In this life, we will never truly be apart...

Děti v rodinách drüskelle jsou vždycky požehnáním, ať už od Djela, krále nebo kapitána. Přesně to se poštěstilo jeho otci a on se tak mohl narodit. Na svět ale nepřišel sám. Jeho otec možná nebyl nadšený z toho, že jeho dvojčetem byla dívka, ale pro něj to nehrálo roli. Tehdy v tom on sám neviděl žádný problém, ačkoliv jeho otec už tehdy nebyl nadšený. Pro něj to ale znamenalo především to, že má parťáka. Ať už na soutěž v hlasitém pláči, když se jim zrovna v kolébce něco nepozdávalo, nebo později i na lezení, chození a hraní. Jeho nejranější vzpomínky, které si dokáže vybavit vždycky obsahují jeho sestřičku. Jejich otec možná měl pro každého jiné plány a jejich cesty se nakonec minimálně zdánlivě rozdělily, ale Toffimu už nikdo nemohl odpárat, že vyrůstal společně se sestrou. Byla svědkem toho, když začal chodit, když poprvé vypustil nějaké to srozumitelné slovo a taky byla u jeho prvního natlučeného kolene nebo boule na hlavě. Občas taky byla důvodem, proč k nim došlo, ale ani jeden neměli tomu druhému co vyčítat. Jistě, u něčeho z toho byl i jeho otec nebo spíše matka, která se o svoje dvě malé ratolesti starala více, jelikož jejich otec nebyl vždycky po ruce, ale nebyla vždycky u všeho. Zatímco svou sestru míval za zády nebo před sebou většinu toho raného dětství, na které si sice nepamatuje tolik, ale zkrátka ví, že to tak bylo.

Jenže všechno jednou musí skončit. Jak pomalu rostl, tak se dostával více a více pod vliv svého otce. Jistě, neznamenalo to, že by to něco měnilo na jeho vztahu k sestře nebo matce, ale začal přebírat otcův pohled na svět, jeho názory a přesvědčení. V podstatě tak dělal to, k čemu se narodil a k čemu byl dle sebe i svého otce předurčen. Jakmile tedy uměl chodit a byl schopný chápat to, co mu otec chtěl vtloukat do hlavy, trávil i více času s ním. Učil se to, co byl měl vědět správný svatý voják a také mu otec dával občas i nějaké ty lekce boje. Nechtěl totiž dopustit, aby ho jeho vlastní syn zostudil hned na začátku výcviku. Kristoff tak neměl zrovna veselé dětství plné her a zábavy, kdy by pobíhal s ostatními dětmi. Něco málo sice zažil zejména díky svojí sestře, protože jejich otec nemohl být v blízkosti rodiny neustále. Nebylo divu, že se všude pohybovali ve dvojici, byli dvojčata a takové pouto prostě nepřetrhnete, ať se snažíte, jak chcete. Rvačky, do kterých je sem tam dostával svými slovy on nebo Lys, končili různě. Většinou to ale bylo jejich duo, které z toho vyšlo vítězně. Reakce na následky těhle dětských pří byly ale od rodičů různé. Zatímco na něj byl otec pyšný a sem tam mu dal nějakou tu radu, jak bojovat lépe a efektivněji, tak jeho sestra dostala vynadáno od matky, že se nechová tak, jak by měla.

I tak ale krátké vymanění z vlivu otce a úniky před budoucností, která ho čekala, netrvaly věčně. Jeho otec si dal hodně záležet, aby mu vtloukl do hlavy všechno o tom, jak jsou grishy špatné. Před začátkem výcviku neunikl ani tomu, aby viděl upálení jedné z čarodějnic. Jaké následky to asi může mít na dítě, které už od narození poslouchá, že takhle to má být, že si to ta věc, která nakládá s mocí, která na tenhle svět nepatří, nasloužila. Nikdy nerozporoval tenhle názor. Jako dítě ho zkrátka přijmul za svůj a později se v něm jen utužoval.
 

It’s not my fault I have my fathers eyes...

