Born in the eye of the storm

Loke se narodil v Elbjenu, menší osadě u hranic s Ravkou a mnozí by si dnes nejspíše přáli, aby k tomu nikdy nedošlo. Elbjen nebyl to nejlepší místo k životu, určitě ne k životu poklidnému. Hladová zvěř v lesích, tuhá a nelítostná zima, nepravidelné přesuny osady, nemluvě o příhraničních konfliktech. Smrt byla všudypřítomná, stejně jako nebezpečí. Loke patřil do vojenské rodiny, jeho otec byl hrdou součástí fjerdské armády, stejně jako jeho otec a jeho otec před ním, přestože se nikdy nestal Druskelle. Což mu leželo celé ty roky na mysli více než dobro jeho vlastní rodiny. Osud mladého Bendtsena byl tedy předurčen dříve než se vůbec poprvé nadechl. Ani jeho matka nebyla zrovna příkladem vřelosti, jak to u fjerdských žen bývá – její rodina vlastnila kovárnu a ona pokračovala v rodinném řemesle. Kovala meče, nože, sekery, zbroj, vše, co bylo potřeba. Svou rodinu i tak milovala a naučila je, co znala. Od ní získal Loke zálibu v chladných zbraních a nožích. Sám byl od dětství schopen vykovat obstojné kudly a stejně tak s nimi zacházet. Byla to nutnost i koníček. Přestože tak se svým otcem trávil mnoho času tvrdým tréninkem pro svou budoucnost, byla to matka, k níž si vytvořil pevnější pouto. A také s mladší sestrou Rikke. Když byly noci dlouhé, museli držet při sobě. Vyprávěli si pozměněné verze otcových vojenských historek, nápady na mocné zbraně, plány do budoucna, o kterých věděli, že se nenaplní. Nehádali se, i když byli rozdílní. Oba museli snášet přísnou, tvrdou výchovu k disciplíně, poslušnosti a zodpovědnosti. Vojenský dril bez armády. Odpor nebyl cesta, odmlouvání si vysloužilo pár facek. Nenapadlo je stavět se na zadní, své rodiče ctili. Rikke se měla stát další rodinnou kovářkou a Loke byl odeslán za svým svatým posláním – stát se Druskelle.

 

No way but war, son

Nikdy neprotestoval proti armádě a už vůbec ne proti Druskelle. Dobře věděl, co je jeho údělem. Vidět boje na denním pořádku mu vytvořilo obrázek o světě. V pohraničí zažil spoustu potyček fjerdských vojáků s ravskými, včetně Griš. Bylo mu vštěpováno, že Grišy jsou zkrátka čarodějnice, temní mágové, kteří uvrhají svět do zmaru a zoufalství. To ony mohou za nerovnováhu ve světě, zhoubnou Vrásu. Kvůli nim se Ravka zmítá v neštěstí a nebýt svatých vojáků Druskelle, přijde i k nim. Jen oni stáli mezi Fjerdou a černou magií. Druskelle byli hrdinové, ochránci, „ti dobří“ a nebyl důvod, aby o tom přemýšlel jinak. Viděl Druhou armádu vraždit své lidi, sousedy, provozovat čáry mimo jeho chápání nebo lidskou přirozenost. Zničit je, vyhnat je z Ravky a z celého světa se zdálo jako jediná správná věc. Proto i on toužil po přijetí ke svatému řádu. Chtěl být Druskelle, chtěl osvobodit svět a chránit svou zem, ve jménu Djela, rodiny i všeho dobrého. Pokud měl padnout pro tuto věc, ať se tak stane.

