top of page

VALERIY DAMYON TARASOV

ALCHYMICI1.gif
Alkemi_crest.png
gav.png
ALCHYMICI2.gif
Val s jizvou.png
RISHA
TSIAN  // LYUBOSKHA
Alkemi_crest.png
ravka-profily.png

I am the righteous hand of God; and I am the devil that you forgot.

BIO.png
31
GASPARD ULLIEL
ALCHYMIK
#6236e3
KAZATEL
MATKA - Maryshka Tarasov – Miluj bližní své? Jistě, nejspíš až za hrob, když se to vezme v potaz s jeho matkou, které by z duše rád vyrval srdce z hrudi, kdyby žila. Když ještě žila, byla to žena krásné tváře, dokonalého jména a půvab jí nechyběl, co jí nejspíš zrovna nebylo dáno ve vínku, je rozdělení lásky k synům. Nezapomněla na Valeriyho úplně, ale nebyl pro ni zlatý klouček s magií hodnou svatých. Byl jen první syn, kterého si zhýčkala, ale pak o něj přestala mít zájem, protože se o sebe dokázal postarat. Uměl se najíst, uměl si říct děvečkám…byl nepodstatný. Alespoň to, je názor, který si Val zachoval až do její smrti, kterou zapříčinil. Nikdy toho nelituje, sic mu občas v hlavě zní její slova o tom, jak moc jej měla ráda a jak nad ním nikdy nezanevřela, protože krev je přece rodina. Není. (Mrtvá)
OTEC - Yaromir Tarasov – Větší imbecil pod sluncem nejspíš nikdy nežil než zakomplexovaný muž v malém těle nacpaném egem a snahou být víc. Nejspíš ho i jeho vlastní otec vychovával divným způsobem, kdy pěst byla víc důsledná než vysvětlení. Silná maskulinita mu zakořenila v mysli a snažil se to vervat do svého staršího syna, jen co zjistil, že není úplný chcípáček a má víc síly. Iluze silného kováře se však rozplynula, a tak se rozhodl sen svého syna proměnit v noční můru. Yaromir sice stále žije, ale po smrti milované ženy se změnil k nepoznání a téměř není schopen fungovat sám od sebe. Ale dobrota sama k němu usedla na rameno, když s ním poslední rok žije Valeriy, který se o něj stará. Když není doma, tuto práci vykonává služebná. Otce však každým měsícem víc a víc poslední roky zmáhá smutek nad smrtí ženy, který se přeměnil v šílenství. (Živý, Ravka.)
MLADŠÍ BRATR - Felix Ilarion Tarasov – Nebo taky jen Féla, těžko byste se spletli v tom, že nejsou sourozenci. Podobné oči, stavba nosu i rty a dost možná stejně debilní úsměv. Jenže tady to končí, mají rozdílené názory a taky historii, jeden byl lepší a ten druhý stál v pozadí. Ne, Felix nebyl ten vzadu, naopak, byla to hvězda rodiny. Sluníčko přesněji řečeno, když se zjistilo, co je zač. Valeriy mu tiše roky záviděl, dosti možná závidí pořád fakt, že je daleko…daleko víc. A inu, proč jemu bylo naděleno do víku a Valovi ne? Proč je něco, co nikdo ani nepozná? Navzdory tomu, jak moc jej nesnáší a jak by ho rád viděl trpět, je to stále jeho bratr. A když mu zkřivíte vlásek, nechá Vás trpět dlouho. (Živý, Malý Palác.)
DĚDA - Oriel Yaromir Tarasov – Otec jeho otce, co jiného byste čekali. Když se v rodině někde zakoření mužské ego, už se mu prostě ven nechce a předává se dál na další generaci. I Oriel předal svůj gen Valovi otci, kéž by to bylo aspoň něco pěkného a ne zloba. Bývalý voják, muž se silou statného vola a oddaností ještě větší, že by hory přenášela. To vše mu vzala válka, ať na tu oddanost, i když už vysloužilý a bez síly ukovat pořádný meč. Stále měl k výchově vnuků co říct. (Mrtvý)
DLUŽNÍKEM - Thalia Covington, komu by se chtělo hrát si se zápalkami s vlivnou členkou obchodní rady? Nikomu, ale přesto se do její přízně vetřel stejně necitelně jako některé jedy do vzduchu, když se vypařují. Nebylo to úplně tak lehké, jak to zní, prokoukla jej celkem brzy a nechala mu v tom lehce vymáchat čumák, jako by byl nějaké kotě, které rozlilo mléko po podlaze. Několik let si jej vydržuje a je jejím dlužníkem za studia, která mu zaplatila jen protože byl v jejích očích ‚mladým kolouškem‘. Její manžel ji nebaví pořád, když potřebuje nechá si pro něj zavolat do Kerchu. Někdo o něm říká, že je její malá kurva jiný že jen společnost a náhrada za syna. (Živá, Kerch)
MISTR - Damyon Kharchenko – Daleko lepší otcovská figura nežli jeho otec, přesto ani on neměl k pro ránu daleko. Inu dokázal to přehlížet, když jej učil tajům přírodních věd a věcí, které pro církev byly tabu. Ironicky Damyon byl sám o sobě nositel slov svatých, ale celý jeho život byl tak nějak naruby. Díky němu dokázal Val poznat poměrně velké množství jedů na papíře, lahvičce, ale taky ve svém těle. „Bolestí se naučíš nejvíc. Jednou tě srazí na kolena, ale po sté už budeš imunní.“ Předal mu mnoho informací, ale taky traumat. Mohl si za svoji smrt sám, zabila ho příroda a její látky.  (Mrtvý, 52 let.)
PRVNÍ LÁSKA - Estelle Oliver – Smaragdové oči, jemné pihy pod očima, nazval by ji přírodou samotnou, kdyby to šlo, ale stejně jako něžná dokáže být, tak i krutě nevyzpytatelná. Bylo naivní větřit mladé dívce, plné nadějí do života, neposkvrněné reálným světem. Zlomila mu srdce, tak jí zlomil to její nazpět. Nedokázal jí ublížit fyzicky, ale psychicky se do její paměti vryl dokonale. Kdyby ji někdy viděl znovu, nejspíš by se za ní už ani neotočil. (Živá 26 – Kerch)
charakteristika.png
187CM
80KG
OMĚJOVÁ MODŘ
HNĚDO-ČERNÁ
Na první dobrou by vás ani trochu nenapadlo, že máte před sebou Grishu, ostatně kdybyste jej za takovou čarodějnici označili, zavrtí hlavou a požádá vás, abyste toho nechali, než se ztrapníte. Protože něčím takovým není, neovládá ohně, větry ani vodu nebo lidská těla, a dokonce ani světlo. Od toho je tu jeho bratr, ten by mohl klidně zářit v očích každého rodiče, který by byl pyšný na představení, které dítko na školní besídce bude veřejně pět. Tak něco pro něj je Malý Palác, divadélko plné loutek, za které tahají dva, nebo tři lidi. Křivdil by kapitánům, kdyby je zapomněl započítat, takže jich bude o chlup víc. Přesto že jejich namyšlené nosy, naškrobené kefty nemá rád, pohybuje se jim v rajónu a ba ironicky básní o jimi vyvolenými, těmi, kterým podle legend krev Grish proudila v tělech. Někteří se jí vzdali pro dobro druhých, jiné jako by lidská nenasytnost roztrhala pro víru a pozřela, dalšího pohané zabili ať už meči nebo hladem. Ano, přesně. Kdo hádal a trefil svaté, neházel sekeru daleko od špalku.
