„I’ll be the kid with big plans.“
Nikdo se tu nevezme jen tak ze vzduchu a před začátkem jeho života se odehrával jiný příběh, který patřil jeho rodičům. Jeho matka byla druhorozenou dcerou cara, a tudíž nebyla omezená ve výběru partnera. Sice tehdy většinu času trávila na svém sídlu, které bylo vzdálenější od Os Alty, ale na své narozeniny se samozřejmě dostavila do Velkého paláce, kde se konala její oslava. Ovšem nebyl by to její bratr, kdyby nespojil příjemné s užitečným a na tuhle oslavu pozval i zástupce jiných zemí. Díky tomu se také Olya setkala s Casperem, mladým obchodníkem z Kerchu, který měl částečně kořeny v západní Ravce. Ovšem stále byl považován za rodilého Keršana. To ale ani jednomu z nich moc nepřekáželo. Casper sice musel odjíždět a cestovat mezi zeměmi, ovšem vždycky se nakonec vrátil. Bratr Olyi jim pak ani nebránil v tom, aby se vzali. Přece jen se to dalo považovat za určité posílení obchodních vztahů s Kerchem a navíc byl jako starší bratr rád, že je mladší sestra šťastná. Svatba ale nebyla koncem, nýbrž začátkem celého tohohle příběhu, který se má točit právě kolem syna téhle poněkud různorodé dvojice.
Malý chlapeček se narodil asi rok po svatbě, což také donutilo Caspera trávit víc času se svou ženou. Útlé dětství trávil Alexei tedy v sídle své matky, která nechtěla svého syna takhle brzy vystavovat tlaku šlechty a podobným rozmarům. Ovšem dlouho oddělení nezůstali. Casper zůstal v Ravce v kuse celý tři roky, aby viděl svého syna růst a byl s ním při všech těch poprvé, které by otec měl zažít. První kroky, první slova, první zoubky. U toho všeho jeho otec byl, ovšem pak se musel vrátit ke svým povinnostem a aby Olya nezůstala sama bez nějaké další společnosti, tak jí přesvědčil, aby se přesunula do Velkého paláce. Nejen, že to mohlo být dobré pro ni, ale i pro malého Alexe, který tak získal příležitost se seznámit se svým bratránkem. Nedalo by se ale říct, že by to bylo kdo ví jak milé a rodinné setkání. Sice spolu částečně studovali, ač byli věkově rozdílní, ale v takhle nízkém věku to ještě nebyli tak velké rozdíly. Ovšem začalo se ukazovat, že Alex není moc klidné a poslušné dítě. Rád utíkal a vymýšlel různé klukoviny, do kterých se snažil stáhnout i svého staršího bratránka. To bylo něco, co se nezamlouvalo jeho tetě. Jeho strýc pro to měl určité porozumění, ovšem se svou manželkou moc nepohnul, jelikož se jí nechtělo nechat své děti ovlivňovat nějakým míšencem.
Alex ale tímhle neunikl studiu, jen se musel učit a vzdělávat sám, pod dozorem vlastních učitelů. Těm ale dělal vesele problémy dál. Na jednu dobu ho zklidnilo to, že mu otec pořídil poníka a on mohl tak vesele jezdit po zahradách a lukách v okolí. Sice pod dozorem, ale i to byla určitá volnost. Jenže právě díky tomuhle objevování zákoutí zahrad a míst, se mu zalíbil Malý palác. Ten se taky velmi záhy stal cílem jeho objevů a útěků, pokud zrovna nebyl poblíž otec, za kterým také utíkal, aby ho nutil mu vyprávět o svých zážitcích. Objevování Malého paláce, ale rozhodně nebylo tak nevinné a jednoduché, jak se mohlo zdát. Starší griši a hlavně kapitáni s generálem neradi viděli, že se kolem motá malé dítě, které potřebuje všechno znát a ideálně si i všechno ošmatat. I v tomhle ale našel určité porozumění u strýce, který byl rád, že Alex projevuje o griši zájem. Byl to takový dobrý začátek ke kladnému vztahu k vojákům Druhé armády. „Až budu velký, budu griša.“ To byla věta, kterou jako osmileté děcko s radostí oznámil svému strýci, když mu ho generál dovedl, že ho našel se potulovat po Malém paláci. Sice se mu dostalo vysvětlení, že grišou už by se musel narodit, ale to Alexovi v té době vůbec nevadilo. V deseti letech sám přispěchal k Hledačům, kteří se chystali vyrazit na další objížďku Ravky. Tak dlouho je prosil a otravoval, dokud nepodrobili testu i jeho samotného, ačkoliv to určitě v původním plánu nebylo. Tak tedy Alex zjistil, že grišou není a nikdy jím ani nebude. Ovšem to mu nezabránilo plánovat si další věci. Například výlet skrz Vrásu. Bezmoří ho sice děsilo, ale zároveň ho fascinovalo, jelikož věděl, že otec skrz něj jezdí vlastně pravidelně. A tak se z jednoho snu plynule přesunul k úplně jinému.
