Jedná se o velmi elegantního muže, který vždy chodí s hlavou vztyčenou a hrudí vypnutou.  Zastupuje důležitou část armády a chce ji reprezentovat, jak nejlépe to jen dokáže. Jeho vystupování a jednání s ostatními je však jen a pouze maska. Taková maska, kterou každý člověk na vyšší úrovni nosí a to ať úmyslně nebo nevědomky. Pod ní se nachází jeho pravá ta méně uhlazená část, která má na svědomí většinu jeho zásadních rozhodnutí a činů, převážná část těchto činů nebyla tak čestná jak se většina lidí a jeho podřízených domnívá. Nebyl by tam kde je kdyby se neřadil mezi inteligentnější a lstivější bytosti, které chodí po tomto světě. Ale pouhá inteligence není všechno. V jeho profesi je důležitý i důvtip, lstivost, trpělivost a to je něco co Vlasov ovládá. Spoustu těchto vlastností získal během svého prvního výcviku. 

Nikdy nikam nespěchá. Na to nejlepší se vyplatí počkat. To je něco čím, se Kir řídil téměř celý svůj život. Ne všechno je moudré uspěchat, něco je zapotřebí rozložit na menší části. Koneční výsledek je pak mnohdy lepší a účinnější.  

Až moc dobře si uvědomuje, že už nepatří mezi nejmladší. Jistě, jeho věk není zas tak vysoký a mezi běžnými obyvateli by byl považován za muže v nejlepších letech, ale v armádě,  jeho armádě, patří mezi nejstarší. Vojáci celkově nemají dlouhou dobu přežití a to je jedna z věcí, kterou háže za vinu grishám (jedna z mnoha věcí). S jeho ‚vysokým‘ věkem přichází i léta bojových zkušeností a ty jsou na jeho postu generála nenahraditelné. A to je něco, co s radostí připomene komukoliv, kdo se opováží zpochybňovat jeho rozkazy nebo úsudky. Mnozí by si řekli, že tenhle starý dědek by už neměl být v armádě, určitě se sám nedostane ani do sedla svého koně… Kir je jeden z těch lidí, které byste neměli brát na lehkou váhu. Svůj dlouhý život nestrávil se složenýma rukama v klíně. Post generála mu nedali jen tak. V letech jeho největší bojové slávy, tedy mezi 25 až 35 rokem života, byste v armádě jen těžko hledali lepšího vojáka. A to nezmiňujeme jeho roky strávené jako Drüskell a hlavně tréninkem, kterým musel projít, aby se takto mohl nazývat. Nemůžete se tedy divit, že vám svůj věk bude neustále předhazovat. A to ať už spojený s bojovými a vojenskými zkušenostmi, nebo čistě z toho důvodu, že se staršími se má jednat s úctou. Což je něco co on neustále praktikuje a nutí své okolí, aby dělalo to samé.

Snaží se si netvořit s nikým příliš blízký vztah. Neustále si musí dávat pozor na to, komu věří a pouští si k tělu. Protože lidé, kteří vás znají, vám mohou nejvíce ublížit... Jeho přátelství s Carem je toho zářným příkladem. A Kir se dokáže poučit z minulosti, už si nikdy nikoho tak blízko nepustí. Pro jejich a hlavně jeho vlastní dobro. 

Že si během svého působení v armádě, a i předtím, získal hromadu nepřátel snad ani není nutné zmiňovat. Některým se nezamlouvaly jeho názory, jiným zase jeho rychlý postup po velících příčkách. Někteří se jej dokonce pokusili i konfrontovat, ale jejich snahy nebyly úspěšné. V boji jim bez větších problémů dokázal, že je lepší než oni a pokud se jednalo o nějakou politickou frašku, jeho záda kryl bývalý Car nebo současná Carica. Není neobvyklé, že lidé, kteří se Kirovi osobně postaví, za pár dní zmizí beze stopy.

Za svůj život byl svědkem spousty poprav, bitev a soubojů. Smrt se stala součástí jeho každodenního života a z části i jeho součástí. Za dob, kdy se ještě považoval za Druskelle byl zvyklý truchlit pro své padlé bratry, ale ty časy jsou už dávno pryč. Ve válce není na něco takového čas. Dobře si pamatuje, kdy naposledy truchlil za padlého přítele. I když to bylo pro lepší dobro, stále to bolelo, ale oběti byly nevyhnutelné a muselo se s nimi počítat. Smrt každého jeho vojáka dává za vinu Grishám a hlavně Generálovi II. Armády. Kdyby nebylo jich, všechny zdroje pro vojáky by směřovaly jedním směrem a nebyly by zbytečně rozdělovány. Nespravedlivě rozdělovány, což je něco na co Kir moc rád upozorní.

