RAVKA  - ADENA

These people are the best part of me...
Každý život někde začíná, a i ten jeho měl začátek, konec sice zatím v nedohlednu, ale to už je na pozdější povídání. Adena, poměrně menší oblast, pro někoho město pro jiné přerostlá vesnice s více hlavami, než dokáží ve stínu Vrásy a zubů severu uživit. Je pravdou, že mnoho lidí raději odešlo do hlavního města, nebo se stálo blíže ke středu, než aby čelilo nebezpečí lesů dýchajících městu na krk. Ale to nebyl případ jeho matky, či vysloužilého vojáka lomeno otce. Kdyby tušil, jaké klouzlo v sobě matka nosí, nejspíš by zvažoval, zda odejít na onen svět nebude lepší než na smrt čekat mnoho let později s každým novým úsvitem.
Tsillah, oči barvy kůry stromů rostoucích kolem malého domku, kde kromě pole měli i hospodářská zvířata, která choval její manžel. Naopak od něj ona byla ravkan jako vyšitý, ale Rowan ten ne, v jeho genech se plácala snad každá země, modré oči, světlé vlasy a robustní stavba těla, kterou zničila až válka. To předal synovi do vínku jedním mávnutím ruky, jako by ty geny nebylo kam jinam dát. Což nebyla lež, neměl žádného sourozence, nebo aspoň o něm nikdy neslyšel a neviděl ani jediný důkaz o takové existenci. Rodičům už od malého věku plně věřil, byli jeho domovem, střechou pro nový a bezpečný život v nebezpečné zemi.
Jen co uměl chodit, už se matlal v hlíně, kterou jeho drobná matička využívala k obživě, nechtěla stát jen tak u plotny a být závislá na svém muži, kterého válečné zranění nestálo jen pýchu, ale taky hodně energie při běžném farmářském dni. On prodával sýry, vajíčka, ona naopak ruční výrobky a mezi nimi se sem tam objevilo cosi zvláštního, tvorba Jaegera. Říkala tomu ‚Speciální dárečky‘ neboť v jejím srdci byla snaha syna napodobit práci jeho rodičů velmi silnou kotvou, udržující ji pořád na zemi. Jen aby nezapomínala na to, kým je, aby nechřadla víc, než bylo zdravé, aby nezapomínala využívat aspoň trochu schopnosti. Tajila to před všemi, dokonce i před svým mužem, synem a všemi, které měla za blízké. Kdyby se to dozvěděla jen jedna jediná dušička, mohli by ji přeci odvléci do paláce. Jako každá matka se bála i o svého syna, nevěděla, zda tohle ‚prokletí‘ rozdělující rodiny, může přenést dál. Ale nikdy by se ho nevzdala, nezavrhla jej a na rozdíl od svého muže, by se postavila i paláci. Neměla schopnosti ohně, větru nebo vody, či snad života a smrti, pro ni to bylo řemeslo, tvorba. Ale i o rozbitý šálek se můžete pořezat.
 
