My children will shape the universe...
Narodit se do rodiny Fjerďanů není nic divného, ale tahle rodina nebyla už tehdy malá, neboť kromě matky a otce zde byli dva starší sourozenci. To nebylo vše, Mona (tak jí matka pojmenovala) měla i malého brášku, dvojče. Dva krásní blonďáčci v jedné postýlce se usmívali na svět, aniž by si uvědomovali do jak krutého a chladného světla přišli. Inu, když jste dítě, tak je vám to celkem jedno, neboť vás zajímá jediné, a to je mít kde spát a papáníčko do žaludku. Obojí měli dost. Byly to hezká vydařená mimina, která měla sílu do života nejen v očích, ale taky co se do velikosti dalo říci. Otec o nich nemohl mluvit jinak než s pýchou, zejména o světlovlasém synovi, na kterého se těšil, když se jeho starší dítě, také syn zdál být na pohled slabší a tomu byl už rok. Ale celkem zářila i nejstarší dcera, která sice taky v třech letech nepobrala zrovna moc rozumu.Každý otec musí být logicky na něco pyšný, vybral si Ronniho a Monu nechal matce, pochopitelně očekával, že z ní vychová typickou dívku, kterou každý Fjerdský muž bude chtít a ona mu navaří, uklidí a bude jemná jako květina. Matka se své role ujala dobře, zvládala s pomocí děvečky postarat se o všechny děti a zahrnout je svojí láskou, její muž většinu času přišel a políbil ji na čelo se slovy, jak je krásná. Poté si vždy prohlédl děti, některé pohladil, jiným řekl, že by si měly po sobě uklízet. Tahle to bylo rok po roku, ten stejný scénář. Do té chvíle, než si otec vytahoval Ronnieho z postýlky, aby jej nosil po domě a vyprávěl mu, jak silný kluk to jednou bude. Tohle vše si Mona nepamatovala, nemohla, většinou tomu jako malé dítko nerozuměla, nebo to neslyšela. Pamatovala si jen vůni matky, voněla jako květina levandule a skořice.Miriam i svoji druhou dceru učila řemeslům od mala, sotva uměly chodit, nechávala si je hrát s vlnou, bavlnkami a jinými potřebami na pletení. Když byly zvědavé, ukazovala jim, jak to dělá, vlastně se je to snažila naučit hodně brzy, starší sestra byla vždy o několik kroků napřed pochopitelně. Tehdy se už matka s otcem k sobě tolik neměli, když si malá Mona všímala, že její starší bratr je jinačí, nebyl tak silný, ani se nechtěl tolik přátelit s ostatními kluky, kteří nejraději čas trávili v okolních lesích, nebo se snažili poflakovat poblíž soudu. Kdo by nesnil o tom vidět umírat grishi, ale to čtyřletá moc nepobírala.

My moter told my but my father show me...
Jednou takto stála u okna, měla výhled na ulici, kudy projížděl povoz s klecí a na ní nahoře byly dvě ženy, vypadaly hrozně. Malá dívka sotva šestiletá se na ně zvídavě dívala. Zeptala se své matky, která se k ní přidala, ale hned ji od okna poté odtáhla. „Nesmíš se na ně Mono dívat, víš, jsou to zlé skutky jiných zemí. Plodí jen zlo, ubližují lidem. Naši svatí vojáci je loví a trestají, soudí je.“ Snažila se jí to matka vysvětlit. Ale příliš se jí do toho nechtělo, občas si povzdechla, když opět slyšely jiné dny koně, nebo se o tom na ulicích bavili muži, jak je dobře, že tyto čarodějnice chytají. Mona to nejprve nemohla pochopit, ptala se matky, co za sílu mají, že jsou zlí a že zda u nich v zemi jsou také zlí lidé, kteří se snaží jejich zemi ublížit, podobně jako lidé za hranicemi. Byli to démoni.„Katrine, Katrine…“ běhala jednou večer za starší sestrou. „Ne Mono, pokud chceš slyšet povídačky o čarodějnicích, jdi za otcem. Ten ti toho poví hodně, víc blbostí do tvého bratra totiž nemůže narvat už. Tak se běž taky přidat.“ Odrazovala ji od toho, aby za ní chodila, někdy se neváhala ani použít dívčí sílu a prostě ji někam nacpat. Občas na ni křičela, „Nebudu tu! Jednou odejdu.