Stejně jako většina obyvatel Fjerdy má pronikavě světle modré oči a světlé vlasy. Ty nejsou úplně blonďaté, ale to nemění nic na tom, že kdokoliv Vlasova potká, ihned pozná, že se jedná o Fjerdana. Což je přesně něco o co generál ani trochu nestojí. Pro Kira jeho původní rodina přestala naprosto existovat už před dlouhou dobou. Nemá nejmenší ponětí, jestli jsou stále naživu a nehodlá to v nejbližší době ani zjišťovat. Má ve Fjerdě stále kontakty, ale ty nemají s jeho rodinou nic společného.

I přes velkou snahu v sobě pohřbít všechno co by jej spojovalo s jeho rodnou zemí se stále nemůže zbavit pár drobných zlozvyků a detailů, které jsou snad vryty až do jeho DNA. Libuje si v chladném počasí, vyhovuje mu zima, která zalézá až za nehty a mnohé donutí k přidání další vrstvy oblečení. Kir však za jakéhokoliv počasí nosí stále jen a pouze svoji olivovou uniformu generála první armády. Mnozí se nad tímto faktem už pozastavili, ale nikdo z nich neměl odvahu se generála zeptat, proč v takové zimě chodí venku jen lehce oblečen.

Chladné chování k ostatním má možná také něco společného s jeho původem. Stejně jako většina Fjerďanů nesnáší Grishy a považuje je za naprostý odpad světa, který by se měl co nejdříve a nejrychleji odstranit, a to jakýmkoliv způsobem. O generálovi druhé armády nemluvě. Samozřejmě, že na veřejnosti své názory krotí, ale nechtějte jej jako Grisha potkat samotného. Nebere si servítky a s radostí vám ukáže kdo má v dané situaci navrch a že většinou má navrch právě on. Nešel by přeci do boje nepřipraven.

Vlastnost, která téměř definuje Kirovu osobnost je cílevědomost. Když si vytyčí cíl tak za ním jde, ať ho to stojí cokoliv a ať to trvá, jak dlouho chce. Ale on se na konec své vybrané cesty dostane. I kdyby se během svého postupu měl zbavit všeho, co se mu vplete pod nohy.