I will wait fot you...
,,Ve městě jsou hledači,“ oznámila muži u plotny, když nalévala polévku s brambory i mrví, byla to jedna z mála polévek, kterou měl osmiletý Jaeger nejraději, protože v ní nebylo žádné maso. Ironicky láska k vrabcům se přenesla svým způsobem i na slepice a představa, že mu taková kvočna plave v talíři, mu otáčela žaludek vzhůru nohama. Bloňdáček zvedl oči od prázdného místa před ním, stejně jako otec od kusu kůže, který tvořil jindy obojek pro psa. Nedávno se střetl s vlkem, a ačkoliv to přežil, kromě vytrhaných chlupů, kousanců a chybějícího ucha to odnesl i jeho obojek s ostny, aby zvíře chránil před tesáky lesních bestií. Rowan nevěděl, zda to byl isenulf, nebo prostě jen obyčejný vlk, ale měl políčeno na všechno, co vyleze ze severu. ,,Co já s tím, zase jim někdo musel naprášit grishu. Jen aby měla armáda o prase na porážku víc.“ Zabrblal nesměle otec, vulgarita nebo ne, každý v rodině znal názor na Malý Palác a jeho svěřence. To byl jeden z důvodů, proč matka svoje tajemství nikdy manželovi nesvěřila. ,,U nás nic nenajdou.“ Odfrkl si dodatečně a poplácal Jaegera po hlavě. Kdyby jen věděl, že za pár let tohle tvrzení bude úplně opačné, než doufal.
Hledači nebyli pro nikoho dobrou zprávou, ať už prostě protože někdo držel grishu v tajnosti, hůře někdo ji mohl věznit. Lidé byli všelijací, někomu to vadilo ze závisti, jiní je považovali za svaté a konec konců…někteří v nich viděli temné síly. Ačkoliv se jim roky vyhýbali, Tsiilah se připravovala na chvíli, kdy by musela zasáhnout a například syna naučit, jak tu bolest oklamat. Nezkoušela to, proč by měla? Byl normální a nikdy neprojevil ani špetku odlišnosti od ostatních dětí, až na dvoubarevné kukadla. Ale během roku, kdy mu táhlo na jedenáct si k němu sedla a chytila ho za ruku, aby jí neutekl ven. ,,Hledači jsou opět ve městě.“ Špitla a upírala na něj hnědá očka s obavami. ,,Musím…musím zkusit, zda nejsi taky výjimečný jako…jako já.“ Zamumlala k němu tiše.
,,Celé ty roky jsem si myslel, že je v tom chlap a ne grisha.“ Zamručel od zadních dveří do kuchyně Rowan. ,,A ty mi jen tajíš, že jsi grisha. Ženská hloupá,“ zavrtěl hlavou lehce unaveně a posadil se na kamna, aby si odložil kabát. V ženě by se krve nedořezalo. ,,Můj názor na armádu je možná jedovatější než zuby Volker ve Vráse, ale stejně bych tě neudal ani neoznačil za čarodějnici. Vzal jsem si tě se vším, co máš i nemáš, stejně jako ty, jsi neopustila mě, přes to, co ze mě válka udělala.“  Dodal neutrálně, přehlížel její otázku ohledně syna, kdy měla strach, že by on byl něco víc. Zajímala jej víc ona.
Ten den přišel, kdy zaklepali na jejich dveře se slovy, že se v blízké oblasti nachází grisha, ale nikdo neví, kde přesně. Měli typ, a proto chtěly ozkoušet v daném okruhu všechny. Jaeger hleděl do tváře několika vojákům oděným v keftách, barevných podle řádu, jen aby zjistili, co je vůbec zač. Stejně jako matka, tak i otec doufal, v normální dítě. Ale nestalo se, opravdu ne. Osud rozehrál nekončící partii a vyložil karty na stůl. Mladík se bolesti na jeho předloktí bránil, nelíbilo se mu to ani trochu a v úleku chytil vojáka za keftu, která na konci rukávu, který svíral měnila barvu do zelena, podle umazaných konečků prstů od trávy, jak předtím trávil celé dopoledne venku. Voják ve fialové keftě měl jasno co před ním stojí a hlavou těknul k rodičům: ,,Na příkaz carské rodiny a generála II. armády, bude pro Vašeho syna vhodnější, aby se odebral s námi do paláce. Protivení se roz-.“ Kdyby to chtěl doříct, musel si pospíšit. ,,Běž, Jaegere utíkej.“ Vyzval ho otec, hned poté co namířil zabitý revolver na hrdlo vojáka. ,,Krk ti kabát neuchrání.“ 
 