“ Tehdy to Mona nebrala vážně, ale později se to opravdu splnilo. Otec opravdu cpal mnoho povídek o lovení, druskelle a Ledovém soudu do svého syna, ten to hladově hltal a toužil se jím opravdu stát. Jeho starší syn k tomu totiž neměl předpoklad, ani jej to nezajímalo, a tak v očích svého otce padl na dno. Tobias to považoval za zvěrstva a chtěl být učněm vědy, ne té malé, ale prostě reálné. Proto chtěl jít do Ketterdamu a tam se vzdělávat na univerzitě. Měl pocit, že tady se jeho křídla nikdy neroztáhnou, ale tehdy mu bylo sotva sedm. Matka jej v tom tajně podporovala, vidět svého syna šťastného bylo daleko důležitější než z něj mít lovce. Nechtěla, aby byl krutý a páchal příkazy samotné smrti. Ona sama se grish bála, ale nezabila by žádnou svojí rukou. Zdálo se, že tato rodina se brzy rozpadne. Mona byla utlačovaná, protože se jako dívka zajímala o věci, do kterých jí nic nebylo. Tobiase otec neměl rád, protože jej zklamal, Katrine která byla nejstarší, měla chuť z domova uniknout a odjet za Pravé moře, protože ji Fjerda plná nudných lidí pojídala zaživa. Jenže to nebylo vše, takto to pokračovalo další dva roky, Mona se sama snažila naučit od dvojčete to, co mu říkal otec. Pochopitelně zaostávala v praxi, třeba jak jej učil boji, to ji bratr učit nechtěl. Nikdy jí ani neřekl, že jeho otec chce, aby se zkusit přidat k druskelle, že by se stal ctěným válečníkem, který bude lovit ty odporné čarodějnice. Vždy to měla být jen povídačka a že prý otec jen chtěl, aby měl silného syna, který bude moci jít do normální armády Fjerdy a ne do svatých řád. Každopádně matka věděla, kde pravda leží a bolelo ji to. Byla sice pyšná na své děti, ale padala na ni úzkost jako sníh na ledové růže.Osud měl jiné plány s životem této rodiny a zejména s životem dvojčat. V zimě, když už Moně bylo osm let, stejně jako Ronnimu, trávili čas na hranicích, kde měla matka dětí svoji sestru. Ta byla tuze nemocná, a tak se za ní rodina vydala, aby jí pomohla. Obvykle zde byl klid, domek byl schovaný v lese od všech nenechavých pracek a očí, které by snad měly v plánu majitele rušit. Ale děti jsou děti, starší dva odmítali do ledové krajiny vylézt, ale menší a zvídavější dvojčata byla venku od rána do večera. Jeden takový večer se jim stal osudný.Mona se svým bratrem sbírali šišky blízko hranic s Ravkou, když uslyšeli kroky v lese. Ronnie se ihned postavil vedle sestry a když zírali z očí do očí vojákům v keftách, začali křičet. Nikdy se s nimi nesetkali a pokud je máte za démony, tak se to jen tak nezmění. Jenže vojáci neměli čas myslet, když se několik vojáků po zaznění výstřelů sesunulo dolů, protože jejich kety sice zastavily kulku, ale náraz je do kolen poslal. Děti zběsile utíkaly, ale vběhly místo do houští, přímo do rány větrostrůjci, ten měl proti sobě druskelle. „Zatracené děti!“ Zaklel, když se je pokusil větrem smést z rány, neboť stáli přímo v bojovém poli, bylo mu jedno, že šlo o malé blonďáky, prostě to byly děti a on sám byl otcem. Kulky létaly vzduchem a jedna zbloudilá druskellská si našla tělo mladého Ronniho. Kulka jej nezabila, ale společně s větrem, který jej poslal bokem se dítko dostalo na okraj ledové řeky, kam i spadlo. Led pod ním nevydržel, neboť řeka byla dravá a jediný pevný kus ledu byl na okrajích. Mona s křikem utíkala za proudem, ale viděla, jak její bratr mizel pod vodou a vždy se objevil až někde jinde. Až se nakonec jednou neobjevil.Vinný byl grisha voják, který společně s klukem tehdy odmrštil onu zbloudilou kulku do těla chlapce. Jak by mohl být vinen druskele, který se snažil zabít vojáka II. armády? Pochopitelně nijak. Voda byla krutá a malé tělo ledové teplotě podlehlo brzy, stejně jako se plíce naplnily vodou. Mona v slzách doběhla domů, ani škrábanec jen kapky krve od vojáka, kterého druskelle nakonec zabili na místě, a protože stál poblíž, tak jeho krev nepokropila jen zemi, ale i její tvář. Otec tomu věřit nechtěl, tehdy byl na Monu hrubý slově, kdy jí nevěřil, nadával jí, že je to její vina, ale dívka na to neměla co říci. Přesto se ohradila, když toho měla dosti a pozvedla svůj malý dětský prst na svého otce: „Já? Ten voják za to mohl. Já…já…“ Vysvětlovala dál a snažila se nepropuknout v pláč, který jí dřímal pod kůží jako blechy v kožichu divokých vlků.„Ty nic nezmůžeš,“ odpověděl jí na to zatrpkle otec.

