Hugo patří mezi velice uzavřené, ale zvídavé lidi, rád zjišťuje a učí se nové věci, je fascinován schopnostmi druhých – hlavně tedy proto, že sám mnoha z nich neoplývá. Snadno a rychle se učí, takže malá práce chmatáckých rukou je pro něj už více méně hračkou a zábavou, která jej dostane zase o kousek dál na jeho cestě, nebo mu zaručí alespoň jedno teplé jídlo, či nějaké to rádoby nové oblečení. Nerad mluví o sobě nebo o minulosti, která jej potkala a dovedla na tuhle cestu, kterou se nyní potlouká. Je už nějakou dobu přesvědčený, že je vážně nemocný a sám sebe silně medikuje pomocí bylinek a různých bobulí, které sice normálním lidem s problémy pomáhají, ale u něj to vyvolává únavu, bolesti hlavy a občasné halucinace, no on si stále myslí, že mu to pomáhá. Nedělá si tedy starosti o svůj život, i když je ve skutečnosti zcela zdráv a stačila by mu jen pořádná odvykačka pod dozorem. Často je tedy těžší upoutat jeho pozornost na dobu delší, než je nezbytně nutné, ostatně on stejně není přílišným fanouškem rádoby nadřazené rasy, jakou jsou pro něj grishi. Ve skutečnosti není zrovna otevřeným ani k lidem, ale věří jim přece jen o píď více než například víle. Většinou to končí nuceným rozhovorem. On a konflikty stejně jako vztahy s lidmi nejdou příliš dohromady, nejen že neumí bojovat, ale dalo by se říci, že nepatří ani k velkým hrdinům, kteří by se jen tak vrhli do rozepře, například kvůli knoflíku. Mnohem raději volí systematický útěk, kterým sice dává najevo, že není hoden vůbec držet meč ve vlastnictví, ale za to zůstává naživu. Když však nemá na výběr, jde do boje spíš s tím, že nemá co ztratit, takže se ohání mečem jako největší klaun uprostřed manéže, a čeká, jestli vyhraje, nebo se odebere do hrobu dřív, než jej dostihne jeho ‚pseudo nemoc.‘

I když to může znít, že je to vlastně někdo, koho ve svém životě nechce snad vůbec žádná žena, muž nebo zvíře, je velice oddaný a věrný. Respekt by u něj i autority hledaly jen těžce, ale pokud je skutečně pádným důvodem jít si někam lehnout za vlast, proč by nešel. Věrný dokáže být i po té milostné stránce, teda, kdyby pro něj nějaký ten milostný život vlastně existoval. Možná, kdyby se objevil někdo dostatečně schopný a donutil by jej k odvykačce a nějakému tréningu, nejspíš by z něj byl zralý, čilý, věrný a silný muž, který by dokázal, kde, koho poslat k zemi. Někde hluboko se dokonce skrývá jeho staré dětské přání v podobě vášnivého spisovatele příběhů a pohádek, takže když už je měsíc vysoko a plápolá oheň v ohništi, je schopen překvapit krátkou pauzou normálního chování bez účinkování všech ‚léčivých‘ látek a vyprávět vám příběh třeba o hvězdách, rozvykládat se o tajemných jeskyních nebo vydolovat z myšlenek různé bajky. Dokáže být velice zvědavý a je fascinován maličkostmi. Dokáže se hodiny rozplývat nad tvarem mraků anebo jako malé dítě poslouchat příběhy o hvězdách.  Nesnáší hádky a vyhýbá se jim. Většinou před nimi, stejně jako před bojem, uteče anebo mlčí a jen poslouchá. Je schopen s vámi nemluvit i několik hodin, přičemž jednoduše čeká, až se uklidníte, nebo vztek vyprchá – což ne vždy je pravidlem.

