Clarie se narodila do rodiny složené převážně z mužského osazenstva. Až na matku tam byla jediná dívka, neboť zbytek rodiny tvořil otec s jejími dvěma staršími bratry. Pro smůlu malé blondýnky, která by jako z oka vypadla své matce, tak nemá matku možnost si nijak pamatovat. Matka byla zabita, když byl Clarie rok. Nezemřela přirozenou smrtí, byla zabita v ulicích Ketterdamu. Clarie tak zůstala na starost bratrům a otci. Nedalo by se říct, že by vyrůstala v úplně těch nejlepších podmínkách, protože přeci jen, jejich otec nebyl někdo, kdo by dokázal zastat otce i matku malinké holčičce. Už jako díťátko tíhla spíš ke svým dvěma rytířům v tmavé zbroji, které nazývala svými staršími bratry. Kdykoliv když mohla, tak za nimi cupitala, ať už jenom s tím, že chtěla být v jejich společnosti, nebo za sebou táhla nějakou její hračku, se kterou by si s ní prostě mohli hrát a když zrovna nebyli poblíž? To bylo velice jednoduché… kreslila si. Malovala si a sem tam si u toho pobrukovala nějakou tu veselou melodii, což ji ve výsledku zůstalo až do dnes.

Nebudeme si tady nic nalhávat, je více než jasné, že bylo pro Clarie těžké vyrůstat bez mateřské lásky. Bez mateřského vzoru, který by ji obaloval láskou a něhou. Zdálo se až nemožné, že by se jí takovýto vzor dostal do života, ale bylo to opravdu zdání, neboť do toho zasáhl jeden z jejích rytířů. Cress. Mateřský vzor ji vnesl do života právě on, ač to bylo jistě nečekané. Nezastával ho on sám, což dává smysl, ale jednu takovou ženu zavedl do jejího života. Nebo spíš Clarie zavedl do života Anny, když ji vzal do nového domova, kde žila s Cressem a Annou. Jednalo se o služebnou, která Cressovi pomohla a vzala si ho pod křídla i s Clarie. ​Samozřejmě, že Anna nemohla nahradit jejich matku. To v žádném případě. Ale mohla dát Clarie to, co potřebovala. Ženskou oporu a něco, co by mohlo připomínat mateřskou lásku. Byla za to ráda a hodně se od Anny učila. Šlo často o takové ty věci, které vás má naučit matka, takže například zašívání věcí, různým domácím pracem, vaření… Čím víc Clarie rostla, tím více Anně pomáhala. Tím více se snažila být užitečná. Samozřejmě ani neznamenalo, že když se přestěhovala s bratrem, tak s druhým bratrem i otcem zpřetrhá veškeré kontakty. Ne. tak tomu nebylo. Stýkala se s nimi, udržovala s nimi kontakt, i když ji děsilo to, co z jejich otce je a co hůř, to, že se z Wayna stávalo naprosto to samé. Víc a víc se zdokonalovávala ve svém malování, což bylo něco, čemu se dokázala věnovat dlouhé hodiny a dokázalo ji to uklidňovat. Často skrze malování filtrovala vlastní pocity.

V rodině se vědělo, jakou láskou k malování Clarie oplývala. Jak ji to opravdu šlo. Věděli to bratři. Věděla to Anna. Věděl to i otec. Jednoho dnes i ji dokonce i kvůli malování zavolal. Chtěl po ní, aby ho namalovala. Nepoporsil ji, jen ji to prakticky přikázal. Vzhledem k tomu, že se nechtěla pouštět do křížku s jejich otcem, přikývla. Donesla si všechno, co potřebovala. Štětce, barvy, plátno… o stojan tedy poprosila Wayna, který souhlasil a donesl jí ho zatím, co si malá umělkyně připravovala svůj umělecký koutek. Jakmile bylo všechno připravené, pustila se do malování. Otec seděl naproti ní a ona se soustředila. Byla témata, která s ním určitě rozebírat nechtěla, například její žití s Cressem u Anny. A přesně o tom začal Cassian mluvit. Začal se ji doptávat, co tam pořád dělají, doptával se na Cresse. Už podle tónu hlasu bylo Clarie jasné, že se otci nelíbí její odpovědi. Nelíbilo se mu, jak mu nedávala to, co chtěl. Jak neodpovídala, nebo odpovídala nadmíru obecně. Vytáčelo ho to a na jeho hlase to bylo každou chvíli poznat víc a víc. Clarie se začala cítit dost nekomfortně a nepříjemně. Cítila ten strach, který se jí díky otci rozléval tělem. Nedokázala udržet pevnou ruku, takže i na plátně se tohle vše prokázalo a nejen na plátně. Jak se jí ruce třásly, vypadla ji z ruky paleta přímo na zem, barvami na dřevěnou podlahu, kde vše zanechalo barevné skvrny. To byla poslední kapička do trpělivosti Cassianova šálku. “Jsi normální?! To seš tak neschopná, že nedokážeš udržet nějakou posranou paletu v ruce?! Zničila jsi podlahu!” Začal ječet, což se samozřemě podepsalo na chování Clarie, která na tohle nebyla nějak moc zvyklá, takže ji to dokázalo vždy rozhodit. “Promiň… ne… neudělala jsem to schválně.. prostě mi vyklouzla z ruky.” vysoukala ze sebe. Dál to nepokračovala o moc klidněji, když otec vzal skleněný popelník, který mrsknul směrem ke Clarie, která se skláněla k paletě, aby ji zvědla. Netrefil ji. Popelník se roztříštil kousek od jejich nohou, až sebou cukla leknutím. “Taky mi to jen vypadlo.” Zaprskal dost nepříjemně. Střepy popelníku ji nezasáhly obličej, ale některé se jí zakously do rukou. Cítila ten strach a stres, který ji celou naplňoval a nebyla si vědoma, že by měla někdy až takový strach. “Ukliď to po sobě a ať tě tady nevidím!” Zařval, když se otočil, že dojde do kuchyně pro nějakou tu skleničku, do které by si mohl nalít trochu alkoholu. Clarie se akorát natáhla pro hadr bílé barvy, aby to vše setřela z podlahy. Když se ho ale dotkla, a otec zařval ta poslední slova, změnil barvu z bílé na černou. Vytřeštila oči a několikrát zamrkala. Nezdálo se jí to. Opravdu bílý hadr změnil barvu na černou. Okamžitě vše začala uklízet a jen co měla hotovo, zmizela. Vzala si jen barvy, štětce a paletu a vydala se v rychlosti zpátky za Cressem. Nechtěla tam už být ani minutu. Nechala tam dokonce i ten rozpracovaný obraz a stojan. Bylo jí to jedno, chtěla být pryč a potřebovala mluvit se svým bratrem.