I was lightning before the thunder…
Nezanevřel na svoji dceru, jen mu chvíli trvalo to přijmout, že přišel o syna a jednoho dne při pohledu na Monu, která postávala v mrazu dostal nápad, proč nevychovat z dcery syna. Byla mladá a dala se stále změnit v chování a vystupování obecně. Matka proti tomu sice měla jisté výhrady, ale nemohla se postavit svému muži. Ten i když ji miloval, stejně názor neuznal. Byli přeci dvojčata, Mona musela mít někde v duši stejný temperament jako její zesnulé dvojče.A tak přijala jméno Ronnie jako její bratr, nikdo nemusel věděl, co se stalo s jedním jejich dítětem a kdo se ptal, tak zjistil, že zemřela dívka. Ne syn. Otec se rozhodl svoji dceru cvičit nejprve sám, ale jak na to docházelo, přišlo mu, že to není dostatek. Tehdy se do toho vložil mladý druskelle, jehož jméno je známé až v současné době. Dvaceti čtyř letý Vlasov, kterého její otec znal méně, než jeho otce nabídl své služby, sám se učil neustále a vzít pod křídla někoho dalšího mu nedělalo problém. Ačkoliv fakt, že cvičí ženu mu nejprve po chuti nebyl, ale později pochopil, že by to cenu mít mohlo. Proto to nikomu neřekl.Bolest byla odměna, za dobrý tréning. Stejně jako únava a jiné nešvary, sem tam i podchlazení, na které si musela zvyknout, aby dokázala přežít v nepříznivých podmínkách. Jako dítě se tomu všemu musela postavit čelem, pokud chtěla otce vidět se usmívat, musela mít výsledky. Šlo to pomalu, ale čím byla starší, tím víc se do toho vložila její chuť po pomstě. To vědomí, že pokud bude druskelle, bude moci lovit grishi jak bude chtít a vodit je k soudu, protože jsou to špinaví démoni a čarodějnice. Nic víc.Pomsta odcházela až s věkem, kdy jí bylo dobrých patnáct let, tehdy si uvědomila, že pomsta je k ničemu. Začala se účastnit společných lovů na grishu s ostatními druskelle, matka ji pokaždé upravila tak, aby se nic nedalo poznat a pod křídla Vlasova měla možnost ukázat, že se pro svatou práci hodí. Dostala se mezi vojáky, ze kterých si pak výše postavení druskelle mohli vybírat svoje učně. Musela však dokázat, že má na víc. Být dítě a sledovat upalování, není totiž nic pro slabé žaludky, ale ona tentýž rok sama zapálila nejednu hranici s mrazivě chladnou tváří. „Za naši zemi, pro naše děti…očistíme tento svět od všech čarodějnic.“ Nebyla kdo ví jak silově dobrá, na to byli vhodní chlapci, ale byla mazaná lasička a hladový orel v jednom. Snést se na něčí záda? Není problém. Vynořit se ze sněhu? Bez otázek. Přijít domů jako po zabíjačce? Kdykoliv. Její sourozenci se jí svým způsobem báli, protože jim připomínala to, co na jejich zemi nesnášeli. Byla jako blesk, který udeří dřív než hrom. Kdo nečekal, litoval. Nejednou si natloukla kosti, natáhla svaly, pořezala se nebo propadla větvemi, ale nevzdávala se. Pro tátův úsměv udělala cokoliv.

You were dead. Yet, here you are...