Není příliš těžké jej do něčeho namočit, když jej strhnete sebou do nějakého průšvihu, obvykle vám pomůže nebo se stane jednoduše partnerem do nesnáze. Bohužel, občas mu to zase tak rychle nedojde, jelikož byť je sám svým způsobem zlodějíčkem a mladým podfukářem, má určitý smysl pro spravedlnost – takže bývá často chycen a je potřeba jej vysekat z problému dřív, než na vás v zoufalství ukáže prstem a pošle vás do stejného žaláře jako on – přece tam neumře sám, no ne? Někdy si dá tu práci vytratit se sám, ale mnohem raději se snaží předstírat, že umí říct ne a nenechat se strhnout tíhou okamžiku, že by snad mohl mít nějaké přátele – jelikož on obvykle žádné nemá. Nepřátele nějaké asi ano, i když i o tom docela pochyboval. Za svůj krátký život, totiž nestihl udělat nic tak špatného, aby mu někdo vyhrožoval jistou smrtí. Nejspíš jen štěstí, nebo nějaká milost za jeho ‚nemoc‘

OBLÍBENÉ
Jídlo
Medikamenty
Třpytivé věci

NEOBLÍBENÉ
Vojáci
Zelenina
Berušky

RAVKA - RYEVOST

Když se narodí dvěma lidem dítě, je to taková obyčejná každodenní zábava porodní báby, ono ostatně to nejde pojmout ani nijak zvlášť odlišně, když je to jen další člověk, který bude okupovat tenhle ten svět a dýchat zdejší vzduch. Ale je to chlapec. Malý Hugo, který jednoho dne bude kráčet ve stopách svého otce, nastoupí na výcvik a pak bude v armádě chránit svou rodnou zemi. Hugo. Jaké štěstí a láska se rozprostřela kolem malého chlapce, jakožto štěstí rodiny a jak rychle ho nakonec zadusil. Asi boží volba.

Dětská léta nejsou nic zajímavého, učil se nejdřív zvedat hlavičku, zjistil že má ruce, nohy a prsty na nich. Že může chytat hračky a naučil se křičet a pištět. Absence otce, který byl prakticky neustále pryč, díky jeho povolání – on takový voják se jen tak nepovaluje doma na kavalci a nepřežvykuje kůrku od chleba, jako by to byla ta nejlepší porce kuřete, že ano. Ale postupem času, kdy chlapec začal lézt a zkoumat okolí, kdy pro něj jediným vzorem začínala být jeho matka, která se horlivě věnovala léčitelství a bylinkářství už se ten vzor drsného muže asi ukázat měl. Jinak by Yelisey možná vyrostl v trochu něco jiného. Když mu bylo pět pokusil se sníst několik pestrobarevných bobulí, jelikož byl jednoduše velice zvědavé a tehdy hodně hladové dítě, naštěstí se mu to nepodařilo jinak by nejspíš oslepl, nebo se jednoduše odebral zpět tam, odkud před pěti lety přišel – ne však doslovně.

O mnoho zajímavější však začaly být roky, kdy mladý člověk přešel do fáze učení, vyzvídání, otázek a chápání jednotlivých úkonů, které jeho matka prováděla. Prakticky neustále seděl u jejího stolu a vyptával se, snažil se pomáhat a zapamatovat si všechno co mu matka říkala. Doprovázel ji na její pochůzky – ne že by měl na vybranou, on ho totiž neměl kdo hlídat, když byl otec neustále v tahu. Viděl ho jen zřídka a paradoxně, byl vždy až příliš mladý na to, aby s ním něco otec vůbec zkoušel. Yelisey tedy věděl co to je meč, co je to kopí a luk, ale neměl nejmenší tušení, jak je správně použít. Občas měl tu tendenci zkoušet něco na placu za domem, ale potom, co trefil zbloudilým šípem kořenářku do chodila mu byly jeho matkou zbraně nadobro zakázány a on tehdy neměl důvod, jakkoliv protestovat. Dokonce si tehdy musel projít i výukou na „ostro“, jak takovou ránu ošetřit, kdy nad ním jeho matka stála a vysvětlovala co má dělat. Zatím co stará kořenářka brala situaci za nešťastnou náhodu a snahu mladíka o to svůj čin odčinit, Hugo a jeho matka si byli více než vědomi, že je to pro něj ten správný trest – proč? Už jste někdy čuchaly k nohám sedmdesátileté kořenářky, co má jen jedny boty? Ne? Buďte rádi.

Někdy v období, kdy bylo Hugovi devět začala jeho matka přibírat na váze, zvětšovalo se jí břicho a díky občasným návštěvám porodní báby a rodiček bylo mladému chlapci jasné, že bude mít sourozence. Tehdy samozřejmě neměl nejmenší tušení, kde se v břiše jeho matky může objevit dítě, jednoduše naivně věřil faktu, že se s jeho otcem natolik milují, že prostě vyprosili od všech svatých dítě. Ne byl rád, že už nebude sám. A to je přece dobré plus. Bude si mít s kým hrát, s kým vymýšlet příběhy s kým si povídat a vůbec někoho, kdo nebude dospělý. A ze začátku to tak skutečně bylo. Narodila se mu sestra, dívka, kterou mohl ochraňovat a malovat si budoucnost, jako by se jednalo o jeho malou princeznu.