Výcvik drüskelle se nedá popsat jako procházka růžovým sadem. Vlastně ani procházka ledovou plání, na kterou byl Kristoff více zvyklý. Byl náročný, neexistovala možnost odmlouvat a selhání prostě nebylo možností. A kdyby to malého chlapce z nějakého důvodu napadlo, vždycky tu byl hlas jeho otce, který se ozýval v jeho hlavě. „Selhání je pro slabochy. Jednou selžeš a skončil jsi.“ Jednotlivé tréninky mu vždycky dávali zabrat a jeho tělo trpělo pod vším tím náporem. Ani tak ze sebe ale nevypustil ani slůvko stížnosti, na tváři se mu neobjevil výraz nechuti. Ne, zkrátka se naučil překonat svoji bolest, neochotu těla spolupracovat a pokračovat. Navíc nebyl sám, kdo trénoval. Měl tu další chlapce, kteří podstupovali stejný výcvik jako on a byl pro ně stejně náročný. Přesně takhle postupně budoval přátelství a utužoval s nimi vztah. Sem tam z legrace jeden nich pronesl něco o tom, že včera ho nebolela tahle část zad, načež mu druhý uštědřil pěknou ránu, aby tuhle skutečnost napravil. A pokud to neudělal někdo z nich, jejich trenér se moc nedržel zpátky. Navíc mu přesně tohle prostředí dalo příležitost najít si přátele, kteří smýšlí stejně jako on. Nejvíc si tehdy začal rozumět s Ronnie, o které si myslel, že je kluk, a s Nikolasem.

Neušel mu ale fakt, že ne vždycky je jejich výcvik bez pozorovatele. Jak by mu taky mohla ujít přítomnost jeho dvojčete, že? Dobře si uvědomoval, že by tam být neměla, měla svoje věci na práci a jiné věci, kterým by měla věnovat pozornost. I tak ale málokdy protestoval proti tomu, aby tam zůstávala. To ale neznamenalo, že by se jí nějak zastával v momentech, kdy ji jejich otec odváděl, že tam nemá co dělat. Jiný přístup ale přišel ve chvílích, kdy někdo z jeho přátel pronesl něco ve smyslu, že by jí klidně dovolil sledovat něco jiného než jejich trénink. Tehdy přicházeli rány, které dávali jeho bratrům ve zbrani jasný signál, že jeho sestru mají nechat na pokoji. Věděl, že jednou se bude muset jeho sestra vdát. Oba to věděli, protože otec se tímhle svým plánem zrovna moc netajil. To ale neznamenalo, že by hodlal poslouchat jejich kecy a hloupé řeči na její účet. Byla jeho malá sestřička. Možná nebyla o tolik mladší, ani o tolik menší, ale to pro něj hrálo nevýznamnou roli. 

Roky, které ubíhali v průběhu jeho tréninku, kdy zasvěcoval svůj život Djelovi a přijímal všechno to, co se s tím poutalo. Všechny zákazy, omezení, ale i výsady. Stejně tak si osvojoval všechny dovednosti, které potřeboval. Učil se střílet ze všech možných zbraní, bojovat s chladnými zbraněmi i bez nich. Učil se jak rychle a efektivně porazit grišu a zajistit, aby byli neškodné. Zároveň se ale i vzdělával. Učil se jazyky, zásady, náboženství, geografii a praktičtější věci v rámci výcviku, jako byla třeba orientace v přírodě, stopování, lovení. Zkrátka všechno, co by mohl v budoucnu jakkoli využít pro cíl, který měli drüskelle naplňovat. Lovit grishy a předvést je před soud. Pokud v něčem ale výcvik selhal a jeho otec by byl nejspíš zatraceně zklamaný, bylo to, že se nepřetrhlo pouto mezi ním a jeho sestrou. Jak by se asi jeho otec díval na to, že svoji sestru učí bojovat tak, jak to někdo jiný učil jeho?

I v rámci jejich skupiny došlo během výcviku na chvíli, kdy se vypravili pro svého vlčího společníka. Isenulfa neměl každý drüskelle a o to víc byl Kristoff nakonec rád, když si jeden vlk vybral i jeho. Bílý vlk, který na první pohled vypadal nejvíc roztomile, ovšem jakmile k němu natáhl ruku, jeho výraz se rázem změnil a cenil na něj tesáky. I tak ale nakonec našli společnou řeč a vlk získal jméno Demjin. Od té doby se pro něj stal nerozlučným společníkem, který mu stál po boku, trénoval s ním a stal se takovou jeho prodlouženou rukou. 
 

Face of angel, mind of killer...

Deset let tréninku, který byl zakončený ceremonií Hringkälla, kterou prošel bez větších potíží. Přeci jen nejednou během tréninku slyšel to, že je jako jeho otec. Že se na svět dívá stejnýma očima a že je vidět, z jaké rodiny pochází. Stal se tak plnohodnotným drüskelle, který vyrážel už i mimo Fjerdu, aby hledal čarodějnice a dovedl je před spravedlnost. Nikdy neměl problém podniknout nějaké kroky, které nakonec splnili daný cíl.