OBLÍBENÉ
Zima
Jízda na koni
Moc

NEOBLÍBENÉ
Grishy
Běhání 
Zmatek

FJERDA - HJAR

Mikkel Svendsen
Už v brzkém věku se rozhodl, že nebude žít jako ostatní členové jeho rodiny. Nebude do konce svého života sedět na zamrzlém kusu skály a doufat, že se kolem něj začne něco pořádného dít. Nechtěl dopadnout jako jeho rodiče nebo prarodiče. Ne, on to chtěl někam dotáhnout a byl připraven pro to udělat cokoliv. Dokonce i něco tak nebezpečného a v jeho rodině neobvyklého jako začít trénovat na Druskelle. Matka se mu to snažila dlouho rozmluvit. Mít v rodině Druskelle sice znamenalo jistý druh prestiže, ale Ida si ani trochu nemyslela, že by byl její syn schopen této pocty dosáhnout. Ani jeho otec z toho nebyl moc nadšený. Na jednu stranu by uvítal mít v rodině Druskelle. Byla by to pocta, kterou jeho rodina po dlouhé generace neměla. Ale na druhou stranu si nemyslel, že je jeho syn dostatečně silný a on sám jej na něco takového připravit nedokázal. Proto chtěl svoji rodinu ušetřit potupě, která by přišla společně s jeho propuštěním a tak ho do poslední chvíle přemlouval, aby si to rozmyslel. Kir, tehdy Mikkel, si to však nenechal vymluvit. Nenastoupil k Druskelle ihned v osmi letech. Takový blázen nebyl. Měl na to jen jeden pokus, a pokud by nastoupil tak mladý a nezkušený vyhodili by jej při první příležitosti. Mikkel počkal do svých deseti let. Mezi tím začal trénovat. Zprvu sám, protože nikdo v jeho blízkém okolí nevěděl jak mu pomoci a ani mu pomoci nechtěli. Sám si zvolil tuhle cestu, tak ať po ní sám i kráčí. Tak to pokračovalo do doby, než si jeho amatérského tréninku povšiml jeden z tehdejších členů Druskelle. Muž vzal mladého nezkušeného Mikkela pod svá křídla a začal je připravovat. Jestli to byl čin z lítosti, nebo v něm viděl možný potenciál, se nikdy nedozvěděl. Narve, nebyl příliš sdílný a většinou si své myšlenky a názory nechával pro sebe (něco co od něj Mikkel ani trochu nepochytil). Pravda tedy leží nejspíš někde uprostřed.
Díky tomu však nenastoupil k Druskelle úplně nepřipraven a měl, alespoň základní přípravu. Jakmile, ale začal pravý trénink došlo mu, že měl přípravou strávit více času. Někteří mladí fjerďané nastupovali s odhodláním v očích a s přesvědčením, že jim jejich trénink, který dostali od členů své rodiny bude určitě stačit. Realita byla naprosto jiná. Trénink byl tvrdý a bolestivý. Mikkel si mnohdy myslel, že se nedožije další hodiny, natož dalšího rána. Pokaždé však, když padl a těžce se mu zvedalo, uslyšel v hlavě cizí hlas, který, ale nebyl tak úplně cizí. Djelův hlas jej neustále tlačil kupředu. Pokaždé když si myslel, že nemůže udělat už ani krok, že už neuzvedne svou zbraň… že už nezvládne další nádech… mu zazněl Djelův hlas v hlavě a nutil ho pokračovat dál. Protože tohle už nedělal pro sebe, ale pro něj. Neměl právo na odpočinek, protože Djel také neodpočíval. Z výcviku si odnesl spoustu zranění a následně i jizev, které nikdy zcela nezmizely. Zůstaly na jeho tělu jako jasná připomínka toho co všechno musel podstoupit, aby se dostal tam, kam se dostal.
Během svého tréninku si nemohl nepovšimnout o pár let staršího druskelle v tréninku Bendtsena. Jestli se někdo měl stát  Druskellem tak to byl právě on. Měl všechno co se po správném Druskelle požadovalo a možná i víc. Mikkel to tehdy nikomu neřekl, pouze Djelovi, ale naprosto Bendtsena obdivoval. Obdiv bylo něco, co si během svého výcviku nemohl dovolit, ale přes to se tohoto pocitu nedokázal zbavit. A stejný názor měl na Lokeho i dlouho po té co od Druskelle odešel. Do té doby než se stal Generálem a jeho obdiv už nenáležel nikomu jinému než sobě samému.
Teprve během výcviku se v něm projevil jeho odpor ke Grishům a všemu co představovali. V jeho malé vesnici se o nich moc nemluvilo. Pouze povídačky, které se vyprávěly dětem před spaním. Ale během výcviku to bylo jiné. Grishy už nebyly pouhé příšery pod postelí, ale opravdové zrůdy, které bylo nutné vyhladit a to za jakoukoliv cenu. I za cenu vlastního života.
Výcvik se mu povedlo ukončit ve 20 letech. Závěrečné zkoušky se neobával. Neustále cítil Djelovu přítomnost a proto bylo pro něj nalezení vypáleného znaku více méně jednoduché. Tehdy dostala vlka pouze hrstka úspěšných. Mikkel byl jedním z nich. Dostal se na řadu jako poslední a štěně, které  zůstalo, si bez sebemenšího zaváhání vzal. Jednalo se o malé štěně bílého vlka, kterého pojmenoval Ade. S jeho výcvikem neměl větší problém, netrvalo to dlouho a společně se přidali k ostatním. Už tehdy si uvědomoval, že chtěl víc. Dokázal to, o čem se mnohým jen zdálo v těch nejšílenějších snech, ale jemu to nestačilo.  Zmrzlá pláň mu začínala být malá a on chtěl pro sebe něco většího, něco lepšího. Musel však zůstat... Alespoň pár let, aby splatil svůj dluh Djelovi. Zůstal necelé tři roky… tři dlouhé roky, během kterých bojoval s nespočtem Grish a jiných nepřátel. Získal zkušenosti, o kterých se mnohým může jen zdát. Víc mu, ale život jako Druskelle nemohl přinést, tím si byl jist. Jeho názoru a ambicí si povšimlo i tehdejší vedení Druskelle a Fjerdy. Dlouho hledali ideálního adepta pro jejich budoucí plán. A začalo to vypadat, že ho konečně našli. Mikkel byl vybrán k dlouholeté misi, pravděpodobně doživotní misi, jenž měla ovlivnit dění ve světě ve prospěch Fjerdy. Tehdy se nedozvěděl všechny detaily. Král a kapitán Druskelle mu nařídili prozatím pouze jedno: Dostat se do Ravské armády. A to za jakoukoliv cenu.
Jedné chladné noci sebral svých pár věcí, vlka a odešel. Nikomu z jeho přátel to nepřišlo zvláštní. Všichni věděli, že chce odejít a že se k tomu už léta odhodlával. Nejspíš konečně vymyslel, kam půjde. Nepřišlo jim to sice zvláštní, ale stejně začali Mikkela považovat za slabocha a zrádce, který utekl před svými povinnostmi ve Fjerdře. Nebylo obvyklé, aby někdo z Druskelle jen tak ze dne na den zmizel. Mnozí se snažili dostat informace od jeho rodičů, ale ani ti nevěděli, kam jejich syn odešel. Tehdejší kapitán Druskelle se, ale navzdory všem požadavkům rozhodl po Mikkelovi nepátrat. O jeho tajném úkolu a všech podrobnostech věděla pouze hrstka vyvolených. Mezi které patřil kapitán druskelle a král. Dokonce ani sám Mikkel dlouhá léta nevěděl jaký je dlouhodobý cíl jeho úkolu.
Během svého působení jako Druskell slýchával o Ravské armádě, jejích členech a jejích zvycích. Jestli se tam chtěl dostat, což rozhodně chtěl, musel se postarat o to, aby jeho Fjerdanské kořeny zůstaly jeho okolí skryté. Navíc, aby mohl nastoupit do armádního výcviku, musel být maximálně 19 let starý a rozený Ravkan. Ani jedno z toho nesplňoval, ale tím se nenechal zastrašit. Byl dost chytrý, aby něco vymyslel, až na to přijde.
Jeho cesta do Ravky nezačala nejlépe. Nedostal se ani do poloviny své cesty a jeho milovaný společník Ade umřel. Mikkel netušil proč… Dělal všechno, tak jak měl. Dělal všechno, tak jak ho učili a přes to jeho vlk nepřežil. Djel se mu nejspíš mstil za jeho odchod. A to bylo něco s čím se Mikkel hodně dlouho vyrovnával.
 
