Better terrible truths than kind lies…
Rád by řekl, že si vlastně nemůže na svůj původ stěžovat, ale to není tak docela pravda. Nebyl tak docela plánovaný, neboť jeho matka s otcem nezůstala. Inu vojáček odešel dál do války a nic po něm nezůstalo, nic…jen dítě na krku, o kterém ani nevěděl. Nehoda. V chudé Ravce by to pro samotnou ženu byl rychlý konec, ale Fjerda měla k ženám jinačí přístup, zejména k mužům, kteří si svých žen nedokázali vážit. Lærke nepatřila do chudiny, měla za zády rodinu, ale ta se k ní jako k osobě otáčela zády. Vidina vnuka, mužského nástupce v genech, třeba i budoucího druskelle obrátila pozornost dědy této zapomenuté větvi rodu víc než kdy dřív. To ani nebyl Eric na světě, když se zákeřné plány staršímu muži rojily jako včely v hlavě.
Dostal všechnu pozornost světa, kterou mohl chtít v podobě matky. Věrné své krvi, možná s otcem, který byl tam vítr tam plášť, nic to pro ni neznamenalo. Dokázala se o dítě starat sama, bez něčí podpory. Neměla na vybranou, ale zkušenosti z válečného prostředí ji zocelili a taky si dokázala podmanit každou situaci a vyjít z ní jako vítěz. O Mikkelovi mu dlouhé roky života neřekla, nechtěla jej zatěžovat tím, že byl jeho otec považován za zběha v armádě, ale taky zrádce jejich věrnosti opačnému pohlaví. Jen co chodil, uměl lépe mluvit a běhat, už se mu do života vmotal jako divoký vítr děda Vetle.
„Třeba bude užitečnější jak ty,“ dříve těmto slovům nerozuměl, ale jak stárl už mu nezněla cize. Vlastní rodina ji vyháněla, nebyla v jejich očích víc než prašivý pes. Lærke nesouhlasila s žádným návrhem, který kdy Vetle měl. Ale nezmohla nic s přihlášením k tréningu druskelle, jedna z mála svátostí, kterou by zemi muž mohl prokázat bylo sloužit jako svatý voják, pokud byl Djelem vyvolen. Vetle začal mladého kluka trénovat doma sám, byl vysloužilým vojákem v běžné armádě, a tak základy do těla mladíka vmlátit mohl. Doslova. „To že skončíš zády ke stěně neznamená, že je nemůžeš praštit silně nazpět.“ Moralizoval před sedmiletým klukem, který z toho měl maximálně guláš v palici. Nemůžete tvrdit, že by pobral chytrost světa, spíš flexibilitu a hbitost, která mu pomáhala v životě mimo hlavní město. Nutnost přežít v nehostinných podmínkách ledové země v náručí matky.
K nástupu k druskelle byl přihlášen v mladém věku 9 let, ale celé jeho budoucí já bylo smeteno ze stolu. „Nevhodný, fyzicky…ale taky díky krvi kolující v jeho těle,“ shrnul Tore s Lokem, při pohledu na mladého kluka. Malý chlapec, netušil že v tom bylo víc. „Bude rád, když se vůbec dostane k armádě.“ Doplnil Loke, Eric z mužů měl respekt, ale taky ranný vztek, který od té doby nikdy nevychladnul. Lærke dostala od vlastního otce víc důvodů, proč se přestěhovat dál do hlavního města a všech těch problémů, způsobených jedním počatým dítětem do nemanželského svazku, vychovaného bez mužského vzoru a zejména pak nesoucí její příjmení.
„Možná z tebe nebude svatý voják Ricku, ale voják budeš…“ byla to hořká pravda než stovka sladkých lží, které by mu někteří chtěli mazat kolem pusy, jen aby umlčeli zhrzenost malého kluka s velkou vidinou.

I feel like it's my anger that has helped keep me alive...
Do armády se dostal o pár let později, nebyl už malé kuře, naopak během svých mladých let už dosahoval 180 cm, vyzáblost taky odešla. Na 15letého vypadal daleko vyšší, ale to byly čisté severské geny kolující v jeho těle. Studoval většinu života doma, ať z rukou služebné nebo jeho matky. Snažil se dětem celé roky zavděčit, ale nebyl vítán, jeho otec byl zběh, matka vyděděná společností i vlastní krví a on? Nebyl vhodný ani pro začátek tréningu.
Starý klíč nové dveře neotevře, musel se spokojit s tím co měl. Matka v tom jako voják problém neviděla, mohla syna zasvětit do stejného světa, který sama znala. Ale problém byl jinde, jeho krev mu postavila do cesty dědu. Nikdy nebyl k vnoučeti, kdo ví jak milý, vztáhnout ruku na něj, mu nedělalo problém. Zejména, když byla jeho matka pryč na cestě a on byl ještě malý, aby zůstal jen se služebnými. Vždy jej tam posílala nerada, vlastně není se čemu ani divit. Ale na rozdíl od ostatních dětí, Eric se naučil necukat při výhružce zvednuté ruky. To, že když dostal začal fňukat, to už bylo jiné. Matka na něj ruku nikdy nevztáhla za celý jeho malý živůtek.