Svatí, sankt a podobně, ať už jde o proslulého Morozov nebo jen Alinu, která je touto dobou nejznámější svatou, která pro lidi vůbec existuje. Lhal by, kdyby řekl, že jejich jména a příběhy nezná nazpaměť, k čemu by mu jinak ty roky učení a mučení v náručí víry byly? K ničemu, jsou mu k tomu tak či onak, neboť ani on sám neobrací oči k svatým. I když trpěl v těch nejhorších časech, hladu a špíně v Kerchu, jeho víra je v sebe samého daleko silnější. Nikdy neprosil svaté o pomoc, protože byl chytrý a věděl, že mu stejně nepřijdou pomoci. Proč by se zaobírali obyčejnou Grishou, která svoji moc ani viditelně nechtěla využívat a týrala tak své tělo? Ne, nebyli reální, natož aby se o ně zajímali a vůbec už o něj.
Víra ho vychovala, ale taky zničila. Nejde přehlédnout poměrně velká jizva táhnoucí se na jeho tváři pod okem, byla to základna pro kříž, ten ho měl spravit do latě, ale nestalo se. Jako vítr, meluzína honící se komínem tomuto zjizvení unikl. Je na ni vskutku citlivý a nikomu nedovolí na ni sáhnout, obecně doteky kolem očí nepatří v žebříčku oblíbenosti mezi favority vrchních příček. Víra a její nositelé byli jeho bičem i cukrem, kdo ví, co v něm z toho zůstalo víc, zda potlačený hněv, nebo snaha se ukázat. Přineslo to i fakt, že není ani trochu věřící, navzdory tomu nosí na rukou náramek z kamínků a mezi nimi je podle všeho obroušená kost Sankt Vladimira, tam je mu ze všech nejbližší.
Proti víře stojí věda, nikoliv ta Malá, kterou se pilně učí Grishy v paláci, ale ta lidská. Tu, mu život vmetl do rukou z úst nositele víry. Jaká to ironie, že se muž kázající lži velebící svaté patrony, snížil k něčemu jako byla alchymie a dosti možná bylinkářství. Kdyby se k tomu Valeriy nedostal přes učitele, našel by si cestu později skrze tlumiče bolesti. Učení a přemýšlení nad psaným zdědil nejspíš po matce, ta byla více vzdělaná než její hloupý manžel, ale nepřiznal by, že po ní vůbec něco takového může mít. Rodiče, to je monolog sám o sobě, tam se emoce mísí s odpuzováním vhodným oleje a vody. Za svůj život Val prošel mnoho knih a nějakou dobu se dokonce věnoval jejich psaní a přepisování, ale kvůli zranění toho musel nechat a už se k tomu v době současné nevrátil.
Píše si poznámky jen pro sebe, to, co vytvoří, nově se naučí nebo dokonce objeví zapíše do deníků. Ať už je nosí u sedla v brašně, nebo naopak schovává v malém příbytku, který vlastní i nevlastní. Je to majetek církve, které slouží. Tráví zde noci i pošmurné dny, kdy se mu zrovna nechce vyrážet do terénů a oželí den i dva bez lidí. Je si vědom oslabení, padající na jeho tělo víc a víc, když schopnosti nevyužívá dlouhou dobu a nechce se ani uchýlit k posilování jeho života. Či, nazývejte to, jak chcete, prostě jednou za čas musí využít schopnosti na únosnou hranici, ať už dělá cokoliv, aby to jeho tělo kompletně neodneslo a neposlalo ho do hrobu. Levá ruka po úrazu hlavy nedělá, co má, velmi často se začne chvět a končí nepříjemnou křečí až v lokti. Často je záchranou toho všeho paralýza celé paže. Ta se neobjevila jen tak spíše je stvořena vlivem jedů, kterými třes a bolest v těle potlačuje nežli úrazem samotným. Inu, není proč ztrácet hlavu, není bojovník, aby se musel ohánět mečem anebo hbitě rukami, aby jeho existence vyžadovala stoprocentní funkčnost.
Na rozdíl od bratra, nikdy v Malém paláci nebyl, neboť se veřejně hledači nedozvěděli, ba neodhalili, že je Grisha. Sám o tom věděl, stejně jako jeho mistr, ale i ten si to vzal do hrobu. Valeriy po objevení schopností nemohl být nadšený, že vůbec učencem malé vědy může být. Jeho schopnost nebyla unikátní jako bratrova, naopak byla tak mrzká, že se ani viditelně neprojevovala. Nedokáže hýbat vodou, větrem, nechat tančit ohnivé plamínky ani lámat světlo či temnotu. Nic z toho, jeho schopnost se táhla při zemi, kupodivu a snad i ironicky se později svázala s alchymií reálnou. Magií pro bezvěrce, lidskou vědou. Přesto nikdy nezapomněl, jak výjimečný bratr je a jak k němu všichni vzhlížejí; přesně jako k světcům v malé rudé knížce se zlatým písmem.
Lze z toho vyčíst, jaký vztah nejspíš k sobě tito dva ptáčci mají. Jeden nosí neprůstřelnou keftu a druhý obnošenou vestu. Přesto by za něj do jisté míry dal Valeriy ruku nad oheň, ale do už ne. Spojuje krev, minulost a rodiče, ale stejně tak vůči němu cítit hořkost a dávku závisti, že on je speciální a Val ne. Veřejně to nikomu nepřizná, ale kdo je bystrý chytne se za háčky v jeho slovech. Slova bolí a Valeriy je v blízkosti mladšího z bratrů obaluje do sladkého medu, jen aby zamezil tomu hořkému zázvoru pod ním proniknout ven. K čemu by totiž bylo, kdyby se o tom všem mladší bráška dozvěděl? Roky rozdělování mezi rodiči, udělalo své, stejně jako pomyslná sláva, kterou Felix má. Ačkoliv všechno není zlato co se třpytí, není ani Felixova sláva tak příjemná, jak si Valeriy myslí. Kdyby někoho přec jen napadlo mladšímu z bratrů ublížit, čeká jej rána od toho, který se obvykle nepere. Jsou to bratři a krev je bohužel spojuje a je hustší než víno, tudíž se nebude jen tak prolívat horem dolem.
Nevrhne se do boje, který by bratr vyvolal, což u Felixe není zas nějak moc neobvyklá věc, zato pomohl by mu v něm, kdyby viděl že bratr výrazně prohrává. Říká se tomu švindl v podobě jedů, které se naučil podávat nepozorovatelně skrze jehly, prsteny, vzduch nebo snad i doteky. Je to lehčí cesta k vítězství, po němž hladově touží. Boji zdatný není, nikdy do armády nešel, neboť ani otec v něm neviděl schopného vojáka a velmi rád by ho viděl zemřít. Jako malý se sice do nějaké té rvačky vmetl, ale to spíše náhodou. Přesto u něj najdete prvky, které při dobrém tréningu chlapce posunou výš, má sílu a vytrvalost. Je také poměrně rychlý, což z něj dělá nepříjemnost za zády. Nemluvě o tom, že v sedle je to rozená rybka. Kůň se pro něj stal novým domovem i pohodnou postelí, kde opravu poslední dobou tráví víc času než pěšky po zemi. Pěstní souboj by přesto prohrál a vůbec už nemůže střílet, vystřelil by si leda tak ostudu. Na obranu tak nosí dýku pokrytou menší vrstvou jedu, která není smrtící, ale nepřítele paralyzuje na několik desítek minut.