Řešení na jeho problém s původem mu spadlo téměř samo do klína. Byl unaven a už mu nezbylo žádné jídlo ani peníze na nocleh a tak zaklepal na dveře domu poblíž hustého temného lesa. Otevřela mu žena oděná celá v černém. I necita jako Mikkel si všiml, že žena musela zrovna přestat brečet, nebo možná jí už došly slzy. „Omlouvám se, nechtěl jsem Vás vyrušit. Hledám jen místo na přespání.“ Žena ho tehdy pustila dovnitř a seznámila jej se svým manželem a synem, kterému nemohlo být víc jak pět let. Připravila mu něco teplého k snědku a než se vůbec mohl stihnout pustit do jídla, začala opět plakat a odběhla do vedlejší místnosti. Její manžel, Anton, mu vysvětlil situaci, ve které se rodina právě nachází a ať jeho truchlící ženu omluví. Mikkelovi se ihned začal v hlavě rýsovat plán jak nastalé situace nejlépe využít ve svůj prospěch. „Moji rodiče zemřeli před pár týdny.“ Zalhal… Zvláštní, právě pohřbil svoji pravou rodinu, o které si byl docela jist, že je ještě na živu a nepřipadalo mu to ani trochu špatné. „Chápu, jak se cítíte. I já tu ztrátu nesu velmi těžce, ztratil jsem všechno, na čem mi kdy záleželo.“ Další lež, začíná v tom být dobrý. Stačilo ještě trochu přitlačit a určitě ho už zlomí. Anton ho bez sebemenšího zaváhání objal. A Mikkel věděl, že má téměř vyhráno. Objetí přerušila až Kseniya, která nejistě vešla od místnosti. „Kir nám za sebe poslal náhradu.“ Řekl se slzami v očích otec a gestem naznačil Kseniy, aby přistoupila blíže. Ta nejdříve nechápala, ale s každým krokem, kterým se ke dvěma mužům přibližovala, ji plán jejího manžela připadal jasnější a jasnější. A když už byla na jeden krok od Mikkela se poprvé od jeho příchodu usmála, pohladila jej po tváři a řekla. „Vítej doma, Kire Vlasove.“

