JARO 1801
Všichni si přáli to stejné, klid. Konec roku 1800 byl k lidem přívětivější, ačkoliv útoky na zemi pořád dopadaly a válka si vybírala svoji daň neustále. Ravkané už nedoufali v klid, který by jim Nový rok mohl donést a bohužel nebyli daleko od pravdy, aniž by to sami té doby tušili. A kdy se jedné noci z brzkého jara, kdy slunce teprve stálo několik vrstev sněhu z kopců a luk, objevila zima tužší a krutější, než kdokoliv očekával. Donesli ji na svých zbraních a hřbetech vlků Drüskelle plížící se s polednicí za zády jako tichá smrt.
Nebyla to tedy až tak tichá smrt, neboť první z měst, které jejich vojáci napadli začalo křičet oranžovým světem ohně do širých krajů a lesů ohraničující Balakirev. Nájezdníci nezanechali téměř nic tak jak bylo, stáje i prosté domy hořely, lidé vybíhali v panice na ulice a snažili se zachránit si holé životy. Fjerdská armáda zde byla součástí plněné také, jen aby odtáhla pozornost od hlavního cíle svatých vojáků – Os Altu.
Skromné město ztratilo mnoho životů v plamenech a vřavě, do níž se brzy po ohlášení útoku strážemi vložila i I. Ravská armáda. Díky jejich zásahu přišlo o život o polovinu méně lidí, než by bez zásahu mohlo. Celé město si svoje jizvy však bude léčit ještě dlouhé měsíce poté, některé domy bylo třeba postavit od základu, opravit vše co lehlo popelem a zejména pohřbít ty, které nechal boj ležet jen tak na ulici. Pro cizáky ze severu neznamenali nic víc než jen terč, pro lid Ravky to byly ženy, děti, synové i dcery a muži.
Hlavním cílem nebylo město, kde několik skrytých Grish přeci jen žilo, ale srdce celé země Os Alta, která poklidně spala i když se jejími ulicemi prohnali povolení vojáci do napadeného města. To až během noci, necelé dvě hodiny od půlnoci zaútočili vlci hladově na obyvatele centra i Malého paláce. Přednost v evakuaci měla carská rodina, kterou doslova nelidsky vyhnali vojáci z postelí, jen aby se ujistili, že nikdo nezahyne a budou všichni v bezpečí. Jakmile se tak stalo, vyrazili kapitáni společně s vojáky II. armády do centra dění. Tím bylo náměstí, jenž už pomalu začal požírat severský drak, hltající vypálené domy.
Kdo vyběhl na ulici v nesprávný čas, čelil vlkům útočící na cokoliv, co jen trochu zapáchalo jako lovná kořist, na kterou byli celé roky učeni. Trhali živé i mrtvé a rozhodně tím jejich běsnění nekončilo, někdo tomu musel utknout tipec. Svoje životy do celé akce nasadili všichni kapitáni II. Armády. (A. Barstov, I. Volkova, M. Larionovich) a také generál Kharzin.
Nelidští vojáci byli masakrováni i na svém vlastním území, několik mladých Grish nabídlo svůj krk, aby zabránili únosu dětí, které byly odvlečeny na hranici postavěnou před Malým palácem. Za tuto službu, kterou vykonal generálův špeh V. Orlov (Větrostrůjce) a jeho nápomocná ručka F. Meng (Hojička) byli odměněni později kapitány svého řádu.
Nájezdu na hlavní město se k údivu všech místních účastnila i hlava Drüskelle, Loke Bendtsen. Ten se k dílu přidal produktivně jako malá včelka, jeho cílem bylo napáchat co nejvíce škody, a to i zraněním generála, kterého útok protivníka stál téměř život. Náměstí během střetu hlav dvou vůdců hořelo, stejně jako mnoho domů kolem. Lidé křičeli, ozývaly se výstřely, praskání ohně, kašel i bolestný nářek. Svatí museli zapomenout na čí straně stojí.
Brzy však přišlo něco jiného, co nemohl očekávat nikdo. Kromě spojení dvou armád, lidské a té s Grishami se povedlo vojáky kolem města odrazit, kdo nebyl schopný utéci skončil mrtvý, či zajatý. Akce to navzdory ztrátám byla na zajatcích bohatá. Generál Kharzin za asistence jeho blízké smrtičky S. Graves, která patří do trojice osobních stráží měla možnost sledovat z blízka, jak přivolal na pomoc temné příšery z lidských nočních můr, Nicoty. Bestie prahnoucí po jediném, mase a krvi, kterou při tom prolejí. Ani oheň, ani střelby je nedokáží zastavit, jen ten, kdo je vyvolal. Generál neměl příliš na výběr, buď skončí on sám mrtvý pod rukami smrtičky a padnou s ním ostatní, nebo vydrží co nejdéle a nechá zlosyny požrat nicotou. Jak málo stačí být monstrem v jejich očích? Tak málo.