 
„There’ll allways be a reason why you meet people. Either you need to change your life, or you’re the one that’ll change theirs.“
Po jeho jedenáctých narozeninách si tedy začal malovat úplně jinou cestu. Ne, že by zanevřel na griši. Stále se vydával na průzkumy Malého paláce a stejně tak často byl někým načapán a přiveden buď matce anebo strýci. Ten mu sice vždy vynadal, že by neměl vyrušovat griši od jejich tréninků a učení, ovšem Alex na něm vždycky viděl i to, že je určitým způsobem rád, že má ke grišám takový vztah. O dost skeptičtější k tomu byla Olya, které se to přestávalo líbit víc a víc, a tak se rozhodla syna zaměstnat i nějakými jinými činnostmi než jen studiem. Přesněji cvičením šermu a střelby. Přece jen nebyl už malý kluk, takže jednou mohl přijít den, kdy si bude moct vyrazit na lov. Ovšem to ho nikdy moc nelákalo, rozhodně neměl takový smysl pro lov jako Gavril, pokud by si měl ze svých bratranců vybrat, tak raději trávil čas s tím mladším. V té době už totiž neměla jeho teta moc šanci mluvit do toho, aby se kolem něj neochomýtal. Ovšem Alex byl okolo Makse trochu klidnější, pořád to byl vlastně malý klučina, který nebyl moc moudrý z toho, co se vlastně stalo. Sice si také nebyli, kdo ví jak blízcí, ale už to byl alespoň nějaký vztah, který Alexovi nakonec vynesl poznání ohledně toho, že má ještě třetího bratrance, který mu byl věkově nejblíže. Kdo ví, jaké podrobnosti se o něm, ale nikdy nedozvěděl. Právě díky svým stálým návštěvám Malého paláce zažil dvě z určitého úhlu pohledu osudová setkání. U jednoho z nich by to tak klidně i sám popsal, u toho druhého vlastně ani nevím, že se stalo, ačkoliv si ho pamatuje.
První se odehrálo chvíli po jeho třináctých narozeninách. Jeho otec se konečně vrátil domů a přivezl svému synovi dárek. Revolver s pažbou vykládanou slonovinou. Krásný, a hlavně umělecký kousek. I tak ne zrovna vhodný dárek pro malého klučinu, jehož muška nikdy nebyla, kdo ví jak dobrá. To jeho otec dobře věděl, a tak pistoli nechal u sebe v kanceláři. Ovšem nebyl by to Alex, kdyby do kanceláře nevlezl a nechtěl si vyzkoušet svůj dárek bez dozoru rodičů. Ti navíc byli mimo palác a na něj měla dohlížet chůva. Ta už ale nejspíš vzdala to, aby ho naháněla po všech čertech, tudíž se jí Alex vždycky velmi jednoduše ztratil. Teď to nedopadlo zrovna dobře. Ne, že by zranil sebe, ale vystřelil, a ačkoliv mířil z okna, tak zpětný ráz, který zbraň měla a on na to nebyl zvyklý, způsobila, že se místo z okna trefil do ucha vázy, které se ulomilo a skončilo na zemi. Nejspíš by kvůli tomu nevyváděl, ale dobře si pamatoval, jak mu otec vyprávěl, že je to vzácná váza ze Shu Hanu, pro kterou má kupce, který za ní zaplatí hodně peněz. Takže malý výtržník popadl vázu i ulomené ucho a rychlostí blesku si to namířil do Malého paláce. Propletl se chodbami až skončil u dílny materiálčiků, do které vlezl a doufal, že najde někoho, kdo mu s tím pomůže. A opravdu tam jednoho našel, Mikhaila, který byl podobně starý jako sám Alex. Tak tedy začalo jejich přátelství. Rozbitou vázou a zoufalstvím čišícím z Alexe. Od téhle návštěvy pak začínal svoje návštěvy spíš směřovat právě do dílny materiálčiků, kde si povídal s Mikhailem a tak nějak i zjišťoval další informace o malé vědě. Sám jí sice praktikovat nemohl, ale proč se nedozvědět něco nového. Tak tedy začalo dlouholeté přátelství, které trvá dodnes. 