Kir Vlasov
Po několika letech nastoupil do armády společně s nováčky. Drobná změna jeho data narození naštěstí prošla nepovšimnuta. Rozdíl v jeho a jejich schopnostech byl až bolestně patrný a neexistoval jediný trenér, který by si toho nevšiml. Kirovi bylo ostatních až trochu líto. Jistě, že se mu nikdo nemohl rovnat. Nikdo z nich neprošel stejně intenzivním a náročným výcvikem Druskelle jako on. Byli oproti němu pozadu a to o několik let. Nikdo tedy nepřemýšlel nad tím, jak je možné, že se za tak krátkou dobu dostal tak vysoko a jeho oficiální přijetí do armády už byla pouhá formalita. Všichni jej považovali za budoucnost I. Armády už v tak nízkém věku a on se považoval za mnohem víc než jen budoucnost I. Armády.
Po roce se vrátil do Fjerdy. První část svého tajného úkolu splnil a bylo načase, aby si došel pro více rozkazů. Do Fjerdy dorazil během noci a rovnou zamířil, za králem. Nechtěl ve své rodné zemi trávit příliš mnoho času a tak chtěl rychle dostat potřebné informace a vypadnout. Vracela se mu spousta vzpomínek, na které by nejraději už nikdy ani nepomyslel. Jenže všudypřítomná zima, která v Ravce jednoduše není, ho vracela do let, jenž zde strávil, a jemu bylo zle z každé promarněné chvíle. Král ho ihned přijal a společně s jeho společníkem mu předali další informace k jeho úkolu: Dostat se co nejblíže k Carovi. Jak měl něco takového udělat? Nebylo běžné, aby se k Carovi jen tak někdo dostal. Aby se mu něco takového mohl povést, musel se ve vojenském žebříčku dostat vysoko. A to zatraceně vysoko. A ani tak si, ale nemohl být jistý, že mu vyšší post zajistí Carovu přízeň. On však nehodlal protestovat. Úkol byl jasný a on ho určitě vyplní. Ať to trvá třeba celý jeho život.
Do Fjerdy se vrátil i o pár let později. Nepotřeboval nové informace k jeho úkolu, ale v Ravce mu došlo, že nějaký informátor z Fjerdy by se mu hodil. Ne pro to, aby armádě donášel na jeho rodnou zemi, ale pro jeho vlastní „klid na duši“. Neustále se mu v hlavě honily myšlenky o tom, jestli náhodou někdo neprozradil jeho tajný úkol. Jestli náhodou někomu neunikly tajné informace, které by neměl slyšet někdo cizí. Něco takového by znamenalo jeho konec. A s ním i konec celého tajného plánu, který král a kapitán Druskelle roky připravovali. A Vlasov odmítal něco takového připustit. Do své rodné země šel s jasným cílem. Přesně věděl, koho osloví s prosbou, aby mu předával důležité informace, které se z běžného hlášení nedozví. Miriam byla jeho dávná přítelkyně z dětství. Nikdy by nebyla schopná ublížit ani mouše a nedokázala by říct ne příteli z dětství, který se jako zázrakem vrátil zpět domů. A měl pravdu. Miriam souhlasila, že vše co se jí bude zdát podstatné, mu následně předá. Měla však podmínku, zvláštní podmínku. Chtěla, aby Vlasov trénoval její dceru jako Druskelle. Znělo to absurdně. Žena a Druskelle? To nebylo něco obvyklého a možná právě kvůli tomu se to Kirovi zamlouvalo. Druskelle potřebovali nějakou změnu a tou změnou mohla být právě Ronnie. Tehdy dvaceti-čtyřletý Kir souhlasil, že ji bude trénovat, ale pod podmínkou, že bude nadále skrývat svou pravou podobu a nikdy nikomu neprozradí, kdo ji trénuje. Vlasov ji netrénoval pravidelně. Nemohl si dovolit chybět v Ravské armádě příliš často, ale dívka byla docela učenlivá a těch několik dní výcviku měsíčně jí bohatě stačilo.
 