K výcviku Loke nastoupil ve svých 12 letech. Otec trval na tom, že syna pošle k Druskelle už připraveného a nedá mu tak šanci selhat. Trénoval do úmoru, do naprostého vyčerpání, až i matka musela zasáhnout, aby otec Loka neuštval. Občas to bylo jen tak tak. Trénink v zimě s sebou nesl častá podchlazení a neduhy, ale v jednom měl otec pravdu – tvrdá práce ho zocelila. Slzy bolesti a únavy, které proléval snad každý den, s přibývajícími léty dočista zmizely. Občas se zdálo, že v sobě nemá vlastně už vůbec nic – jen vidinu dřiny a svého cíle. Rikke se o Loka často bála, co se z něj stává. Mluvil čím dál méně, jen seděl a pozoroval okolí. Nad hlavou bůh, v srdci led a v ruce meč. Dokonalý voják, perfektní zbraň. Ale nebyla to tak docela pravda. V tichu noci, když se procházel zasněženými lesy, s někým mluvil. Rozmlouval s Djelem, o všem, co ho tížilo. O své budoucnosti, svatém poslání. Dělal to celé hodiny, aniž by o tom kdokoliv věděl. Nikdo jiný ho nemohl pochopit. Tíhu, která ležela na jeho ramenou – učinit svou rodinu pyšnou, zajistit jí bezpečí, spolu s celou Fjerdou, nemluvě o záchraně světa. Navíc, co mu nedalo spát, byla neřest jeho otce – alkohol. Mimo domov ji skrýval. Když se napil, nebyla s ním řeč a nešel pro ránu daleko. Na matku se neodvážil, přeci jen, meče a sekery, Loke se bál především o sestru. Byla jemnější než matka, citlivější než on, neholdovala násilí. Kdykoliv to bylo možné, snášel rány sám a odváděl otcovu pozornost k sobě. Trénink nebo bití, boj nebo výprask, co na tom sešlo? Beztak měl tělo samou modřinu. Před odchodem k Druskelle otce dokázal přeprat libovolným způsobem. A večer před svým odchodem mu to důrazně připomněl. Nikdy ho neužilo na květnatá slova, ale otci jich pár věnoval: „Vztáhni na ně ruku a tvoje páteř pozná vlčí tlamu.“ Dobře však věděl, že nebude mít možnost se o tom ujistit.

 

Better than best

Když tedy stanul na prahu nového života bojovníka a Druskelle, byl více než dobře připravený, motivovaný a odhodlaný. Výcvik byl tvrdý, ale on byl tvrdší. Stát se svatým vojákem bylo jediné, co kdy chtěl, jediné, co viděl ve své budoucnosti. Další možnost byla smrt, nic jiného neexistovalo. Ani nejtěžší výzva ho nemohla zlomit, ne když nad ním bděl Djel a on si byl jistý svým posláním. Byl zároveň rád, že jeho život někam spěje a odešel z domu. Občas vzpomínal na rodinu, především na svou sestru, ale pokoušel se od představ odpoutat. Nemohl se nechat rozptylovat, musel být nejlepší. Lepší než nejlepší. Protože když byl, přinášel čest sobě i rodině. Rodina mohla být informována o jeho dobrých výsledcích. Otec byl spokojený, spokojený otec nepil a nebil sestru. Odmítal ovšem, že by to nějak souviselo s jeho motivací. Jak by taky mohlo, city musely jít stranou a málokdo by ho vůbec podezříval, že nějaké má. Maska? Možná. Bylo toho na něj dost. Musel vydržet, po fyzické i psychické stránce, nesměl polevit a to si vybíralo daně. Noční můry, neustálá svírající úzkost, potlačovaná agresivita. Cítil se lépe, když ostatní porážel a exceloval nad nimi. Měl konečně pocit, že má moc. Nad sebou, svým osudem a možnost něco změnit.

Svůj výcvik ukončil v 19 letech, plně připravený, mnoha hodnocený jako jeden z nejlepších rekrutů, kteří se kdy objevili. Očekávali od něj velké věci a on tato očekávání hodlal naplnit. Na Bílém ostrově o sobě absolutně nepochyboval a hlas Djela, burácející v jeho mysli, ho vedl přímo vypálenému vlkovi. Vždyť naplňoval svůj osud, jak by tomu mohlo být jinak? Přísaha k ochraně země byla jen formalita, sám v sobě se k tomu zavázal už dávno. Získal tak svou uniformu a svého vlčího partnera. Ze všech vlčat si zvolil největší vlčici a pojmenoval ji Elrend. Na vlka se těšil, jejímu výcviku věnoval mnoho času, vláčel ji všude s sebou a brzy se z ní stal věrný společník i bojový nástroj. Se svými bratry se tedy konečně mohl vydat plnit bohulibou misi očisty světa.

