NEOBLÍBENÉ
Hluk
Kecání bratra
Společnost

RAVKA - OS ALTA

Narodil se do rodiny, do které by se chtěl narodit skoro každý. Alespoň ti, kteří momentálně hladoví a neměli v hubě nic sladkého. Určitě by se našli i jedinci, kteří by existenci rodiny nejraději spálili na uhel. Dokonce se o to jistým způsobem pokusil, ale to jsme trochu více dopředu. Maxim byl jeden malý uzlíček radosti. Pořád se smál, na všechny a na všechno. Proto často říká, že se vysmál, když ještě měl na co smát. To měl ještě rodinu celkem v pořádku. Jeho starší bratr byl ještě normální, měl matku, která se o něj starala, a pak otce, který i přes svou přísnou povahu, na něj koukal s úsměvem, který mu byl vidět jen na očích. Od malička ale byl závislý právě na svém otci. Od malička s ním byl doslova fascinovaný. O tom, co se dělo v momentech, kdy byl ještě maličký, se dozvěděl několik poté, co mu to všechno řekl dospívající bratr.

Jeho perfektní život se začala bořit v jeho pěti letech, kdy zemřela Carevna, jeho matka. Když pohlíží na momenty se svou matkou teď, je rád, že do té doby jí byl skoro pořád za zadkem. Byl v tu dobu ještě malý, takže jistým způsobem hledal oporu své matky. Byl ale ten typ syna, který chtěl ochránit svou matku před vším, co by jí mohlo ublížit. „Mami! Mami!“ volal malý Maxim, který běhal mezi sukněmi služebných, kteří momentálně byli kolem jeho matky. Ona se na něj otočila s tím jejím krásným úsměvem. „Copak se děje, drahoušku?“ „Musím tě ochránit! Gavril zase dělá, že je drak.“ řekl a v momentě, kdy vběhl do místnosti 12 letý Gavril, celý rudý v obličeji, se vrhl na krk své matky. „Přestaň se schovávat u matky, ty smrade malej!“ Byla to doba, ke které se myšlenkami moc vracet nemůže, protože si na ni už moc nepamatuje. Přesto má takovéto menší kousky, za které je vděčný.

O její smrti se dozvěděl, když byl s jeho otcem, který ho v tu dobu začal učit hrát šachy. „Tati, nemůžeš mě nechat někdy vyhrát?“ zamumlal mladý dědic a jeho otec se potichu zasmál. „Život není někdy spravedlivý. Jednou mě ale porazíš, synu.“ Maxim to bral jako výzvu a tak začal dávat figurky na svá místa, aby si mohli zahrát další kolo. Nad odhodlaností se Car jen pod vousy usmál a sledoval, jak se jeho nejmladší syn soustředí. V tu chvíli ale přispěchal do místnosti služebník, který měl přijet s jeho matkou. „Co se děje, Viktore?“ „….“ Viktor vypadal vyděšeně, zdrceně, zlomeně, naštvaně. Maxim netušil, jak by tento pohled popsal v tuto dobu, ale pamatoval si jediné, celý se třásl. „Její Veličenstvo…“ Chvilku bylo hrobové ticho. Maxim nechápavě zíral na sluhu, jakoby od něj čekal něco dalšího. Na pohled svého otce ani neměl čas, protože ten ho následně poslal do svého pokoje. Když se chtěl nejmladší dědic vymlouvat, pohled jeho otce ho rychle umlčel. Se skloněnou hlavou odešel do svého pokoje. V ten večer se on a Gavril dozvěděli, že svou matku už nikdy neuvidí. Od této chvíle vztah mezi bratry začal být o něco horší.

Jak šli léta, Maximova povaha se začala zabarvovat. Jakoby smrt Carevny ho dovedla dát do kolejí, do kterých by se dostal dřív anebo později. Začal být více ticho, sledoval všechno kolem sebe, jakoby mu každý chtěl ublížit anebo mu něco vzít. Se starším bratrem se začal více hádat, ale už to nebylo to klasické sourozenecké pošťuchování. Nejstaršímu dědici bylo jedno, že rozpoutává rvačky a hádky s děckem, které bylo o skoro deset let mladší než on. Jedna hádka se ale zaryla Maximovi do hlavy. Začalo to u večeře, ke které přišel jeho starší bratr o asi půl hodiny později. Nejmladší dědic kvůli němu musel dospět, aby pochopil, že večeře ho odtrhla od společnosti dámské společnosti. Koukal na svého bratra, jakoby měl být krysa, kterou mohl najít venku na ulici. „Copak, bratříku?“ zeptal se ho Gavril „Měl by sis brát příklad a začít si užívat taky!“ Osmiletému Maximovi to vykouzlilo úsměv na tváři. „A proč bych to měl dělat?“ „Protože jakmile otec už nebude moc, tak tohle všechno bude moje a ty půjdeš světem, stejně jako ta krysa Arseniy.“ Gavril byl opilý a Maxim to cítil od chvíle, co otevřel dveře. Měl taky jediné štěstí, že v místnosti byl akorát sluha, který o těchto hašteřeních mezi nimi musel mlčet, a jeho mladší bratr, který měl chuť po něm hodit ten nůž, který měl při ruce. O svém druhém bratrovi se dozvěděl, takže nebyl nijak překvapen, když to na něj Gavril vybalil. Další věta ho ale zlomilo dostatečně na to, aby po puberťákovi hodil šálek džusu. „Nejsi nic jiného než ubezpečení, aby zůstal otec na trůnu.“ Od té doby se začal uzavírat, čím dám tím víc, už i vůči svému otci. Ano, učil se od něj, vzhlížel k němu, ale neznamenalo to, že mu říkal všechno, co měl na srdci. Možná to bylo od něj trochu sobecké, ale nechtěl se načapat k tomu, aby ukázal slabost. Možná to bylo na jeho skoro ani ne desetiletou hlavu moc, ale což. Dospět jednou musel a zdálo se, že musel o něco trochu dříve, kdy už to neudělal jeho drahý bratr.

