale trvalo mu to déle, než by ostatní mohli chtít. Žena po boku muže, podřadná, milující a vhodná pro rodinu a manželství. Taková byla idea této malé blondýnky, ale jaký je konec? Hořký.Nezlepšilo se to ani co začala chodit a vyžadovat si pozornost od všech, co se naskytli v místnosti, vlk patřící otci na ni leckdy cenil zuby a dožadoval si svého soukromí, ona v něm viděla jen psa, který mohl být lepším přítelem než všichni ostatní. Pravda seděla opodál, vlk kousl. Stal se tak jejím nepřítelem, kterým je každý další jeho nástupce. Získala z toho ponaučení, pes, který cení zuby umí kousnout a zanechá jizvy, které i když jsou staré bolí.

You can't make fire afraid...
Žít po boku lovce je jako být nekonečně hloupá kořist, která nemá na výběr, než se opět a znovu nechat chytit do nesmyslné pastě. Její otec ji stavěl do role domácí ženy jen co mluvila a chápala co tenhle divný svět aspoň trochu je. Ani školy se k tomu nestavěly jinak, ženy patřily domů a jen ty hodně odlišné se dokázaly vymanit z řad květinek a chytit do rukou zbraně a stát vedle mužů rovnocenně v bitevním poli. Ne, tehdy o tom nesnila, nebylo jejím cílem prolévat krev, inu, spokojila se s faktem, že skončí v rodné zemi, najde si někoho v hlavním městě, bude pokračovat v hrdém táhnutí rodinného kříže, kterým byli lovci druskelle. Záleželo ovšem, zda by to schválil král i vůdce svatých vojáků. Otec i matka v to doufali, ale malé dítě z toho nemá rozumu. Klidně mu sázejte do hlavy, jak užitečné jeho lůno může být zemi a co za pokrok země dokáže se svatými vojáky. Upřímně, nikdy je za tu dobu neviděla naživo, kromě otce a ten doma trávil hodně málo času.Jak rostla, tak se odlišnost mezi výchovou jí a jejím bratrem hodně propisovala na povrchu, ale jejich pouto byste těžko přetrhali. Jednou byli dvojčata, tak pořád budou i kdybyste je poslali každého na druhý konec světa. Byl o chlup starší, podobnost pobrali, ale přesto jak rostl on, získával otcovu výšku a vytahoval se nad ni, a to už i ona měla víc než kde jaké děvče. I když byli oba vysocí jako smrky, právě ona se za něj schovávala, když se jim děti v ulicích stavěly a často z nevinných hrátek vznikaly menší bitky do kterých se vmotala, když se neustále pohybovala za zády svého bratra. Neschovávala se v jeho stínu pořád, když se zdálo, že prohrávají, jen vyčkávali na svůj čas. Ta krátká doba výslunní, jí dovolila zaútočit zpoza jeho zad a udeřit tak nečekanou silou z malého dívčího těla. Tehdy to nebylo moc vážné, ale později se to ukázalo výhodné.Malé rány, oděrky, naraženiny a sem tam skoro zlomeniny, něco, co si dívky domů nosit neměly. Odřená kolena od toho, jak někam lezla, šaty potrhané a tváře umazané. ,,Nejsi Ravská pasačka hus, aby ses válela v hlíně a kamenní.“ Kárala ji matka, co naplat, jednou se polepšila za nějakou dobu stejně přišla podobně jako naposled. Neodlišovala se moc, byla křehká a na prudké jednání nebyla stavěná, hrubosti mužů se jí nedostalo, ti, ženy i když malé poctili svojí úctou. Otec ovšem ne, když viděl, co dělá chytil ji za paži a odtáhl z ulic domů jako psa, který neumí poslouchat. Věděla, že měl o její osobě představu, které se maličko odlišovala svou zvědavostí. Volnost byla zadarmo.Šeredně se v tom pletla, život nebyl zadarmo, ne pro ty, kteří otec a jemu podobní lovili. Zhruba osm jí bylo, když viděla, jak upálili ženu na hranici, jen protože podle nich byla proti jejich bohu. Otec vše ukazoval spíše jejímu bratru, nežli jí, ale každé dítě vzhlíželo k svatým vojákům a proč by nemohla ona? Měla jednoho z nich za otce, jaká pocta. Oheň se jí odrážel v očích, stejně jako křik v uších dlouhé hodiny poté. „Jejich existence zesměšňuje Djela, uráží jej.“ Nechápala, jak by něco…něco takového dokázali. Měli schopnosti, o kterých nic nevěděla, neviděla je používat je a vůbec ani s nimi někomu ubližovat, proto se na otce dívala s prázdným pohledem, který nic neříkal a přitom ano. Proč by se měla bát ďáblů, když otec byl jedním z jim podobným.