Druhé proběhlo o něco později v jeho čerstvých patnácti letech. On osobně ho má za náhodné setkání s mladým grišou, kterého už od té doby nepotkal, což mu vzhledem k dalšímu vývoji jeho života nepřipadalo tak podezřelé, jak by asi mohlo. Byla to další návštěva Malého paláce, kde narazil na asi o rok staršího chlapce, který vypadal jako Shu. Co by ale tady dělal nějaký Su, kdyby to nebyl griša, že? Nic jiného mu vlastně nepřišlo na mysli. Zkrátka si ho rovnou zařadil jako nějakého nováčka, který se tu ještě pořádně nerozkoukal. „Ty jsi tu nový, že?“ Nadhodil a nejspíš chlapce krapet vyděsil, jelikož asi nechtěl, aby si ho někdo všiml. „Asi se tu ještě moc neorientuješ, že ne? Provedu tě. Já jsem Alex.“ Ani k němu nenatáhl ruku, rovnou ho začal provádět a udělal mu takovou pěknou prohlídku, která byla překažena až generálem, který je odchytil v jedné z chodeb, která vedla k učebnám smrtičů. Asi není těžké odhadnout, že jejich prohlídka byla rychle ukončena a Alex byl hodně zhurta odveden opričniki zpět do Velkého paláce a předán matce. Takhle proběhlo Alexovo první a zatím i poslední setkání s jeho bratrancem, levobočkem jeho strýce. Nebylo nic zvláštního, že ho nepoznal, ale v jeho mysli si nespojil neznámého grišu s bratrancem, který měl být napůl Shu a ohňostrůjce, navíc v podobném věku jako on sám.
 
„Everything worth doing always starts as a bad idea.“
Právě po nevědomém setkání s jeho bratrancem se Alex rozhodl, že je na čase vzít svůj život do vlastních rukou. V tom ho sice podpořil jeho otec, ovšem jeho matka úplně nesouhlasila. Byl její jediný syn, takže ochranitelský mateřský pud u ní pracoval na plné obrátky. Ovšem Alex si trval na svém tak dlouho, dokud matku nepřesvědčil. Částečně svojí umanutostí, částečně svojí roztomilostí a částečně i svými argumenty. Sama ho přece strkala k učení šermu a střelbě, v čem se tak moc lišil vojenský výcvik, který mu dá další dovednosti, které mu budou moct pomoci s přežitím, kdyby na to někdy přišlo. Jeho matka ani tak neskákala zrovna nadšením, ovšem nakonec promluvila s generálem první armády. Ten jim to ale nehodlal nechat jen tak zadarmo, a tak dal jasnou podmínku, že Alexei zůstane ještě minimálně dva roky ve službě, aby jeho výcvik měla nějaký smysl. S tím kupodivu nesouhlasil Casper, zatímco Olya to nakonec viděla jako určitou lekci pro svého syna, aby pochopil, že každé rozhodnutí má i nějaké následky. Alexův otec s tím ale mohl jen těžko něco udělat, tudíž Alex nastoupil na tříletý výcvik v první armádě, po kterých ho čekaly ještě dva roky služby v armádě.