 

May god have mercy, because I won‘t

Jak už to tak bývá, začátky byly krušné. Aby se přiučil, nejdříve sloužil ve známém fjerdském pohraničí. Zakoušel na vlastní kůži, čeho byl dlouhá léta svědkem a schytal spoustu hloupých a zbytečných ran. Ale zlepšoval se. Pochopil, jak funguje síla Griš. Všímal si, jak se Druhá armáda chová, pohybuje, stejně jako kde hledat únikové trasy drusjes. Už od začátku byl dobrým stratégem a přes své mládí dokázal přimět ostatní, aby mu naslouchali. Po několika úspěšných misích díky jeho vhledu si získal i respekt, který s přibývajícími zkušenostmi nadále rostl. Naučil se o sobě nepochybovat ani ve chvílích osobní nejistoty a co znamená vést. Učil se od svých bratrů, ale také, všímal si, kde mají mezery. Brzy usoudil, že jeho místo je ve vedení a začínal pomýšlet na postup. Měl na to dost charismatu, i přes svůj chlad. Vztek držel v sobě, byl však nemilosrdný. Netrvalo dlouho a byl vyslán na své první akce za hranice. Kam přišel, tam zaséval strach do srdcí všech, kdo by se chtěli stavět na odpor proti jeho povinnosti. Není třeba dodávat, kolik lidí za to zaplatilo životem. Ravka se naučila jeho jméno dříve než se vůbec stal kapitánem.

S rodinou měl už po pár letech jen málo společného, zapomínal na ně, patřil bratrstvu, ne jim. Nejspíš to tak mělo zůstat. Jednoho dne se odhodlal k návštěvě a našel jen matku v kovárně. Pustý dům, nezvyklé ticho. Trvalo to, ale zjistil, co se stalo v době jeho nepřítomnosti – z Rikke byla Griša, ohavná čarodějnice, jedna z těch, které tak pronásledoval. A z otce mrtvola, matčinou vinou, když se pokusil dceru sprovodit ze světa sám. Smrt otce ho zvlášť nezasáhla a možná, jen možná mu to tak trochu přál. Ale Rikke musela zemřít, s tím nešlo nic dělat. Tak to i oznámil matce a jedna jeho část v tu chvíli věřila, že se pokusí zabít i jeho. Místo toho ho úpěnlivě prosila, aby ji ušetřil. Aby ji nehledal. To ovšem nemohl, přestože nikomu o této „novince“ neřekl. Přeci by nechtěl, aby na rodinné jméno padla taková hanba. Jen dělal svou práci a během té nenašel jen Rikke, ale celou komunitu mladých Griš ukrývající se ve Fjerdě. Všechny je dal upálit, dvě desítky drusjes. Skončily na hranici nebo na místě mrtvé, nebylo-li zbytí. Oficiálně tak skončila i Rikke, alespoň pokud šlo o matku, která se ho na to konto velice ostře zřekla jako syna. Nenáviděla ho a on to musel přijmout. Už se nikdy neviděli. Ve skutečnosti, což by do něj neřekli ani jeho nejbližší bratři, neměl žaludek na to svou sestru nechat zemřít na hranici. Ani jako ohavnost, kterou se stala. Jí ne. Pod rouškou noci ji odvlekl k hranicím s Ravkou a poslal vstříc nepřátelům. Se slibem, že pokud se pokusí vrátit, čekají ji jen plameny. Znali se dost dobře na to, aby se rozloučili i bez dalších slov. Rikke věděla, co pro ni udělal. A Loke se musel vyrovnat s tím, čeho se dopustil. Zradil svého boha. Poprvé a naposledy.

Za nalezení a zbavení se tolika Griš si vysloužil odměny a pocty. Na audienci si ho pozval sám mladý král Tore. Hovořili spolu o cílech, strategiích, rozmlouvali o budoucnosti země i Druskelle. Brzy se z nich stali, svým způsobem, přátelé, ač ani jeden nebyl zrovna srdečný a vřelý. Pro Loka to bylo výhodné spojenectví, Tore byl jeho krevní skupina. Tak když zrovna neupaloval Grišy, trávil dost času s královskou rodinou. Těžko říct, jak moc to bylo upřímné, ale králi, a hlavně královně, se ve vzácných momentech za ta léta alespoň trochu otevřel. To, že se Loke po čase dostal na post kapitána Druskelle bylo dlouho předpokládané, oficiální oznámení byla spíše formalita. V brutalitě a nekompromisnosti ho nikdo nepředčil a jen těžko by se hledal někdo, kdo by zvládl srovnat svaté vojáky do latě tak jako on. Dost tomu pomáhal fanatismus, se kterým slídil po drusjes a jeho aura neomylnosti. Konečně dosáhl toho, co chtěl. A mohl se pustit do práce.