I won't just be a puppet on string...
Vyrůstat jako slušná slečna byla každodenní kaše, kterou poslušně spořádala, ale chtěla něco víc. Když se nemusela učit, či společně s matkou vyšívat a plést, nebo se starat o květiny v květináči a podobné věci, které jí nebyly proti srsti, ale prostě ji neukradly pozornost tak, jako sledovat tréningy. Těch se mnohokrát účastnil i její bratr a ostatní chlapci, které ona poznala z dětství. Někteří to brali jako poklonu, většina chtěla být otci druskelle, ti, co ne, si to nechávali pro sebe. Bylo to hloupé mladistvé myšlení, chtít se vetřít do rodiny těch, kteří požehnání dostali a očekávat, že přijde taky. Nebo, že vůbec někdy něco takového přijde. Lysandra tam nechodila kvůli nim, byli milí, někteří až moc, ale ji zajímal jejich tréning. Sama trénovala v lesích, kde se mohla vypařit z dohledu okolí a dělat si své, ale stejně musela dbát na svůj vzhled a přicházet domů v pořádku.Slova jí sebrala z úst i schopnost druskelle vojáků, jejich činy ji nefascinovaly, ale pohyby a schopnosti ano. Chtěla si to vyzkoušet, chtěla ochutnat jaké je mít navrch a být ten, kdo neskončí v prachu země, jen protože je křehký. Problémů bylo víc, proč si to nemohla dovolit. Častý argument se upínal na fakt, že byla dívka a také dcera Kjella. Mladá, plná nadějí, ale i vzteku, že je svázaná tím, kdo a co je. Když se jí přece jen podařilo vetřít mezi chlapce, které dobře znala, byla vyvedena otec za paži, tak jako kdysi, tak jako když byla malá. Můžete si představit, jak oba byli nespokojeni tím, co druhý dělá. Jí, za ty roky vadilo, jak ji tahal za ruku, dělali to všichni a vypěstovala si na zvláštní odpor. ,,Chovej se zatraceně jako děvče! S takovouhle tě nebude nikdo chtít, tohle je jen pro chlapce.“ ; ,,Proč?“ otázka, která jej překvapila, vzdor přímý do očí v mladém věku, nesnažila se jej vytočit, nikdy na matku nezvýšil hlas, ale na ni ano. Neudeřil by ji, nevyhodil na ulici jako psa, nezesměšnil, ale často s ní manipuloval za ruce a taky jí vymlouval díru do hlavy o jejím nevhodném chování. ,,Protože jsem to řekl. Kluci jsou kluci, ale ty moje milá se provdáš jen co ti bude dvacet. Manžel tě srovná a ty poznáš, že jsme to mysleli dobře. Až moc jsi trávila čas poblíž svého bratra, brzo ti to skončí.“Oddělit je od sebe? Budiž. Každý měl předepsaný osud a ten její nebyl stejný jako Kristoffa. Jeho vysněná role v otcových očích se stávala realitou, šla dál, hlouběji a ona? Zůstala na kraji a otočila se svým směrem, zatím netušila, kam to povede, neboť prvním z mezníků, které měla minout byla předem smluvený sňatek. Nelíbilo se jí to, snažila se vše vysvětlit matce, nechtěla se stavět své rodině, nechtěla dělat ostudu, ale taky nechtěla být jen loutka, kterou mohli manipulovat, jak chtějí. Byla živá. ,,Neměla sis stavět hlavu. Tvůj otec chce pro tebe jen to dobré.“ ; ,,Ne, chce dobré pro sebe a Kristoffa.“ Odbyla i svoji matku, která na ni zírala s mírně pootevřenou pusou.Nikdo s ní nechtěl trénovat, skoro nikdo. Jediná duše, kterou měla po svém boku byl její bratr, než se opravdu rozdělili. Každopádně ani on z toho nebyl ku vytržení, ale kdo by řekl jejím psím očkům ne?

