Sluneční paprsky prozařovaly ponuré ulice města Ketterdam, s předtuchou blížícího se jara, když to všechno začalo. Rodya se narodil nechtěně, no jeho matka si ho i přesto zamilovala. Otec už tolik nadšený nebyl.
Byl to docela krátký románek. Katya se zrovna přistěhovala a s nadějí na lepší zítřky vkročila za hranice Kerchu, kde hodlala z těžce vydělaných peněz zahájit své studium práv, které by ji, jak doufala, mohlo vyvést z dosavadní chudoby. Byla to za svých časů opravdu krásná a chytrá žena, až lidé doteď kroutí hlavou, že se nechala svést zrovna Corwinem. Byl to hřích, úlet, když se jakožto člověk začínající kariéru v zákonu, zakoukala do morálně pochybného gangstera. Možná to byla právě ta naivní víra v to, že by mohla svého partnera změnit. Možná, že vždycky věděla, že takový zůstane, no jaksi ji to přitahovalo. Nikdy o tom období příliš nemluvila, vždy to přešla slovy, že byla mladá a hloupá a nehodlala to dále rozebírat. 

Corwin se ze začátku zdál opravdu milý a šarmantní. Bral ji na večírky a procházky při svitu měsíce, lichotil jí jak jen mohl, postupně odváděl její pozornost od školy. Přesvědčil ji, aby opustila ubytovnu a přestěhovala se k němu. Chtěl ji mít plně ve své moci a povedlo se mu obrat ji o vše, až se na něm stala plně závislá. Podváděl ji, zneužíval, avšak ona se stále mermomocí snažila udržet se v Ketterdamu a pokračovat za svým cílem, který se pomalu stal nedosažitelným. Byl to právě malý Rodya, co ji přimělo přestat se studiem úplně a shánět si radši prostředky na cestu domů. 

Dva roky po jeho narození se jí povedlo s malým dítětem nalodit, za pomoci Corwinova bratra Charlese. Zatímco Corwina rodiče zavrhli, Charles zdědil hromadu peněz a impérium, načež se prostřednictvím toho často snažil žehlit bratrovi skutky. Když se dozvěděl o tom všem, co jeho bratr prováděl, okamžitě poslal Katye dost velkou částku na to, aby se mohla dostat i s dvouletým Rodyou ze země a taky něco málo jako kompenzaci za to, že se musela vzdát školy a své budoucnosti kvůli ohavným skutkům jeho vlastní krve. Katya se rozhodla vrátit i s penězi do malého domku poblíž lesa, který patřil jejím rodičům. Zpočátku byli v šoku a lehce zklamaní z dceřiného neúspěchu, avšak rozhodně neprotestovali proti penězům, které s sebou přinesla a stejně tak měli radost i z vnuka, přestože byl nemanželským dítětem a tak trochu omylem.

Rodya tam byl doma. Jeho děda Anatolyi byl opravdu nadšený, že má vnuka, vzhledem k tomu, že si vždy přál syna. Chtěl, aby se z Rodyi stal časem muž, učil ho všemu co znal, až ho musela Katya občas krotit, jelikož čtyřletý Rodya s nožem v rukou nebyl úplně nejlepší nápad. Prakticky mu nahradil otce. Učil ho bojovat, lovit, střílet, což se Rodyovi napokon velice hodilo, když se dostal do armády. K tomu se však ještě dostaneme.

V té době se rovněž potkal se svou nejlepší kamarádkou Dabriou. Vyváděli, schovávali se a prozkoumávali okolí. Často se toulali tam, kde neměli a jeho matka z toho neměla vždy radost. S narůstajícím věkem Rodyův temperament nabíral na obrátkách. Katya v něm čím dál tím víc viděla jeho otce, tu drzost, prostořekost a záludnost co se v něm projevovaly. Všechno to krásné v Rodyově životě se postupně začalo otáčet k horšímu. Jeho matka na něj chvílemi řvala možná víc jak bylo třeba (i když u něj je to třeba vždycky), jeho babička buzerovala, že má sedět správně nebo si zastrčit košili, jeho děda zapíjel své problémy v alkoholu. Věci začaly nabírat obrátky a Rodya čím dál tím častěji běhal mimo svůj domov, ve snaze objevovat či prostě jen utéct. To se mu ostatně brzy na to vyplnilo.

Jelikož měl dědeček stále své kontakty v armádě, netrvalo dlouho, než na dveře začali klepat hledači griš. Bylo to jen takové opatření, nikdo nepočítal s tím, že by se u něj skutečně projevily nějaké výjimečné schopnosti. Zpočátku byl Rodya nadšený, jelikož měl za to, že jeho život teď bude větším dobrodružstvím. Od dědečka často slýchal o mocných grišách, o všech těch hrdinských skutcích, o těch zajímavých věcech, které dokážou. Oh jak moc toho záhy začal litovat.