Někdy prostě věci nejdou podle plánu a vše dopadne daleko hůře, než by jeden chtěl. I tak se dá nazvat možnost, jak se dostala Ronnie do Kerchu na delší dobu, než chtěla. Byl to listopad, který byl kupodivu víc bouřlivý než léto, Ketterdam se nořil do deštivé a bouřlivé noci a moře se probouzelo. Jejich loď se vydala z Ketterdamského přístavu s grishami v podpalubí. Nemuseli je horko těžce shánět na černém trhu, ale vyčíhli si je a pochytali podle možností. Málo kdy se jejich skupina potulovala ve středu dění, raději nacházela zatoulané kousky na okraji. Nabízeli jim možnost úniku bez placení a pak je sprostě nacpali do podpalubí s ještě temnějším koncem, než měli do teď.Loď a moře spolu vedly tuto noc bouři, kterou nakonec dřevěné plavidlo prohrálo a rozbilo se o útesy. Ronnie během pádu do vody v bouřce ztratila na chvíli vědomí a musel při ní stát bůh, protože se probudila ležící přes plovoucí trám v divokém moři. Většina grish se utopila, kdo přežil snažil se plavat o život, ale neviděla nikoho, kdo by jí připomínal kolegy, neviděla zhola nic.Bolest a únava byly steré známé, ale přesto ji dostihly. Nebýt obchodníků kteří mířili do Ketterdamu a všimli si jí, tak by se tu noc utopila. Vytáhli ji na palubu a odvezli do Ketterdamského přístavu. Tam ji provizorně ošetřili. Odnesla si rány na boku, které byly celkem hluboké a potřebovaly několik dní v klidu. Proto ji jeden z obchodníků nechal u svého známého, vzal si od ní za výměnu dýku, která mu připadala zvláštní, ale neptal se odkud ji má, nebo odkud je. Podle vzhledu mu jasně připomínala Fjerďanku, ale kdo ví? Kerch byl zemí všeho živého, co vypadlo jako člověk, tudíž někoho škatulkovat mu neleželo v povinnostech.Ronnie ani neměla ponětí, že ten, u kterého ji nechají bude jejím koncem. Winton se zdál jako rozumný muž, který byl i pohledný a velmi bohatý, aspoň to jeho mění vyzařovalo. Neměl problém se o ni postarat a přijal ji dokonce s otevřenou náručí a slovy, že může být hostem tak dlouho dokud nebude zcela zdravá. Mladá a nivní Ronnie mu brzy podlehla, protože se na něm nezdálo být nic špatného, choval se k ní podobně jako se chovali muži z Fjerdy ke svým ženám. Nejprve to bylo součástí jeho náplně, starat se o zranění, poté se to přesunulo na nošení menších dárku v podobě květin a později se to pohyboval kupředu. Krok za krokem, meta za metou.Winton si dobře uvědomoval s kým má to dočinění a co by jej to mohlo stát, proto postupoval pomalu a obezřetně a když ji měl v hrsti, mohl si dělat co chtěl. Byla naivní a když dostal co chtěl, byla pro něj jen věc, výstavní kobyla. Dle jeho slov použitá a těhotná, takovou už nemohl nikam brát. Ne že by ji někam bral, ale za těch pár měsíců, co spolu žili se změnil od desíti k nule během mžiku. Ronnie nechápala co udělala špatně, ale jeho slova ji celkem ničila. Byla zvyklá ne nepříjemné poznámky a chování ostatních mužů, kteří ji měli za mládence. Jenže Winton věděl, že je žena, a tak se do ní opřel hrubě, nejprve to bylo slovní manipulování, ale později i fyzické.Trpěla mu to poměrně dlouho, ale musela se věnovat své práci, což se jemu nelíbilo. A když mu jednou vrazila pěstí, místo facky, kterou jí dal on, tak na ni využil svoje schopnosti. Div se nezačal dusit krví, když skončila na kolenou svírajíc límec košile, která jako by ji škrtila. Ale byl to jen pocit, doprovázený krví z úst. „Zatraceně!“ Zavrčel na ni, když ji nechal klečet na kolenou, zmatenou a zrazenou tím vším. Tři roky? Tak moc dlouho trpěla jen protože on chtěl být ten u kormidla, nechápala, proč mu to vůbec trpěla a co ji vedlo k tomu ho milovat, ale všechno to zmizelo během chvíle. Vystřídal to vztek, když sebrala z desky stolu kaligrafické pero a bodla ho do krku svému bývalému příteli.Winton jí vrazil takovou, až si dala druhou od rám dveří. Nebylo to poprvé co ji zbil, ale tentokrát mu to dalo výhodu, protože když se probudila byl pryč. Hlava ji bolela a jediné co dokázala vnímat byla samota a zrada. Nezbývalo jí nic jiného než křičet, protože musela ten vztek někde nechat odejít. A tak začal nekonečný hon na její dceru, která se podle špehů ukázala být později také grisha a jejího přítele, který byl stejně tak prohnaná čarodějnice jako jiní. Podle svých slov za ty tři roky pochopila, jak špatní muži dokáží být, měla to před očima pořád, protože to ONI jsou páni všeho a ženy jsou jen malé puťky. Ronnie nebyla a rozhodně nebude…její cíle se změnily stejně jako vnímání hodnot.