 

Hell’s coming with me

Nový kapitán Druskelle zanechal silný první dojem. Osobně dohlížel a reorganizoval výcvik rekrutů. Slabí jedinci padali jako mouchy, ale ti, kteří prošli, byli silnější než dřív. Podpořil i nábor ve snaze najít nové talenty, užitečné jedince se specifickými dovednostmi, které mohl využít. Budoucí zvědy, stopaře, šermíře, stejně zapálené fanatiky, jako byl on sám. Cenil si vědomostí i síly. Nechtěl několik perfektních vojáků, chtěl, aby všichni byli takoví. Jestli byla cena za dobrou armádu pár desítek mrtvých kluků, co na tom sešlo? Byli ve válce se samotným kořenem zla a ve válce bylo třeba přinášet oběti. Málokdo byl schopen postavit se mu na odpor a věděl, že s králem se dohodnout dokáže. Manipulovali sebou navzájem, byl si toho vědom, představovali pro sebe prostředek k udržení moci. Nejpevnější přátelství, jaké může být. Společně svolili, aby se ženy mohly stát špehy, pokud neměly původ ve Fjerdě. Ústupek inovacím, možnost, jak zvrátit válku. Loke ctil tradiční hodnoty, ale zároveň odmítal nechat ležet ladem užitečné zdroje. Byl schopen přimhouřit oko. Mimo to opatřil pro Druskelle lepší zbraně, zefektivnil jejich používání a společně s ostatními vyvíjel nové strategie. Na rozdíl od svých předchůdců se neštítil inspirovat od nepřátel – nejen Ravky, ale i Shu Hanu nebo Kerchu. Očividně tedy nelenil.

Měl ale i „svoje“ momenty. Jako když zabil barona, který se na jedné ze společenských událostí nelichotivě vyjádřil vůči Druskelle a jejich současnému uspořádání. Oficiálně je stále nezvěstný. Nebyl by to takový problém, kdyby neměl blízké vazby na krále a obchodníky z Kerchu, které koruna využívala. Loke to ovšem, pochopitelně velmi nenápadně, pojal jako příležitost a sám se postaral o obnovení hladkého obchodování s Kerchem. Přes vlastní dohody a vlastní lidi. Činil tak ze sebe stále více nepostradatelný element Fjerdy, ale dostával se mimo své vody – politika a moc nikdy nebyly jeho prioritou a najednou měl prsty všude. Jeho hovory s Djelem byly čím dál komplikovanější. Na druhou stranu, zahálku neměl v povaze a tak se činil i v eliminaci Griš z povrchu zemského. Když Druhá armáda překročila hranice a způsobila ztráty a potíže v rodném Elbjenu a okolních osadách, rozzlobilo ho to. Ve své odpovědi se vypravil se skupinou Druskelle do ravského pohraničí, vypálil několik vesnic. Bez milosti. Každou Grišu, co našel, nabodal na hořící kůly, obyčejné lidi zkrátka pobil. Spálená země, ztráty na životech a vzkaz pro Kharzina osobně. Ty mu nechával obzvláště rád. Kdykoliv mohl, poslal skrze krev, popel a utrpení malý pozdrav té zmiji z Malého paláce. Všechny měly jediný, univerzální význam – že nadejde čas, kdy si Loke osobně přijde i pro jeho blonďatou hlavu. Dříve nebo později ho dovleče před soud a slavnostně odpraví.

Nebe ale nikdy není bez mráčku a tak ani Loke nezažíval krasojízdu bez potíží. Utrpěl mnohá zranění, smrt měl na jazyku víckrát než jednou. Při blízkém setkání se Smrtičem málem zemřel kvůli propíchnuté plíci. Větrostrůjce s ním hodil o kameny tak, že se obával, aby to páteř vůbec vydržela – několik dní strávil nehybně na lůžku. Setkání s Ohňostrůjcem mu přivodilo popáleniny na levé straně těla a výrazné jizvy, protože i přesto, že hořel, musel pokračovat v boji. Mnohokrát dokázal, ostatním i sobě, že není nezranitelný, pokaždé se ovšem zvednul. Jizvy na těle malují jeho životní příběh lépe než tisíc slov a o těch na duši nikdo neuslyší. I přese všechno, stále je tady a pokračuje. Nedá se zastavit, rozhodně ne snadno. Právem se stal postrachem Griš i celé Ravky, jeho jméno, pouhý fantom jeho přítomnosti, nahání hrůzu.