Výdrž se pojí na boj, ale taky na jeho povahu. Do boje se nehrne, jenže nemůžete říct, že by nebyl cholerik a nevytočila ho každá maličkost, kdy už startuje rychlostí jestřába. Přítomnost vlivných lidí jej vycvičila si držet tenhle vztek pod pokličkou hodně na sílu, aby dostal, co od nich potřebuje. Není sám o sobě příliš výrazný, co se emocí týče, protože koho jeho city zajímají? Nikoho a pokud, tak to chtějí využít ve svůj prospěch. I proto se příliš neprojevuje, úsměvy možná uvidíte, nějaké to uchechtnutí, protočení očí, odfrknutí si, ale nic vážného. Pláč? Mistr mu do hlavy vtloukl, že pláčou jen slabí a tím nechce být. Bolest přijde a odejde a když ne? Bude se její přítomnost snažit ignorovat, dokud bude schopen tenhle psychický nátlak vydržet. Ačkoliv vypadá jako člověk s nezlomitelnou maskou, která nejde a nikdy nepůjde sundat, jste na omylu. Valeriy je celkem křehká sklenička s mnoha šrámy.
V rukou bohatých odkládá všechno, co proti ostatním zbrojí, odloží obranné hradby i meče s noži. Není to pravidlo, že by odložil i svůj vztek, vzpurnost a snad chtíč jim ukázat co opravdu je, nejen bezejmenná hračka, se kterou mohou manipulovat pro své potěšení, které nemusí být fyzické. Nejednou byl něčí milenec, sluha, společnost, zapomenutý chvilkový syn, bratr, kterého ztratili. Vždy je to jen hra, maska, kterou mu nasadí a zaplatí za ni. Kerch ho zničil v tom, že dokázal své tělo prodat za málo, jen aby zahanbeně dostal, co potřeboval k přežití. Inu, nebojí se čelit tomu co to sebou přináší. Když ho chcete tak si tu partii s ním zahrajte, je jen na něm, zda se přidá nebo podá špetku jedu. Poslední dobou je totiž vybíravý.
Stále však rád vyhledává společnost lidí, a tak mu nedělá problém být jen něčí společností i když na to kdo ví, jak moc nemá náladu. Samota ho užírá a pomalu tráví, daleko horším problémem je pro něj tma. Když už jej opustíte někde na ulici, není tam nikdy sám, opilci, lehké děvy nebo snad i vrazi číhající v ketterdamských ulicích, někdo tam je. Doma? Tam prakticky nikdo není, kromě jeho otce, jenž se už téměř na nic nezmůže je tam sám. Tráví čas s kerosinovou lampou na nočním stolku, nebo se snaží mít poblíž zapálenou svíčku. Alespoň malé mihotavé světlo, jenž mu dělá společnost v hrůzné temnotě připomínající mu minulost a také chvíle, které prožil zavřený v úzkých prostorách zpovědnice. Když dělal zle, velebný pán jej tam prostě nacpal a zavře. Úzké prostory ve tmě, nic, co s ním nechcete absolvovat, chopí se ho panika a ta přejde ve vztek a velmi hořlavou agresi. Skoro jako zvíře lapené v pasti.
Návyk společenského chování mu dala až univerzita a jeho společnice, které dluží spoustu peněz, které splácí i jinak než finančně. Brala i stále jej někam bere, ale i ona ví, jak moc mu není po chuti místo s humbukem postaveným na hlavu. Hostincům se vyhýbá ona samotná, natož aby tam tahala jeho. Zábava bohatých je hlučná jinak, hudba, jejich švitoření a pomluvy, není to taková uřvaná společnost jako opilci v putykách. Chodit se mezi nimi, tvářit se jako oni a snad i mluvit? Výchova to nebyla lehká, ale tyhle poty si podřídil během několika let, ani byste nepoznali, že to byl někdy syn kováře. Glantností neplýtvá, když nevidí ve vaší kapse zlaťáků vícero, nejste víc než póvl a pro ten zrovna lichotkami střílet slepě nebude. Bohatým dámám i pánům se nebojí zalichotit, lézt jim téměř až do zadele, aby si vysloužil jejich přízeň.
Je to taková malá emoční i fyzická děvka, když na to přijde. Je chytrý i když zdání klame, výchova tajení všeho za oponou k něčemu byla. Možná mu sem tam mozek uteče uchem a vrátí se až nad ránem, aby tělo nahodil do chodu a nebyl jen vymletá loutka, která je o peníz bohatší. Slepice zadarmo nehrabou, takže tenhle ptáček zadarmo nebude zpívat. Snaží se svoji společnost proklepnout až na kost, když se nedají, hraje podle jejich, ale je připraven.
Volný čas Valeriy tráví u knih, sečtělost mu posiluje přemýšlení a taky možnost vyjadřování i posouvá hranici inteligence výš. Pověsti a pohádky mu nejsou cizí z pracovního hlediska, aby si vryl do mysli povídačky lidí a spojil se s řečí církve o těch o kterých roznáší slova do širých krajů a hájů celé Ravky. Jiné země nikdy kromě Kerchu nenavštívil a upřímně, ani nechce. Fjerda je skoro až ledová jako jeho omějově modré oči a Shu-Han zase jedovatější než jeho jedy. I proto raději zůstane u věřících válečníků nebo věřících v peníz a nic jiné.
V poslední době žije u svého otce, o kterého se patřičně stará, jak si starý chlapák zaslouží, možná si to někdo vyloží různě, ale odpověď je jen jedna. Není to nic příjemného žít s někým kdo ovládá jedy a vyloženě si na vás chce vybít vztek, z celého dětství, a tak pomalu tráví jediného žijícího rodiče, kterého má. Matku otrávil chvíli po odchodu bratra, protože právě její vina byla, čím Felix je. Kdyby ho neměla, neměli by v rodině světlonoše jejich ‚speciální dítě‘. Nechybí mu ani jeden, přesto na ně nemůže díky vzpomínkám z prostředí zapomenout. Kromě toho má po nich inteligenci a po otci výbušnost kovanou pěstmi právě mužského vzoru. Je až ironické, že si z toho nedonesl chuť někoho bít, takové domácí násilí by mu nemuselo být cizí. Pravda je opakem, nebije, ale tráví. Baví ho jak bohaté, tak ty, jenž jej následují ve víře ve svaté trávit halucinogenními jedy, dopřejí jim možnost dosáhnout těl svatých a mít vidiny. Bohatým sem tam podstrčí cosi, co je paralyzuje, protože co si budeme, jsou někdy na pěst se svými egy a často jdou za hranu všeho. Nevadí mu, když mu trochu ublíží, tahle bolest špatná není na rozdíl od té, která přichází z bojů.
Z takových si odnesl díky otci jizvy na rukou, pod okem a nějaké byste našli z Kerchu na těle jinde. Chudí nebo bohatí? To je fuk, někdo se někoho snaží zabít kdykoliv jen má důvod. Nevypadá jako bohatý pán, jeho oděv je většinou tmavý, nějaká ta košile, v Kerchu i vesta, vyšší boty na vázání a pohodné kalhoty, když je chladno doplní to o kabát, naopak má i kratší svršky. Nikdy by na sebe nenatáhl keftu i kdyby mu ji donesli zadarmo a nechali před dveřmi, fialová není jeho barva a on není pokusná carská krysa. Rád by řekl potkat, ale ta výška mu zas tolik do vínku nedala a mezi muži je prostě stejně vysoký jako většina. Jen ten jeho kukuč je maličko jiný, středně dlouhé hnědé až skoro černé vlasy, často strčené za uši, nebo svázané do menšího culíku. Při prudkém pohybu mu padají do modrých kukadel. Snaží se chodit čistě oholený, bohužel tomu tak není vždy, a tak ho klidně potkáte se strništěm, což je jen několikadenní záležitost, než se upraví.