Zásadním rokem v jeho vojenské kariéře byl rok 1986. Tehdy 26letý voják byl vyslán společně se svojí skupinou zabít skupinu Grish plenící jednu vesnici na východě Ravky. Díky jeho dosavadním úspěchům byl zvolen jako velitel tohoto oddílu. Velitelé mu tehdy dali tento úkol nejspíš hlavně kvůli tomu, aby dokázali, že na vedení ještě není připraven. Nikdo tak mladý přeci nemůže vést tak rozsáhlá a náročný úkol sám. Vlasov byl však odhodlán jim ukázat, že se pletou. A přesně to i udělal… Křik, strach, zmatek a krev… tolik krve… Byl zocelený roky výcviku a nyní nesčetným počtem bojů, ale tohle bylo už téměř moc i na něj. Grishy tehdy nikoho nešetřily. Zranění, matky, děti, všichni končili stejně. Vlasov odmítal odejít, dokud nezabije všechny Grishy v blízkém i dalekém okolí. A to se mu povedlo. Přišel během toho všeho zmatku o spoustu dobrých vojáků, ale svůj úkol splnil. Výkon, který tehdy podal, nezůstal nepovšimnut. Generál I. Armády z něj udělal svou pravou ruku a nebyla bitva, do které by Kir nevyrazil po jeho boku. Ale jeho hlavní cíl byl stále příliš daleko. Cara se mu sice povedlo párkrát potkat, ale během všech těchto setkání stál Vlasov pouze jako stín za Generálem. A někdo jako Car si přeci nebude všímat obyčejného stínu. Kir se potřeboval dostat do popředí.