I'm just a woman trying to make a name for herself outside her family...
Nemohla se tomu vyhýbat, obcházet to věčně a bránit se faktu, že prostě došla do věku, kdy se plnilo, co jí slíbili. Stavět hlavu si mohla, přemlouvat matku také, prosit je, aby změnili názor, ale co jednou bylo domluveno a podepsáno se muselo splnit. A tak do jejího mladého života přišel další člověk, nebyl škaredý, nebyl zlý a měl vychování, jediné, co jí na tom nehrálo byla jeho práce. Vlastně práce, poslání, které bylo naprosto stejné jako otcovo – svatý voják věrný zemi, králi a Djelu. Wayde už z řečí jejího otce počítal s hříbětem, které kolem sebe kope, ale to, co na něj koukalo nebylo poník, byl to dospělý stavěný kůň, který si plánoval postavit hlavu jako mezek.Během krátké chvíle, za kterou se poznali mu nepřišla plně na chuť, byl prostě typický pro Fjerdu a to ho dělalo nezajímavého, zejména pak snaha zapůsobit na její křehkou část. Květiny, knihy a cokoliv, co by si každá přála. ,,Mému otci se dary pro mě nezavděčíš, ví, že si tě nechci vzít.“ Ubezpečila jej přímo. Byla to docela zarážející informace, kterou se tehdy snoubenec dozvěděl jako blesk z čistého nebe. Nekomentoval to lží, pouze upřímností. Nepřišlo jí, že by jí chtěl někdy lhát. ,,Někdy musíš udělat pro rodinu to, co se ti nelíbí. Nedělám to, protože bych se mu chtěl zalíbit, moje rodina požehnání dostala už dávno.“ Srazil její ego dolů, kde očekával, že se rozbije, ale ono se odkutálelo pryč. Přes to vše vypadali jako typický pár, kterému to mohlo společně vycházet, a tak byla i svatba. Něco, na co Lys do konce života nezapomene. Chtěná nebo ne, byl to zajímavý pocit, který její tehdy pubertálně zmrzlé srdce obměkčil. Vdává se člověk jen jednou, musí si to užít.Vše krásné (aspoň na oko) prostě taky končí, co si budeme. Netrvalo to ani rok, když se na něj zaujatě dívala a opřela se dlaněmi o desku stolu. ,,Nastupuji do armády.“ Nechápavě naklonil hlavu a prohrábl si světlé vlasy dozadu, Wayde byl svým způsobem něžná větev, kterou byste rádi vymetli nějakého pavouka a pak ji zahodili pryč. ,,Cože?“ , ,,Slyšel jsi. Někdy musíš pro rodinu udělat to, co se JIM nelíbí.“ Otočí jeho slova proti němu a nadechne se. Co ji k tomu vůbec vedlo? Nebylo to jen tak. Snažila se k armádě přidat postupně, když nemusela pracovat po boku matky trénovala a jednou se to povést muselo. Byly to tvrdé pády na podlahu, které ji opět nutily vstát. Něco chceš? Tak si pro to pojď. Wayde s tím nesouhlasil, není divu i když ji dokázal poznat, jakou náturu vůči němu často měla, nechtěl ji vidět mrtvou, zmrzačenou a hůře zajatou těmi barbary a čarodějnicemi. ,,Nemáš proti nim šanci.“ Ohradil se a prohlížel si její zaujatý pohled. ,,Nejsi druskelle, nemáš schopnosti proti jejich čarodějnicím.“ Pochopitelně byl by rád, kdyby otočila, ale její úsměv se jen rozšířil. ,,Mám bratra.“Chtít stát v armádě a opravdu se tam dostat, či lépe stát tam byly tři odlišné věci. Nepostaví ji sice hned do prvních řad, ale stejně pocítila střety na jižních hranicích s Ravkou, která se často ani nesnažila proniknout na jejich území, ale neustále odrážela jejich vojáky dozadu a udržovala hranici. Viděla umírat vlastní lidi, ale i nepřátele, kteří před nimi leckdy couvali a jen si bránili svoje holé krky. Ne před nimi, ale před svatými vojáky, kteří byli samostatnou částí celé armády. Vlci se vrhali na jednotlivé cíle, které jim páni vytyčili, pochopitelně to více byli ženy a muži v keftách, kteří opravdu vládli magií, kterou nedokázala nikomu vysvětlit i kdyby se snažila.Čím víc ji vídávala ve střetech, tím víc si všímala, že to není temná magie. Inu, řád nosící rudou keftu nebyl tak příjemný i když barva ano. Sama se s nimi střetávala málo kdy, přesto na rukou jejich krev měla také. Muška ve střelbě se nezapřela, a i když jsou kefty kdo ví jak neprůstřelné, hlavu a krk si nedokážete chránit neustále. Zejména ne při zaskočení, než se zvednete, můžete ležet v prachu země.

