Když se Irina narodila, její rodinka už měla pevné zázemí na kraji Os Alty, její otec byl přesně takový bručoun, jaké ho si všichni pamatují, její matka byla vždy nápomocná a její bratr si jen matně vybavoval svůj lehce pohyblivý život, když byl s rodiči v armádě. Měla asi štěstí, že měla pevné zázemí, ale nikdy na to neměla šanci vyloženě přijít. Každopádně jako malé dítko toho nic moc nedělala. Kolem ní rostlo matčino bylinkářství, její otec si dělal z Valeryho malého vojína a ona si ležela v kolébce a sledovala svět velkýma očima, aniž by vlastně plně věděla, o co tam okolo vlastně jde. To je ale snad klasický úkaz u nemluvňat, není liž pravda. Snad malou útěchou mohlo být, že po necelých dvou letech na to netušení, která bije, nebyla sama, neboť její matka porodila třetí dítě, její sestřičku. To už ale malá Rina začala pomalu pochodovat a zkoumat svět, zatímco Tatyana jen celé dny ležela v kolébce a buď spala nebo křičela. Žádná zábava, co jen byla pravda, ale čas se urychlit nedal. 

Stejně by se nakonec dalo říci, že všechny děti rostly jako z vody. Než se člověk nadál, už tam pobíhali všichni tři, i když Valery by většinou odveden kamsi stranou a vyučován nějakým bojovým blábolům, zatímco dívky se s jejich matkou učili porozumět nejrůznějším bylinkám, které měly všude po domě i po krámku v květináčcích, o malé zahrádce ani nemluvě. Olga chtěla mít co nejvíce možných druhů vždycky po ruce, aby se mohla věnovat výrobě mastí nebo různých čajů. Rina ale stejně měla nejradši výlety brzy z jara, kdy se vydávali nasbírat bylinky, které prostě jen tak doma pěstovat nemohli. To bylo o dost zajímavější než být zavřená v domě. I Tatyana je měla ráda, protože se mohla pořádně vyběhat a nehrozilo, že by na ni otec křičel za to, že při hraní na poletuchu něco rozbila. Úplně nejšťastnější býval ale nejspíše Valery, který to bral vždy jako záminku malého úniku od otce, když se zapřísáhl, že dámám bude dělat v tom velkém nebezpečném světě ochranku. Byl to pro něj malý únik od bručouna, co zůstával hlídat jejich bylinkářství, takže ho vždycky rády přibraly. Jí to vyhovovalo o to víc, když mohla v klidu poslouchat matku, zatímco její bratr zabavoval hraním její sestru. Taková výhra pro všechny.

Všechno ale jednou končí a jejich rodinná skoro idylka započala konec v den, kdy byl Valery dost starý, aby mohl nastoupit na výcvik k armádě. Ten den z domu odešla část radosti, kterou všichni zaplnili prací. Hlavně její matka špatně nesla odchod syna, což se projevovalo hlavně tím, že do bylinkářství po zavíračce pouštěla chudé lidi, kterým ošetřovala nejrůznější rány nebo jim darovala bylinky, aby vyléčily neduhy, co je trápily. Nikdo jí to neměl za zlé, ve výsledku s ním nemohla nikdy strávit moc času a o to více jí chyběly alespoň ty chvíle, kdy mohla být i se svým synem. Netrvalo ale ani celý rok, než přišli o dalšího člena rodiny. Rině bylo třináct let, když se u nich objevili hledači, kteří zkoušeli jí i Tatyanu, jestli nejsou náhodou grishi. Dodnes má v paměti, jak se bála, když byla jako první na řadě, a také jakou měla radost, když se ukázalo, že grisha není, jenže její sestra byly, což znamenalo to, že ji odvedli vést zcela jiný život do malého paláce. 

Od té doby bylo v domě celkem ticho, možná až děsivě. Každopádně všichni dělali to, co měli na práci, aby nějak ukrátili své dny a život šel dál. Olga svoji dcerku začala učit krom znalostí bylinek i výrobu mastí a také jí občas ukazovala, jak se má starat o nějaké rány, když k ní někdo přišel pro pomoc. Otec, který už neměl doma svého malého vojčka si rozhodl najít práci, ze které se vracel pozdě v noci a ani jim nepověděl, co vlastně dělá, takže o tom obě měli své mínění, ale nikdo nechtěl vyvolávat zbytečné konflikty. Jedinými světlejšími chvílemi se staly návštěvy Valeryho, který se tu a tam utrhl a zavítal domů, aby se za rodinkou povídal. Ale i na něm bylo vidět, že není nijak zvlášť šťastný, což byla asi rodinná fáze, se kterou se měli oni všichni naučit žít.

Byť všem to tak dlouho nevydrželo, i když jejich otec nezemřel na smutek a splín, ale na zápal plic. To byla další rána, která zasáhla jejich rodinu, ale nakonec to nebylo nic, s čím by se nemohlo počítat, když Vlad nebyl vyloženě nejmladší. Snad jako záminku to ale vzala sestra její matky z Novokribirsku, která se ke své sestře chtěla nastěhovat i se svým mužem a synem. Jak ona, tak její matka v tom viděly šanci zapomenout na to špatné, co už se jim přihodilo, ale to ještě nevěděly, že drahá teta a strýček utíkali před problémy, které si doma nadrobili, a že je ty problémy je dostihnou. Díky stykům se špatnými lidmi se u jejich dveří nakonec objevil jen vytáhlý kluk bez rodičů, který se představil jako její bratranec. Jeden by si už začal říkat, jestli toho jejich rodina už neměla dost, ale nakonec to nebylo tak zlé. Všichni si navzájem pomáhali zbavovat se svých splínů a dalo by se říci, že i zkroušený Grigory jejich domov po dlouhé době oživil.

život šel zkrátka dál a vlastně se jistým způsobem začal obracet k lepšímu. S Grigorym se z nich brzy staly přátelé a začaly spolu poletovat všude možně. Dalo by se říct, že jí vytáhl z její malé bubliny, do které se zavřela, když odešla Tatyana. Chodily spolu do města, když se někde objevily muzikanti, byli tam také, tančili a bavili se. Její drahý bratránek trval na tom, aby vylezla ze své ulity, a mezi tím si jí nezapomněl dobírat a popichovat jí. Nebylo to ale tak zlé, i když tedy neměla zas tolik často chodit mezi davy. Když už ale šla, vznikly z toho i dobré věci, jako třeba kotě, které zachránily od toho, aby na ulici zemřelo hlady. Pro jednou byly dobré karty v jejich rukách a ona doufala, že tam ještě nějaký čas vydrží.