Matce to neřekl, nikdy nepřišel a nestěžoval si, v jeho očích trpěla už tak dost pod slovy jejího vlastního otce. Nenáviděl ji, Eric nikdy nechápal proč. Babička byla jiná, ačkoliv se v přítomnosti dědy chovala chladně, stejně jako on, často schopná mu podrazit i nohy, jen co odešel snesla by mu modré z nebe.
Život dál od města byl složitý, co se přátel týče, díky tomu, že neměl žádné sourozence byl často sám. Dokud jednoho dne nenašel na hranicích zraněnou dívku, bylo jí sotva 11 let. Bála se jej, bránila se klackem, kterým ho vzala i po hlavě, jen co se k ní přiblížil. Nebyla čistá jako on, měla v sobě jiné geny. Tajemné, které její bolest vydrala napovrch a chtěla je proti němu využít. Eric by dítěti neublížil, nenahlásil by ji ani druskelle vojákům, proto ji vzal k nim domů a ošetřil její rány, stejně jako ji dal najíst. „Nikdy nesmíš chodit ven sama, kdyby se někdo ptal jsi sirotek po naší služebné.“ Jeho falešná historka, nebyla vlastně ani tak moc lež. Její rodiče sice nebyli služební, ale taky už nežili, skončili v čelistech vlků a jejich duše zmizely do vzduchu za zvuku křiků a hořících těl.

The pain is blurring all that I see…
Život není růžový, ale ten rok, který s ní strávil byl. Měl novou sestru, takovou, kterou mohl ochraňovat a být pro ni velkým vzorem, lepším bratrem. Její oheň byl neškodný, byla příliš mladá, aby svoje schopnosti uměla ovládat a snad někomu tím i ublížit. Jedné podzimní noci, zima byla téměř za rohem, si pro ni smrt přišla. Vlci ji vyčenichali v lese, kde vyčkávala na smluveném místě na svého staršího bratra, který se vracel z nedaleké vesnice, aby dovezl domů čerstvé zásoby.
Čenichající bestie a jejich pánové procházeli lesy, když vlci ucítili zápach grishy, jim známý a pro tesáky chtěný. Děvče se hnalo lesem i poli, dokud ji vlci neuštvali. Znavená a s plícemi pálajícími víc než její dlaně, skončila v bahnité půdě pokryté prvním sněhem. Eric na místo dorazil pozdě, odvlekli ji jako kus dobytka na porážku. Snažil se je přesvědčit, že se jedná jen o obyčejnou holku, ale bylo to marné. Setkal se naopak s výhružkami, osočením že napomáhá čarodějnicím a podobně. Starší muži dívku nakonec přidrželi, aby mu ukázali, že se jedná o grishu, byl to stejný princip, který využívali hledači. Bolest, stres v jejím těle ji nutil oheň na nejbližší pochodni zvětšit svůj objem. Stál jako přikovaný, hleděl jí do uplakané tváře, umazané od krve a bahna. Nedokázal dělat nic, jen přihlížet, jak ji odvádí pryč.
Tentýž rok to nebyla poslední bolest, kterou stihl utržit. Naučil se lhát, uměl to, ale život jej donutil lhát i vlastní krvi. Matce, dědu, babičce a všem co se dokázali na to ptát, co byla sirota zač. Neustále opakoval stejné, člověk. A nikdy svoji odpověď nezměnil. Mámy se na názor na čarodějnice nikdy neptal, nechtěl vyvolat dojem, že nějakou zná nebo jí je snad on sám. Přesto by je rád poznal víc a ne, že je vidí v klecích či slyší křičet bolestí na hranicích.
Jedna taková potyčka vznikla mezi ním a druhým vojáčkem ze stejného pluku. Kupodivu ne kvůli grishám, ale otcům. Plivat si na jména otců je jako házet si písek na hlavu. Kluci jsou v mladém věku do 18 let velmi vznětliví, a tak se do sebe dva puberťáci pustili jako kohouti na smetišti. Sníh kolem nich létat, dokud se nepřevalili z břehu až na led jezera. Praskání ledu jim nedalo dost důvodů na to přestat se bít, praskání však znělo naléhavě tak moc, že se oba smočili v ledové vodě. Při pádu do vody, voják ležící pod Ericem tasil dýku, která měla patřit do ramene, ale prolomením ledu sekla po oku, které poškodila podobně jako tkáň kolem. Oba skončili pod hladinou, odkud se dlouhou chvíli nikdo nevynořil. Nahoru nakonec vylezl první Eric s poraněnou tváří a dýkou patřící oponentovi, ten se dostal na hladinu až po nějaké chvíli. Omráčen, vytažen ostatními kluky. Přežil, ale mají problém se na sebe podívat, bez toho, aby si nechtěli vypíchat oči navzájem něčím ostrým co by zrovna leželo poblíž.