Bylo to šokující zjištění. Koho by nešokovalo, že se v jeho rukou něco změnilo? Samo? Věděla o tom Anna i Cress, jen Cassianovi a Waynovi to neřekla. Ne ze strachu, ale nepřišlo ji, že šlo o něco, co by potřebovali nutně vědět. I když byla zmatená, v něčem měla jasno. Ona do armády nepůjde.

Za celou dobu jejího vyrůstání a dospívání si všimla spousty věcí. Oba bratři pro ni chtěli to nejlepší, jen to každý bral po svém. I když Cress ne vždy dělal úplně nejlepší věci, vzhledem k jeho obchodům a tomu všemu, pořád byl v jejím srdci na prvním místě. Měl speciální místo. I přes to, když ve svých 15 letech u nich doma našla stejně starou, vystrašenou grishu, kterou Cress koupil. Bylo ji jí líto, na druhou stranu to brala tak, že měla obrovské štěstí, že skončila právě u jejího bratra. Mohla skončit u někoho, jako byl jejich otec, například. Clarie měla možnost s Taisiou mluvit, za ten rok, co tam byla. Zjistila si o ní něco, sem tam s ní mluvila a pokusila se, aby se tam tolik nebála. Když se jednou vrátila domu, zjistila, že ji Cress prodal dál. Neměla z toho dobrý pocit, ale nemluvila o tom. Nešťourala se v tom, když ji Cress řekl, že neví, co s Tai bude. Nemělo to smysl, když to on sám nevěděl.

Tak, jako Cresse milovala i přes všechno, co byl schopný udělat, tak Wayna měla ráda méně a méně. Zajisté, že se jí smrt jejich otce dotkla, ale byla ráda. Byla ráda, že byl pryč a s ním i to jeho odporné chování… Bohužel jeho místo zastal právě Wayne. To byl tedy jeden z důvodů, proč v jejich očích klesal. Později se objevil ještě jeden důvod. Ale na to přišla až po několika letech. Wayne měl jednoho obchodního partnera z Ravky, se kterým si hodně rozuměl. Vlastně byl Oleg i jeho hodně dobrým přítelem a tak nějak mu Clarie slíbil. Samozřejmě to bylo jen mezi nimi a setkání Olega a Clarie bylo zcela “náhodné”. Oleg se Clarie začal dvořit, zahrnoval ji dárky, byl pozorný a milý. Prostě muž, o kterém by dívka jako Clarie, jen snila. Velice rychle měla nasazené růžové brýle. Byla zamilovaná, ale opravdu ohromně. Viděla Olega skoro jako Svatého. Byla šťastná. A ještě šťastnější byla, když ji požádal o ruku. Bylo jí něco po 16 letech a ani na minutu nezaváhala. Opravdu si ho vzala a dokonce se s ním i přestěhovala do Ravky. Konkrétně Balakirev. Tohle všechno byla ale jedna velká chyba.

