Astrid se narodila v hlavním městě Fjerdy dvě klidným lidem. Narodila se v Djerholmu švadleně a kováři. Narodila se normální a klidné rodiny, která nebyla nijak poznamenána boji a násilím. I svou dceru k tomu vedli. Že je život bez násilí o dost příjemnější a klidnější. Přistupovali k výchově opravdu pečlivě a pokoušeli se ji vychovat tak, aby měla co nejklidnější a nejpříjemnější život. Ukazovali ji oba lásku a to, jak se má chovat k ostatním. Původně ji vedli i k tomu, že grishy nemusí vždycky znamenat to špatné, i když šlo o názor, který spíš tajili a tak to musela tajit i Astrid. Věděli, že je nebezpečné mít tento názor, a že bylo nebezpečné i to, aby to takto předávali i malé dcerce, ale i tak se do toho pustili, přičemž ji varovali, že to nikde nesmí říkat. Že si to má nechat pro sebe. Samozřejmě poslechla, protože ji rodiče říkala, že by jim mohli za tohle ublížit a na to Astrid slyšela. Nechtěla, aby jim všem někdo ublížil. Nechtěla, aby jejím rodičům někdo ublížil. Měla je ráda a opravdu nechtěla, aby se jim něco stalo. Malá Astrid vyrůstala rodičům před očima, což jim dělalo samozřejmě radost, i když se našli smutné chvilky, že roste tak rychle. Nade vše ji milovali a ona nade vše milovala je. Užívala si to, jaké má rodiče, jak se o ni starají a jak dobré mají vztahy. Dalo by se říct, že měla šťastné dětství? Určitě. Ale to se poněkud rychle a brzy změnilo.
Někdo se dozvěděl o postoji jejich rodičů vůči grishám a nelíbilo se jim to. Vadilo jim, že mají názor, který se neshoduje s tím, že jsou grishy čarodějnice a je potřeba je upálit. Jejich noční můra se tak naplnila. Nikdo z nich neví, jak se to dozvěděli, nevěděli, jestli to někde Astrid uniklo, nebo je bohužel někdo někde zaslechl, ale stalo se to. Lidé věděli, jaký mají postoj a bylo pozdě. Chtěli krev, chtěli jim uštědřit lekci a taky se to stalo. Byl zrovna podvečer. Astrid si hrála venku, jako jiné děti tohoto věku na místech jako tohle, jak už to měla ve zvyku a vždy ve stejný čas se vracela domu. Tentokrát se ale domů vrátit nemohla. Nebo spíše… mohla se vrátit k domu, ale už ne do něj, protože ulici v těchto hodinách, rozsvítil požár, jak nějakou lucerničku, která měla celou ulici osvítit zlatým světlem. Astrid nevěřila svým očím, ani uším. Když došla k místu, kde stával jejich dům, její domov, místo domu tam našla šlehající plameny a slyšela jen křik svých rodičů. Slzy se jí hrnuly do očí a kutálely se po tvářích. Křičela a volala matku i otce. Dokonce tam chtěla i vběhnout, ale jak se začalo kolem shromažďovat víc a víc lidí, ani ona, jakožto malinka holčička, se mezi takovým množstvím lidí, nedokázala prodrat mezi lidmi, aby se tam dostala. V očích se jí odrážel oheň a v hlavě ji běhaly všechny ty radostné a šťastné vzpomínky na rodiče. Na to, jak si s ní mamka vždycky hrála. Jak ji šila šatičky z látek, které ji zbyly ze zakázek. Vzpomínala na to, jak ji táta ukazoval, jak vyrábí podkovi a jak ji sliboval, že ji uková růži, až bude mít 10. narozeniny. Vzpomínala na ty společné chvíle, kdy se spolu smály a vtipkovali. Když spolu blbli a ona byla šťastná a nadšená z toho, jakou má rodinu. Teď to bylo všechno pryč. Místo se začalo zaplňovat víc a víc a na malou Astrid nikdo nebral ohledy. Byla moc tichá? Nebo spíš nebyla dost hlasitá, aby ji slyšeli dospělí, kteří se překřikovali, peorože něco chtěli říct? Dost možná. Nezbývalo ji teda nic jiného, než se uchýlit k útěku, aby neskončila ušlapána, takže nakonec se ji naskytl pohled na plameny pohlcující její domov, už jen z dálky. Ten den, jako by něco v Astrid umřelo. Jako by umřela obrovská část jejího srdce, která už se nikdy neprobere. Ten den začalo období obrovských změn a nové éry jejího života.