You're buletproof until you bleed out…
Nesnášenlivost, kterou si sebou donesla z Ketterdamu vystřídal zápal v boji, který byl po takové době omezený a stala se z ní skoro obyčejná hospodyňka. Její matka zemřela, když Ronnie nebyla doma, což se na ní odrazilo jen trochu, pamatovala si dobře její tvář a vůni, ale zjistila, že odešla starší sestra pryč. Vlastě doslova utekla z domu, neměla jí to za zlé, však to vždy říkala. Její otec se na Ronnie tvářil poměrně zklamaně, protože kde byla jeho dcera, která měla dělat čest rodině? Válela si někde šunky za vodou. Nezajímalo jej, co se stalo a vůbec jej nezajímalo, že měla dítě. Jen chtěl, aby ukázala, co v sobě má a může mít. Jednou s ní takto zatřásl a podíval se jí do očí: „Vykašli se na to, kašli na všechno kolem.“ Klepal jí na spánek. „Máš tady, tak to použij, máš na víc, než se starat o to co bylo…“Měl pravdu, měla na víc. Vrátila se opět do své práce, pokud tomu chcete tak říkat, ale bokem se i vzdělávala, aby se mohla vydat do Ravky sama o sobě a být špehem. Proto se její vzdělání zaměřilo na kresbu, byla celkem zručná umění, a tak mohla dělat práci kreslíře ilustrací do knih. Nic zvláštního a nic výrazného, ale stejně tak nic divného pro ženu.Tentýž rok se seznámila s několika jinými druskelle, začala si tvořit přátelství, která byla zpečetěna krví. I přes to vše dokázala trpět muže, stejně jako trpěli oni, protože pokud měli nemístné poznámky o ní, jakožto o muži, ze kterého ji měli, dala jim prostě co proto, aby to příště už zvážili. Neměla nikdy jejich respekt, ale měla jejich sliby, jejich soudružnost a věděla, že jí budou krýt záda. Tahle důvěra se v ní nikdy nezlomila a chová ji proti většině druskelle vojáků.Co však nevydrželo věčně bylo její tělo, když při napadaní na hranici s Ravkou utržila střelnou ránu a společně s grisha vojákem propadla dolů do ledové řeky. Její tělo sneslo chlad lépe, ale střelné zranění už bylo horší. Voda jí nedala možnost se bránit, zejména protože měla svázané ruce, jak ji chtěli vojáci II. armády odvést do Os Alty, nebo aspoň minimálně do nějakého tábora. Místo toho většina nich padla rukou jejích přátel, ti netušili, kde je.Ronnie se vyplazila na břeh až na Ravském území, celá promočená, zraněná a unavená. Koukala na vlka, který vylezl z vody až chvíli po ní. Ovšem on se celou dobu v ledové vodě nekoupal, běžel podél břehu a v mělkém prostředí to přešel. Ronnie jej tehdy zabila, sice by se jí hodil kůň, který by poskytl více tepla, ale i vlčí tělo dokázalo zahřát a neměla ponětí kde je, jeho maso bylo sice to poslední, co chtěla jíst, ale na výběr jí příroda nedalaZachránil ji mladý muž, Hector. Odvděčila se mu salvou sprostých slov, protože se opovážil ji zachránit, jeho prořízlá pusa jí donutila litovat, že kdy skončila v tak ledové vodě a že ji někdo jako on musel převlékat a ošetřit. Pochopitelně tak mu bylo jasné, že má, co dočinění s ženou a ne mužem, dost možná to byl důvod proč jí pomohl? Neví, nikdy se jej na to nezeptala. Ale nechala jej žít a musí tak snášet jeho existenci a drzou papulu, je to závažné provinění proti její mysli, jelikož mu celkem věří.

No tears for the witches of the Ravka…
Roky plynou pomalu, ale dny rychle. Během posledních let si pořídila nového vlka, a dokonce krátce po setkání s Hectorem i grishu, která jí dělá společnost. Mohla by ji zabít, ale přišla by o kosmetickou tašku. Dva roky je už nucena drobnější žena objevit se na domluvném místě a upravit Ronnie obličej podle potřeby, stejně jako jí barví vlasy na tmavě hnědo, jelikož blond palice je až moc výrazná. Klidně by ji mohla poslat pod drn kdykoliv by se jí zachtělo, ale přišlo jí to zbytečné, když pro Bernie našla využití.Ronnie se během let změnila, už neviděla jedinou naději v tom udělat otci radost, ale teď spíš dělá to, co zrovna chce a může si dovolit. Jako poslední větší věc si ji přeživší grishi mohou pamatovat z menšího zátahu na severní jednotku I. a II. armády Ravky, kterou druskelle částečně poničili a zanechali v prachu, ohni a krvi. Chycené grishi byly odvedeny k soudu a jiné? Rovnou upáleny na místě pod jejím velením.