Nikd mu neměla podlehnout. Nikdy si ho neměla vzát a už vůbec se za ním neměla odstěhovat samotná od rodiny. Kdyby věděla, co bude následovat, nikdy by s ním neodešla, nikdy by si ho nevzala. Držela by se od něj pěkně daleko. Oleg byl ohňostrůjce, který se také vyhýbal armádě, i když Clarie nevěděla, jak se mu to podařilo, když žil v Ravce. Vždy, když se zeptala, jí řekl, že to není její věc, že se v tom nemá šťourat. Později s tím opravdu přestala, ale spíš kvůli strachu, vzhledem k tomu, jak se k ní začal chovat. Ten milý, pozorný, laskavý Oleg, který by pro Clarie snesl i modré z nebe, byl ten tam. Tenhle Oleg, Oleg ve vší své kráse odhalující jeho pravou tvář a zahazující masku milujícího muže, se k ní choval hůře, jak ke kusu hadru. Choval se k ní hůře, než kdy vůbec její vlastní otec. Začala se ho bát více, než vůbec svého otce. Nechápala, jak to mohl být bratrův přítel. Oleg Clarie nenechal pracovat. Mimo domov ji pouštěl jen tehdy, když šla s ním jako doprovod, aby působili jako dokonalý pár, do kterého měli zatraceně daleko. Mnozí by řekli, že šlo o zlatou klec, kdy ji dopřával vše, jen nesměla pracovat a chodit ven. Ona si přišla jako ve vězení. Ano, byla z Ketterdamu, kde bylo k ženám často přistupováno jinak, ale ona to nenáviděla. Nepatřila mezi ty ženy, které nechaly udupat vlastní hlas a díky tomu vznikalo spoustu bolestivých situacích. Když měl Oleg špatnou náladu, nebo nebylo doma tak, jak on si představoval. Když měla Clarie jiný názor, než ten jeho, když měla sama zlou náladu.. tohle všechno mělo jediný výsledek a to zranění na těle drobné blondýnky. Bylo jedno, jestli šlo o zranění po jeho úderech, nebo po ohni, což využíval velmi s oblibou. Bohužel se s tímto setkávala i tehdy, když přišel opilý, nebo s ním nechtěla strávit noc. Neměla tam vůbec možnost projevovat svou vůli, protože to vždy končilo stejně bolestivě. Dodnes má hned několik památek na tyhle časy. Jde o památky v podobě popálenin, co hůř, za krkem má památku v podobě iniciálů Olega, když chtěl mít jistotu, že kdyby na ni někde něco zkusil, tak by poznali, čí je. Že je jen a pouze jeho.

Nenechával ji ani psát dopisy bratrovi. To zjistila až tehdy, když se vrátil domu z práce celý brunátný a začal na ni řvát, co si jako myslí, že dělá. Mával dopisem, který si přečetl, když ho chtěla poslat a psala tam bratrovi, že chce domu. Že chce odsud pryč. Tehdy ji Oleg opravdu nehezky zmlátil. Často se dělo, že brečela a modlila se ke všem Svatým, aby se dostala domu. Pryč. K bratrovi. Jak moc ji Cress chyběl. Ta veselá dívenka byla pryč. Teď vypadala jak tělo bez duše. Hodně, opravdu hodně malovala, aby se udržovala aspoň v, o něco menších depresích. Malovala hlavně  motýly, jak si představovala jejich volnost. Svobodu. Díky nim si také vysloužila přezdívku od jejich sousedky - Babochka. Se sousedkou se bavila vždy, když byl Oleg pryč a až po několika letech ji dokázala říct, že tu není šťastná. Že si přeje zmizet. Až díky Yeleně získala kolt. Ani nevěděla, že má Cressovu značku.

Jednoho dne napsala na papír, že je konec. Že ho opouští a nechce ho už v životě vidět, že už není jeho manželkou. Čekala, až se Oleg vrátí z posezení se svými přáteli. Byl zase opilý. Sice uměla střílet, dobře, ale byla nervózní. Když přišel domu, neváhala. Střelila ho do kolene a žeber. Nezabila ho, jen ho omezila dostatečně, aby mohla utéct. Vzala si nějaké peníze, a vak s nejnutnějším a zmizela. Vydala se konečně domu. Cesta byla dlouhá a nebezpečná, ale ne tak dlouhá a nebezpečná, jako život s Olegem. Po 6 letech se Clarie vrátila do Ketterdamu, kde vyhledala svého rytíře v tmavé zbroji. Cressiho. Jen co se jí povedlo ho najít, tak se mu vrhla kolem krku. Nic mu ale neřekla. Neřekla mu, čím si prošla a co se stalo. Nechtěla. Po návratu do Kerchu se začala soustředit na to, aby měla sama svou masku, díky které nebude takovým jednoduchým cílem, jako tehdy. Byla také dost poznamenána život, takže i to na ni nechalo nějakou stopu. Ta holčička, která viděla skoro ve všem to dobré, byla mrtvá. Teď tu stála žena, která měla problém důvěřovat lidem. Žena, která se svému druhému bratrovi vyhýbá. Žena, která se rozhodla jít aspoň trochu v Cressiho stopách. Zdokonaluje se ve střílení i malování a bratrovým jménem často obchoduje, když je potřeba.