Na první dobrou by vás ani trochu nenapadlo, že máte před sebou Grishu, ostatně kdybyste jej za takovou čarodějnici označili, zavrtí hlavou a požádá vás, abyste toho nechali, než se ztrapníte. Protože něčím takovým není, neovládá ohně, větry ani vodu nebo lidská těla, a dokonce ani světlo. Od toho je tu jeho bratr, ten by mohl klidně zářit v očích každého rodiče, který by byl pyšný na představení, které dítko na školní besídce bude veřejně pět. Tak něco pro něj je Malý Palác, divadélko plné loutek, za které tahají dva, nebo tři lidi. Křivdil by kapitánům, kdyby je zapomněl započítat, takže jich bude o chlup víc. Přesto že jejich namyšlené nosy, naškrobené kefty nemá rád, pohybuje se jim v rajónu a ba ironicky básní o jimi vyvolenými, těmi, kterým podle legend krev Grish proudila v tělech. Někteří se jí vzdali pro dobro druhých, jiné jako by lidská nenasytnost roztrhala pro víru a pozřela, dalšího pohané zabili ať už meči nebo hladem. Ano, přesně. Kdo hádal a trefil svaté, neházel sekeru daleko od špalku.

Svatí, sankt a podobně, ať už jde o proslulého Morozov nebo jen Alinu, která je touto dobou nejznámější svatou, která pro lidi vůbec existuje. Lhal by, kdyby řekl, že jejich jména a příběhy nezná nazpaměť, k čemu by mu jinak ty roky učení a mučení v náručí víry byly? K ničemu, jsou mu k tomu tak či onak, neboť ani on sám neobrací oči k svatým. I když trpěl v těch nejhorších časech, hladu a špíně v Kerchu, jeho víra je v sebe samého daleko silnější. Nikdy neprosil svaté o pomoc, protože byl chytrý a věděl, že mu stejně nepřijdou pomoci. Proč by se zaobírali obyčejnou Grishou, která svoji moc ani viditelně nechtěla využívat a týrala tak své tělo? Ne, nebyli reální, natož aby se o ně zajímali a vůbec už o něj.

Víra ho vychovala, ale taky zničila. Nejde přehlédnout poměrně velká jizva táhnoucí se na jeho tváři pod okem, byla to základna pro kříž, ten ho měl spravit do latě, ale nestalo se. Jako vítr, meluzína honící se komínem tomuto zjizvení unikl. Je na ni vskutku citlivý a nikomu nedovolí na ni sáhnout, obecně doteky kolem očí nepatří v žebříčku oblíbenosti mezi favority vrchních příček. Víra a její nositelé byli jeho bičem i cukrem, kdo ví, co v něm z toho zůstalo víc, zda potlačený hněv, nebo snaha se ukázat. Přineslo to i fakt, že není ani trochu věřící, navzdory tomu nosí na rukou náramek z kamínků a mezi nimi je podle všeho obroušená kost Sankt Vladimira, tam je mu ze všech nejbližší.

Proti víře stojí věda, nikoliv ta Malá, kterou se pilně učí Grishy v paláci, ale ta lidská. Tu, mu život vmetl do rukou z úst nositele víry. Jaká to ironie, že se muž kázající lži velebící svaté patrony, snížil k něčemu jako byla alchymie a dosti možná bylinkářství. Kdyby se k tomu Valeriy nedostal přes učitele, našel by si cestu později skrze tlumiče bolesti. Učení a přemýšlení nad psaným zdědil nejspíš po matce, ta byla více vzdělaná než její hloupý manžel, ale nepřiznal by, že po ní vůbec něco takového může mít. Rodiče, to je monolog sám o sobě, tam se emoce mísí s odpuzováním vhodným oleje a vody. Za svůj život Val prošel mnoho knih a nějakou dobu se dokonce věnoval jejich psaní a přepisování, ale kvůli zranění toho musel nechat a už se k tomu v době současné nevrátil.