Golden cage…
Utíkal, jen co mu dech stačil, vyběhl z domu přes dvorek na louku, ale nedokázal se dostat daleko, jen co se mu zatmělo před očima, plácl sebou do trávy jako pytel brambor. Vybírat si nemohl, jak nebo kam vůbec spadne, když jej smrtič stojící u domu složil s lehkostí zástřelného králíka. Víc se bránit nemohl, probudil se na koni u jednoho z vojáků, který si jej bedlivě prohlížel, červená kefta byla znamením, ať nic nezkouší. Bránil se i v sedle, jen aby se dospělci vymanil ze sevření a div s ním nešel k zemi. ,,Ještě chvíli a uspím tě tak, že už se neprobudíš.“ Zavrčel podrážděný voják.
Nevěděl, co se stalo s jeho rodiči, přeci jen se otec snažil postavit armádním příslušníkům z úplně jiné hodnosti, než byl kdy dřív on. Otočil se na vojáka, u kterého seděl. ,,Ublížili jste jim?“ ; ,,Nejsme monstra, jen protože se ty neumíš chovat, neznamená, že jiným ubližujeme. Strach tě dělá slabým.“ Zavrčel smrtič, než se nadechl hluboce. ,,Pochop, v paláci budeš v bezpečí.“ Oznámil mu, mladý chlapec si zcela logicky myslel své a sklonil trošku podřízeně hlavu, co jiného mu zbylo? Kdyby se s ním opět rval, už by se nemusel probudit. ,,Nauč se poslouchat rozkazy a bude to dobrý.“ Opáčil.
Zlatá klec, nic jiného Palác nebyl, aspoň z dálky to tak vypadalo a uvnitř? Hlavní město v životě neviděl i když o něm mnohé slyšel, vypadalo mocně, silně, a dokonce až okázale, ale palác? Obával se, co jej v jeho srdci čeká, mohlo se stát, že jej vyloučí? Neměl ponětí, kdo byl kapitánem, kdo snad generálem a co s ním vůbec bude. Hleděl do očí Vronskemu a vedle něj stál o něco vyšší plavovlasý generál Egorov, nebo…Kharzin? Říkali mu obojím, ale přesto prostřední jméno nebylo jménem, spíše druhým příjmením.
Byl ponechán samotě, starší z vojáků oděn ve fialové keftě jej provedl chodbami i učebnami paláce, jen aby se Jae dokázal trochu zorientovat. Nikdo si nemyslel, že by to věděl ihned, ale tak nějak doufali, že najde cestu aspoň k jídlu. První dva dny se ovšem držel dál od všech, bylo toho hodně a ta změna se mu zařezávala do mysli, už si myslel, že nikdy rodiče neuvidí. Z části měl pravdu, svého otce již nikdy neviděl. Sám dlouho nezůstal, neboť se mu dostalo pozornosti a spíš čisté náhody ze strany syna kapitána, se kterým si i přes rozdílené nášivky na keftě padl do noty nejlépe. Roman byl taky jediný, komu se svěřil s plánem na útěk, který nakonec nikdy nevykonal.

 

I remember all of them...

Kdo by řekl, že roky plynou celkem rychle a on se adaptoval na život v Paláci, učení nebylo špatné a snaha se skamarádit taky ne, nikdo zde nebyl tak úplně dobrovolně a kdo ano, musel chtít být učencem Malé vědy od hlavy k patě. A právě ty děti a mladí, kteří toužili po domově, byli jeho přáteli. Ač se mezi řády ukazovala postupem let nepříjemná rivalita, našel si někoho v každém řádu, od těch, co mu vyhrožovali lámáním kostí, po chodící jiskry. S Romanem si díky podobné roli v armádě, dokázali vybudovat silné přátelství, celkem rychle. Jaeger se rád učil, syn Kapitána nebyl špatným příkladem. Nechtěl jej ovšem nějak využívat, většinou se jen objevil jako stín, aby ho požádal o pomoc, nebo radu. Jinak se mu snažil pomáhat, a ne být přítěží, od prvopočátku. Z kapitána měl velký respekt, ostatně ze všech, které kdy potkal. V hlavě mu opakovaně zněla slova o příkazech, když se naučí poslouchat, bude proplouvat. Měl pravdu…opravdu.