Výjimku tvoří jeho vůně, je vždy cítit příjemnou kořenitou vůní s květinami. Kterou si tvoří sám a nosí v malé skleničce v kabátě (kapse u vesty). Vůně patří k alchymii také, neboť něco takového smíchat chce cit v nose i ruce, pro něj je to maličkost. Vlivem jedů přišel o chuť a jeho jazyk nepozná naprosto žádnou ani ze základních chutí, pouze pálivé dokáže jazyk mírně vzpružit. A právě protože nemá chuť, jeho oblíbenou neřestí je makové pečivo ve tvaru holubičky. O máku toho ví mnoho, ale jeho chuť nedokáže pocítit, matně si jej pamatuje z dětství, tak prasknutí zrnek, nebo drsnost povrchu jídla určí bez zaváhání. Je v tomto ohledu hrozný lhář a pokud mu dáte něco ochutnat a bude to hnus, nepozná to podle chuti, maximálně podle čichu. Totéž se týče jedů, možná proto si vybudoval odolnost na velké množství přírodních jedů. To neznamená, že ho nedokáží z nějakého procenta ovlivnit, ale rozhodně vydrží víc než jiní. Jelikož se rád dělí, zvažujte otravu jídlem, nabídne vám taky. Snaží se být na krok napřed, než jsou jeho nepřátelé. A že jich díky jeho ‚službám‘ má v Ketterdamu dosti, zejména v zóně domů neřesti.
obli a neobli.png
OBLÍBENÉ
Měsíc
Podzim
Třešně
NEOBLÍBENÉ
Hluk
Samotu
Tmu
historie.png
RAVKA - RYEVOST
Home…
Domov je tam, kde se narodíte a pro něj to nebyla žádná malá chatrč, kde by trpěli hladem a zimou. Tohle se mu dokonale vyhnulo, a tak jeho první nádech proběhl v teplém, celkem zámožném domě padnoucí do rukou lidu ze střední třídy. Ačkoliv by mu to padlo jako zadek na hrnec, nenarodil se v Os Altě, ale trochu dál, ale ne zas moc daleko, aby oba rodiči nemuseli cestovat do srdce země daleko. Ryevost pro něj kdysi nebyl ničím jiným, nežli větší vesnicí či prostě malým městem, které pro mimino opravdu nic neznamenalo, ačkoliv se mu už narozením podepsalo do morku kostí nelibou budoucností. Nikdy si nevyberete rodinu, vůbec pak už místo narození, kde ze své matky vykouknete na svět a očekáváte lásku, kterou mu dokonce Maryshka několik let dopřávala. Byl pro ně radostnou novinou, zdravé, živé dítě, bez náznaku poškození, jako ty předešlé. Každý měl aspoň jeden zářez, o kterém nemluvili, někdy trvá holubičkám nalézt ten pravý základ pro hnízdo.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že všechnu práci zde dělal otec a byl hlavou rodiny, tak tomu tak úplně nebylo. Jak se ukázalo ani jemu to nebylo pochuti, že by jeho křehká žena dokázala vydělávat podobný peníz. V jeho rodu se tradovalo, muž je hlavou rodiny a střecha domova. Žena je to teplé místo u krbu, které poskytuje ochranu nejmenším. Yaromir byl proto rád za syna, a ne jemnou dceru, kterou by vychovávala spíše Maryshka nežli on. Tady se mu otevírala naděje, uplatnění silných genů a možná ega.

I was a child…
Byl čilý, zdravý a zejména pak hbitý už od počátku co se naučil chodit a táhlo se to věru dlouhé roky, kdy nepřestával růst a sílit. Což bylo dobré znamení, ale taky prostý fakt rodiny, co nikdy nestrádá, která se nemusí bát nadcházející zimy a vůbec už nepřemýšlí nad tím, co bude jíst druhý den. Zda má dnes hladovět a zítra se najíst. Naopak, do něj vše padalo jako do nezajištěné studny a horko těžko byste to tahali ven.
Opravdu pobral otcovy geny, co se do stavby těla řeklo, ale matčiny oči mu nikdo z hlavy vzít nemohl. Byla jako anděl, pokud kdy něco takového existovalo, tak to právě byla ona. Její dotek, vůně a snad i pohled do její neposkvrněné tváře léty života. Na jejím muži se však život podepsal, vypadal daleko starší, než vlastně byl, od počátku měl v očích zahořklost a snahu být víc jakožto muž. Tohle bylo něco, co nedokázal ovlivnit, v jeho zádech stál nebo spíš seděl jeho vlastní otec. Oriel byl bývalá voják, ošlehaný žárem boje, ponechán s výraznými známkami boje na jeho vlastním těle, ale i duši. Zde byla malá šance, že se vůbec kdy jeho stav zlepší. Chyběl mu smysl pro všechno, radost, dětství jako takové a nedokázal absolutně pochopit, jak by jeho syn mohl přivést do života něco slabého.
Prvorozený měl jediné štěstí, nebyl slabý, ale nebyl ani tatíčkův mazánek. Už jako malý víc projevoval zálibu v matčiných knihách, které mívala uloženy v polici poblíž krbu. Byly to různé pohádky, povídky a lidové pranostiky, které její rodina nasbírala. Miloval, když mu je četla. Jenže to byla otázka večerů, ceny dne byla daleko vyšší, buď jej nutili chodit do školy, aby se naučil základům, které mu mohly poskytnout lepší život, nebo byl tažen otcem do zapadlé kovárny u jejich domu. Fungovala z části, ale patřila jim.
Děd už nedokázal kovat, ani podkovat koně, natož vyrobit meč, ostrou a přesnou zbraň. Byl v očích okolí slabý, sotva se zvedl, ale i tak měl pořád slova plná hněvu a neutuchajícího ega, které se převyšovalo i přes hranu Vrásy. ,,Pokud ho nebudeš dostatečně kout jako železo, bude z něho měkkota.“ Opakoval Yaromirovi. Valeriy nikdy nechtěl být kovářem i proto se začal z kovárny ztrácet, jen co jej tam někdo poslal. Pracující kováře to nezajímalo, o starost méně. Ale otec? Zuřil.
,,Budeš dělat to, co jsem ti řekl, nebo si mě nepřej.“ Slýchával často, ale pravda byla taková, že mladý chlapec se ani nesnažil otci vzpouzet, jen jej to nebavilo tolik, jako čtení, kterému se dokázal naučit rychle.
Ale všechen tenhle tlak začal opadat, když se do jeho života vmetlo další dítě, sourozenec, který změnil dosavadní chování rodičů naruby. Pojmenovali jej Feliks, kdo ví, z jakého důvodu, ale sám Val pochyboval, že by to bylo z důvodů věřících, neboť ze svatých spisů poznal Sankt Felikse, který byl patronem zahradničení a oné úrody. Lidé se k němu modlili každé jaro, stejně jako je zachránil, tak aby je i nasytil tento rok.

I wasn't loved, it's as simple as that...