Píše si poznámky jen pro sebe, to, co vytvoří, nově se naučí nebo dokonce objeví zapíše do deníků. Ať už je nosí u sedla v brašně, nebo naopak schovává v malém příbytku, který vlastní i nevlastní. Je to majetek církve, které slouží. Tráví zde noci i pošmurné dny, kdy se mu zrovna nechce vyrážet do terénů a oželí den i dva bez lidí. Je si vědom oslabení, padající na jeho tělo víc a víc, když schopnosti nevyužívá dlouhou dobu a nechce se ani uchýlit k posilování jeho života. Či, nazývejte to, jak chcete, prostě jednou za čas musí využít schopnosti na únosnou hranici, ať už dělá cokoliv, aby to jeho tělo kompletně neodneslo a neposlalo ho do hrobu. Levá ruka po úrazu hlavy nedělá, co má, velmi často se začne chvět a končí nepříjemnou křečí až v lokti. Často je záchranou toho všeho paralýza celé paže. Ta se neobjevila jen tak spíše je stvořena vlivem jedů, kterými třes a bolest v těle potlačuje nežli úrazem samotným. Inu, není proč ztrácet hlavu, není bojovník, aby se musel ohánět mečem anebo hbitě rukami, aby jeho existence vyžadovala stoprocentní funkčnost.

Na rozdíl od bratra, nikdy v Malém paláci nebyl, neboť se veřejně hledači nedozvěděli, ba neodhalili, že je Grisha. Sám o tom věděl, stejně jako jeho mistr, ale i ten si to vzal do hrobu. Valeriy po objevení schopností nemohl být nadšený, že vůbec učencem malé vědy může být. Jeho schopnost nebyla unikátní jako bratrova, naopak byla tak mrzká, že se ani viditelně neprojevovala. Nedokáže hýbat vodou, větrem, nechat tančit ohnivé plamínky ani lámat světlo či temnotu. Nic z toho, jeho schopnost se táhla při zemi, kupodivu a snad i ironicky se později svázala s alchymií reálnou. Magií pro bezvěrce, lidskou vědou. Přesto nikdy nezapomněl, jak výjimečný bratr je a jak k němu všichni vzhlížejí; přesně jako k světcům v malé rudé knížce se zlatým písmem.

Lze z toho vyčíst, jaký vztah nejspíš k sobě tito dva ptáčci mají. Jeden nosí neprůstřelnou keftu a druhý obnošenou vestu. Přesto by za něj do jisté míry dal Valeriy ruku nad oheň, ale do už ne. Spojuje krev, minulost a rodiče, ale stejně tak vůči němu cítit hořkost a dávku závisti, že on je speciální a Val ne. Veřejně to nikomu nepřizná, ale kdo je bystrý chytne se za háčky v jeho slovech. Slova bolí a Valeriy je v blízkosti mladšího z bratrů obaluje do sladkého medu, jen aby zamezil tomu hořkému zázvoru pod ním proniknout ven. K čemu by totiž bylo, kdyby se o tom všem mladší bráška dozvěděl? Roky rozdělování mezi rodiči, udělalo své, stejně jako pomyslná sláva, kterou Felix má. Ačkoliv všechno není zlato co se třpytí, není ani Felixova sláva tak příjemná, jak si Valeriy myslí. Kdyby někoho přec jen napadlo mladšímu z bratrů ublížit, čeká jej rána od toho, který se obvykle nepere. Jsou to bratři a krev je bohužel spojuje a je hustší než víno, tudíž se nebude jen tak prolívat horem dolem.

Nevrhne se do boje, který by bratr vyvolal, což u Felixe není zas nějak moc neobvyklá věc, zato pomohl by mu v něm, kdyby viděl že bratr výrazně prohrává. Říká se tomu švindl v podobě jedů, které se naučil podávat nepozorovatelně skrze jehly, prsteny, vzduch nebo snad i doteky. Je to lehčí cesta k vítězství, po němž hladově touží. Boji zdatný není, nikdy do armády nešel, neboť ani otec v něm neviděl schopného vojáka a velmi rád by ho viděl zemřít. Jako malý se sice do nějaké té rvačky vmetl, ale to spíše náhodou. Přesto u něj najdete prvky, které při dobrém tréningu chlapce posunou výš, má sílu a vytrvalost. Je také poměrně rychlý, což z něj dělá nepříjemnost za zády. Nemluvě o tom, že v sedle je to rozená rybka. Kůň se pro něj stal novým domovem i pohodnou postelí, kde opravu poslední dobou tráví víc času než pěšky po zemi. Pěstní souboj by přesto prohrál a vůbec už nemůže střílet, vystřelil by si leda tak ostudu. Na obranu tak nosí dýku pokrytou menší vrstvou jedu, která není smrtící, ale nepřítele paralyzuje na několik desítek minut.