Z paláce se dostal málo kdy, to nejspíš mohlo i za jeho zaskočenost, jednoho dne na severu. Nemělo to být něco hrozného, kde by měly padat hlavy, vojáci potřebovali asistenci od materiálčiků a tak jich tam několik poslali. Nebylo tam příliš grishů, spíš jako lidských vojáků. Ti na fialové kefty pokukovaly se špetkou odporu, ale daleko méně než na rudé kabátky. ,,Asi tu nejsme zrovna chtění.“ Špitl k Romanovi, když upravoval ručně kus kožené brašny, ze které mu sem tam vypadávaly předměty, proto ji chtěl opravit.

Ale tehdy začal chaos, zvenčí se ozývaly známky zápasu, nebyly tak hlasité, aby hned přilákaly pozornost vojáků na obchůzce, ale stejně se jim dostalo pozornosti samotné smrti ze severu. Do stanu vrazil vlk, hned za ním jeho pán. Seznamte se, Kristoff alias Bubák. Jaeger nikdy nebyl dobrý rváč, ale za blízké by položil život, jenže chlupatá bestie se zaměřila víc na něj, kdež to na druhého mladíka šel druskelle. Vlka si udržoval od těla jen díky židli, ale i tak se na něj dostal a škubnul s ním k zemi za rukáv, bylo to poprvé co se mu kdy něco zakouslo do ruky s takovou silou. Štípance od hus do prstů od toho byly hodně daleko. Když se mu podařilo vlka praštit na chvíli po hlavě brašnou, hleděl na omráčeného kolegu, než sám skončil v ne zrovna příjemném blízkém setkání. Jaeger stihl zařvat, než na něj koukal jako lečo ze sklenice.  „Nedělej hlouposti a nezabiju tě.“ ; ,,Tohle mi už říkali,“

Život se mu otočil vzhůru nohami, měl jediné štěstí, že se mu nedostalo pořádné cti se podívat do Ledového soudu, ale šel tak nějak kolem něj. O to horší bylo vidět vlastní matku mezi ostatními zajatci, vypadala hůř než kdy před tím, ale stále živá. Mráz ji nešetřil a chování svatých vojáků taky je, byla pro ně jen odpadem pošpiňující jméno Djela. Těkal očima k muži, který jeho poklidný život v armádě ukončil náhodou a snažil se navázat oční kontakt s matkou, vše v tajnosti. Kdyby zjistili, že je pro něj důležitá, udělali by mu ze života peklo. Což sice zrovna udělal Toff, ale jeho společnost Ronnie. O ní si opravdu dlouho myslel, že je chlap, ale její jednání s ním na blízko ji prozradilo. Některé ženské rysy prostě neschováte. Kdyby se to pokusil prozradit, skončil by dřív, než by začal.

Ale i tak druskelle v rudém kabátě nesnášel, víc v jeho očích zhořkl Toff, když se ukázalo, jakými parťáky jsou ti dva. ,,Myslím, že oceníš tuhle spravedlnost.“ Vytáhla jej do Ledového soudu k bráně, odkud bylo dost dobře vidět na grishi, jejichž život měl za pár chvil skončit. Mezi nimi i jeho matka, neví, zda jej viděla, nebo mohla slyšet, jak se zalknul, aby nevydal ani zvuku, když slyšel jak oheň požitá zaživa jejich duše. ,,Neměl ses na ni dívat, matka svoje dítě bude chránit, ale dítě ji prozradí?“ Ušklíbla se mu do tváře. ,,Tvoje matka tě zavrhla či co?“ Zavrčel jedovatě, měl jediné štěstí, že se jim hodil, jinak by mu tu hlavu urvala. Místo toho dostal takovou nakládačku, až se složil s vyraženým dechem na bok. ,,Pozor na jazyk, pro něj jsi možná důležitej, pro mě ne.“

​

This place, it's cursed...