Po té tragédii u Astrid doma, neměla nikoho, kdo by se jí ujal. Neměla nikam, kam by mohla jít a jako 5 letá holka, nemohla by se přihlásit o práci a pracovat výměnou za jídlo a nocleh. To byla blbost v tomhle věku a tak malou holku to ani nenapadlo. Byla otřesená, celý její život byl otřesený a ona se musela vyrovnat se ztrátou těch, které milovala nejvíc. Tahle ztráta byla bolestivá a nešlo se s ní jenom tak vyrovnat, jakobyste mávli kouzelnou hůlkou a všechno by bylo v pořádku. Necítila by jedinou stopu po bolesti, nebo tak něco. Ne… byla to bolestivá rána, která krvácela a ještě nějakou chvíli krvácet bude. Během pár chvil přišla o všechno a neměla nic. Stal se z ní sirotek bez domova, bez peněz a kompletně beze všeho. Musela se tedy začít toulat ulicemi a pokud chtěla žít, musela se naučit krást. Dokonce někdy na někoho sehrála nějaké menší divadélko, pokud odhadla, že se jedná o slabšího jedince, na kterého by to mohlo zabrat. Často se ji to dařilo, ale někdy ji taky chytly a ona byla v průšvihu. Buďto se pokusila utéct a podařilo se jí to, nebo skončila zbita jako pes. Tak to bývávalo hlavně ze začátku, než se v tom naučila chodit. Vždy, když skončila takhle zbita, došla do trosek jejich starého domu, kde měla slabou chvilku. Chvilku, kdy brečela v prachu a troskách a myslela na to, jak ji rodina chybí. Čím déle bylo po smrti jejich rodičů, tím méně tam chodila. Nezapomínala na ně, jenom se pokoušela být silnější. Takhle to šlo všechno rok. 6. narozeniny byly první narozeniny bez rodičů a snášela to špatně. Za ten rok měla pocit, že zestárla aspoň tak o další tři. Ano, bylo jí teprve 6 let, ale za ten rok, co žila na ulici, naučila se spoustu, opravdu spoustu věcí, například to, musí věci dotáhnout do konce. Že musí riskovat, pokud chce zůstat živá. A tak tedy riskovala, kde mohla. Strach šel často stranou a tělem se jí rozléval adrenalin. Adrenalin se ji rozléval tělem i teď, když si vyhlédla další svou oběť, i když to bylo opravdu nebezpečné. Byl to největší risk, který podstoupila. Šlo o to, že za svou další oběť, kterou okrade, označila někoho, komu šlo hodně lidí z cesty. Kapitán drüskelle, Loke Bendtsen.