Výdrž se pojí na boj, ale taky na jeho povahu. Do boje se nehrne, jenže nemůžete říct, že by nebyl cholerik a nevytočila ho každá maličkost, kdy už startuje rychlostí jestřába. Přítomnost vlivných lidí jej vycvičila si držet tenhle vztek pod pokličkou hodně na sílu, aby dostal, co od nich potřebuje. Není sám o sobě příliš výrazný, co se emocí týče, protože koho jeho city zajímají? Nikoho a pokud, tak to chtějí využít ve svůj prospěch. I proto se příliš neprojevuje, úsměvy možná uvidíte, nějaké to uchechtnutí, protočení očí, odfrknutí si, ale nic vážného. Pláč? Mistr mu do hlavy vtloukl, že pláčou jen slabí a tím nechce být. Bolest přijde a odejde a když ne? Bude se její přítomnost snažit ignorovat, dokud bude schopen tenhle psychický nátlak vydržet. Ačkoliv vypadá jako člověk s nezlomitelnou maskou, která nejde a nikdy nepůjde sundat, jste na omylu. Valeriy je celkem křehká sklenička s mnoha šrámy.

V rukou bohatých odkládá všechno, co proti ostatním zbrojí, odloží obranné hradby i meče s noži. Není to pravidlo, že by odložil i svůj vztek, vzpurnost a snad chtíč jim ukázat co opravdu je, nejen bezejmenná hračka, se kterou mohou manipulovat pro své potěšení, které nemusí být fyzické. Nejednou byl něčí milenec, sluha, společnost, zapomenutý chvilkový syn, bratr, kterého ztratili. Vždy je to jen hra, maska, kterou mu nasadí a zaplatí za ni. Kerch ho zničil v tom, že dokázal své tělo prodat za málo, jen aby zahanbeně dostal, co potřeboval k přežití. Inu, nebojí se čelit tomu co to sebou přináší. Když ho chcete tak si tu partii s ním zahrajte, je jen na něm, zda se přidá nebo podá špetku jedu. Poslední dobou je totiž vybíravý.

Stále však rád vyhledává společnost lidí, a tak mu nedělá problém být jen něčí společností i když na to kdo ví, jak moc nemá náladu. Samota ho užírá a pomalu tráví, daleko horším problémem je pro něj tma. Když už jej opustíte někde na ulici, není tam nikdy sám, opilci, lehké děvy nebo snad i vrazi číhající v ketterdamských ulicích, někdo tam je. Doma? Tam prakticky nikdo není, kromě jeho otce, jenž se už téměř na nic nezmůže je tam sám. Tráví čas s kerosinovou lampou na nočním stolku, nebo se snaží mít poblíž zapálenou svíčku. Alespoň malé mihotavé světlo, jenž mu dělá společnost v hrůzné temnotě připomínající mu minulost a také chvíle, které prožil zavřený v úzkých prostorách zpovědnice. Když dělal zle, velebný pán jej tam prostě nacpal a zavře. Úzké prostory ve tmě, nic, co s ním nechcete absolvovat, chopí se ho panika a ta přejde ve vztek a velmi hořlavou agresi. Skoro jako zvíře lapené v pasti.

Návyk společenského chování mu dala až univerzita a jeho společnice, které dluží spoustu peněz, které splácí i jinak než finančně. Brala i stále jej někam bere, ale i ona ví, jak moc mu není po chuti místo s humbukem postaveným na hlavu. Hostincům se vyhýbá ona samotná, natož aby tam tahala jeho. Zábava bohatých je hlučná jinak, hudba, jejich švitoření a pomluvy, není to taková uřvaná společnost jako opilci v putykách. Chodit se mezi nimi, tvářit se jako oni a snad i mluvit? Výchova to nebyla lehká, ale tyhle poty si podřídil během několika let, ani byste nepoznali, že to byl někdy syn kováře. Glantností neplýtvá, když nevidí ve vaší kapse zlaťáků vícero, nejste víc než póvl a pro ten zrovna lichotkami střílet slepě nebude. Bohatým dámám i pánům se nebojí zalichotit, lézt jim téměř až do zadele, aby si vysloužil jejich přízeň.

Je to taková malá emoční i fyzická děvka, když na to přijde. Je chytrý i když zdání klame, výchova tajení všeho za oponou k něčemu byla. Možná mu sem tam mozek uteče uchem a vrátí se až nad ránem, aby tělo nahodil do chodu a nebyl jen vymletá loutka, která je o peníz bohatší. Slepice zadarmo nehrabou, takže tenhle ptáček zadarmo nebude zpívat. Snaží se svoji společnost proklepnout až na kost, když se nedají, hraje podle jejich, ale je připraven.