Malý Palác se stal jeho vězením. Jak doteď vedl pohodlný život, najednou ho čekaly tréninky, dozor a probůh jen žádné odcházení z oněch prostor. Rozhodně si nepředstavoval, že z něj kdy bude právě alchymik. Ano, experimentování s různými látkami ho opravdu bavilo už od dětství, ve vyvolávání adekvátní reakce na akci byl vždy expert, jenže tohle zahrnovalo věčné sezení na zadku, soustředění se na výklad a poslouchání rozkazů. Žádná akce, žádné hrdinské skutky, žádné mocné plameny, tornáda ani ovládání krve. 

Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce. Rodya si hledal kamarády docela rychle.
Začal se hodně bavit s jedním větrostrůjcem jménem Henry. Nebyl to sice takový živel jako Rodya, no sdílel jeho nechuť z Paláce úplně stejně a nebylo tak těžké začít ho kazit. Kradli jídlo z kuchyně, lezli po věžích Paláce, trpěli u kázání jejich nadřízených, které většinou vyžral spíš Rodya, jelikož Henry byl jejich miláček, tak moc působil navenek jako klidný beránek. Mezitím se objevil i jeden pro Rodyu opravdu zajímavý a v jeho životě později i dost klíčový člověk, Marin. Byl velmi tichý ze začátku, ovšem to Rodyu neodradilo ani v nejmenším. Postupně zjišťovali, kolik toho mají společného a že toho bylo opravdu víc, než si na začátku mysleli. Trávili spolu hodně času, Rodya si začal získávat jeho důvěru, sic pomalu. Mezitím se bavil i s Henrym, avšak ten si s Marinem nikdy nijak zvlášť nerozuměl. 

Postupně Marin s Rodyou odlupovali slupky své minulosti, díky čemu se dostali až k jejich otci. Ani jeden s ním neměl zrovna dobrý vztah, ale to ještě nebylo tak zvláštní. Co se na tom jevilo podivným bylo to, že popis přesně odpovídal v obou případech. Katya se tak mohla těšit pěkným dopisům. Sama však o ničem nevěděla a tak napsala jejich strýci Charlesovi, jestli se náhodou neví o jisté Yule, se kterou Corwin pravděpodobně zplodil potomka chvilku předtím, než si začal s Katyou. Zanedlouho se potvrdilo, že Rodya s Marinem jsou skutečnými bratry.

Dva roky po jeho příchodu, v Rodyho dvanácti letech se s Marinem trošku chytli, jak to u nich ostatně bylo zvykem a Rody se rozhodl s Henrym vydat na větší výpravu. Jelikož Marin utekl už párkrát předtím, Rodya si díky jeho zkušenostem získal menší přehled. A tak si nabalili zásoby, nakradli si co bylo třeba, domlouvali se nenápadně. Vykradli se z paláce jedné noci za úplňku (ano, domluvili si to na úplněk) a rozhodli se vydat do světa, přesvědčení, že začnou nový život jinde. Netrvalo dlouho, než jim došlo, jak mizerný to byl nápad. Ze začátku přežívali venku o svých zásobách, byly to však jen dva dny, dokonce ani tolik ne, než je o jejich věci obrali. Zbylo jim jen pár peněz a brzy jim začala docházet tvrdá realita. Henry navrhoval, aby se vrátili zpátky, ale Rodya se nehodlal tak lehce vzdát. Běhali od domu k domu a hledali jakoukoliv práci, jakou jim mohl kdo nabídnout. Před lidmi z Paláce, kteří je hledali, se měli velmi na pozoru a neustále byli na cestách, z města do města, čím více se vzdalovali, tím lépe. Prali se, kradli, vydělávali. Po luxusu se jim začalo opravdu stýskat. Po měkkých postelích, teplém jídle každý den, hádali se mezi sebou, ale Rodya byl stále odhodlaný tohle dotáhnout do konce. 