Začátky nebyly zrovna jednoduché. Zaprvé byl Alex rozmazlené princátko a jeho kolegové rekruti mu to občas dávali pěkně sežrat. Ať už tak, že si utahovali z jeho postavení nebo přešli k tomu, aby si utahovali z jeho původu. Nebylo zrovna tajemství, kdo byl jeho otec, a tudíž byl považován za míšence. Sice to nebilo do očí takovým způsobem, jak by tomu mohlo být u Fjerďanů nebo u Shu, ale bylo to tak. Jenže Alex nehodlal nechat jejich slova, aby se mu dostali pod kůži. Tady nejspíš získal určitý nadhled a ignoranci k tomu, co mu, kdo říkal. Některá jejich slova zkrátka nebral vážně a už vůbec si je nebral k srdci. Postupně se přizpůsobil jejich chování a společnosti. Ovšem výcvik nebyl jen o tom, aby se spřátelil s ostatními, ale o tom, aby se naučil bojovat a hlavně přežít. Boj se zbraní i bez ní. Střelba. Orientace v přírodě či v mapách. Lov. Základy přežití v přírodě. Stálo ho to spoustu potu, krve i slz, aby to zvládl, ale nakonec ho to zocelilo. Ať už fyzicky nebo duševně. Také během výcviku získal jednu ze svých přezdívek. Sobachka. Ať už to někdo bral z pohledu toho, že byl štěně kvůli své roztomilosti, která mu často vzhledově ubírá věk, anebo i kvůli tomu, že ačkoliv je z královské rodiny, tak jeho otec není rodilý Ravčan, po detailech jeho rodokmenu se už nikdo nepídil. Jednu dobu mu to vadilo, ovšem když něco slyšíte často, naučíte se s tím žít a vezmete to za svoje.
Po skončení výcviku v osmnácti nastoupil stejně jako zbytek rekrutů do služby. Možná už jenom tím si utvrdil ten respekt, který v něj začínali mít. Už nebyl jen tím rozmazleným princátkem, jako které přišel, ale byl jejich bratrem ve zbrani. Začínal jako řadový voják a během dvou let se dostal na pozici Podporučíka. Jeho jednotka se pohybovala na hranici s Fjerdou a blokovala tam některé výpady Fjerďanů. V rámci jednoho takového útoku schytal nepěkné zranění v podobě kousanců na rameni. Tehdy mu pomohl jiný voják z první armády, ovšem ztrácel hodně krve, takže zpět do tábora se dostal hodně malátný, ovšem ještě pořád si uvědomoval, co se kolem něj děje. Nebyl ten nejvíce zraněný. Prostřelené rameno, řezná rána přes záda. A to byli ti, kteří přežili. Tehdy za ním přispěchala mladá griša, hojička. Nejspíš jeho rodina nechtěla dopustit, aby se mu stalo něco hodně vážného. Tehdy se ale zase probudila jeho tvrdohlavost a donutil hojičku nejdřív dostat z nejhoršího jeho spolubojovníky. Nechtěl, aby je úplně vyléčila, ale aby je dostala, co nejdál od možnosti, aby opravdu zemřeli. Teprve pak nechal hojičku, aby ošetřila jeho. Ovšem ne natolik, aby se kůže zacelila bez jakékoli známky zranění. Tak si nechal pěkné jizvy, které má na pravém rameni po zubech vlka.
I přesto, že získal v první armádě určitou důvěru, tak se rozhodl odejít, aby měl možnost plnit si jiné sny, které chtěl už od dětství. Překročit Vrásu. Cestovat. Studovat. Bylo toho spoustu. Doma se tedy moc dlouho neohřál, což byla další věc, kterou jeho matka neschvalovala. Ovšem opět se do situace vložil jeho otec, který se postavil na stranu syna. Chtěl mu dopřát vzdělání a chtěl, aby si Alex plnil svoje sny. Navíc už i prokázal, že se o sebe dokáže postarat, a navíc neodjížděl sám, ale i s otcem, o kterém pochyboval, že by nechal svého syna jen tak někde na pospas světu. Tak tedy Alex dostal požehnání i od matky, aby odcestoval. Podmínkou bylo jen to, aby jí pravidelně psal a dával o sobě vědět. Stejně tak z něj matka vymámila slib, že nebude vymýšlet a dělat žádné hlouposti. Alex to slíbil, ovšem tak nějak všichni tři tušili, že to nebude dodrženo moc dlouho. Alex si často problémy kolem sebe vytvářel nebo jim šel v ústrety. Teď jednou z těch potíží a špatných nápadů bylo dobrovolné překročení Vrásy. První z mnoha.
 
„Are you scared?“ „No. I have this terrified look on my face ‚cause I’m having so. Much. Fun.“
Na svojí první cestu Vrásou asi nikdy nezapomene. Jak by taky mohl, že? Byl to jeden z nejděsivějších zážitků, které v životě podstoupil. Ovšem nejspíš ne dostatečně děsivý, aby se od ní poté držel dál a odmítal jejím středem projít, aby se dostal na její druhou stranu. Nalodění na kluzák v Kribirsku byl ještě pohodový. Alexovi tehdy ještě úplně nedocházelo, kam se vlastně chystá a že ho to může stát i život. To mu došlo až ve chvíli, kdy nastoupil na palubu a kluzák se začal pomocí větrostrůjce pohybovat směrem ke stěně temnoty před nimi. Teprve tehdy mladíka sevřela úzkost a sledoval stěnu Vrásy, přičemž tak nějak napůl poslouchal pokyny ohňostrůjkyně, která jim popisovala, jak cesta bude probíhat. Sice instrukce poslouchal, ale moc moudrý z toho nebyl. Nejhorší pro něj asi byl ten pocit, že on nemůže nijak přispět ani zabránit tomu, co by mohlo přijít.