Rok, co rok šel, chlapec v kovárně nekončil, sic tam začínal, pokaždé utíkal.  Všichni měli oči pro malého Felikse, druhé zdravé dítě, které mělo v krvi daleko víc než první z bratrů. Nebyla to závist vybudovaná náhodou, ale roky…které budou plynout. Valeriy byl starší, dokázal se o sebe postarat sám a když ne, pomohly mu děvečky z kuchyně, donesly zbytky nebo připravily talíř navíc.
Přesto otce snaha vložit do prvního syna něco víc ze sebe neopustila, když to nešlo po dobrém, tak po zlém určitě. Nebyly to rány z milosti, kterou by mu chtěl z těla vytlouci zlé duchy, ale potřeba ho naučit poslouchat. Malý a uřvaný, takový byl Feliks, ale Val? Jistě, chtěl křičet, když ho udeřil jednou, dvakrát, ale většinou se zalknul a jeho samotného tělo dusilo, jen aby dopřál otci nějaké to vítězství, protože nekřičel na celé kolo. Tehdy to byly malé rány, přesto šokující pro tak mladé tělo.
,,Tady tě naučí, budeš aspoň užitečný.“ Pověděl a strčil sedmiletého Valeriyho do rukou kazatele, kterého viděl na pohřbu svého dědy. Nikdo moc netruchlil nad smrtí nevděčného vojáka, ale někteří se chtěli přiživit na tom, co z jeho jmění zbylo. Církev měla být kouzelná, přeci jen její příběhy byly tak slibné a zářivé, pravda byla daleko chladnější, kterou okusil brzy sám na vlastní kůži. Nebyl to úder, který by jej probudil z fantasií o dokonalosti svatých, ale úzké prostory zpovědnic, do kterých byl házen, aby se naučil poslušnosti. Neustále opakujíc dlouhé noci modlitby, klečíc na kolenou a doufajíc v odpuštění, které nikdy nepřišlo.
Přišlo toho hodně, bolest byla častá, ale nezasloužená. Necítil se dobře nikde, ve škole, v kostele ani doma. Nestěžoval si, jen tiše sedával poblíž kamen s knihou, kterou si půjčoval z církevní knihovny, kterou hlavní hlava nejbližšího svatého stánku nabízela. Chytré dítě nebylo špatné dítě, tak něco. Ale když odmítal poslouchat, byla to ta stejná ruka, co jej chválila, která ho zbila. ,,Máš pomáhat v kovárně.“ Zvýšil na něj hlas otec od dveří, když se na něj jeho starší syn ani nepodíval a mladší? Neměl z ničeho rozum, jen seděl v kolébce a prázdně hleděl do stropu, možná že začal natahovat, jen aby na sebe upoutal pozornost. ,,Valeriyusi.“
,,To není mé jméno,“ zvedl k němu hlavu. ,,Nedali jste mi ho s matkou.“ Odvětil a odložil knihu na bok, modré oči unavené po celém dni hleděli do otcových. ,,Nepotřebovali mě tam.“ Zodpověděl prvotní otázku, nebo spíš fakt, že nebyl někde kde být očividně měl. Nepomohlo to, ani snaha mu vysvětlit tak moc mu to není pochuti, že pro to nebyl stvořen a co vlastně dělat chce jej nezachránila od vhození knihy plné básní do ohně.
,,Nebyla moje!“ Křikl na otce spíše pln zoufalství nežli hněvu. Ale co mu to bylo platné? Nic, skončil na kolenou kousek od ohně, div mu plameny neolizovaly tvář, cítil ten žár a bál se, že ho i okusí. Zapřel se prsty o kovovou zahrádku, zabraňující dřevu padat na kachlovou podlahu, neuvědomil si to ze strachu, který mu otcova ruka ve vlasech evokovala. Ten večer to byl právě křik, co zaplnil místnost. Nejprve Valeriyho a následně vyděšeného Felikse. Děti panikaří, když pláče někdo jiný.

Well fed devils behave better than famished saints…
Žít po boku spokojené rodiny nebylo na jednu stranu tak špatné, stále do ní zapadal, ačkoliv nebyl tak prioritní, protože nepotřeboval takovou pozornost a péči jako malé dítě. Ale i to rostlo a Val na něj musel častokrát dohlížet. Obecně sourozenci by si měli hlídat záda, ale prcek Vám je moc neohlídá, a proto na něj spíš koukal starší brácha. A to že doslova. Když sebou pleskl, tak ho tam nechal. Však on se zvedne. Jakmile začal řvát, zvedl ho za ruku a oprášil mu to, aby se neřeklo. ,,Je to v pořádku, ty taky. Jsem tady a nic se ti nestalo.“ I když je od sebe rozdělovali, měli společnou krev, která v jejich spojení je nejspíš jednou z věcí, co je neustále drží pohromadě, víc než koňský koblih na botě.
Val si poměrně rozuměl i s místními dětmi, dokud jednoho dne nezmínil, že neviděl žádného svatého chodit mezi nimi. Tehdy dostal kamenem i nafouklým ovčím žaludkem do hlavy, když ho na něj chlapci kopli. Obvykle si kopal s nimi, ale teď? Byl pro ně rouhač. Z dětské zlosti jej vytáhl Damyon, který procházel ulicí až už jeho cesty vedly, kdo ví kam, neskončily tam. Naopak skončili kdesi na půli, aby začali novou pěšinu s učněm.
,,Danylo mi o tobě říkal, nejsi zrovna věřící ovečka.“ Zíral na něj dolů, když mu ošetřoval drobné rány, které mladíkovi ostatní způsobily. Nebyl od nich, kdo ví jak rozdílný, sotva přes patnáct mu do roku bylo. Upíral modré oči na někoho, kdo oslovil kazatele jinak než velebný pane. Věděl, jak moc bylo proti pravidlům říkat církevním hodnostářům jménem, a proto se k tomu neuchýlil, neuměl možná poslouchat rozkazy dokonale, jak si přál otec, ale uměl některé respektovat. ,,Ale myslím, že to nevadí. Nejsi hloupý s tím dokážu pracovat.“ Ušklíbl se na něj muž o pár let starší než jeho otec, přesto vypadal daleko lépe, byl vyšší a mohutnější. ,,Nemá mě rád.“ Opáčil k muži a otřel si tvář od prachu. ,,Nemusí tě mít rád, takhle to ve světě nefunguje kluku.“ Zasmál se a poplácal ho po hlavě, ale to mu Val lehce cukl dozadu. Muž se na něj jen zadíval s lehce nadzvedlým koutkem rtu. ,,Stačí, že si budou pamatovat tvoje jméno.“
Měl pravdu, Damyon nebyl, kdo ví jak pohledný, kdo ví, jak lidem milován a zejména nebyl obdivován, šeptalo se o něm jako o ‚mágovi‘ nikoliv o Grishe či podobně, mnozí na něj posílali hledače, aby jej odvlekli do Malého paláce, ale tahle liška mazaná nebyla nic jiného než jen šikovný učeň vědy přírodní. Nelišila se moc od té, co ovládali vojáci, jen nebyla tak magická. Valeriyho uchválila okamžitě, někdy o této magii četl v knihách, kdy to považovali všichni za pohanství a rouhání proti svatým, ale přitom to nebylo nic jiného než ekvivalent malé vědy.
Nejvíce ironické bylo, že samotný mistr, kterým se stal Damyon byl právě i nositel církevního slova, často kázal o svatých, jejich schopnostech, ale taky o jejich hněvu a možných následcích lidského počínání. Čím víc trávil času s mistrem, tím víc ho to bavilo, učit se novému, neznámému, a především lehce zakázanému.