Práce okolo domu přešla na něj, zatím co jeho matka se starala o neustále křičící sestru. Hugo se uklidňoval a říkal si, že až bude starší přejde ji to, až bude starší jeho matka se mu opět bude věnovat jako dřív. Jenže tomu tak nebylo. Jenže taková dívka v domácnosti zastává úplně jiné povinnosti než mladý klučina, který mohl sekat dříví, obdělávat pole a najednou – jak se zdálo i chodit do lesa a zpět. Chlapec se stal jen loutkou domácnosti, udělej tohle, přines mi támhleto. Nakrájej tohle, uvař tohle a nezapomeň pořádně rozmělnit to hned vedle. Neustále rozkazy z něj nakonec udělaly něco míň než syna. Začal pociťovat, že láska jeho rodičů se na jeho účtu vytrácela, zatím co u jeho sestry rostla jako houby po vydatných deštích a dusnu. Všechno vyvrcholilo, když mu bylo devatenáct. O rok dříve se začal cítit unavený a bez matčina vědomí se sám začal léčit – ostatně už nějaký čas byl schopen určit správnou léčbu pro druhé, proč by to nezvládl pro sebe. Neuvědomoval si však, že jeho rádoby smrtelná nemoc, která se mu usadila v hlavě je způsobená pouze bylinkou, kterou do sebe začal cpát v podobě čaje, odvaru, ale také pomocí mastí, kdy si potíral bolavá místa na těle, jako by mu to mělo pomáhat od bolesti. Za jiných okolností by se to alo považovat za správný krok, kdyby to jeho tělu spíše neubližovalo a nenavozovalo mu to stavy, které on poté považoval za příznaky nemoci. Ve svých devatenácti se tedy pohádal s rodiči právě na toto téma, kdy mu nevěřila jeho nemoc a nařkla ho ze simulantství, což samozřejmě bylo nepřístupné. Možná by se ta jejich hádka dala ještě přeměnit v něco jako fungující rodinu, kdyby je nevyrušila kontrola, kterou měl za sebou ostatně ji sám Hugo, jen ji ze svého života vytěsnil, jako něco zbytečného. Ovšem na rozdíl od bratra, Selena touto zkouškou prošla s mnohem jasnějším výsledkem – grisha. Potom se mu všechno slepilo dohromady, rodiče byli nadšení z nějakého Hugovi neznámého důvodu, jeho sestra nadšená a mladý muž se sbalil a odešel.

Domu se už nevrátil, vyhýbal a vyhýbá se tomu domu, jako by se vyhýbal nemrtvý živému se svěcenou vodou. Neměl nic ani si nic nevzal. Ze dne na den se vlastní volbou stal žebrákem, jelikož vyjít do armády po vzoru, který jej ohodil jako kus shnilého pukavce, jen co se jeho sestřička vybarvila, se mu nechtělo, žebrat ve městě u nějakého sirotčince? Ani náhodou. Prvních pár měsíců bylo o ničem. Chození od hladu k hladovění a nazpět, od únavy k nucenému spánku. Uchyloval se ke krádežím, často byl chycen a jindy mu to prošlo, bez větších obtíží. Ale zdokonaloval se. Naučil se vytipovat si správné lidi, správný moment i správnou věc, any jej nemohli chytit, nebo aby zvládl ukrást to, co potřeboval. Dál přitom pokračoval v léčení své „nemoci“ i když byl tou dobou dávno přesvědčen, že to jinam, než do hrobu stejně nepovede. Kradl jen to, co potřeboval, jen tolik, aby se najedl. Jen jednou ukradl věc, která se mu dodnes houpe u pasu i když si není jist, jestli by jí, kdy byl schopen použít. Meč. Ukradl jej spícímu vojákovi u jedné z cest. Nechal meč s toulcem a opaskem u sedla a sám si lehnul opodál jako by mu snad na jeho věcech ani nezáleželo. A tak si ho Yelisey vzal. Sám však tvrdí, že mu byl meč darován.