Generál I. Armády Kir Vlasov
Rok 1975 byl rokem mnoha změn a to nejen pro samotného Vlasova. Generál I. Armády byl už příliš starý, na to, aby dokázal dále velet tak velké armádě a rozhodl se sám dobrovolně odejít do důchodu. Nikoho nepřekvapilo, že jako svého nástupce zvolil mladého ambiciózního Kira, kterého už tak sebou všude vláčel. To co mnohé, ale překvapilo, bylo, že Car jeho rozhodnutí naprosto podpořil. Překvapilo to i Vlasova, který čekal, že se o post Generála bude muset porvat s ostatními mnohem staršími důstojníky.
Neztrácel čas a pustil se do svých nových povinností. Armáda nepotřebovala příliš velké změny. Předchozí generál byl dostatečně schopný a udržoval svou armádu v dobrém stavu a svému nástupci tak nepřidělal příliš mnoho práce. Jediné co změnil, byl výcvik nových rekrutů. Udělal jej mnohem intenzivnější a náročnější. Výcviku Druskelle se to stále nemohlo rovnat, ale tomu se nemohlo rovnat nic.
S novým postem přišla i jedna velká změna. Car jej k sobě často zval. Vlasovovi bylo řečeno, že to bylo běžné, Car musí mít dobrý vztah se svým generálem, ale to nebyla úplná pravda. Předchozí generál netrávil s Carem tolik času kolik nyní Kir. Ten byl s Carem schopný strávit hodiny debatováním o podstatných, ale i nepodstatných věcech. Dva muži si jednoduše rozuměli téměř ve všem. Nerozuměli si však v jedné zásadní věci. Jejich pohled a přístup ke Grishám byl diametrálně odlišný. Andrei se jej několikrát snažil přesvědčit, že Grishy nejsou tak hrozné jak si Kir myslel a kdyby jim přeci jen dal šanci, uviděl by to sám. Pokud by na to měl Vlasov právo, vysmál by se Carovi přímo do obličeje. Moc tomu ani nepomáhal fakt, že Andrei rád přizvával Generála II. Armády k jejich debatám. Naštěstí pro Kira to nebylo příliš často. Stačilo, že to nemotorné pískle musí trpět na vojenských poradách. Nepotřeboval jej potkávat i během svého volna.
Vlasov věděl, že to jednou přijde. Že jednou přijde den, kdy s klidným srdcem bude moci říct, že se s Carem dostatečně sblížil. Něco takového by znamenalo, že si bude moci dojet pro další část svého úkolu a to bylo přeci něco, o co celá ta léta usiloval. Jenže teď, když už nestačilo mnoho a byl by hotov začal váhat. Věděl, jaký bude jeho další rozkaz. Nebyl hloupý, došlo mu to už tehdy. Tehdy byl však mladý, a nevěděl, co mu budoucnost přinese. Myslel si, že to bude jednoduché, že se s Carem sblíží jen naoko, ale ve skutečnosti si od něj dokáže udržet odstup. To se nestalo, Kir Cara skutečně považoval za dobrého přítele a proto svůj odjezd do Fjerdy odkládal, co nejdéle to bylo možné. Nic však nešlo odkládat věčně.
Věděl o tom, že Fjerda po dobu jeho nepřítomnosti vyměnila svého krále, ale nevěděl, že se změnil i kapitán Druskelle avšak ho nepřekvapilo, že vedle krále stál Bendsten jakožto nový kapitán. Překvapilo by jej, kdyby to byl někdo jiný. Jeho další úkol dostel tedy od nich. Bylo jasné, jak bude znít, ale i přes to, když ho vyslovili, zapomněl na chvíli, jak má dýchat: Zabít Cara.
Jakmile si znovu vzpomněl, jak použít ten orgán v jeho hrudi poklonil se králi a odešel. Na nového kapitána se ani nepodíval. Nechtěl, aby někdo jako Bendsten viděl, jak moc jej jeho nový cíl zaskočil. Loke by byl určitě schopný tento úkol přijmout, bez mrknutí oka a stejně tak klidně jej vykonat. Určitě si teď myslí, že Mikkel nakonec nebyl dobrý kandidát. Že kdyby tehdy vybrali jeho, bylo by všechno mnohem jednodušší a nejspíš už i dávno hotovo. Ať si myslí, co chce… Vlasov svůj úkol splní a všem tak ukáže, že on byl jediná správná volba.
Vždy měl vysoké ambice, vyšší než všichni kolem něj. To byl přeci jen důvod, proč zvolili na tuhle misi jeho. Ale Generálův následující plán byl ten nejambicióznější, který kdy vymyslel. Existuje nespočet způsobů, jakým můžete někoho zabít. V souboji, ve spánku shozením ze skály… ale u většiny je nutné si zašpinit ruce. A to Vlasov nechtěl. Nechtěl mít na rukou Carovu krev, doslova. Ne, chtěl to udělat čistě, tak čistě jak jen to bylo v jeho silách. A tak to udělal pomalu a postupně. Systematicky mu podával jed, v co nejmenším možném množství. Riskoval tak, že na jeho plán někdo přijde a překazí jej. Ale Kir si nemyslel, že by byl schopný zabít Cara vlastníma rukama a nikomu jinému by tak důležitý úkol nesvěřil. Trvalo to bolestně dlouho, ale všechno má svůj konec. A ten Carův přišel dřív. Díky jeho pozici nebylo složité ukázat prstem na někoho jiného a shodit veškeré podezření na ně. Nikdo jej nemohl napadnout a ani podezírat. Vlasov byl přeci blízkým přítelem Cara, ten by mu nezkřivil ani vlásek na hlavě.  
Truchlil společně s celou Ravkou a zbytkem carské rodiny. Přesně tak jak se od něj očekávalo, přesně tak jak by truchlil někdo, kdo právě ztratil blízkého přítele. Avšak stále si udržoval jistou důstojnost Generála I. Armády. Nemohl před ostatními vypadat slabě. Ne v tuhle chvíli. Jakmile, ale padla noc, rozjel se pryč z Ravky. Potřeboval být sám. Aspoň na pár chvil potřeboval být sám a urovnat si ten zmatek, který se mu vytvořil v hlavě. Když byl dostatečně daleko za hranicemi jeho nové rodné země seskočil ze svého koně… z koně, kterého mu věnoval Andrei… který je teď mrtvý kvůli němu! Co to zatraceně provedl! Jak mohl něco takového udělat! Zavázal se, že mu bude sloužit a místo toho ho zabil! Pomalu a bolestně jej zabíjel po několik měsíců. Vlasov zabil svého přítele a kvůli čemu? Kvůli zemi, kterou už ani nepovažuje za svou. A co má jako dělat teď? Vrátit se zpátky do Ravky a dělat jako by nic? Sloužit novému carovi a za pár let zabít i jeho? Nebo se snad vrátit do Fjerdy a s nimi zaútočit na Ravku dokud je v oslabení? V hlavě se mu motalo příliš mnoho možností, ale ani jedna se mu nezamlouvala. Nechtěl se vrátit, ale zároveň nechtěl ani zůstat. Měl však povinnosti k oběma stranám a nedokázal se rozhodnost, které dát přednost.
Rozhodl se tedy pro třetí stranu, pro svou stranu.
Bude dělat všechno tak, aby byl konečným vítězem on. Ne Fjerda, ani Ravka nebo Djel, ale on.