It's all a bit tragic, really, isn't it?
Dlouze netušila, že na světě nejsou jen oni dva. Přišla na to zcela náhodou, když se střetla s ženou, která její příjmení poznala a také si dobře pamatovala jejího otce. Bylo to v zimně, když zatlačili kus nepřátelské armády opět na svoje území a uzemnili je zde, tehdy našla v jejich domě přístřeší. Lidé Fjerdy nebyli proti svým vojákům nikdy nepříjemní, byli stejně jako za svaté vojáky rádi a pohostinností tak nešetřili. Lysandru to zarazilo, fakt že její otec měl dceru s míšenkou severské a střední země. O to horší zjištění přišlo hned poté, byla grisha. Jonna byla kvítko, které nepřišlo nebezpečné, poprvé kdy byla blízko grishe, která se k druhé armádě toužila přidat, jen aby byla v bezpečí před rodnou zemí.Slib, který ten rok dala nebyl nic, proti tomu, co ji čekalo. Byla pracovitá a netrávila doma tolik času, nebylo to na škodu, nemusela potkávat otce, ale taky jí unikaly informace, které se hodily. Rok držela sestru v tajnosti, trvalo vymyslet plán, aby je neodhalili. Fjerda byla na svůj lid opatrná a často vysílala vojáky projít dům od domu, aby se ujistili, zda nemají ve svých řadách nějaké čarodějnice. Někdo je musel odhalit, nikoliv Lys, ale Jonnu a její matku. Jonna byla lapena druskelle vojáky a upálena, do dnes Lys neví, že v tom měl podíl i její bratr. Hodila to na krk Lokemu, jejich vůdci. Pochopitelně z toho vinila i sebe, neboť byla odvolána na druhou stranu země.Nebyla to zlost, která jí procházela tělem, když našla ohořelé pozůstatky u hranice, které dokázala poznat jen podle přívěsků, které Jonna nosívala. Její matku popravili za zradu země, dívala se na popravu jen z povzdáli a probodávala pohledem Lokeho stojícího po boku krále. Jak někteří mohou být, tak chladní, aby zabíjeli i neškodné jedince? Zavadila pohledem i o svého bratra, bude stejně slepý? Tolikrát mu to chtěla říci, ale taky nevěřila, že by stál na její straně, jejich otec na něm zanechal svůj tah štětcem.Byly to dny, týdny, kdy se jí v hlavě převalovala jedna myšlenka za druhou, stejně jako zlost vůči druskelle, všechny ty vzpomínky na ženy, muže i děti, které křičely, když je táhli vojáci na soud. Čím blíž soudu byla, tím víc si uvědomovala, jak moc svoji zemi nenávidí. Alespoň v tomhle.

Give me another shot of holy, holy water...