Otec z toho celého nebyl tolik nadšený, vlastně jak by mohl být? Když už z jeho syna nebyl kovář, tak alespoň čistý nositel církevního slova, ale ani to tenhle spratek nechtěl v jeho očích být. I proto si na něj počkal a jednoho večera jej odtáhl od domu za vlasy až do kostela, kde jej donutil kleknout na zem před velebného pána. ,,Jak zoufalý musíš být, aby ses stavěl proti církvi synu?“ Padla otázka. ,,Má slova tě nespasila, zdá se, že ani modlitby. Ale znak církve, by do tvého těla svátost mohl vehnat.“ Slova, která se mu vypálila do mysli jako žhavé železo před roky do kůže na prstů. Yaromir mu zaklonil hlavu, delší tmavé vlasy mu dovolovali manipulovat se svým synem, jak chtěl, druhou rukou jej svíral za krk těsně nad ohryzkem.  Ať už se mu honilo cokoliv v hlavě, zjizvení syna pro něj nebylo nic velkého, sám na sobě měl mnoho jizev. Jen co viděl ostří, které mu mělo udělat křížek kousek pod okem, aby byl vidět a nemohl nikdy zapomenout, začal sebou házet jako splašené hříbě. Ačkoliv otec víry, ani krevní otec neuspěli, odešel ten den s krví potřísněnou tváří, ale ne tak, jak chtěli oni.
Ačkoliv se ho malý bráška mohl ptát, jak chtěl, kde se mu to stalo, neboť jej s tím neviděl odcházet, odpověděl mu s pohledem upřeným na otce: „Jen kocour, který spadl do sudu.“ Pokud se v jejich rodině něco dělo, nemusel to Feliks vidět přímo, nemusel o tom ani slyšet.

But I won't scream, won't give them that satisfaction…
Problém byl v tom, že to nebylo naposledy. Sic na něj už ruku takto velebný pán nevztáhl, ale stejně cítil jeho zrak v očích. Naopak otec se nebál využít hrubé síly víc než kdy před tím, už to nebylo malé dítko, nebyl maličký a v žádném případě slabý. Snesl toho víc. Víc práce, víc urážek, víc ran. ,,Nic z tebe nebude, neumíš poslouchat rozkazy. Ty do armády ani nechoď,“ zavrčel na něj otec. ,,Nebo jdi, stejně tě hned zabijou.“ Vysmál se mu do obličeje a strčil do jeho ramene svým, když Valeriy nabíral dech do plic po poslední ráně, kterou od otce získal. ,,Nepůjdu, protože nechci být jako ty. Troska s egem cara.“ Otočil se na něj, jen aby schytal ránu až druhou schytal o desku stolu, ze které sklouzl na zem.
,,Yaromire nech ho!“ Křikla na něj matka, byl celkem překvapen, že se jej zrovna ona zastala. Ta, která tohle rozdělování měla na svém triku, ta, která upřednostnila mladšího před prvorozeným. ,,Je to jen kluk.“ Ale její slova proti hněvu uraženého mužského ega nebyla nic, Yaromir mladého Vala vyhodil z domu na ulici. Ale nešel s prázdnou, nesl si nůž. Nechtěl jej vykuchat jako prase, ale zbít jako žito. Tak, že se nemohl zvednout, že cítil zlámaná žebra a začal jej prosit, ať přestane. Zajímalo jej to? Ne. ,,Církev to neudělala, tak tě poznamenám já.“
,,Vztáhni na něj znovu ruku a přijdeš o ni.“ Upozornil jej mistr sedící v sedle koně. Valeriy nečekal, ať už jej v těle bolelo kde co, vyškrábal se za mistra na koně a chytil se ho kolem pasu, jinak se na zvířeti nedokázal udržet. Nemohl být doma, nechtěl tam být ani chvíli. Ne teď, ne když otci šlehaly plameny z očí.
Nevrátil se den, dva až týden, který trávil u mistra v domě. Byl to bohatý pán, viděl jej zuřit i běsnit, stihl od něj za tu chvíli, co se znali schytat výchovnou, ale často oprávněnou. Nebyla to potřeba si na něm nahánět ego, ne, tohle bylo čistě z učení. Ale taky viděl jeho světlou stránku, kdy jej muž dal do pořádku, nehnal jej za prací a nechal jej taky chvíli vydechnout. Problém byl, že všechno není tak růžové, a to ani v tomhle případě. Nezůstalo to hezké pořád.
,,Neměl jsi ho prosit,“ podíval se mu do očí a prohlížel si zeleno žlutý flek pod jeho očima. Modřina se už skoro ztratila. ,,Nepros o to aby zastavili, ukaž jim, že ti to nic nedělá.“ Naklonil hlavu na stranu a chytil jej za žebra, aby je stisk navzdory tomu, že věděl, jak křehká zrovna jsou. Byla to bolest kterou by rád potvrdil zvukem, ale místo toho mu Damyon zacpal pusu: ,,Slabí pláčou, silní nevydají ani zvuku. Polkni ten zvuk…nedopřej jim úspěch.“
Valeriy to pochopil rychle, někdy se dokázal učit a bolest byla něco, co vlastně neměl rád jen protože padala z rukou jeho otce, ale jinak mu nebyla tak cizí. Damyon ho učil rychleji, než by se naučil někde běhat. Jedy, jedy a opět jedy. Pokud chtěl přežít musel vědět jak a když mu zrovna osud nedal schopnosti boje, neboť by sám sobě vypíchl oko nožem, tak mu dal vědění, a to mohl využít zcela užitečně i jako nemehlo.
,,Spolkni to.“ Přikázal mu, když mu vložil na jazyk malý uzlíček ze slupky jablka. Ačkoliv se lehce zdráhal, nakonec to udělal. Inu, polknout něco co neměl ponětí co je se ukázalo býti celkem nevděčné. Zprvu to mravenčilo na jazyku, ale pak to zaútočilo ostře. Div sebou nepraštil o zem, když ho mistr chytil za paži a podržel jej, než se svezl na zem na kolena. ,,Nepros mě.“ Díval se na něj dolů a chytil mu čelist, jen aby se společně na sebe dívali z očí do očí. ,,Jedna dávka tě skolí, ale padesát dalších? Oh můj malý, budeš imunní. Do hodiny to přestane, když budeš prosit dám ti další.“ Nechal jej být, jen jej překročil, když se Val odporoučel na bok v křeči. Jedy, které paralyzovaly neměl rád, cítil křeče po celém těle a taky na srdci, jako by ho to mačkalo dosucha.

When you have nothing, you have nothing to lose…
Jednou to přijít muselo a Valeriy to tak nějak očekával dlouho, ironicky mu maličko neunikalo, že je jeho bratr jiný, aniž by to věděl dřív, než se to později ukázalo. Ale nikdy neočekával, že i on je jiný. Jen trochu. Svatí opravdu museli Felikse chtít mezi sebe, neboť šuškanda o grishe skryté v této malé rodině, se zvětšila do takových rozměrů, že to zaujalo i palác. Když jednoho dne otevřel dveře a koukali na něj vojáci odění v rudém a modrém, nevěřil vlastním očím. Viděl je mnohokrát, sledoval je, když procházeli ulicemi, když šli na sever, nebo jen hlídkovali. Četl o nich a vlastně roky doufal, že by patřil mezi ně, ale nikdy se mu na ně nepodařilo narazit, ale bratr takové štěstí neměl.