Rok utekl a u něj se nezdálo, že by byl extrémně užitečný, prováděl běžné opravy, nebo tvořil věci pod pohrůžkou smrti. Byl rád, že měl vůbec ráno možnost otevřít oči, ale jediné, co viděl byl chladný strop ve vlhké, nechutně chladné místnosti. Neočekával ani špetku slitování, místo toho měl vlky za zády, nože pod krkem i ušima, div mu je fakt neupižlali, jen protože se nechtěl nechat nasoukat do želez. O to horší bylo, zjištění že plánují něco jiného. Neví, čí to byl nápad, nebo prostě jen špatný vkus pro humornou zábavu. Podali mu parem, oranžový prášek, o kterém jen četl. Zažil mnohé horečky, bolesti a jiné za ty poslední měsíce, ale tohle? Tohle mu trhalo tělo ve dví, mačkalo vzduch z plic, mlžilo zrak a snad probouzelo bludy spící v mysli, jen aby to změnilo podstatu toho, co byl. Začátek konce, řekněme.

Ze dřeva a kůže, musel přejít k jiným věcem, stále to bylo přírodní, ale čistě cizí. S velkou mocí přišly i velké problémy, kolapsy, třes v rukou, krvácení z nosu a absťák. Poprvé neměl ponětí co se s ním děje, než mu někdo jedovatým hlasem oznámil: ,,Oh, jak se třese na další oranžový prášeček..“ pamatoval si ty slova dobře, protože opravdu se třásl zimou z tohohle důvodu. Nemohl s tím nic dělat, vypálili mu do mysli myšlenku, kterou tam zasel smrtič. Když poslouchá, prostě to funguje, a tak začal poslouchat navzdory všemu co mu dělali a jak jej zmrzačili. Mráz jej připravil o malíček, kůže na zátylku byla ‚ozdobena‘ symbolem vlka. Nemohl si stěžovat, neměl, komu a když to zkusil, šlo mu o život. Ať už z ruky Toffa nebo jakéhokoliv jiného druskelle.

Jak šel den za dnem, nátlak se zvyšoval společně s požadavky, buď udělá, co má a začne se věnovat tomu co chtějí, nebo prostě dopadne jako ostatní. Na soud se, ale nikdy znovu nepodíval. Kdyby ano, bude to už jeho poslední cesta tam, bez východiska ven – tuhle návštěvu si schovává, až už nebude vědět co se životem a nudou dál. Zatím se pilně věnoval opravám stěn této porážkové pevnosti, roky existence se na ní podepsaly a když si hrajete s ohněm poblíž ledu, tak se to někde projeví. Praskliny, nebo dokonce díry.

​

The nightmares haven't stopped. I'm not sure what is real anymore...

Kde je naděje je i život, ale někdy je jedině smrt cestou pro spasení. Tím by se brzy mohl začít řídit, vězněm je dlouhé roky, skoro už šest let. Ale za ty roky si vypěstoval odolnost proti chladu, není to nějak závažné, ale alespoň se na fjerdském ovzduší už neklepe jako ratlík vyhozený do větru. Tělo si sebou nese oslabení, menší výdrž a taky občasnou slabost, která ho prostě pošle do kolen společně s krvácejícím nosem. Ví, doslova vidí, jak se jeho konec blíží rychleji než jaro. Doufá, že to bude rychlé, protože to mu dává důvod, proč se těší na každý večer, třeba se ráno neprobudí.

Problém je v tom, kde je realita jeho emocí a kde naivní střípky naděje v záchranu palácem. Každý mluvil o smrti v Ledovém paláci, ale nikdo nezmínil vězení, otroctví a to, čím si prošel on. Pozitivní myšlení zde už nemá takové místo jako v prvotních letech, ale nevzdává to. Sem tam uteče, naposledy kdy se pokusil o útěk roku 1800 byl po pár dnech chycen a dotažen ‚Bubákem‘ nazpět do vězení. Zatím se mu za celou dobu nepovedlo překonat doslova hranice, ať už je to závislost, co jej po několika dnech skolí v lesích Fjerdy, nebo dobře mířená střela blonďáka s vlkem.