Nedlouho po ukončení jeho výcviku následovala určitá hořkosladká událost. Svatba jeho sestry. Ne, že by jí nepřál štěstí a byl rád, že nakonec ke svatbě svolila, ovšem to neznamenalo, že by se mu to po všech stránkách zamlouvalo. Proti Waydovi nic neměl. Byl to drüskelle stejně jako on a byl starší, v některých ohledech zkušenější a jeho sestra tak měla příležitost mít rodinu. Nic z toho mu ale nezabránilo, aby nevyužil příležitosti, když byli sami. „Buď na ní hodný. Jestli zjistím, že jsi jí jakkoli ublížil, najdu si tě a zabiju tě vlastníma rukama.“ Pronesl tehdy ke svému budoucímu švagrovi, když si ho měřil pohledem těsně předtím, než měl jít k oltáři a vzít si Lys. „Uvědomuješ si, že vyhrožuješ někomu, kdo je starší a zkušenější? Nemuselo by se ti to vyplatit.“ Upozornil ho Wayde a oplácel mu pohled. „Pokud jde o moji sestru, tak mi na ničem z toho nezáleží.“ S tím už od něj odešel a nechal ho být. Ne, že by měl něco osobně proti Waydeovi, ale pokud jde o Lys, tak byl vždycky o dost náročnější a ochranářský, než by se možná hodilo. Jistě, Wayde z tohohle mohl teoreticky vyvodit nějaké následky, ale neudělal to. Ať už kvůli Lys, nebo kvůli tomu, že i Kristoff byl schopný drüskelle, který si svoje místo mezi svatými vojáky zasloužil. 

Jeho přesvědčením otřásly během života jen dvě události. První se odehrála nedlouho po svatbě jeho sestry. Přeci jen byl mladý a jeho pozornost zkrátka upoutala mladá dívka. Byla o několik let mladší, ale měla to jemné fjerdské vychování, které bylo pro většinu žen v této zemi klasické. I tak se ale vymykala. Zejména tím, že byla sirotek a netoužila po tom, aby se jí někdo dlouze dvořil. Ne, že by mu to dělalo problém, ale jako drüskelle byl vázán určitými pravidly. Kupříkladu tím, že ženy pro něj byly zakázané, a tak tohle jeho uklouznutí zůstalo a zůstane tajemstvím. Kirsten ale i tak byla někým, do koho se opravdu zamiloval, ale ani to nakonec nezpůsobilo to, že by oslabilo jeho přesvědčení, ve kterém byl vychován.

Pár týdnů, možná i měsíců, se tajně scházeli v opuštěném srubu v lese. Začalo to v podstatě ve vší počestnosti, ovšem nakonec Kristoff porušil svoji přísahu a porušil jeden ze zákazů, které se dobrovolně zavázal dodržovat. Láska je holt mocná čarodějka. To nakonec byla i Kirsten. Nejspíš jen čekala na vhodný okamžik, kdy mu to říct, ovšem ten nemohl nadejít nikdy. A jestli by se po čase něco změnilo a Kristoffovo přesvědčení by opravdu polevilo a byl ochotný se postavit své výchově, se nikdy nedozví. Stačilo tak málo. Stačilo jen to, že se Kristoff těšil na další setkání tak moc, že do srubu vyrazil i s Demjinem. Obvykle ho nechával mimo, protože Kirsten prý jako malou pokousal pes a od té doby se jich bála. Nepřišlo mu to divné, vždyť vlk jeho otce jako malou pokousal i Lys a nebylo to žádné znamení. V tomhle případě se ale ukázalo jen to, že Demjin začal na Kirsten vrčet v momentě, kdy vešli do srubu. Dívka se vyděšeně podívala na psa, pak na Kristoffa a v ten moment věděl, že to není jen tak. Stačil vyděšený a následně provinilý výraz ve tváři dívky, kterou miloval. „Tak strach ze psů? Nebo šlo spíš o vlky?“ Nadhodil a udělal krok směrem k ní. „Prosím. Vysvětlím ti to.“ Snažila se, ale Kristoffovi neuniklo prudké zvednutí rukou, které doprovázel prudký proud vzduchu mířený na jeho vlka, kterého tak odhodila. „Co chceš na tomhle vysvětlovat? Jsi čarodějnice, která mě chtěla využít. Nic víc.“ Zasyčel jí do obličeje v momentě, kdy k ní přiskočí a chytí jí za ruce, aby nemohla nic provést. „Prosím, Kristoffe, miluju tě. Ty miluješ mě. Vím to. Nedělej to.“ Bolelo to. Bylo to jako ostré bodnutí dýkou, kterou v ráně někdo otáčí, jako by si to užíval. „Ne. Obelhala jsi mě. Využila a teď za to zaplatíš. Vážně sis myslela, že kvůli tobě zradím svojí rodinu?“ Poslední slova, které k ní směřoval, než jí ruce svázal tak, aby se neuvolnila jen tak. Stejně to udělal i s nohama. Pak srub pomocí ohně z krbu zapálil i s Kirsen uvnitř. Její prosby, pláč a vzlyky ho ještě pěkně dlouho provázely ve snech a myšlenkách. Ovšem taky to bral jako znamení a trest od Djela za to, že se pokusil sejít z cesty. Mohl jen doufat, že tohle vykoupení jeho boha upokojí.
 