Když zkoušeli jeho, stiskl v druhé ruce skleničku, kterou mu před několika dny daroval mistr. Proč? Jen kdyby náhodou, nikdy nechtěl do armády a kdyby byl něco víc, tak by ho tam odvlekli. Bolest v dlani byla taková, že odloudila jeho pozornost od té, kterou mu páchaly vojáci na předloktí, jen aby jej vyprovokovali k něčemu. Inu, byl přece obyčejný. Nic se nestalo. To neplatilo o jeho bratru, fakt, že odhalili, že je něco víc Vala nepřekvapil. Jen tupě zíral na zoufalého a nejspíš i překvapeného bratra, kterého měli odvléct do paláce. Ale taky na matku, která jako by zapomněla že má dva syny. Ani jednou se nepodíval na otce, jeho tvář ani slova mu nebyla příjemná i proto odešel ven.
,,Uvidíš svého bratra,“ dívala se mu do očí matka o dva večery později, když za ním přišla. ,,Všichni jsme věděli, že je speciální a…“ povzdechla si. ,,Taky určitě něco dokážeš, oba v to s tvým otcem doufáme.“ Usmála se na něj a položila mu ruce na tváře. Ať už to bylo cokoliv, vztek nebo jen ponížení, že není speciální, dost možná podivná závist vrazil matce k ústům rozdrcenou skleničku s čichací solí v malém hadříku a přitiskl jí jej na ústa i nos, tak aby se nemohla nadechnout. Byl silnější jak ona a nedělalo mu problém ji zatlačit na stěnu, aby nemohla jeho vzteku ani trochu uniknout a držel ji tak dost dlouho, než ji otrávil. Věděl, co tahle věc dokáže, ale aby dosáhl svého nasypal jí sůl do pusy a nechal ji to lapající po vzduchu polknout. Nezasloužila si nic lepšího nežli pomalu umírat. ,,Je to tvoje chyba, abys věděla. Kdyby nebylo tebe, nenarodil by se ti malý zázrak.“

The sound of rain…
Bez bratra a bez matky ho nebavilo zůstávat v Ravce, která pro něj řekněme nebyla tak zajímavá, jako dřív. Ne, že by se zde cítil dobře, ale povídačky o světlonoši z jeho rodiny byly moc a když se to stalo každodenním chlebem, prostě se mu to zajídalo. I proto odešel do Kerchu, sic jej to stálo skoro všechno mění, které si dokázal vydělat i to málo, co mu jeho mistr daroval, aby se dokázal chlapec učit dál v lepších místech. Problém byl, že to nebylo dost. I když se mu podařilo udělat jakési zkoušky, které by rozhodovaly o tom, zda by mohl studovat vysněnou oblast, tak neměl dost na to si školu platit. Vše padlo na ubytování, cestu a jídlo, to vše je na bláhový týden, kdy skončil na dně ketterdamského žebříčku.
Ulice se staly novým domovem a mladík nezvyklý nedostatku se do něj ponořil jako prase do pomejí. Skončil na ulicic, prosil o kousek chleba, o špetku špeku, trochu čisté vody a konec konců o možnost mít kde spát, ale každým dnem přicházel o naději, že se to zlepší, a proto začal žebrat. Uvědomoval si, co mu říkal mistr, jak nemá prosti, ale co jiného měl dělat? Nechtěl zemřít hladem. Každý den i noc byl boj, který se podepsal na jeho zdraví, když se mu dostalo malé práce a možnosti přepisu knih. Příliš dlouho zde nepobyl, neboť jej jedné noci zbili a okradli na ulici tak, že skončil s rozbitou hlavou na ulici. Bez pomoci, bez lékařského ošetření, jen s prázdnou myslí a ochromen bolestí.
Nezabilo jej to, nepostihlo jej to příliš, ale stejně se při návratu do práce pro církev cítil jinak a měl pravdu, byl jiný. Nedokázal dlouze psát, jeho ruka se třásla do chvíle, než se bolest proměnila na křeč a on vypověděl kompletně službu. Nervy ho ochromily až do ramene, někdy dokonce do krku. Levá strana dostávala zabrat, ale to nemělo být to co jej zastaví, neprosil se o pomoc. Jediné, o co žádal byly listy oměje, prý pro vlastní výzkum a psaní do knih, které se zabývaly bylinami, ale sám dobře věděl, že to bylo po vlastní potřebu. Jed, smrtelný, ale při dobrém podání a malé dávce uvolňoval bolest. Byl rád, že měl alespoň něco, v tichosti za deště opírajícího se o zdobené okenice kostela, který byl pro něj jediným dobrým místem pro útěchu, po tom všem. I sama tma, která ho roky děsila, byla teď příjemnou společností.
,,Můžeš prodávat tělo,“ dívala se na něj mladá holka z ulice, potkával ji často, patřila do Zvěřince, ale měla dovoleno lákat muže z ulic o trochu dál, než jiné. Nadyia to byla, nebo alespoň myslel. ,,Jsi hezký, je tu hodně lidí, kteří ti za to zaplatí.“ Usmála se. Měla pravdu, bylo zde hodně dravců, kteří by za takové kousnutí do měkkého masa pustili dost peněz. Problém byl, chtěl tohle Val udělat? Ne.

Don't make me tell you twice...
Nikdy s tím neměl zkušenosti, dělat na někoho oči. I proto posedával na kamenných zídkách a snažil se po okolí koukat tak, jak jej to učila Nadyia. Mladá tvář dvacetiletého ptáče byla zajímavým předmětem šuškání, taky to, odkud pocházel, přeci jen se to do povědomí boháčů nějak dostalo a jednoho dne jeho tvář zastínil ženský stín. Nedokázal by její krásu popsat, ale připomínala mu matku. Nikoliv vzhledem, ale dokonalostí anděla. ,,Maličký koťátko,“ pošklebila se nad ním, jako by opravdu byl jen bezduché zvíře, které by čekalo na její ruku s žrádlem. ,,Říkali mi, že tu budeš.“ Upírala na něj oči, její ostrá tvář jej fascinovala, ale zároveň děsila. ,,A?“ Zeptal se nevděčně. Thalia se na něj zaměřila, než se jí v očích objevila jiskra: ,,A? Tss.“ Pohnula prsty, jen tak aby jej dva muži celou dobu stojící za ní chytili a odvlekli tam, kam vlastně chtěla ona. Jemu nezbývalo nic jiného než jít, mohl se vzpouzet, snažit se zarážet botami, které už zažily lepší časy, ale stejně byl odvlečen opravdu jako špinavá kočka z ulice.
,,Nebuď nevděčný,“ prohlížela si jej. Byla zvláštní, ačkoliv ji dokázal už na ulici odhadnout na bohatou ženu, neměl ponětí, jak moc bohatá byla a jak bohatá se v budoucnu stala. ,,Nemám být proč vděčný.“ Zamračil se na ni a povzdechl si. Nechtěl být hračka na kterou bude koukat, jen aby si dokázala jak bohatá je, bez jakéhokoliv viditelného důvodu se zvedl a chystal se odejít, ale co jej zarazilo byla její reakce: ,,Sedni si,“ zvýšila hlas, když se zvedla z pohodlného koženého křesla a došla k němu, kdy jej chytila za čelist. ,,Nenuť mě to opakovat znovu. Buď hodný.“
Měl vědět, že ďábel nemusí být muž, ale taky to může být dobře oděná žena. Thalia si jej omotala kolem prstu, dala mu to, co mu nejspíš za ty roky chybělo. Falešnou lásku, naději, že ho někdo má trochu rád a taky bolest, která předčila jakoukoliv proudící z jeho úrazu. On věděl, že dokud dělá, co má, nebude ho to stát jazyk ani hlavu, protože se peleší s bohatou paničkou, která mu po několika měsících souhlasně začala platit školu, jen aby se učil dál. Viděla v něm víc než jen hračku do postele, ale taky investici vhodnou do budov Ketterdamu. Bystrá mysl nese peníze.