Armáda ji postavila na hranici, kde pro muže Fjerdy byla něco jako růže mezi liliemi. Nestála o jejich pozornost, ani o květiny a milá slova. Pochopitelně se poblíž nich chovala mile, když byli milí, ale jakmile ukázali, jak hloupí dokáží být, opět se nad ně stavěla s povýšeností. Vojáci neukazují slabost a bát se muže, který by na ženu zvýšil hlas by bylo hloupé, vedlo by to k smrti. Ravkani měli něco do sebe, tedy v tom špatném světle pro Fjerdu, jejich muži pro ránu nešli daleko a co se boje týkalo, klidně ji na zem položili jako by nebyla křehká větev, ale statný buk.Odnášela si z bojů zranění i zlomeniny, které pro ni nebyly po čase zase překážkou, ale když se střetla se smrtiči, poznala, co jsou zač. Tento den se vryl do její paměti, nejen, že konečně pochopila, proč se postavila na druhou stranu mince v osudu, který pro ni Djel psal, ale taky proč nemá ráda živé a mrtvé. V chladném lese se střetla s druskelle i smrtičem, kterému nebylo víc než patnáct let. Až už v tom viděla ideu napravení hříchu, kdy zemřela její sestra, střetla s překvapeným lovcem meč a zabránila mu tak setnutí hlavy mladičkého vojáka. Využila jeho zaskočení, aby sáhla pro dýku a zarazila mu ji do krku, dřív, než se na ni vrhnul jeho vlk. O toho se postaral kluk v úleku, neboť jej zvíře terorizovalo celou dobu, než se mu povedlo se rozvázat ruce. Jenže zabít hromotluka není jen tak, ačkoliv mu pomalu čas utíkal z očí, stačil s ní třísknout o zem a vyrazit jí dech. Takhle tam na zemi leželi tři a nad nimi stála rudá kefta.Rudě zbarvené oči pláčem, hysterie na jazyku a přerývající se dech. Nezabil ji, ustoupil od ní a ruce si připravil v gestu, cítila, jak jí tlačí na plíce i když se snažila zvedat hodně pomalu. Možná to nebyl on, ale fakt, že konečně chytila svůj dech, kterému se nazpět moc nechtělo. ,,Nezabiju tě.“ Dívala se na něj. ,,Uteč.“ Ukazovala směrem k hranicím, kde by mohl narazit na své blízké. ,,Proč jsi ho zabila. Je to tvůj člověk, jak mám věřit někomu kdo zabije své vojáky.“ Probodávalo ji dítě pohledem zatížilo jí nadechnutí tak moc, až se chytila za hrudník a předklonila. ,,Če-st mm-ě to donu-tila u-udělat.“Spletla se, pokud si myslela, že jeho vojáci jsou daleko, brzy se po jejich boků objevilo víc keft, různé barvy, ale rudé tloukly do očí nejvíce, stejně jako cítila ránu do čelisti jednoho z nich, která ji poslala do bezvědomí dřív, než by na ni využili schopnosti. Čelist měla nalomenou od druskelle, který s ní nechtěl hrát její špinavou hru a rána kopancem do už tak křehkého místa jí čelist vyhodila úplně. Kdyby byla vzhůru trpěla by neskutečnou bolestí, tu však přečekala v bezvědomí, ve kterém ji udržovali celou dobu až do vězení ve Velkém Paláci.Strávila zde rok, nic pěkného, ale taky nic, kdy by měla trpět. Za pomoc na útěk dluží svému kamarádu a dosti možná i bratru, neptala se ho, zda v tom měl prsty, ale z vězení v hlavním městě nepřítele se nedostanete jen tak. Ovšem, celkem dlouhou dobu měla problém s čelistí, kterou jí spravili, aby se jí mohli ptát na otázky, ale každá ostrá rána jí čelist opět vyhodila. Někdy i zívání bylo nebezpečné. Ve Fjerdě si nechala vyrobit od kovářů podporu čelisti, která byla na první pohled lehce děsivá, ale taky se mohla rovnat odporu vůči živým a mrtvým. Připomínala kosti.Neřekla jim nic, co by je mělo ohrozit, vlastně jako voják neměla ani trochu vědomí o tom co se děje výš. Ironicky se tentýž rok dostala na pozici poručíka za to, jak sloužila zemi a přežila i zajetí nepřítelem, kdy po cestě uškodila i řadám vojáků Ravky.

I've had to fight for everything...