 
He was wild but loyal...
Ve svých osmnácti toho čekal hodně, střety s protivníky, neoblomnější přístup všech k mladíkům, kteří si zvolili cestu armády. Nebyli tam slavní jako svatí vojáci, ti, kterým požehnal sám Djel. Nad nimi držel ochranou ruku, nad obyčejnou armádou snad sem tam hodil to očko. V Djela věřil od mala, vlastně neměl na výběr i kdyby se mu jeho jméno příčilo v ústech, musel by poslouchat. Bůh v jeho očích není ten špatný, jen ti, jenž započali nekončící lov za nelidskými jedinci ovládající magii. Temné čáry, kterých se mají všichni bát. Ale u maličké dívenky, kterou poznal tenhle pocit nikdy neměl. Třeba nejsou tak zlí.
Djel je mu svědkem, že zasnoubení nečekal. To byla podpásová rána ušitá ze strany matčiných rodičů, kdo jiný by tohle dokázal udělat. Rodiče otce, či jeho samotného nepoznal a jeho děda, se vždy chvástal potřebou spojit bohatší rod s jejich, aby se uchovaly geny i lepší jméno než to, které na rodinu uvrhla jeho máma. Eric s tím nesouhlasil, snažil se jim to vymluvit, ale co nejde přes slova láme Vetle silou. Mladík s Lillian vychází, ale oba si uvědomují, že tohle není to, co by si pro svůj život vybrali.
Navzdory všemu, co by v životě chtěl ještě podniknout a kam se chtěl dostat, nebude z chomoutu utíkat jako zbabělec, nikdy by ženu neopustil i kdyby mu za to platili zlatem. Nebyl otec, nezbavil by se někoho jen protože musel jít dál, protože chtěl změnit život. Lillian si klidně i vezme, bude-li to třeba, ale oba společně za zády rodičů spřádají plány na rozlomení domluveného sňatku, bez nějakého velkého humbuku kolem.

We're gonna dance on gasoline;…as calm as the sea, but as devastating as it becomes...
Válka byla jeho životem, narodil se do její doby a nejspíš v ní i zemře, jinak to nevidí. Následuje matku po jejím boku, je-li to možné i v boji, ale s jejím daleko lepším umístněním v armádě, než má on, mu nezbývá nic jiného než se snažit. Je možná občas tupější než jiní, ale co mu nedali do hlavy, dali mu do hbitosti, a to se taky počítá. Rozhodně se nežene do plánování postupů, prostě je to buď anebo. V boji záleží na štěstí, stejně jako na snaze přežít. Pokud máte dostatek vůle žít, ale málo štěstí, zemřete…je to jedno kým jste, kolik titulů máte, ale prostě skončíte jako tuhý kus minulosti. I on tak jednou může skončit, proto se do všeho vrhá po hlavě, nepřemýšlí o tom, zda ho zasáhne kulka, nebo mu srdce rozdrtí smritč.  Nezáleží mu na sobě, je člověk, voják, svoje orgány a duši zaprodal lepšímu cíli, který by rád dokončit ještě vlastní svépomocí. Ale stojí proti mocnému nepříteli, kterým je vlastní země, tak maličko…aby se neřeklo, která se jej chce zabavit, aby nečenichal ohledně svého otce. Láska k vodě jej dostala několik měsíců před Vlčím povstáním na palubu lodě královského korzára. Hbitost ve vodě a taky potřeba být volnější, mu dovoluje učit se tomuto „řemeslu“. Stále spadá pod armádu a jejich námořnictvo, ale to, co dělají není přesně podle postupů armády. Nemůže říci, že nemá výhrady, ale ovládat loď? Kdo by to sakra nechtěl v jeho letech. Na vodě se pohybuje lépe než na souši, takovej povoz by ztratil v první zatáčce, co by vymetl. Na konci se učil jezdit od mala, to je věc druhá. Díky odlehlé pozici domu to byla víc než nutnost.
Vlčí povstání v něm zanechalo trochu nejistoty, neboť ani nevěděl co se vlastně dělo, byli vysláni vypálit Ravské město, ale to co se tam dělo znělo jako vyhlášením války, ale ta nepřišla. Tedy, nepřidalo to na vlně, spíš ustálilo pozice v tom, kdo má nahoře a dole. Byl rád, že se nedostal té noci do Ravky, skončil by jako obětina střel z pušek vojáků I. armády proti druskelle, hůře okusil by smrt z rukou grish. I proto je po této zkušenosti obezřený na území Ravky, sem tam se tam snaží dostat s obchodníky, aby ravkany poznal víc, nebo narazil na nějaké grishy, které jej nebudou chtít hned vykuchat. Jeden by řekl, že hledá při tom naději o svém otci, kterého by rád našel a v lepším případě jen zbil do němoty.