Maličká, drobounká dívenka se začala nenápadně přibližovat k Lokemu. Minimálně dle jejich měřítek to bylo nenápadné. Nehrnula se do krádeže okamžitě. Vyčkávala, když se dostala do jeho blízkosti. Čekala na vhodnou chvíli, až bude nejlepší příležitost. Až bude Loke rozptýlen a její kořist bude na dosah ruky. Takový moment nastal, nebo si to Astrid aspoň myslela, a svou drobounkou ručkou vklouzla do Lokeho kapsy u kabátu, avšak Djel ji dnes štěstí nepřál. Povedlo se ji dostat se k němu nepozorovaně. Povedlo se ji dostat ruku do jeho kapsy, ale už ji nedokázala dostat ven se svým lupem, neboť ji její cíl za ruku chytl. Když ucítila pevný stisk, okamžitě sebou cukla, ale nějaký strach na sobě nenechala znát. Nebylo to poprvé, co ji někdo chytl. Mírně ji vystrašil fakt, že měl v ruce nůže, který teď moc dobře viděla. Mířil na ní a ona věděla, co to znamená. I tak ale nechtěla dát najevo nějaký strach. Co mohla ztratit, když nic neměla? Nic. Mohla jenom získat. Stála tam před ním vzpřímená, a dívala se mu se zakloněnou hlavou do očí. Jeho slova s cílenou ironií a důrazem ve slově odvážná, že si na něj troufá ji zněla v hlavě. Byla odvážná, nebo hloupá? “Není zvykem, že by se tě někdo pokoušel okrást. O to snadnějším cílem jsi měl být.” Pronesla naprosto vážně, i když její dětský hlas tomu nedával tu správnou váhu. Nevykala mu. Neprosila o odpuštění, ani neprosila o život. Opravdu měl být snadným cílem. Očividně ho její slova pobavila, ale i tak ji začal sledovat dost zkoumavě. Jejich konverzace se vedla ve stejném duchu. Astrid před ním nehodlala couvat a nehodlala ho prosit, i když tam byla možnost, že mohla umřít. Tohle setkání skončilo velmi překvapivě. Očividně ho její chování nějak oslovilo a dostala se tak k velice zajímavé nabídce, která byla výjimečná. Po jejím přijetí se jí Loke Bendtsen ujal.
Bylo to zvláštní a nezvyklé, ale opravdu s ním odešla. Opravdu u něj měla nový domov. Po roce na ulici, kdy neměla co jíst, když si něco neukradla, když neměla co na sebe, kde být, tak teď se zase vše změnilo. Tak jako se z minuty na minutu obrátil její život v prach, tak teď vzplál z popela jako fénix. Získala domov, získala co na sebe, teplo krbu, jídlo. Dokonce něco, jako rodinu? Tak se ji to jistě ze začátku zdálo. Odmítala mu ale říct, co se stalo s jejími rodiči. Nakonec ji ale zlomil a ona mu to řekla. Řekla mu o postoji rodičů ke grishám a o tom, jak ji vychovávali. Řekla mu, kdo byli a řekla mu, jak zemřeli. Jak tam byla a slyšela je křičet. Viděla hořet jejich dům. Loke ji řekl, proč jim někdo zapálil dům. Řekl jí, že její rodiče zemřeli kvůli svému postoji ke grishám. Měl tam poněkud dlouhou promluvu o tom, že za jejich smrt můžou ve výsledku grishy. Kdyby grishy nebyly, neměli by její rodiče jiný názor a nikdo by jim nechtěl ublížit. Grishy jsou dle jeho slov kořeny zla. Po této promluvě byla Astrid opravdu hodně na vážkách. Loke si toho všiml a rozhodl se jí přímo ukázat, jaké zlo jsou grishy. Chtěl jí, to ukázat, aby to viděla na vlastní oči. Vzal ji se podívat k soudu, kde se zrovna řešil smrtič. Šlo o dost vzpurného jedince, který nechtěl skončit, jako ostatní. Bránil se a bránil se i svými čáry. Jeden z mužů u soudu začal najednou krvácet z očí, nosu i uší. Začal křičet, dokud mohl. Krev mu začala vytékat i z úst. Jako malou holku to samozřejmě Astrid nějak poznamenalo. Aniž by se ho dotkl, tak ho ten smrtič zabil. Krutě a bolestivě. Ten den v ní Loke zakořenil nenávist k čarodějnicím, i když bylo stále potřeba tohle semínko nenávisti stále zalévat a přesně to také Loke dělal.