V 10 letech poprvé potkal svého druhého bratra, kterému v tu dobu bylo kolem 16 nebo 17 let. Popravdě nikdy nepočítal, kolik druhému bratrovi je. On by to snad nepočítal ani v případu Gavrila, ale ten mu pořád musel házet před nos, o kolik je starší a o kolik let má přednost k trůnu. Kdyby se neuměl nejmladší dědic stáhnout, už by měl na tváři tolik vrásek, že by spíš vypadal starší než ten starší blbec. Jednoho dne doprovázel svého otce do Malého paláce, a protože Maxim byl stále dítě, které si chtělo ještě užívat života, rozhodl se prozkoumávat to místo sám. A zde právě potkal svého levobokého bratříka, který si nejspíš myslel, že může zapadnout do davu. „Vypadáš děsně nenápadně.“ řekl otráveně nejmladší dědic a puberťák se na něj koukl. Nejdříve to bylo překvapeně a později trochu…řekněme, že Maxim cítil jistou známou aroganci. „Hele, spratku, tohle není místo na hraní. Jestli chceš, tak tě tam odvedu.“ Nejmladší dědic byl dostatečně odolný díky Gavrilovi natolik, aby se nad tím mohl jen pousmát. „Tohle není spíš místo pro tebe. Myslím si, že Leonid tě velice rád vyhodí znova.“ řekl. Šok v jeho očích byl dostatečný na to, aby mohl mladší bratr ukázat, že není jen nějaká hračka. „Jak ti říkají? Pochybuju, že to bude Arseniy.“ Takto se potkali v Malém paláci ještě několikrát. Pro nejmladšího bratra to ale nikdy nebylo dostatečné. Jak vyrůstal, jeho uzavřenost se stávala horší a horší. Nehodlal ukázat světu nic jiného, než sarkastickou a narcistickou stránku. V této hře chtěl umět hrát. Mohl být sice nejmladší, ale to neznamenalo, že nebyl silný.

Co se mu ale zarylo nejvíce do paměti, tak bylo jeho poslední sezení s otcem, kdy si zahráli šachy. Takto spolu seděl až do noci. Skoro to vypadalo, že budou pokračovat druhý den, ale Car udělal chybu, které se rozhodl Maxim využít. „Šach mat.“ řekl v momentě, kdy posunul figurku na správné místo. Chvilku bylo ticho. Bylo to totiž poprvé, co Maxim nad Jeho Veličenstvem vyhrál. Opíral se o křeslo a prsty, které před chvíli táhly figurky přes hrací pole, se třásly. Zvedl oči ke svému otci, který se na něj díval s tím stejným úsměvem, který mu věnoval při jejich první hře. „Říkal jsem ti, že mě jednou porazíš.“ Mladý dědic se jen uchechtl a upil trochu ze svého čaje „To si ještě pamatuješ?“ „Pamatuji si na každou naši hru, synu.“ řekl Car, sledujíc každičký pohyb svého syna „A taky si pamatuju, že tě každou hrou tíží více věcí.“ Chvilku bylo ticho mezi nimi. Nevypadalo to, že ani jeden má chuť mluvit. Car chtěl poslouchat svého syna, jak se mu vylije srdce a dědic nehodlal říci ani slovo. Přikryl si rukou rty a koukl svými pronikavými kukadly na otce. „Byl jsem pro tebe povinnost?“ začal s třesoucím se hlasem, ale Car mu neodpovídal. Věděl, že má toho na srdci daleko víc. „Co jsem pro tebe? Co jsem byl pro matku? Proč se na mě ostatní koukají skrz prsty? Jsem na světě jen kvůli tomu, že matka nemohla unést ztrátu tebe, a ty ses bál o to, aby sis udržel své místo! Nikdy jsi mě nechtěl, ale musel jsem se narodit, aby všechno bylo v pořádku!“ Byl to pro něj nezvyk, otevřít se takto někomu a obzvlášť svému otci, kterému sice byl poblíž, ale bylo to hodně dlouho, co mu něco takového řekl. „Co řekla matka ostatním, že se ani můj vlastní bratranec nepodívá?! To jsem opravdu odpad této rodiny?! To je moje snažení k ničemu jen kvůli tomu, že ty ses rozhodl milovat někoho jiného?!“ V tom momentě mu ale došlo, že šel přes čáru. Křičel na starého muže, ke kterému choval úctu, kterou nejspíš v životě nikomu jinému nedá. Ani si neuvědomil, že z jeho očí padají slzy, které ani nemohl zastavit. I v tomto stavu se dovedl zvednout ze židle a to o tom ani nevěděl. Proto toho využil a rozhodl se jít ke dveřím, aby neřekl ještě něco jiného. Už tohohle litoval. Než ale dovedl otevřít dveře a odejít do svého pokoje, slyšel promluvit svého otce. „Miluju tě, synu…“ Maximova ruka zůstala na klice a opatrně se otočil za svým otcem, který stále zíral na desku, která ukazovala dědicovo vítězství. „…a jsem na tebe tak moc pyšný.“