Tehdy ho otec poplácal po zádech. „Bude to dobré, uvidíš.“ Pronesl těsně předtím, než se ponořili do temnoty a prostor paluby osvětlovalo velmi slabé modré světlo. Ovšem temnota kolem nebyla to nejhorší, nejhorší byli skřeky a zvuky, které se linuly z ní. Vzdálené svištění křídel a pokřikování volker jedné přes druhou. S otcem stáli poblíž stěžně a schovaní pod vrchní palubou, na které stál větrostrůjce. Jedna volkra proletěla velmi blízko kolem kluzáku, ale než stihla vykřiknout nebo někoho sebrat z lodi, ohňostrůjkyně ji zapálila a kluzák ji nechal za sebou. Kromě toho se jejich cesta dala považovat za klidnou a oheň za nimi odlákal pozornost volker od nich. Navíc to byla asi nejklidnější cesta, kterou přes Vrásu nakonec zažil za svůj život. I jeho otec to označil za nebývale klidné. Možná štěstí stálo při Alexovi stejně jako všichni svatí, kteří nedovolili, aby k nim volkry přišli až příliš blízko. Jenže možná kdyby nebyla cesta tak klidná, tak by získal Alex z Bezmoří větší respekt a nepřekračoval by ho tolikrát. Jenže takhle si spíš zvykl na prostředí, které ho obklopovalo a v dalších cestách sice přišli komplikace, ale nakonec to vždycky nějak přežil a dostal se na tu stranu, na kterou zrovna chtěl.
Po cestě kluzákem je čekala poslední cesta na území Ravky a to do Os Kerva, kde nastoupili na loď, která plula do Ketterdamu. Samozřejmě i s nákladem, který měl jeho otec v plánu prodat. Také na téhle první cestě přes Pravé moře vznikla myšlenka, že bude pro Alexe bezpečnější, aby nepoužíval svoje pravé jméno. Na palubě téhle obchodní lodi se tak zrodil David de Wit. Tam také slyšel Alex poprvé příběh o tom, jak se jeho rodiče dohadovali o tom, jak ho pojmenují. Výsledek sice znal, ale bylo hezké poprvé slyšet i něco ze života jeho rodičů, kdy už byli spolu, ale on byl teprve na cestě na svět.
 
„I deserved a better goodbye.“
Po příjezdu do Ketterdamu měl vlastně poprvé za život šanci vidět, kde jeho otec vyrůstal. Upřímně čtvrti, se kterými se setkal nejdříve, nebyli tak špatné. Otec ho bral oklikou, aby se při prvním setkání s jeho rodným městem vyhnuli těm horším, a ne tak bezpečným částím. Ovšem i k těm se Alex postupně propracoval. Nejdřív ale chvíli žil s otcem v jeho domě, než se přesunul na ubytování na univerzitě, aby se mohl přizpůsobit životu studenta. V podstatě se tu neměl moc čeho bát. Jeho tvář tu nikdo neznal a jméno se dalo spojit jen s jeho otcem, o kterém se sice vědělo, koho si vzal, ale jak snadné bylo tvrdit, že je jen jeho synovec, který přijel studovat. Kdo by čekal, že byl poslušný student, který se věnoval jen studiu, tak asi celý jeho příběh nedával moc velký pozor. Do některých průšvihů se dostával sám, do některých ho stáhli jeho spolužáci, kteří občas taky nešli pro potíže daleko. Někdy to skončilo přepisováním knih v knihovně, jindy se z toho zvládli vyvléct a prostě se někam zašít, dokud nepřešlo pátrání vyučujících a jejich skupinku nějak automaticky nevyloučili. 