Volný čas Valeriy tráví u knih, sečtělost mu posiluje přemýšlení a taky možnost vyjadřování i posouvá hranici inteligence výš. Pověsti a pohádky mu nejsou cizí z pracovního hlediska, aby si vryl do mysli povídačky lidí a spojil se s řečí církve o těch o kterých roznáší slova do širých krajů a hájů celé Ravky. Jiné země nikdy kromě Kerchu nenavštívil a upřímně, ani nechce. Fjerda je skoro až ledová jako jeho omějově modré oči a Shu-Han zase jedovatější než jeho jedy. I proto raději zůstane u věřících válečníků nebo věřících v peníz a nic jiné.

V poslední době žije u svého otce, o kterého se patřičně stará, jak si starý chlapák zaslouží, možná si to někdo vyloží různě, ale odpověď je jen jedna. Není to nic příjemného žít s někým kdo ovládá jedy a vyloženě si na vás chce vybít vztek, z celého dětství, a tak pomalu tráví jediného žijícího rodiče, kterého má. Matku otrávil chvíli po odchodu bratra, protože právě její vina byla, čím Felix je. Kdyby ho neměla, neměli by v rodině světlonoše jejich ‚speciální dítě‘. Nechybí mu ani jeden, přesto na ně nemůže díky vzpomínkám z prostředí zapomenout. Kromě toho má po nich inteligenci a po otci výbušnost kovanou pěstmi právě mužského vzoru. Je až ironické, že si z toho nedonesl chuť někoho bít, takové domácí násilí by mu nemuselo být cizí. Pravda je opakem, nebije, ale tráví. Baví ho jak bohaté, tak ty, jenž jej následují ve víře ve svaté trávit halucinogenními jedy, dopřejí jim možnost dosáhnout těl svatých a mít vidiny. Bohatým sem tam podstrčí cosi, co je paralyzuje, protože co si budeme, jsou někdy na pěst se svými egy a často jdou za hranu všeho. Nevadí mu, když mu trochu ublíží, tahle bolest špatná není na rozdíl od té, která přichází z bojů.

Z takových si odnesl díky otci jizvy na rukou, pod okem a nějaké byste našli z Kerchu na těle jinde. Chudí nebo bohatí? To je fuk, někdo se někoho snaží zabít kdykoliv jen má důvod. Nevypadá jako bohatý pán, jeho oděv je většinou tmavý, nějaká ta košile, v Kerchu i vesta, vyšší boty na vázání a pohodné kalhoty, když je chladno doplní to o kabát, naopak má i kratší svršky. Nikdy by na sebe nenatáhl keftu i kdyby mu ji donesli zadarmo a nechali před dveřmi, fialová není jeho barva a on není pokusná carská krysa. Rád by řekl potkat, ale ta výška mu zas tolik do vínku nedala a mezi muži je prostě stejně vysoký jako většina. Jen ten jeho kukuč je maličko jiný, středně dlouhé hnědé až skoro černé vlasy, často strčené za uši, nebo svázané do menšího culíku. Při prudkém pohybu mu padají do modrých kukadel. Snaží se chodit čistě oholený, bohužel tomu tak není vždy, a tak ho klidně potkáte se strništěm, což je jen několikadenní záležitost, než se upraví.

Výjimku tvoří jeho vůně, je vždy cítit příjemnou kořenitou vůní s květinami. Kterou si tvoří sám a nosí v malé skleničce v kabátě (kapse u vesty). Vůně patří k alchymii také, neboť něco takového smíchat chce cit v nose i ruce, pro něj je to maličkost. Vlivem jedů přišel o chuť a jeho jazyk nepozná naprosto žádnou ani ze základních chutí, pouze pálivé dokáže jazyk mírně vzpružit. A právě protože nemá chuť, jeho oblíbenou neřestí je makové pečivo ve tvaru holubičky. O máku toho ví mnoho, ale jeho chuť nedokáže pocítit, matně si jej pamatuje z dětství, tak prasknutí zrnek, nebo drsnost povrchu jídla určí bez zaváhání. Je v tomto ohledu hrozný lhář a pokud mu dáte něco ochutnat a bude to hnus, nepozná to podle chuti, maximálně podle čichu. Totéž se týče jedů, možná proto si vybudoval odolnost na velké množství přírodních jedů. To neznamená, že ho nedokáží z nějakého procenta ovlivnit, ale rozhodně vydrží víc než jiní. Jelikož se rád dělí, zvažujte otravu jídlem, nabídne vám taky. Snaží se být na krok napřed, než jsou jeho nepřátelé. A že jich díky jeho ‚službám‘ má v Ketterdamu dosti, zejména v zóně domů neřesti.