LÉTO 1801
Snaha carice (Olya Savelievna) nést léto v poklidných teplých barvách a svitu slunce se opravdu vydařila alespoň na krátkou dobu a zejména pak přínosem do kultury otevřením paláce širému okolí. Tak jako by chtěla všem naznačit, že za hradbami nic neskrývají a vůbec už nejsou Grishové jen hladoví psi, kteří prahnou po jediném – vraždění za nepráví konané právě na nich.
Růžové snění se ovšem neslo v poklidném a z části diplomatickém duchu, kdy se v okolí paláce objevili jak místní, tak i zahraniční hosté. Jediný povyk, který vznikl byl únik několika zadržených jedinců z vězení paláce, který se povědomí veřejnosti ani nedostal. Palác nechtěl riskovat, že by se v už tak vystresovaném obyvatelstvu přidalo do toho všeho něco jako únik zadržených Drüskelle a usmrcení několika příslušníků armády I. i II.
Narozeniny samotné carice se slavily několik dní poté, ale už v uzavřeném kruhu rodiny, kdy carice oslavila 51 let. Letošní oslavy se také obešly bez běžného obdarování od spřátelených státu, ačkoliv taková Noviy zem nabídla carici své věcné dary. Se zdvořilostním odmítnutím byl vyslán posel den po obdržení darů, které Ravka navrátila.
PODZIM 1801
Pro zemi výhra, ale se spoustou jizev i na psychice obyvatelstva. Lidé vyslovili viditelnou nedůvěru vůči Grishám a útoky na ně se ztrojnásobili, už se nemluvilo jen o psychickém nátlaku, nadávkách a snaze je vyštvat, ale taky o fyzických útocích obsahující nože, kameny, a dokonce nejednou vidle. Grishové neměli na výběr, museli zůstávat více za zdmi paláce. Ti, co byli na svých cestách v menších skupinkách mívaly často doprovod lidských vojáků, podobně jako eskorta generálů.
Ani jih dlouho nepospal, jakmile přišel podzim vytáhl své drápy a stahoval nic netušící smyčky do svých pastí. Míra únosů za hranicemi ravsko shu-hanské sdílené plochy se zvýšila několika násobně, podobně jako útoky na vesnice stojící ve stínu hor. Poliznaya a Sikurzoi trpělo pod nátlakem nejvíce, místní baron dokonce požádal armádu o podpoření bezpečnosti jeho panství.
Ničemu nepomohly ani náhodné masakry lidského obyvatelstva, znásilňování a unášení lidí. Vlna strachu paralyzovala jih země, dokud se sem nevyslaly další jednotky vojáků, které měly jediný úkol. Dohlížet na pašeráky pracující pro carské panství, zajistit jimi zachráněnými Grishám jednoduší cestu do země.
Nejen Shu-Han stál na sezamu nepřátel, ale svoji ruletu roztočil Kerch, zejména jeho lovci hlav. Ti vyráželi po moři do hlubin Ravky, aby odsuď odváželi naivní uprchlíky za lepším životem. Ten však nikdy nepřišel, místo zaslíbené země a bezpečí končili často na černém trhu v srdci Kerchu, nebo si je otrokáři převzali přímo na vlnách Pravého moře. Některé Grishy skončily na severu, jiné v rukách shu lékařů, kteří je mohli utrýznit k smrti ve svých experimentech. Samotný Ketterdam začal vyvěšovat na domy i sloupy poblíž doků výlepy s varováním a výzvou k udávání podezřelých obchodníků, lovců hlav a jakékoliv zlomyslné skupiny operující v ulicích.
ZIMA 1801
Podezření na možný útok nikdy neodešel, naopak usadil se hluboce v srdcích všech obyvatel i vojáků, připravených bránit svou zemi krví i životy, jen aby Ravka dosáhla svatého klidu. Ale na pěšině je klid, nikde nic a jediné co se na zemi přihnalo jako bouře, byla ta přírodní. Sníh, zima opět nepozvána vešla do ulic, domů i chatrčí, zasypala pole vysokou sněhovou pokrývkou a zkrátila dlouhé letní dny ještě víc, než to udělal podzim. Jako by opravdu hrála nepříteli do karet.
Během zimních, krutých časů, kdy sankta Morana drží svoji svatou ruku s chladem nad našimi hlavami, propuklo cosi vřelého v srdci města. Obvykle se takovéto události konaly v Balakirevu, ale kvůli úctě k mrtvým, které si vyžádal útok severních sousedů, letos otevřela něžnost vánoční aury Ravka. Její událost s koledníky se jako obvykle koná až do lednových dnů, kdy se posouvá nový rok. Akce se účastnilo více místních obyvatel, nežli zahraničních, ale pokud v zemi už byli, neodmítli se podívat do milejších dob této rozlehlé země, která je většinou sužována boji.