Jejich neplecha se ale nesoustředila jen na univerzitu, ale právě díky svým spolužákům začal Alex objevovat stinnou tvář Ketterdamu. Barrel. Ráj alkoholu, hazardu a lehkých dívek. Přesně to sem studenty lákalo. Některé jen něco z toho a některé všechno. Navíc ani Alex, ani jeho spolužáci, se kterými se spřátelil, netrpěli zrovna nedostatkem peněz, takže někdy neměli problém s tím zůstat v některých klubech až do rána a rozfofrovat pěknou hromádku kruge. Alex taky ničemu z toho neodolal, až na jeden bod. Nikdy neměl potřebu platit za sex. Klidně se bavil hraním karet, popíjením alkoholu a podobnými zábavami, ale nějakou dobu se vyhýbal tomu, aby s některými ze svých přátel zavítal právě do nevěstinců, kterých v Barrelu nebylo málo. Ovšem jednoho osudného večera, kdy nebyl úplně při smyslech, ho tam jeho přátelé přece jen zatáhli. Zvěřinec. Ten název se mu vpálil do mysli i vzpomínek. Ten večer se totiž i poprvé zamiloval. Ne, že by už neměl takové ty dětské lásky a pobláznění. Tím si samozřejmě prošel jako každý, ale tohle bylo poprvé, kdy měl pocit, že je to skutečné. Tichá dívka s temnýma očima a stejně zbarvenými vlasy. Chvilku ho sledovala z opačné strany pokoje, než přišla za ním, chytila ho za ruku a zavedla do jednoho z pokojů. V opilosti ani moc nepřemýšlel o tom, co se vlastně děje a co to celé znamená. Ovšem ve chvíli, kdy se za nimi zabouchli dveře ho ten zvuk probral. V ten moment jí řekl, že se rozhodně nic nestane. Vyděšený výraz dívky ho až překvapil, než pochopil, že měla spíš obavu z toho, že odmítne zaplatit. To bylo jeho první setkání s Heidi, mladou Sulijkou, která byla majetkem ve Zvěřinci už od útlého dětství.
Celé jejich setkávání vypadalo v podstatě takhle. Ovšem většinou si jen povídali. O všem možném. O jejich snech, minulosti i přáních. Ovšem Alex si musel některé části upravit, protože jí nechtěl říct, kdo je. Ovšem postupně přestali být jejich setkání jen o povídání a přelilo se to v něco víc. Navíc Alex doufal, že jí tím i pomáhá. Jenže jak dlouho můžete doufat, že budete mít vztah s někým, kdo je upoután smlouvou a dluhem k nevěstinci. Alex se snažil přemluvit otce, aby jí vykoupil. Ovšem ten míst toho, aby synovi pomohl, rázně něco takového zamítl a místo toho syna odvezl na jednu z obchodních cest. Nijak daleko, stále byli v Kerchu, ale jednání se protáhlo na několik týdnů. Po návratu se velmi rychle odebral do Zvěřince, jen aby zjistil, že Heidi není nikde k nalezení. Tehdy si ho odchytila v salonku vysoká rusovláska, která si ho nějakou chvíli prohlížela od hlavy k patě. „Pokusila se utéct. Ze Zvěřince ale vede jen jedna cesta. Už bys sem neměl chodit.“ Zašeptala, načež mu vtiskla něco do dlaní a pohledem mu naznačila, že by se měl opravdu vypařit. Nepotřeboval další vysvětlení toho, kam se Heidi poděla. Možná to ani nechtěl vědět. S koženým náramkem v ruce se vrátil do domu otce, kde se s ním příšerně pohádal. Byla to asi nejhorší hádka za jeho život, pak se sbalil a odešel na univerzitu. Na nějakou dobu přerušil s otcem kontakt. Vyhýbal se mu, ignoroval jeho vzkazy a když mu něco vyřizovali jeho přátelé jen to odmávl. Nevydržel to ale moc dlouho, pár měsíců. Pak otec přišel na to, co pomůže synovi od zlomeného srdce a čím si ho udobří. Cestování na místa, kam by se nemusel hned tak podívat.
 
„Feel the fear and do it anyway.“
Sice pořád musel chodit i do školy a pokračovat ve studiu diplomacie a jazyků, což by se mu třeba v budoucnu ještě mohlo hodit, stejně jako obchodování. Ovšem učit se dá i praxí, a to mu právě dopřával otec jejich výlety. Na jednu stranu se navštívení některých zemí obával, ale jeho zvědavost byla daleko větší než strach. Navíc nikdy neměl moc v povaze to, aby ho jeho strach zastavoval v dalším objevování.