Dostat se na pozici kapitána ve dvaceti šesti letech pro ni bylo obdivuhodné, neočekávala to a vůbec už to asi ani nechtěla, ale neodmítla takovou šanci. Za svoje roky v armádě posílala ke dnu vojáky nepřátelských armád k čertu neustále ať už to byla Ravka, nebo dokonce i Shu-Han. Jejich špehy neměla ani trochu ráda, dívali se na ně jako by nebyli víc než švábi žijící v mrazu. Ale stejně tak měli podobný cíl, tyto dvě země, nikoliv Lys a Shu, chtěli páchat zlo na grishách. Jedni je lovili a pálili, druzí chytali a týrali.Získala si během severních válek celkem dost přezdívek, zbavila se olivové barvy, nebo šedé a nasadila si pro sebe typickou černou. ‚ Stjernefäld‘ slýchávala od svých mužů i žen stojících pod ní, nebo vedle ní, bylo jedno kde byli, pokud nestáli proti ní. Pro ně nebyla tím, co by měli hvězdy srážet k zemi, ale to, co donutilo padat ostatní. Jejich nebe bylo temné, jako její kabát. Lysandra se nemohla rovnat ostatním kapitánům, vůbec už ne generálovi a podobně, ale stejně se snažila udělat co nejvíc, aby aspoň něco z její země stálo za to a nejednalo se o šílenství za grishami a jejich upalováním. Udělala si jméno pro sebe, vyšla ze stínu otce, ale stále zůstávala ve stínu bratra. Byl druskelle, to, co ona zabila, a nejen jednou v lesích, ale vyčkávala si na ně během jejích cest s plukem. Vždy bylo lepší si najít jedince co neměli vlky, nebyla to taková pakárna, jako mít na kabátu ještě chlupatou bestii.Tyto roky pro ni byly významné, nejen, že se posouvala dál a její počet zabitých rostl nahoru, dostala se do povědomí i ostatních druskelle, ne ona, ale ten, kdo lovil jejich svaté bratry. Dokážete si představit jakou nevoli to vytvořilo, házeli to na grishu, která musela žít někde za hranicemi a jen vyčkávat na svoji chvíli. Patetické.Wayde si už dávno našel novou ženu se kterou žil v tajnosti, když musel stýkával se s Lysandrou a předstírali, jak roztomilý pár jsou. Oba věděli své, ale stejně se tvářili sladce. Ačkoliv jej neměla ráda, stejně jako jeho povinnost vůči zemi, nelovila jej, neplánovala jeho hlavu nechat v podělaném pytli na kraji cesty. To náleželo jejímu otci.

Judge if you want, we are all going to die. I intend to deserve it...
Za svůj život potkáte hodně lidí, přátel i nepřátel a takovým případem byla i Ronnie. Druskelle a k jejímu údivu a vážně hlubokém překvapení žena, kterou napadla s úmyslem ji zabít v lesích, ale skončila rozplácnutá jako mýval na zemi pod ní. ,,Takhle se chováš k vlastním?“ vytýkala jí Ronnie s dýkou téměř zakousnutou do kůže starší vojačky. ,,Máš štěstí, že znám tvého bratra a záleží mu na tobě. Jinak bych tě dotáhl Lokemu přímo pod nos, ať si na tobě smlsne huso hloupá.“ Vrčela na ni, tak jako se chovala Ronnie ke všem s tím, že si mysleli, že je to muž. Téhle krysy v podobě blondýny se nezbavila jen tak, měly svoje tajemství, každá tajila zemi něco, ale zároveň se jí nechtělo to vyslepičit, protože by z toho byl až moc velký humbuk.,,Nestav se otci nadále, aspoň jednou jej poslechni, buď rozumná Lysandro, takhle jsme tě nevychovali.“ Koukala na ni matka, byla sice příjemná jako vždy, ale něco jí říkalo, že tohle je zoufala prosba o to, aby měla dceru, jakou chtěli. Tedy ona chtěla, otec chtěl dva syny. ,,Djel nade mnou nezanevřel, myslím, že mu to nevadí.“ Nabídla matce odpověď, klidně ji může předat otci, protože Lys nehodlala měnit svůj plán cesty. Nebyla to pomsta za čím se hnala, ale potřeba všem ukázat, že její existence nebyla chyba, jak si mylně myslel otec od začátku.Ví, že jednou zemře. Zrádci pokaždé zemřou to je jasné, ale když už prostě jednoho dne půjdou pod zem všichni a ona si to chce zasloužit. Nemusí mít jméno, nemusí být známá a vůbec nemusí stoupat v armádě výš, klidně padne dolů, ale nepřestane v tom, co dělá. Ani po tolika úrazech, které se jí staly a kdy dva z toho vážně změnily některé fungování jejího života, jako čelist a následně i zranění o kterém neřekla ani vlastní matce. Při napadení Balakirevu se střetla s výbušným práškem v zápalném sudu a většinu střetnutí si odležela s vnitřním i povrchovým krvácením v stodole, kam ji náraz odmrštil společně s dalšími vojáky. Život Lys, jen a pouze Lys zachránila hojička, kterou před několika lety nechala žít v lesích a dala jí možnost zmizet, než dorazili vlci.