Asi po dvou týdnech v jednom městě narazili na další skupinu toulavých dětí. Jenže tentokrát to bylo jiné jak dosud. Byli zvyklí, že se o svou kořist museli prát a že nikomu nemohli věřit, no tyhle děcka je od sebe neodstrkovali. Naopak, vzali je mezi sebe. Už jen to jim mělo být podezřelé, ovšem rozhodli se to neřešit, jelikož se jim teď dařilo o dost lépe. Chyba. Jakmile si Rodya s Henrym naškudlili víc a začali se bavit o tom, že by možná z party odešli, jelikož se potřebovali posunout zase o kousek dál, obrátili se proti nim. Zpočátku jim nechtěli ublížit nijak zvlášť, stačilo je prostě obrat a možná trochu zmlátit. Rodya se bez boje opravdu vzdávat nehodlal. Začali se mezi sebou řezat, spustil se povyk. Dobrou chvíli se Rodyovi dařilo odrážet jejich útoky, sázet rány, zatímco Henry dostal za úkol bránit jejich zásoby. Bohužel i přes jeho zatím dvouletý výcvik u armády měli na své straně přesilu. Dvěma se povedlo chytit ho a znehybnit, mezitím co se třetí rozběhl s nožem. Měl to být konec. Měla si ho vzít smrt a odnést ho na druhý břeh, měl řvát zatímco by mu čepel vnikala hlouběji do těla, ale v uplynulých vteřinách to nebyl důvod, proč ve skutečnosti řval. Henry byl rychlejší než útočník a ve snaze odrazit jeho výpad a zachránit přítele, čepel nože neprorazila Rodyovu tkáň, nýbrž rozpárala břicho Henryho. Děcka se následně rozutekla jak švábi, když se začali blížit další lidé, které mezitím vzburcoval rámus a zanechali Rodyu v kaluži krve s jeho nejlepším přítelem, kterého se snažně pokoušel udržet při vědomí a sehnat od lidí kolem pomoc. Než však stačil kdokoliv cokoliv udělat, Henry byl mrtvý. Rodya si takového přítele nikdy nezasloužil a výčitky, stejně jako noční můry ho vytrvale pronásledují dodnes.

Chvíli po příchodu do Paláce ho čekalo překvapení. Ne, teď nemyslím pouze tu hromadu trestů, jaké dostal od kapitána ani dozor, který mu byl přidělen, aby se už nic podobného neopakovalo. V Malém Paláci se objevila jeho kamarádka z dětství. Ano správně, ta Dabria, kterou poznal ještě jako malý kluk. Těžko říct, jestli to bylo dobře či špatně. Rodya, stále ještě strádaje nad ztrátou přítele začal cítit zodpovědnost za tu dívku a možná že to byla právě ona, co ho ve finále vyvedlo z jeho nejhorších depresí. A možná že právě ona by si zasloužila, aby k ní byl v té době milejší. Nikdy o tom s ní ovšem nemluvil. Třebaže ho bolelo, že na něj tak vyjela, když se dozvěděla o jeho útěku a stále mu to předhazovala, o Henrym a celé té tragédii kolem, se před ní nikdy nezmínil. Vlastně o tom doteď nemluví téměř s nikým. 

Ve snaze utéct před všední realitou, která se od toho incidentu stala ještě horší než dříve, zjistil, jak by k tomu mohly přispět jeho schopnosti. Společně s Marinem našel dráhu po které šel, během bratrova vyprávění z dění na akcích a díky všemu tomu, co viděl za tu krátkou dobu ve světě se začal zajímat o medicínu a chemii. Ne, nikdy nebyl ukázkovým studentem a jediné co uměl, bylo sebou šít a působit problémy. Teď se jeho mysl zaměřila tím směrem. Stále se toulal, stále běhal tam kde neměl a s rozkazy pořád nebyl úplně zadobře. Poznal však, že by mu jeho schopnosti griši mohly dát nějaký směr, ač je vždy vnímal spíš jako své prokletí.

Čas letěl, Rodya vyváděl, ve snaze uniknout svým pocitům a všední nudě na sebe plácal makeup, lítal za krejčími s šílenými nápady na vyzkoušení, sám si ostříhal vlasy, které mu akorát trčely na všechny strany. Sem tam si našel nějakou krátkou známost, ovšem všechny holky u něj byly spíše jen jednorázovka. Pouze jedna z nich, ohňostrůjkyně jménem Anika, s ním vydržela asi rok. Rodya pro ni ovšem přestal být dost dobrý a když se v jeho dvaceti letech začali podezřívat alchymici z vraždy cara, byla to pro ni skvělá záminka pro rozchod. Upřímně se ani on už nijak zvlášť nebránil. Jeho srdce beztak stále brouzdalo spíše jiným směrem. K té dívce, co se zdála být vždy tak blízko a zároveň tak daleko.

V součastnosti se pokouší hlavně cvičit své schopnosti a to nejen v oblasti malé vědy, no rovněž i po fyzické stránce. Chce se dostat na nějakou misi, ven z Paláce ať už by to mělo být cokoliv. Stejně jako chce dosáhnout toho, aby mohl jednoho dne testovat své látky pro uvolnění pacientů a pomoc s léčením i legálně. Rozhodně to však neznamená, že to za jejich zády nedělá a to hlavně pro vlastní pobavení. Jen ať má Marin stále dost sil na to, ho pak křísit.