Jakmile Astrid přijala Lokeho příjmení, stala se oficiálně jeho adoptivní dcerou a on se k ní jako ke své dceři začal chovat. Choval se k ní, jako by se choval k sobě samotnému, jen v dětské verzi. Začala výchova pevnou rukou, povinnosti, trénink. Jak její rodiče chtěli, aby se vyhla násilí a armádě, tak Loke chtěl pravý opak. Chtěl, aby byla v armádě, aby šla po čarodějnicích. Chtěl z ní vychovat nového Lokeho v ženské verzi. Někdy to bylo samozřejmě těžší, vzhledem k povaze Astrid, ale Loke si s tím dokázal poradit. Trestal ji tréninky, když se mu něco nelíbilo. Když se nechovala tak, jak měla. Docházelo to až do stavu, kdy ho Astrid za celé ty roky začala nenávidět. Ano, byla díky němu dobrá. Armáda u ní byla jasná a byla samozřejmost, že se k ní přidala, ale jeho tréninkové metody, nebo doba, či čas tréninků… Nebylo to dětství. Byl to teror. Často i to jeho chování. Ale to si někdy nemohli vyčítat, i když na něco takového Astrid nekoukala. Ono ve výsledku, to bylo opravdu kruté a těžké vyrůstání. Hodně se to podepsalo na jejím vlastních chování a povaze. Její výrůstání mělo ale i nějaký ten světlý bod v podobně nejlepší kamarádky Elsy. Malá drobná blondýnka, usměvavá. S tou se vždy scházela kompletně mimo jejich dům a vždy byly jen venku a jen ty dvě. Věřila jí, říkala jí hodně věcí a v její přítomnosti se chovala dost vesele a uvolněně. Jednoho dne ale bez varování zmizela. Slehla se po ní zem a ona nevěděla, co se s Elsou stalo. Nevěděla, kam zmizela, co se jí stalo, proč ji opustila a proč neřekla ani půl slova na rozloučenou. Měla pár teorií. Že se ji něco stalo, někdo jí ublížil. Nebo, že ji například někdo unesl. Dokonce ji nějakou hodnou chvíli opravdu hledala a snažila se ji najít, ale marně. Hodně ji to zasáhlo a víc se do sebe uzavřela, co se týkalo svěřování se. Na přátele a co komu řekne, byla výrazně vybíravější.
Novou kamarádku, kterou si k sobě pustila víc, se stala Lysandra. Seznámila se s ní v armádě. Zaprvé k ní v jednom směru i začala vzhlížet s tím, kam se dostala, na jakou pozici a za druhé jí přišlo, že si s ní začala rozumět. Začala si k ní hledat cestičku, což se ji ve výsledku opravdu povedlo. Znovu objevila to pouto, které kdysi měla s Elsou. Znovu si našla přítelkyni, které začala věřit a začala si ji k sobě pouštět o mnoho blíž, než ostatní. Co se dalších věcí týká, nejde o to, že by se mužům vyhýbala. To vůbec ne. Za celou dobu jejího dospívání se objevilo pár jedinců, kteří se jí začali dvořit. Kteří ji začali nosit dárky a tak dále, ale prakticky vždy to krachlo. Buď se ji dotyčný nelíbil, neoslovil ji, nebo k němu prostě neměla žádné větší sympatie, nebo v tom udělalo problém první setkání s otcem. Dalo by se říct, že když nešlo o někoho s armádním výcvikem, tak setkání s Lokem bylo velice, velice rychlé a taky poslední. A ten jeden s armádním výcvikem nakonec taky vycouval. Natanael byl vojákem fjerdské armády, asi o dva roky starší, než Astrid. Vypadalo to docela nadějně, když neodešel pár minut po tom, co se setkal s Lokem. Vlastně zvládl celé to setkání, ale po skončí řekl Astrid, že tohle je pro něj až moc velké sousto, které si netroufne ukousnout. Tehdy nad ním Astrid protočila oči a poslala ho určitých končin, že je srab a ať ji už neleze na oči.
V dnešní době si s kluky zatím jen hraje, jinak se věnuje tomu, co má ráda a baví ji. Tráví čas s Lys, když může, sem tam si něco nakreslí a trénuje, nebo plní úkoly. Je pravda, že jeden takový úkol nebyl úplně nejlepší, když se vrátila  s hlubším bodnutím v břiše, ale ve výsledku to bere jako vítěznou památku. Ona si sice odnesla bodnutí v břiše, ale jistě dala dost jasně najevo, proč se jí říká Hvit død. Minimálně tedy za hranicemi a byla na to náležitě pyšná. Tady ve Fjerdě ji spíš říkali Snøprinsesse. Nešlo o nějakou podobnost s královskou rodinou. Vůbec ne. Šlo o posměšné oslovení. Přirovnávali ji k princezničce, protože byla dcerou kapitána Drüskelle a ona byla dle nich jeho rozmazlenou princezničkou.