 

Wolves at your door

V životě ho potkaly různé věci. Naprosto mimo jeho povahu a přirozený běh světa, získal dceru. „Získal“ je pravé slovo, přišel ní úplnou náhodou, když se ho před lety pokusila okrást. Místo toho, aby jí dopřál disciplíny a výprasku, spatřil v Astrid něco víc. Spatřil v ní troufalost a odvahu, která se mohla přetavit v něco užitečného. Původně ji plánoval věnovat rodině, kterou by uznal za vhodnou, s přibývajícím společným časem to ovšem nikdy neudělal. Zlé jazyky by mohly tvrdit, že mu přirostla k srdci, pokud by snad nějaké měl. On se usadil na tvrzení o tom, že nikdo jiný by nedokázal její talenty zužitkovat lépe. Zvláštní, že jiné děti si pro stejný důvod neadoptoval. Bylo to pro ni dobré i zlé – dostala nejlepší možné podmínky, jaké mohla ve Fjerdě chtít, ale za cenu krutého, nemilosrdného výcviku a chladné otcovské figury. Loke Astrid nikdy nešetřil proto, že byla žena nebo snad jeho dcera, spíš naopak. Byla jeho dítětem, proto musela být lepší. A nenávidět stejně jako on. Vzal ji k Ledovému soudu, ukázal jí, co jsou Grišy zač. Proč její rodiče dopadli, jak dopadli. Udělalo to svoje a on jen navázal. Vzpomněl si na vlastní výchovu, na chyby svého otce a rozhodl se je napravit. Ne že by se mu to skutečně povedlo, byl tím, kým byl. Znal jen jediný způsob a toho se držel. Věděl moc dobře, že je to dvousečná zbraň. Hřál si na prsou malou zmiji, blíže než všechny ostatní, kterou sám učil neváhat v zabíjení. Beztak na Astrid nedá dopustit, ať už pro vlastní autoritu a ego, nebo kvůli ní samotné. Nestrpí urážky nebo popichování, které se jí týká, a nápadníky už vůbec ne. Rád vidí, když se jí daří, ale pokud ne, má tendenci chtít to napravovat. Chová k ní jistým způsobem city podobné rodičovské lásce, jen to zapomněl celé dlouhé roky dávat jakkoliv najevo.

Zná se také s Vlasovem, prominentní figurou Ravské armády. Pochopitelně. Spolupracují spolu, je strategickou osobou ale rád ho nemá. Ani v nejmenším. Podle jeho názoru je Vlasov oportunistická pijavice, která dávno sešla ze ctihodné cesty. Kdyby to bylo jen a pouze na něm, už dávno se ho zbavil, nahradil ho někým spolehlivějším. Ale jeho zabití by mu přineslo víc problémů než užitku. Trpí ho s výraznou nelibostí.

V současné době čeká na vhodné příležitosti a připravuje se na ně. Napadení Os Alty bylo velkým plánem, tažením, které plánoval dlouho. Hlásí se k vítězství, provolával úspěch při plenění Ravky, ale sám ví, že napadení nedopadlo, jak sám chtěl. Doufal ve větší ztráty, doufal, že Egorova zneschopní na daleko delší dobu, když už nic. Přál si, aby mu byl konec, aby pochopil a stáhnul se ve strachu mezi zdi Malého paláce. Ví, že se tak nestalo. Jen co se vrátil do Fjerdy, zavřel se na několik dní do své pracovny a zkoumal, co by šlo udělat lépe, jaké elementy zanedbal. Mrtvých Griš i Ravkanů bylo dost, ale ne pro něj. Nedostatků si byl vědom lépe než kdokoliv, ale pokud by někdo zkoušel radit nebo komentovat, useká jim obě ruce. I kdyby si měl další šanci vydobýt vlastníma holýma rukama, udělá to. Najde ji a zaútočí, ve slabých chvílích Ravky, až budou strádat nejvíce. Vypálí tu prokletou zemi a především zbaví svět ohavných drusjes. Nezaslouží si dýchat stejný vzduch jako on. Nezaslouží si dýchat vůbec. Dokud je mu Djel oporou, bude se starat o to, aby nemohla žádná Griša zamhouřit oka bez nočních můr v podobě jeho tváře, meče a plamenů hranice.