Jako první cíl otcova obchodování byl Shu Han. Sice šlo o nepřátele Ravky, ovšem Casper stále potřeboval obchodovat a obchodní místa nechtěl omezovat. Pro Alexe to byla určitá zatěžkávací zkouška. Ne, že by se procházeli po celém Shu Hanu nebo něco podobného, ale Alex se cestou musel naučit skrýt svůj ravský přízvuk, aby po něm snad hned neskočili a nesnažili se ho zpacifikovat jako nepřítele země nebo něco podobného. Zkrátka jeho otec nechtěl riskovat, že by se dostali do nějakých potíží, protože za to by asi nedostal pochvalu ani jeden. Přece jen Casper se přiženil do královské rodiny z Ravky a Alex byl její součástí od narození. Tudíž celou cestu trávil tím, aby maskoval ravský přízvuk a využil spíš ten keršský, který slýchal spíše u otce. Při své první návštěvě Shu Hanu se držel spíš otce a nevzdaloval se. Nehledě na to, že svoje mluvení v šuhanštině omezoval na minimum. Až postupem času se více otrkal a neměl problém se pohybovat i sám a zařizovat další věci. I tak se ale nikdy nedostal dál než na okraj Bhez Ju. Přece jen jeho otec neměl potřebu jezdit více do vnitrozemí a nejspíš by to ani nebylo moudré. Sice nehrozilo, že by se na ně snesli lovci griš, ale pořád se dalo dohledat, koho si vlastně Casper vzal. V přístavním městě ještě dokázali být tak trochu v ústraní a nenápadní, jelikož tam byl ruch a bylo to i v rámci možností bezpečné.
Druhá cesta se stočila na západ do Nové země. Daleko bezpečnější cíl, kde na ně nečekalo moc potíží, pokud se do toho nezapočítalo dohadování o ceny, které k tomu už zkrátka patřili. Navíc si tu Alex nemusel dávat takový pozor na to, jak mluví, tudíž si Novou zemi oblíbil daleko víc. Když k tomu přidáte i to, že ve společnosti otce navštívil kromě Sriftportu i Cofton, tak měl i možnost více objevovat krásy téhle země. Nemusel tu mít na mysli spoustu pravidel a zásad chování, aby náhodou nějak neprozradil, co je zač, protože by se to mohlo rychle zvrtnout. Na návštěvy Nové země tak Alex vzpomíná asi nejraději. Ovšem nebylo jich tolik, jak by si možná přál. Protože stále musel docházet i do školy a výlety se tak občas musely zkrátit, aby se zvládl vrátit na testy nebo jiné zkoušky, které studium obsahovalo. Naštěstí pro něj otec dokázal vyjednat určité lepší podmínky díky svému postavení v radě obchodníků. Ani tak to ale neznamenalo, že by mu dělali nějaké ústupky v rámci zkoušek a obsahu vědomostí. Nebo o tom Alex alespoň není obeznámen.
Třetí z cest asi překvapivě nepřekvapivě zamířila na poslední území, které by pro něj jako pro grišu bylo velmi zapovězené a děsivé. Fjerda. Ani tady nebyl zrovna uvolněný, ačkoliv se i tady po dvou třech návštěvách více otrkaný a naučil se lépe přizpůsobit. Ani tady se ale Alex nevypravoval nijak daleko a ani se moc nevzdaloval od otce. Poznal tak jen pobřežní město Elling a i to mu stačilo k tomu, aby pochytil pár běžných fjerdských slov a stejně tak se i mohl seznámit s náturou zdejších obyvatel. Sice ho trochu fascinovala krajina ledu a sněhu, která se nacházela na území téhle země, ovšem rozhodně se nehodlal potloukat po pláních, aby ho náhodou někdo neodchytil a nehodlal si z něj udělat lovnou zvěř, ať už kvůli jeho postavení nebo snad kvůli tomu, že se přátelí s grišami, či je jejich zastáncem. Všechny tři země navštívil logicky více než jednou. Nejčastěji asi navštívil Shu Han, ovšem zejména kvůli tomu, že byl nejblíže Kerchu a tak sem byla nejrychlejší cesta. Ve Fjerdě byl jen párkrát a na té pomyslné střední příčce se v tomhle hodnocení nachází Nová země.