Every family has secrets...

Ne, že by stoprocentně věřil tomu, že by jeho sestra byla šťastná s klidným usedlým rodinným životem po boku manžela. Doufal v to, ale část jeho já si uvědomovala, že jeho sestra nikdy nebyla klasickou ženou z Fjerdy. Na to byla až příliš podobná jemu samotnému a on skončil jako drüskelle. I proto pro něj nebylo takové překvapení, když se rozhodla Lys přidat k armádě. Ne, že by jí to vyloženě schvaloval, ale taky byl rád, že na ní může tak trochu dohlížet. Jistě, nebyli ve stejném postavení, ale i tak se v některých střetech setkávali a on měl tak šanci bojovat s ní bok po boku. Mohl jejich přirozenou souhru v boji připsat tomu, že jí trénoval nebo třeba i tomu, že byli zkrátka a dobře dvojčata. Nebylo to na škodu, ačkoliv si sám dobře uvědomoval, že často mu boj s ní vyhovoval o něco více než s některými jinými drüskelle. Až na pár výjimek.

Právě díky tomu, že měl příležitost se se sestrou občas vídat více, mu neušel fakt, že se občas vytrácí a rozhodně ne za svým manželem. Lhal by, kdyby tvrdil, že ho nenapadlo, že má jeho sestra někoho jiného, ovšem to, co zjistil, ho překvapilo o dost víc. Jednou sestru vystopovat k domku a později, když věděl, že Lys rozkazy zavelely jinam, do něj zajít na návštěvu a tvrdit, že ho posílá ona, bylo to nejmenší. Zjištění, že má sestru, která je ještě ke všemu griša, bylo ale něco, co ho šokovalo. Jistě, nemohl se tvářit až příliš šokovaně, ale i tak byl rozpolcený. O to víc, když věděl, že jeho vlastní sestra o téhle skutečnosti logicky taky musí vědět, když dvojici žen nedělalo takový problém mu to nakonec sdělit. Možná by si to pro příště lépe rozmyslely, kdyby jim tak Kristoff šanci, ovšem když na jejich dveře zaklepal podruhé, už nebyl sám a rozhodně nebyl v civilním oblečení. Tentokrát byl v uniformě i se svým vlkem a dalšími drüskelle, kteří jeho nevlastní sestru i její matku odvedli. Logicky následovala poprava a upálení, kterému přihlížel. Ne, že by byl pyšný na to, co udělal. Tedy, byl rád, že sprovodil ze světa další čarodějnici a osobně se o to zasadil. Horší bylo zpracovat, že k tomu využil svoji sestru. U čehož ho i nadále tížilo to, že věděla, co je Jonna zač a nic s tím neudělala. Jak by se ale na něco takového mohl vyptávat, když o tom správně ani neměl vědět, že? Stalo se tak z toho jedno z mála tajemství, které před svou sestrou měl.
 

Oh sweetie, Monsters are real and they look like a people...

Jeho další působení mezi svatými vojáky, které považoval za svoje bratry by se dalo považovat za úspěšné. Nikdy nepatřil k těm, kdo by se moc dlouho rozmýšlel, než se někoho zbavil nebo udělal to, pro co byl vycvičený. Nebál se jít do střetů, ze kterých si pak odnášel jizvy a zranění. Nebál se ani překročit hranice, aby splnil úkol, který byl potřeba. Přeci jen ve Fjerdě tolik griš nebylo. Jejich hlavní působiště byla a je Ravka, takže musel často překračovat hranice. Přesně to způsobilo setkání, které bylo pro někoho osudovější než pro něj.