Thalia byla jeho dnem i nocí, když se neučil často si jej k sobě prostě zavolala, aby se trochu pobavila. Ale když jej nepotřebovala trávil čas ve městě, dobře oděn s možností jakéhokoliv učení, které si rozdělil na dvě části. Vědu, ale taky nějaké to náboženství, svatí pro něj pořád byli zajímavým tématem. Nikdy mu nepomohli, nikdy je neviděl kráčet po zemi, ale fanatici balamutící lidi, proč něj něco znamenali, něco…co by mu dopřálo pozornost. Zde taky poznal svoji keršskou lásku, která ho donutila zabít podruhé v celém jeho životě.
I navrátil se několikrát domů, jeho bratr zde nebyl, jediný, kdo zde zůstal byl otec. Stále živý a pořád stejně prohnilý. ,,Přišel jsi domů? Konečně jsi pochopil, že jinde nebudeš užitečnej.“ Snažil se jej u po tolika letech ponížit, neočekával nic jiného i proto na něj jen tiše hleděl, než mu přisunul láhev vína. ,,Ne, našel jsem to co mě baví otče.“ Usmál se tiše, inu bylo mu jedno koho, nebo kolik lidí otráví vínem, kterým mu zde zanechal, ale těšil se na příští setkání s někým, koho bludy pohltí. Nebyla to zloba, nebo pachuť odplaty, ale jen dosažená potřeba mít je pod kontrolou.

For those who dare to hope...
Kerch mu byl domovem na dlouhé roky, které strávil poctivým studiem a trochou té zábavy, kterou byla Thalia, stoupající do výšky. Byl její malé štěně, cupitající za cípem šatů, pochybující se vždy za ní, nikdy vedle nebo snad před ní. Neptal se, neodpovídal na otázky, když mu bohatí pokládali do klínu těžkost slov: ,,Jaké to je být něčí hračka?“ Či snad. ,,Nechceš navštívit i mě, když si tě hýčká ona, budeš asi dobrý. Zaplatím ti víc.“ Nelichotili mu, naopak jej měli za věc, majetek, který chtěli mít. Ba dokonce mohli mít. Kdyby řekla, udělal by to, ale ona se nechtěla dělit. Byl její. A přes všechno to ponížení se cítil v jejích očích chtěn.
Ale takovým malým psíkem na klíně nezůstal pořád, klid v životě nebyl nic pro ním, a proto se slibem, že za ní vždy přijede, když bude chtít se vrátil do Ravky a přijal s klidem na duši, bez drastického smýšlení na to, co si prožil v domech svatých a bez odporu k nim práci toho, jenž hlásá slovo svaté. Té osoby, která by měla věřit v to co dělá a zejména by tomu měla být oddaná. Ale pro něj to byla jen snaha utéci realitě, že není tak známý, že není zdatný v tom, co chtěl dělat, co díky třesu nedokáže nikdy už dělat. Bude vždy jen bratr světlonoše, děvka Thalii, nikdy nic víc. Jen věc, ale to je i jed, který mu dal jméno a novou možnost být. A stejně jako víra, tak přichází i dny zúčtování jako pravá ruka svatých.
schopnosti.png
INTELIGENCE 48
VÝDRŽ 30
FLEXIBILITA 24
RYCHLOST 26
SÍLA 28
STŘELBA 0
BOJ 4
NIČIVOST 18
ŠTĚSTÍ 0
Pokud očekáváte nějaké velké skutky a kouzla, kterými by strčil do kapsy kde, jakého šaška v manéži, nebo svatého na obláčku, tak Vás to hodně rychle zklame. Valeriy má sice pod čepicí co se chemie a fungování látek týče, dokázal by to připravit ve skleněných nádobách, ale když už přijde na tu Malou vědu, tak ochutnáte ten nejtrpčí jed, který jen můžete. Nechutnou realitu, že to absolutně neumí. Základy se naučil sám, dokáže sice vytvořit za pomoci hodně nervů malou smíšeninu, kterou vkládá do svých kapslí, ale tím to končí. Aby snad dokázal tvořit bouchavý prášek nebo další věci, musel by trpěl v Malém paláci. Kam se mu nechce, a proto neustále, a to už dlouhá léta předstírá, že je člověk. Jeho lenost využívat své naučené informace, které se mu sedí v hlavě roky se projevují malou efektivitou pod rukami tohoto materiálčika. Jeho základní a největší problém je, že se tomuto umu učit nechce i když ho to stojí zdraví.
TEORIE 35
PRAXE 13
EFEKTIVITA 12
ČISTÁ SÍLA 17,5
ostatní.png
  • Přezdívek nemá moc, pokud mu je zrovna někdo blízký nevmyslí jen tak z planého poryvu větru. Jednu posměšnou nemá do dnes rád, neboť by mu dokázala natropit hodně hanby v Ravce, kdyby se o ní víc dozvěděli. Lyuboskha – nechápal co na tom Thalia vidí, ovšem chápal, že mu nikdy neřekla jeho jménem. Jenže dostat přezdívku, která ve zkratce představuje milence i něco jako běhna, není zrovna lichotivé.
  • Tsian – Znalost jedů mu byla k dobru, podobně jako chemie i jiné přírodní vědy. Ve společnosti proradných žen i mužů je vhodné si říkat jinak, ať už v sedle koně hlásající víru, nebo jako stín cupitající za jejich zády šeptající o změně. Tak či onak, neviděl problém v tom si upravit jméno jednoho ze svých oblíbených jedů. Keršsky zněl obyčejně, ale Ravsky? Kyanid se stal jeho novou tváří.
  • Předběhl časem ve znalostech jedů i svého mistra.
  • Jelikož považovat jej za dobrého bojovníka nebo snad střelce by bylo do nebe volající, tak sebou nosí spíš z praktických důvodů dýku. Není příliš velká, nedosahuje ani velikosti jeho předloktí i proto je tak skladná a nejčastěji nachází své místo v jeho botě.
  • Nemá chuť, ale čich se mu razantně zlepšil.
  • Rozumí plynuje rodnému jazyku i jazykům v Kerchu, to znamená i slangu. Jiné jazyky jsou mu cizí.
  • Je cítit jako šalvěj a některé tóny dřeva. Nosí s sebou menší ampulku, kde má tyto prvky nadrcené a zalité alkoholem.
  • Má jizvy od popálení na prstech levé i pravé ruky, zejména pak na ukazovácích a prostřednících z vnitřní strany. Také výraznou jizvu pod levým okem.
  • Ačkoliv svého bratra celkem viditelně nemá rád, má pro něj několik neškodných přezdívek: Fee, Světluška, Zvezdochka, Bublík.
tumblr_o7okwwUXLq1qkbx7ao1_r1_500.gif
bráškové.png
tumblr_mf5fkbUudS1qhaoigo1_500.gif
aktivita.png
rubínky.png
KAPSÁŠ.png
tu nic.png

DATUM ZALOŽENÍ - 07-11-22

bottom of page