ROK 1800
Rok 1800 nebyl k místním vůbec shovívavý, zima přišla velmi brzy minulého roku a zanechala za sebou mnoho prázdných domovů a srdcí. Lid zmožený neutichající válkou, zraněn i náhlou smrtí cara stál čelem nové nevyzpytatelné hrozbě, která vlastně až tak nová konec konců nebyla. Drüskelle existovali celé roky, kdy se odevzdávali své svaté povinnosti, kterou plní do dnes.
Jejich útoky na severu přestály být jen pokusy proniknout na znepřátelené území a pochytat drobné uniklé myšky. Konec roku 1799 si všichni přáli mít klidný, ale stejně jako jim bylo zimou odepřeno jídlo, přišla i sekera ze severu. V polovině posledního měsíce téhož roku hořelo na severu víc hranic než pochodní pomáhající vojákům označit území. Pro přeživší den, kdy se střetla II. i I. armáda s jednotkou Drüskelle vedených Skou a Villumsen, kteří některé zajatce odvlekli k soudu, zbytek nechali shořet pro jasný symbol jejich nepřátelům. Neskončili s nimi.
Jak by Ravka mohla zapomenout na odvážené ženy i muže, kteří položili život za vlast v tak hrozné smrti? Uctili jejich památky a odpřisáhli se, že nikdy nepoleví, dokud nepřítele nezatlačí na ústup. To se jim i zdárně během začátku roku dařilo, než udeřil kat podruhé. Ulice utichly od nářků, vojáci mohli konečně klidně spočinout o volných chvílích a zemi se zdárně dařilo i po hospodářské stránce. Nic netrvá ve válce věčně. Stejně tak se úder sekery projevil až při příchodu jara, spící vlci vylézali jako hadi z jara ze svých nor a útočili v srdcích samotné země.
Během několika prvních letních dnů, zmizelo několik Grish z domovů. Nejednalo se o vojáky, ale prosté občany, kteří podle blízkých nechtěli narukovat a tajili své schopnosti. Někdo je udal, nějaká hladová liška se toulala ulicemi a vytypovala domovy, kam přišla ledová smrt. Jenže, nebyla by to válka severu i jihu, kdyby se neobjevili zlatoocí ďábli a neodtáhli své vězně do teplých krajů. Kde je nečekalo nic jiného než bolest a pomalá smrt.
Únosy byl časté a ani posílení vojáků I. armády tomu nedokázalo v ulicích zabránit, o to víc se dařilo černému trhu a pašerákům Jurda Paremu, který se do Ravky dostával ve velkých krabicích. Častokrát maskován kvalitním alkoholem, exotickými surovinami, a dokonce vzácnými látkami. Kdo hledá najde. Parem v lidech probudil další vlnu strachu, která všem připomínala temné období plné hladových Krvavých psů a jejich běsnění za lehoučkým, oranžovým práškem.
Během jednoho měsíce bylo Drüskelly a lovci hlav i Shu lékaři odvlečeno víc jak 16 obětí. Z toho prvních 11 jedinců bylo popraveno na místě a ponecháno jako výstraha pro ostatní. Ostatky se nacházely po různých vesnicích, budovách a částech celé země. Zbylých 5 Grish zmizelo společně s otrokáři na lodích.
Tím to neskončilo, během následujících měsíců se útoky na Grishy vystupňovaly až k těm palácovým. Vojáci oddaní Djelovi zranění, lapené vojáky táhli do Ledového soudu k poslednímu rozsudku, který kdy mohli zažít. Každý věděl, že se odsuď už nevrátí. Podobně jako nedoufali v návrat někteří ze Shu-Hanu. Zde se však ukázalo během léta, že někteří mají víc štěstí, než rozumu a díky pomoci pašeráků zaměstnávaných samotnou carskou rodinou či generálem II. Armády, se dostali ze svých okovů na svobodu. Jednou z dětí štěstěny byla mladičká, zlatookými traumatizována Taisia Yekatarina Nikitin.
Hřebíček za hřebíčkem, události se začaly hromadit a lid toho všeho začínal mít plné zuby. Během vlády Andreiho si své názory spíše nechávali pro sebe, nikdo se nechtěl jen tak stavět caru, který udával chod země. Jakmile však zesnul a na trůn nenastoupil žádný ze synů, ale jeho sestra měli pusu plnou názorů. Dění v Ravce připomínalo cosi podobného, jako dřívější vojenský puč, který začal na druhé straně Vrásy, za vlády Lanstov. Odpor k vojákům II. Armády vzrostl jako neléčená horečka, a to byla jen předzvěst všeho zlého.