Tehdy spíše vlivem náhody našli menší tábor griš, společně s pár dalšími vojáky se rychle zbavil těch, kteří hlídkovali. Nebylo tam příliš vojáků v keftách jako spíš více obyčejných lidí. I tak to ale byli nepřátelé, kterých se chtěl zbavit. Tehdy ve stanu narazil na dva mladíky. Věděl, že je jen otázka času, než se do tábora vrátí více vojáků, kteří nejspíše byli na obhlídce, i tak ale jeho spolubojovníci stále zvládali vojáky, kteří tu byli. Podle keft dvou griš poznal, že nejsou úplně nebezpeční a zvládl tak černovlasého zpacifikovat velmi rychle, zatímco po blonďákovi se oháněl Demjin. Jakmile odrovnal jednoho, otočil se po druhém. „Ústup.“ Ozval se z vnějšku stanu hlas dalšího drüskelle, což naznačovalo jediné, návrat dalších vojáků v keftách. Neměl čas se zdržovat tím, aby vzal i černovlasého mladíka, který ležel napůl v bezvědomí na zemi. Navíc ten se nemusel tolik hodit, alespoň co mohl soudit dle svých znalostí. Nebo spíš jejich nedostatku. Takže rychle skočil k blonďákovi, na kterého stále dorážel jeho vlk a rychle mu chytil ruce. „Nedělej hlouposti a nezabiju tě.“ Oznámil mu tiše, načež ho rychlou ránou do spánku poslal do bezvědomí.

Tak se do jeho života dostal Jaeger, ačkoliv pro něj to jistě bylo odstartování zábavnější kapitoly života než pro řemeslníka, který se tak dostal k Ledovému soudu, ovšem nakonec jím neprošel. Místo toho se stal vězněm Fjerdy a je využívaný k tomu, aby prováděl opravy a využíval k tomu toho svého čarodějnictví. Je si dobře vědom toho, že ho k tomu využívají a stejně tak toho, že k tomu je využíván parem. Ten ale Jaegera drží na místě a případně ho i nutí k tomu, aby se vrátil pro další dávku. Sem tam za ním Kristoff zajde nebo je vyslán, aby ho přivedl zpátky, když se zrovna pokusí utéct. Obecně s ním tak stále přichází do kontaktu, kdy občas dohlíží i na jeho práci, aby nebyl úplně bez dozoru a nemohl se procházet, jak se mu zachce.
 

It takes a monster to destroy a monster...

Jeho život se i nadále otáčel kolem lovení čarodějnic a plnění tak cíle, který mu byl stanoven. Účastnil se různých napadení za hranicemi, ale stejně tak vyrážel i s Ronnie do Ravky pod zdánlivým krytím. Sice nikdy nezacházel tak daleko jako ona, ale i tak neměl problém překročit hranice a alespoň nějak zapadnout. Ze začátku mu dělalo problémy být delší dobu bez Demjina, protože na něj byl zvyklý, ale kvůli krytí to tak muselo být. Chodit po Ravce s vlkem po boku by bylo to samé, jako by se tam procházel v uniformě.

Jeden z jeho střetů, které byly na hranicích na něm ale zanechal hlubší následky, než by se mu zamlouvalo. Nemluvě o tom, že to taky způsobilo, že musel být opatrnější a nějakou dobu byl mimo. Ze začátku se to zdálo jako obyčejný útok na menší skupinku griš, ovšem odhad se nakonec nepovedl, protože ve skupině byla i kapitánka etherálčiků. Ne, že by pro něj byla novinka se setkat s někým z kapitánů. Některé střety sice neopustil úplně nejzdravější, ale z tohohle setkání si odnesl nehezkou jizvu po popáleninách, když mu blondýnka zapálila uniformu. Od té doby má před těmihle grišami o něco větší respekt, ovšem zároveň je také o to více nenávidí. Navíc to u něj rozhodně nezpůsobilo nějaká strach z ohně, protože s ním stále přichází do kontaktu víc než dost. Jak by se ho, taky mohl bát, že?

Jeho posláním je přece jen trestat, zabíjet a přivádět před soud ty, kteří vládnou temnou magií, která by lidem náležet neměla, nebo ty, kteří se těmhle lidem snaží pomáhat a chránit je. Za ty léta, kdy patří k drüskelle, se některé jeho hrany obrousili a jiné zase vyostřili. Přece jen mít slitování se v téhle profesi moc nenosí. Nejednou už o sobě slyšel, že je monstrum. Ironicky z úst těch, které loví. On si o nich ale velmi často myslí to samé, takže si nejspíš nemají, co vyčítat.