 
„I hope you’re proud of me dad.“
Svoje studium dokončil ve dvaceti čtyřech letech, kdy se po těch letech poprvé podíval domů. Sice díky matce věděl, jak to v jeho domovině vypadá a co se děje, ovšem stále to nebylo to samé, jako tam být. Ovšem po jeho návratu se toho moc nezměnilo. Kromě toho, že mu matka dala vlastního koně, krásného bělouše, který ho povahově opravdu připomíná a štěně rasy Carova zlata. Nejspíš tak doufala, že ho více upoutá k tomu, aby zůstal doma a nebyl podobný více otci, který neustále přejížděl mezi Ravkou a Kerchem. Ovšem to jí očividně nebylo souzeno. Ani Alexovou povahou a ani osudem, který se rozhodl, že je na čase zasadit určitou ránu. Ani ne měsíc poté, co byl Alex zpátky doma, a tak nějak si zvykal na zajetí do určité rutiny. Ačkoliv jeho rutinou bylo spíše to, že zase začal navštěvovat Malý palác, kde ho stále neradi viděli. Kromě toho ale začal i více cestovat po Ravce. Jenže to ukončilo oznámení, že jeho otec onemocněl. Ze všech scénářů, které by si Alex dokázal představit, že skončí smrtí jeho otce, byl tenhle ten nejméně pravděpodobný. Tak nějak se dalo předpokládat, že zemře při překračování Vrásy, nebo ho zajmou v nepřátelské zemi, přepadnou v Barrelu, napadnou jeho loď nebo se loď potopí v bouři, ale to ne. Byl to obyčejný zápal plic. Alex získal určitou vidinu toho, že se stihne vrátit, takže po přijetí zprávy na nic moc nečekal a vyrazil zpět do Ketterdamu. Jenže to nestihl. Dorazil sice jen hodiny po tom, co srdce jeho otce přestalo bít, ale i tak to bylo pozdě.
V Ketterdamu zůstal ještě dalších pár měsíců, protože byl v podstatě jediný dědic svého otce, a tak na něj přešlo spoustu věcí, od majetku po obchody. Ovšem Alex věděl, že nemůže zůstat v Ketterdamu už napořád. Potřeboval, ale některé věci zařídit a najít lidi, kterým bude věřit, aby se ujmuli společnosti jeho otce. Naštěstí jeho otec taky všechno neřešil sám, tudíž jen bylo potřeba, aby se Alex nějak začlenil do dění a naučil se v některých věcech chodit. Nějakou dobu to trvalo, ale vrátil se zpět domů. V určitých ohledech ho ta zodpovědnost, kterou má teď na rameno, změnila, v některých ale vůbec. Tudíž stále cestuje po Ravce a poznává různé kouty své země. Navštěvuje Malý palác a Mikhaila v něm. Stejně tak ale má určitou povinnost v tom, aby se vracel do Ketterdamu, protože to pro něj byla určitá výmluva, proč překračovat Vrásu a občas stále vycestovat do jiných zemí a nebýt zavřený jen ve zlaté kleci Velkého paláce.
Další rána v určitém smyslu byla smrt jeho strýce. Zaprvé mu zemřel člověk, ke kterému v určitém ohledu vzhlížel a po kom si tak nějak osvojil vztah ke grišám. Zadruhé ale nastala situace, že se jeho matka dostala na trůn a stala se dočasnou carevnou. A přesně v ten okamžik si musel začít dávat větší pozor při svém cestováním. Už totiž nebyl jen syn mladší sestry cara, ale syn carevny, ačkoliv neměl dědické právo na trůn, tak by byl dobrou pákou proti vlastní matce. Zároveň tak ale zase získal určitý přístup k vládnutí. Ne, že by matce vyloženě do něčeho kecal a nutil ji dělat nějaká rozhodnutí, ale v některých věcech nikdy neměl a ani v současné době nemá problém s ní diskutovat. Nejčastěji to stále bývá ohledně jeho cestování, kdy jeho matka vždy trvá na tom, aby necestoval bez ochrany. Pro bezpečí a udržení postavení jich obou. Tohle je asi jediná věc, ve které jí Alex poslouchá. Nejezdí bez doprovodu, ale to neznamená, že by přestal cestovat. Má se více na pozoru, sám stále trénuje a snaží se, aby byl schopný se sám ubránit a jeho znalosti z výcviku nepřišli vniveč. I tak ale dobře ví, kde je jeho domov, kam se vždycky vrací.